Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 427/2004 - 43

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce V. P., zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem Křenova 15, Praha 6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 12. 9. 2003, čj. OAM-860/AŘ-2002, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, čj. - 19,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, čj. - 19, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ministra vnitra označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byl zamítnut rozklad žalobce (dále též „stěžovatel“) směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 1. 2002, čj. OAM-125/VL-19-05-2002, a toto rozhodnutí potvrzeno. Citovaným rozhodnutím Ministerstva vnitra byl zamítnut návrh žalobce na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky jako zjevně nedůvodný podle ustanovení , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “); dále Ministerstvo vnitra rozhodlo o tom, že se žalobci neuděluje azyl podle , a 2 a a že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu . V odůvodnění rozhodnutí ministr vnitra uvedl, že v řízení o udělení azylu bylo zjištěno, že žalobce přišel na území České republiky ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi, a v řízení nebylo prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nejde. Žalobce v pohovoru sdělil pouze to, že se chtěl na území České republiky skrýt a poté pokračovat v cestě do Itálie, přičemž v Polsku o udělení azylu nepožádal, i když mu v tom nic nebránilo. Žalobce podle sdělení ministra vnitra před vstupem na území České republiky projížděl územím Polska, kde měl možnost se svobodně pohybovat a vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů. Důvody žalobce uvedené v rozkladu, tedy že z území Ukrajiny uprchl před mafií, že se na území Polska vzhledem k bezvízovému styku s Ukrajinou necítil bezpečně a že se obává návratu do země původu, na uvedené skutečnosti nic nemění. Ministr vnitra uvedl, že Ministerstvo vnitra nepochybilo, když návrh na zahájení řízení o udělení azylu zamítlo jako zjevně nedůvodný, neboť Polsko splňuje znaky bezpečné třetí země a v případě žalobce nebyl prokázán opak, a to ani v řízení o rozkladu. Z uvedených důvodů ministr vnitra napadené rozhodnutí potvrdil a rozklad zamítl.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, čj. - 19, byla zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že námitky žalobce týkající se porušení ustanovení § 3 odst. 4 spr. ř., § 32 odst. 1 spr. ř., § 34 odst. 1 spr. ř., § 46 spr. ř. a § 47 odst. 3 spr. ř., soud neshledal důvodnými, neboť žalovaný dostatečně zjistil skutečný stav věci, žalobce nenavrhoval doplnění důkazů a podle názoru soudu si žalovaný pro rozhodnutí opatřil dostatek podkladů a napadené rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Soud se dále ztotožnil se závěrem, že žalobce mohl bez problémů požádat o udělení azylu již na území Polska, avšak neučinil tak, ačkoliv v případě žalobce lze Polsko považovat za tzv. bezpečnou třetí zemi ve smyslu . Soud uvedl, že pojem „projíždět“ je zapotřebí vykládat restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu azylového řízení, podle něhož cizinec pronásledovaný v zemi původu má o udělení azylu požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost azyl získat a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. V daném případě projížděl žalobce územím Polska mikrobusem, po cestě vešel do kontaktu se státními orgány a měl tedy reálnou možnost o udělení azylu požádat. Nad rámec rozhodnutí soud sdělil, že žalobcem uváděné důvody pro udělení azylu jsou z hlediska irelevantní, žalobce dále nesplnil ani podmínky ani pro udělaní azylu podle a . Z uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, neboť bylo vydáno bez nařízení jednání, ačkoliv s tím žalobce nevyslovil souhlas. Dále stěžovatel uvedl, že byl v řízení před soudem zkrácen na právu jednat ve své mateřštině, neboť písemnosti doručované mu soudem nebyly opatřeny překladem do jeho mateřského jazyka. Stěžovatel přitom v řízení před správním orgánem požádal, aby pohovor byl veden za účasti tlumočníka z ruského jazyka. Z toho měl soud seznat, že žalobce neovládá český jazyk a opatřit poučení podle překladem do ruského jazyka. Na této povinnosti nemění nic ani skutečnost, že žaloba byla podána v českém jazyce; z toho soud neměl vyvozovat, že se stěžovatel vzdává práva jednat ve svém mateřském jazyce. Městský soud v Praze měl nejprve postavit najisto, že se stěžovatel vzdává práva jednat ve své mateřštině a teprve poté mu zaslat procesní poučení v českém jazyce. V důsledku tohoto pochybení neměl stěžovatel možnost uplatnit právo na tlumočníka a nemohl se zúčastnit jednání. Stěžovatel dále namítá porušení při rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zahájení řízení o udělení azylu podle . Stěžovatel je přesvědčen o tom, že plynulý průjezd Polskem, s nutnými krátkodobými přestávkami, nelze označit za „pobyt“ na území Polska. Stěžovatel odkázal na stanovisko Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, že požadavek, aby žadatel o azyl požádal o udělení azylu v bezpečné třetí zemi je spravedlivý a rozumný jen tehdy, pokud má žadatel o azyl k této třetí zemi určitý poměr nebo blízkou vazbu. Restriktivní výklad pojmu „projíždět“ prováděný správními orgány i soudem prvního stupně je podle žalobce nesprávný, neboť by také mohl vést k závěru, že měla být při cestě tzv. bezpečnou třetí zemí udělána přestávka v jízdě právě proto, aby mohl cizinec požádat o azyl. Stěžovatel proto nepovažuje rozhodnutí správního orgánu za odůvodněné v souladu s spr. ř. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis a uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně. Žalovaný sdělil, že neakceptuje stěžovatelovo prohlášení o tom, že územím Polska pouze projížděl a nepobýval tam, jak shledaly správní orgány a potvrdil i soud opírající se o právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozhodnutí ze dne 21. 8. 2003, čj. - 46. Žalovaný je přesvědčen o tom, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. I pro řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis a na vydaná rozhodnutí. Žalovaný závěrem navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody odpovídající ustanovením a d) ; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že kasační stížnost žalobce je důvodná.

Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze neshledal. Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení se žádost o udělení azylu (dříve návrh na zahájení řízení o udělení azylu – pozn. soudu) zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí vydaná ve správním řízení i s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně uvádí, že zde není pochyb o tom, že se žalobce před vstupem na území České republiky zdržoval na území Polska, přičemž Polsko splňuje podmínky bezpečné třetí země ve smyslu . Navíc sám žalobce připustil, že mu nic nebránilo požádat o udělení azylu již na území Polska. Přitom Nejvyšší správní soud konstatoval, že se Ministerstvo vnitra, ministr vnitra i soud prvního stupně dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly s tím, že Polsko je bezpečnou třetí zemí, respektující základní práva a svobody a demokratické principy právního státu, rozhodnutí vydaná ve správním řízení byla tudíž odůvodněna v souladu s ustanovením spr. ř. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvod kasační stížnosti podle ustanovení není dán.

Za důvodnou však soud shledal námitku stěžovatele, že byla porušena jeho zákonná práva v řízení o žalobě před soudem prvního stupně, když mu nebyla umožněna faktická účast v tomto řízení.

Ve smyslu ustanovení má soud povinnost zachovávat rovné postavení účastníků, zejména poučením o jejich procesních právech a povinnostech. Explicitní vyjádření principu rovného postavení účastníků řízení, kde zpravidla stojí proti sobě fyzická nebo právnická osoba a správní orgán, považuje soud ve správním soudnictví za zvlášť důležité. Tato povinnost soudu je výrazem ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveném v d. Uvedené ustanovení zakládá právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to již od počátku řízení.

Předpokladem k uplatnění zákonného práva účastníka řízení jednat ve svém mateřském jazyce, resp. právu na tlumočníka ( d), stejně tak i právu vyjádřit se ke způsobu projednání věci bez jednání ( ),

je takové poučení, ze kterého je srozumitelný jeho obsah. Při své poučovací povinnosti má soud vycházet z okolností případu a volit takové prostředky a způsob, aby účastník nebyl na svých ústavně zaručených právech krácen. Obdržel-li stěžovatel výzvu soudu, v níž mu byly sděleny skutečnosti rozhodné k uplatnění jeho práv v řízení před soudem bez dalšího v jazyce, kterému nerozuměl, tudíž mu nebyl znám její obsah, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že soud prvního stupně nedostál své povinnosti stanovené v ustanovení a vůči stěžovateli nepostupoval v souladu s d. V souzené věci bylo navíc celé řízení o udělení azylu se stěžovatelem vedeno na jeho žádost v jazyce ruském; rovněž z toho měl soud prvního stupně naznat, že potřeba ustanovení tlumočníka zde může vyvstat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Pouze z toho, že žaloba byla podána v českém jazyce, neměl Městský soud v Praze učinit závěr, že žalobce je schopen v českém jazyce po celou dobu řízení komunikovat. V situaci, kdy nebylo nařízeno jednání, a soud přímo rozhodl ve věci, nemohla potřeba ustanovení tlumočníka až do skončení řízení před soudem prvního stupně vyvstat najevo.

Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( ), v němž je Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku ( ).

Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu; proto se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. února 2005

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu