Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 10/2004 - 55

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: S. H., zastoupené Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem se sídlem Veletržní 828/59, Praha 7 – Holešovice, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2003, č. j. – 14,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 11. 2002, č. j. OAM-5084/VL-11-02-TZ-2002, byla jako zjevně neodůvodněná dle , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 13. 12. 2002 opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze, o němž tento soud nerozhodl do 31. 12. 2002, a proto o něm ve smyslu čl. II a ust. , a ust. rozhodoval Krajský soud v Ostravě.

Žalobu podanou proti výše označenému rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ostravě jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž uplatňuje důvod podle ust. , b), c) a d) , (dále jen ).

V řízení o udělení azylu shledává vážná pochybení všech dosavadních orgánů i soudu, když tvrdí, že nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci a nebyly opatřeny podklady potřebné pro rozhodnutí. Věc byla dle stěžovatelky posouzena v rozporu se , kdy namítá především nesprávnou aplikaci tohoto zákona. Krajský soud posoudil věc v rozporu s platným právním řádem a neumožnil jí řádnou účast na jednání. Ačkoli pro řízení před soudem požádala o ustanovení zástupce, byl její návrh soudem zamítnut, avšak stěžovatelce nebylo toto usnesení soudu doručeno. Postupem soudu jí proto nebylo umožněno kvalitně hájit svá práva v soudním řízení. Součástí kasační stížnosti je i žádost o přiznání odkladného účinku ( ).

Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti především sdělil, že v době podání kasační stížnosti měla stěžovatelka evidován pobyt na adrese V R. 512, P. 10 a nikoliv P. S. p. R., M. 4, jak uvedla v kasační stížnosti. Odmítá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byly vydány v souladu s právními předpisy a plně odkázal na obsah správního spisu. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.

Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle a dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném odstranění vad podání a poučení účastníků řízení, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením ve spojení s přednostně.

Dle ustanovení byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.

Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost na zahájení řízení o udělení azylu dne 6. 11. 2002, ve které uvedla, že svoji vlast opustila z důvodu problémů s mafií. Uvedla, že jí i manželovi, který podnikal, vyhrožovali Azerbajdžánci kontrolující obchodníky na trhu. Tito zbili jejího manžela, pokusili se ji znásilnit, avšak na policii se neobrátila. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu, konaném dne 12. 11. 2002, zopakovala problémy s vyděrači. Na dotaz ohledně průběhu své cesty do ČR uvedla, že odjela z Č. do L. pak autobusem přes Polsko linkou L. – P. Do Polska přijela v neděli 3. 11. 2002 kolem třetí nebo čtvrté hodiny odpoledne, polsko – českou hranici překročila 4. 11. 2002 brzy ráno v jednu hodinu po půlnoci. Na ukrajinsko-polské hranici probíhala kontrola zavazadel a pasů, cesta přes území Polska trvala přibližně 10 - 11 hodin, během této cesty měli asi dvě nebo tři zastávky, které využila k občerstvení. Na dotaz správního orgánu proč nepožádala o azyl v Polsku stěžovatelka uvedla, že jí nic nebránilo zde o azyl požádat, ale měla obavy, že by i zde ji mafie našla.

Žalovaný rozhodnutím z 25. 11. 2002, č. j. OAM-5084/Vl-11-02-TZ-2002, žádost stěžovatelky zamítl jako zjevně nedůvodnou, azyl neudělil z důvodu nesplnění podmínek dle , , 2 a a rozhodl, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu . V odůvodnění svého rozhodnutí mj. konstatoval, že na základě výpovědi žadatelky a jí předložených dokumentů bylo zjištěno, že žadatelka pobývala před vstupem do ČR na území Polska, kde měla možnost se svobodně pohybovat a při celní a pasové kontrole vešla do kontaktu se zástupci státních orgánů tohoto státu, přičemž Polsko je považováno za bezpečnou třetí zemi ve smyslu . Žadatelka tedy mohla na území Polska požádat o udělení azylu a v případě ukončeného azylového řízení má možnost se na území tohoto státu vrátit a o udělení azylu zde požádat. V odůvodnění svého rozhodnutí dále rozebral právní úpravu azylu v Polsku, obsaženou v cizineckém zákoně z 25. 6. 1997.

V opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti a neudělení azylu stěžovatelka pouze v obecné rovině namítla, že správní orgán nevyšel při svém rozhodnutí ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nezjistil přesně a úplně skutečný stav a neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí, čímž jednal v rozporu s ust. a 4, , , .

Krajský soud dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému skutkovému a právnímu závěru jako žalovaný správní orgán a protože napadené rozhodnutí žalovaného netrpělo nezákonností, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. , b), c) a d) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení ( ) spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.

Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením rozsahem a důvody podané žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Podle ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.

Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona, podle níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Podstatou a smyslem azylového řízení je, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (d), má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu Azylové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.

Ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelka nikdy nevyvíjela žádnou činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ani se sama nijak politicky neangažovala. V žádosti na zahájení řízení o udělení azylu a v pohovoru k žádosti uvedla, že na Ukrajině odešla ze strachu před vyděrači. Ve vlasti nikdy neměla potíže s ukrajinskými státními orgány, policií, soudy nebo jinými institucemi, nikdy se politicky neangažovala. Podle její výpovědi jí nic nebránilo, aby požádala o azyl v Polsku, avšak neučinila tak z důvodu svých obav z vyděračů. Žalovaný vydal rozhodnutí na základě uvedených skutečností a s přihlédnutím k informacím, z nichž bylo jednoznačně zřejmé a nepochybné, že Polsko je zemí, v níž jsou dodržována lidská práva a zemí, která je způsobilá zajistit jejich dodržování. V daném případě bylo zjištěno a v kasační stížnosti není zpochybňováno, že stěžovatelka do České republiky přicestovala pravidelnou autobusovou linkou, jedoucím z města L. přes území Polska do P. Vzhledem k tomu, že při hraničních kontrolách vešla v kontakt se polskými státními orgány a při průjezdem Polska měl autobus zastávky, při kterých stěžovatelka z autobusu vystoupila, měla reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu ve spojení s .

Žalovaný úřad ani krajský soud tedy nikterak nepochybil, když shledal žádost stěžovatelky o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení. Skutkový stav zjištěný žalovaným, ze kterého žalovaný i soud vycházel, má oporu ve spise a není s ním v rozporu.

Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování vycházel, rozhodnutí žalovaného shledal soud řádně odůvodněným. Námitky uplatněné ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. b) tak shledal Nejvyšší správní soud rovněž nedůvodnými.

Podle ust. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a neumožnil jí řádnou účast na jednání.

V kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že jí krajský soud neumožnil účast na jednání, její návrh o ustanovení zástupce pro řízení před soudem byl zamítnut, avšak stěžovatelce nebylo toto usnesení soudu doručeno. Své tvrzení stěžovatelka nepodpořila žádným důkazem a jak zjistil Nejvyšší správní soud, nemá toto oporu ani v předloženém spisu. V podané žalobě stěžovatelka nevznesla požadavek na ustanovení zástupce a neučinila tak ani v průběhu soudního řízení. Přípisem soudu, který převzala dne 26. 6. 2003, byla stěžovatelka informována, že v její věci soud rozhodne bez nařízení jednání ( ), pokud s tímto postupem nevyjádří svůj nesouhlas. Na přípis soudu stěžovatelka nereagovala, tento proto ve věci rozhodoval bez nařízení jednání.

Protože pro rozhodování o udělení azylu podle § 13, resp. 14 zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 a tento důvod při postupu dle § 16 není zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle § 13, resp. § 14. Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, přičemž nad rámec zkoumal důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona, které stěžovatelka nenaplnila, postupoval v souladu se zákonem. Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly vydány v souladu se zákonem.

Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta dle jako zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami ohledně posouzení neexistence překážky vycestování.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (, ).

V Brně dne 9. 2. 2005

JUDr. Václav Novotný

předseda senátu