Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 314/2004 - 51

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: M. F., zast. JUDr. Ladislavem Tolnayem, advokátem, se sídlem Jaselská 66, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2004, č. j. – 19,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2004, č. j. OAM-53/LE-02-05-2004, rozhodl žalovaný tak, že žádost žalobkyně o udělení azylu se zamítl jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že skutečnost, že žadatelka nemá prostředky na zaplacení dluhů a v České republice chce získat zaměstnání s cílem vydělat potřebné peníze, protože věřitelé by jí mohli vzít byt a jeho zařízení, pokud se vrátí bez peněz, nelze důvodům pro udělení azylu uvedeným v ustanovení podřadit. Tím byly podle žalovaného splněny podmínky ustanovení , podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti, svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v . V rámci odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení azylu podle , a že humanitární azyl podle zákona žalobkyni neuděluje.

V podané žalobě žalobkyně namítala, že správním orgánem byla porušena ustanovení , a , o správním řízení (dále jen „ “), neboť správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a neprovedl všechna nutná šetření k objasnění všech okolností rozhodných pro řádné posouzení věci. Důkazy, které si správní orgán opatřil, nebyly úplné, a došlo proto k porušení ustanovení a .

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. – 19, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu, z něhož vzal za prokázané, že žalobkyně jako důvody pro udělení azylu uváděla opakovaně pouze snahu vydělat v České republice potřebné peníze na zaplacení dluhu na Ukrajině. Uvedené důvody nebylo možno podle názoru soudu podřadit pod žádnou ze skutečností, které jsou v ustanovení uvedeny, jako skutečnosti odůvodňující udělení azylu. Podle názoru soudu dospěl správní orgán ke správnému závěru, že v případě žalobkyně není dán žádný z důvodů pro udělení azylu. Soud se proto zcela ztotožnil se závěrem správního orgánu, že v dané věci byly naplněny podmínky pro aplikaci . Konstatoval dále, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vycházelo, byla dostatečná, a že závěr správního orgánu vyjádřený v rozhodnutí je v souladu se zákonem. Z těchto důvodů proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost, v níž uvedla pouze to, že se odvolává proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného a že žádá o odložení projednání jejího odvolání na dobu tří až šesti měsíců z důvodu jejího omezení „jednat s advokátem“.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2004, č. j. – 25, vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doložila do spisu plnou moc udělenou advokátu, který ji bude zastupovat v řízení o kasační stížnosti, a doplnila prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů údaj o tom, kdy jí byl napadený rozsudek doručen, v jakém rozsahu rozsudek napadá a důvody kasační stížnosti podle Současně stěžovatelku poučil o tom, že nebude-li do spisu založena plná moc advokáta a doplněny důvody kasační stížnosti o rozsah napadení rozsudku, bude řízení o kasační stížnosti podle ustanovení odmítnuto.

Podáním ze dne 15. 7. 2004 doložila stěžovatelka do spisu plnou moc k zastupování, udělenou JUDr. Ladislavu Tolnayovi. Dále uvedla, že kasační stížnost podává proto, že již ve své žalobě uvedla, že se ocitla ve velmi tíživé finanční tísni ve své vlasti, a byla ji nucena opustit na nátlaky věřitelů s tím, že jí odeberou peníze. Navíc měla důvodné obavy o svůj život a zdraví a rovněž se strachovala o životy svých dětí a vnuků, protože neměla dluhy z čeho zaplatit. Namítala dále, že těmito okolnostmi se nezabýval správní orgán, protože neprovedl žádná potřebná šetření v předmětné věci. Stejně tak se krajský soud v rámci projednané žaloby vůbec nevypořádal s námitkami žalobkyně, spočívajícími v tom, že byly vytknutým způsobem porušeny procesní předpisy, když nebyl zjištěn správně a úplně skutečný stav věci a nebyla provedena všechna nutná šetření k objasnění všech okolností pro řádné posouzení věci, a dále, že dokazování bylo neúplné. Navrhovala, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení.

Poté Krajský soud v Praze předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 23. 8. 2004 vrátil věc Krajskému soudu v Praze s tím, že nesdílí názor o tom, že kasační stížnost neměla vady, které by bylo třeba odstranit. Uvedl, že kasační stížnost neobsahuje důvody ve smyslu , pro něž je rozhodnutí krajského soudu napadáno. Konstatoval dále, že krajský soud usnesením ze dne 1. 7. 2004, č. j. – 25, správně vyzval stěžovatelku pod bodem II. k doplnění kasační stížnosti, avšak obsah spisu nenasvědčuje tomu, že by uvedené usnesení bylo účinně doručeno stěžovatelce nebo jejímu zástupci. Zavázal proto soud k tomu, aby vyzval stěžovatelku, příp. jejího zástupce k tomu, aby ve lhůtě soudem stanovené doplnil kasační stížnost zejména o uvedení důvodů podle a jeho konkretizaci ve vztahu k napadenému rozhodnutí, pro nějž stěžovatelka rozhodnutí krajského soudu napadá. Současně konstatoval, že stěžovatelku, příp. jejího zástupce bude třeba poučit o tom, že nebude-li ve stanovené lhůtě podání doplněno, kasační stížnost bude odmítnuta.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2004, č. j. – 37, vyzval zástupce stěžovatelky, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnil kasační stížnost o údaj o tom, kdy byl napadený rozsudek stěžovatelce doručen, v jakém rozsahu rozsudek napadá, a důvod kasační stížnosti podle ustanovení a jeho konkretizaci ve vztahu k napadenému rozhodnutí. Současně zástupce stěžovatelky poučil o tom, že nebudou-li ve stanovené lhůtě doplněny důvody kasační stížnosti, bude řízení o kasační stížnosti podle ustanovení odmítnuto.

Zástupce stěžovatelky v doplnění kasační stížnosti uvedl, že v azylovém správním řízení, byť toto neopakovala stěžovatelka ve své žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, uvedla, že o udělení azylu žádá nejen proto, aby mohla v České republice pracovat, ale hlavně proto, že v bydlišti na Ukrajině je ona i její syn pronásledována jejich věřiteli, kteří lichvářsky navyšovali své finanční požadavky a pro případ neuspokojení jí a jejímu synovi hrozili hrubým násilím. Stěžovatelka i její syn museli proto z Ukrajiny náhle odcestovat a přicestovali do České republiky, kde se stal syn stěžovatelky nezvěstným. Stěžovatelka po něm pátrá, zatím bezvýsledně. Dále je v doplnění kasační stížnosti uvedeno, že stěžovatelka již správnímu orgánu sdělila, že bydlela v obci asi 15 km vzdálené od Č., kde došlo k jaderné katastrofě, že je sama radioaktivně ozářená a vyhledává v České republice adekvátní léčbu. Stěžovatelka vytýkala správnímu orgánu i soudu, že tuto okolnost ponechal bez povšimnutí, a že s tímto pochybením správního orgánu se soud nijak nevypořádal ( ).

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá její oprávněnost, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek Krajského soudu v Praze, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky, učiněné ve správním řízení. Zdůraznil, že s rozsudkem soudu plně souhlasí. Dále se podrobně vyjadřoval k námitkám stěžovatelky, uvedeným v doplnění kasační stížnosti.

Poté byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uvedla v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ve spojení s ).

Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatelka výslovně domáhala důvodu uvedeného v Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze neshledal.

Předně je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i krajský soud, vycházel v posuzované věci ze zjištění, učiněných v průběhu správního řízení od samotné stěžovatelky. Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatelka v žádosti o udělení azylu ze dne 16. 1. 2004 uvedla, že Ukrajinu opustila dne 13. 12. 2003, neboť si potřebovala vydělat peníze, které si půjčila na pohřeb svého manžela. Dále uvedla, že v případě návratu do vlasti jí absolutně nic nehrozí, jen by si přála vrátit dluh. Tyto skutečnosti uvedla i ve vlastnoručně psaném prohlášení, které bylo připojeno k žádosti. V protokolu o pohovoru ze dne 16. 1. 2004 uvedené údaje potvrdila, a dále upřesnila, že jediným důvodem, který ji vedl k opuštění své vlasti, byla snaha vydělat si peníze, aby mohla vrátit dluh, který jí vznikl půjčením peněz na pohřeb svého manžela. O azyl požádala poté, co byla zadržena policií a bylo jí sděleno, že bude deportována domů. Potvrdila dále, že ve své vlasti neměla nikdy problémy se státními orgány, soudy, policií a armádou, a nebyla aktivně politicky činná. Dále uvedla, že v případě návratu do vlasti má obavu, že ti lidé, kterým dluží peníze, by jí mohli vzít byt a jeho zařízení, pokud by svůj dluh nesplatila.

Z takto zjištěného skutkového stavu vycházely jak správní orgán, tak i krajský soud. Jejich závěr o tom, že stěžovatelka neuvedla skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mohla být na Ukrajině vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení , a že důvodem žádosti stěžovatelky o azyl je obava z chování věřitelů, kterým dluží peníze vypůjčené na pohřeb svého manžela, vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu azylového řízení, v souladu s příslušnými ustanoveními . Nejvyšší správní soud tedy sdílí názor Krajského soudu v Praze, že žalovaný nepochybil, jestliže posoudil návrh stěžovatelky na zahájení řízení o udělení azylu podle ustanovení jako zjevně nedůvodný.

Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí zrušit. Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozhodnutí správního orgánu bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

Pokud jde o námitky stěžovatelky uplatněné v kasační stížnosti, spočívající v tvrzení, že stěžovatelka z obavy před věřiteli musela uprchnout se svým synem, který se stal v ČR nezvěstným a stěžovatelka po něm pátrá, třeba uvést, že jde o zcela nová tvrzení, která stěžovatelka neuvedla ani v průběhu správního řízení, ani v řízení před krajským soudem. Jako novou skutečnost je pak třeba považovat i tvrzení, že stěžovatelka bydlela v obci asi 15 km vzdálené od Č., kde došlo k jaderné katastrofě, a nyní v České republice vyhledává adekvátní léčbu. Výše uvedené skutečnosti nelze zohlednit, neboť podle ke skutečnostem, které stěžovatelka uvedla poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Nelze ani souhlasit s námitkou stěžovatelky, že tyto skutečnosti ponechal bez povšimnutí soud i správní orgán. Tvrzení stěžovatelky ohledně jejího syna a jaderné katastrofy jsou zcela nová, stěžovatelka je před správním orgánem ani soudem neuvedla, a proto těmto orgánům nelze vytýkat, že k těmto důvodům nebyla provedena řádná šetření, a že tato tvrzení byla pominuta.

Pokud jde o námitku, že se soud nezabýval tvrzením stěžovatelky, že správní orgán porušil procesní předpisy, třeba uvést, že Nejvyšší správní soud tuto námitku nesdílí. Soud v napadeném rozsudku uvedl, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vycházelo, byla dostatečná. Ostatně stěžovatelka namítala porušení procesních předpisů pouze v obecné rovině a nekonkretizovala, v čem měla být ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 34 odst. 1 a § 46 porušena.

V posuzované věci Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí správního orgánu obsahuje pouze výrok o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle ustanovení . V rámci odůvodnění se však správní orgán vyjadřuje rovněž k důvodům udělení azylu podle ustanovení (a konstatuje, že stěžovatelka důvody pro uplatnění azylu podle citovaného zákonného ustanovení nesplňuje) a , kdy konstatuje, že azyl podle citovaného zákonného ustanovení neuděluje. V rámci daného případu je nutno konstatovat, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatelky zamítl jako zjevně nedůvodnou podle , a současně se v rámci odůvodnění vyjadřoval (a věc posuzoval) i podle (sloučení rodiny) a (humanitární azyl) . Pokud totiž v řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v , pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle ustanovení 2 téhož ustanovení – zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle . Pro rozhodování o udělení azylu pro některý z důvodů předvídaných v ustanovení a je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle . Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle zjišťován není, stává se část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (zabývající se důvody azylu podle a ) nadbytečnou ve vztahu k výroku podle (a fakticky je s ním v logickém rozporu). Toto formální pochybení správního orgánu zůstává však bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje ani jeho nicotnost. Byť se krajský soud tímto nedostatkem napadeného rozhodnutí žalovaného nezabýval, nelze mu vytknout nezákonný postup, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se zcela přesvědčivě vypořádal s výrokem napadeného rozhodnutí, který v něm byl správně obsažen, tedy s výrokem, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle .

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody uvedené v kasační stížnosti ve smyslu nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle ustanovení jako nedůvodnou zamítl.

Pokud jde o rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle , 2 (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Za této situace pak tedy Nejvyšší správní soud o žádosti o povolení odkladného účinku kasační stížnosti, kterou uplatnila stěžovatelka v podání ze dne 22. 7. 2004, nerozhodoval.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle za použití Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud žádné náklady vzniklé žalovanému ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch neměla.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. 2. 2005

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu