Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Ads 39/2003 - 38

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce V. N., zastoupeného Mgr. Marianem Heresem, advokátem, se sídlem Most, Moskevská 1/14, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 7. 2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2003, čj. – 21,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 7. 2002, byl žalobci podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/95 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), od 4. 9. 2002 odňat částečný invalidní důchod. Rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení (dále též „OSSZ“) Most ze dne 15. 7. 2002 již není žalobce částečně invalidním, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 15 %, přičemž podle § 44 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %, nebo jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně stěžuje obecné životní podmínky.

V opravném prostředku ze dne 28. 8. 2002 žalobce zejména poukázal na to, že jeho zdravotní stav se nezlepšil, ale naopak se zhoršil. Současně předložil svoji zdravotní dokumentaci.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2003, čj. – 21, byla žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2002 zamítnuta. Krajský soud provedl dokazování obsahem posudkového spisu OSSZ Most a posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště v Ústí nad Labem, z 26. 3. 2003. Při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti žalobce se soud opíral především o posudek posudkové komise, který byl vypracován na základě řádně zjištěného zdravotního stavu žalobce. Komise pro posouzení zdravotního stavu žalobce měla k dispozici dostatek odborných lékařských nálezů z doby před i po vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované. Při stanovení diagnostického souhrnu komise z uvedených nálezů důsledně vycházela. Hodnověrnost závěru posudku posuzoval soud v souvislosti s dalším provedeným důkazem, a to obsahem posudkového spisu OSSZ Most. Soud vzal za prokázané, že zdravotní stav žalobce je dlouhodobě nepříznivý a je způsoben ischemickou chorobou srdeční se stavem po srdečním infarktu spodní stěny v roce 1995, po kterém následovalo koronarografické vyšetření a pokus o zprůchodnění uzavřeného úseku srdeční cévy, který nebyl úspěšný a byla doporučena konzervativní léčba. Při kontrole částečné invalidity v roce 1999 byl žalobce uznán i nadále částečně invalidním, ale za rozhodující onemocnění byla považována hypertenze ohodnocená mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti 25 %. Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla s ohledem na další zdravotní postižení žalobce navýšena na celkových 35 %. V roce 2002 při kontrole částečné invalidity byl v popředí nepříznivého zdravotního stavu opět stav po srdečním infarktu a ischemická choroba srdeční, soud pak považoval za přesvědčivé zařazení zdravotního postižení žalobce a hodnocení komise, která ve svém posudku určila celkový pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce na horní hranici stanoveného rozmezí ve výši 15 %. Krajský soud souhlasil rovněž s použitím , kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a se zvýšením o dalších 10 % pro mírně horší stav rozhodujícího onemocnění na celkových 25 %. S ohledem na skutečnost, že zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u žalobce činil méně než 33 %, jeho zdravotní postižení neodpovídalo podmínkám uvedeným v příloze č. 4 k vyhlášce o důchodovém pojištění a žalobce nesplnil podmínku částečné invalidity podle , 2 zákona o důchodovém pojištění, nárok na částečný invalidní důchod žalobce zanikl. Krajský soud proto žalobu podle s odvoláním na zamítl. Nad rámec odůvodnění shora krajský soud dodal, že k přezkoumání zdravotního stavu žalobce je rozhodující datum vydání předmětného rozhodnutí, tj. 30. 7. 2002 s tím, že došlo-li ke zhoršení zdravotního stavu po této době, bylo by předmětem nového řízení u OSSZ Most.

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem včas podanou kasační stížností ze dne 12. 6. 2003. Kasační důvod shledával v nezákonnosti rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle Kasační stížnost je odůvodněna tím, že jako stěžejní důkaz pro vyhodnocení objektivního stavu krajským soudem je uveden závěr posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Podle zákona ČNR č. , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), je Ministerstvo práce a sociálních věcí přímým nadřízeným orgánem ve vztahu k České správě sociálního zabezpečení. Za situace, kdy žalovanou stranou je Česká správa sociálního zabezpečení a krajský soud jako stěžejní důkaz využil vypracování odborného stanoviska od orgánu, který se nachází na stejném úseku státní správy, lze mít důvodné pochyby o objektivitě výsledného materiálu, který je zároveň stěžejní pro spravedlivé rozhodnutí soudu. Stěžovatel subjektivně nepociťuje zlepšení zdravotního stavu, pociťuje naopak jeho zhoršení. Domnívá se, že lékařské vyšetření a posudkové zhodnocení provedené posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem bylo provedeno nikoliv se snahou zjistit skutečný zdravotní stav, ale účelově tak, aby bylo možné shledaný stav zařadit do stejné kategorie, jako učinil pověřený lékař OSSZ Most. Stěžovatel zdůraznil, že pro znovupřiznání částečného invalidního důchodu v roce 1999 byla rozhodující hypertenze žalobce a při subjektivním vnímání zhoršujícího se stavu žalobce a objektivním prohloubení hypertenze se jeví závěry posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí zmanipulované. Závěrem uvedl, že potencionální pracovní schopnost stěžovatele vylučuje prakticky jakoukoliv fyzicky náročnější práci, což umožňuje zaměstnání pouze na pozicích nejméně finančně lukrativních, kde se příjem pohybuje v pásmu životního minima. Stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a žádal, aby byla krajskému soudu stanovena povinnost ustavit ve věci znalcem z oboru zdravotnictví Institut postgraduálního vzdělávání v Praze.

Žalovaná uvedla, že souhlasí s rozsudkem krajského soudu a proto vyjádření ke kasační stížnosti nepodává.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v souladu s ustanovením , 3 vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost neshledal důvodnou.

V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil základní námitku, spočívající v postavení Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Tato námitka stěžovatele není důvodná. Organizační uspořádání sociálního zabezpečení, působnost orgánů státní správy v sociálním zabezpečení a řízení ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení upravuje . Podle , b), c) cit. zákona jsou orgány sociálního zabezpečení Ministerstvo práce a sociálních věcí, Česká správa sociálního zabezpečení a okresní správy sociálního zabezpečení. Podle cit. zákona Ministerstvo práce a sociálních věcí posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Pro vydávání posudku podle předchozí věty se přiměřeně použijí ustanovení obecných předpisů o správním řízení. Složení posudkových komisí upravuje vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. , kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Podle cit. vyhlášky posudkovými lékaři a tajemníky posudkových komisí pověřuje ministerstvo své pracovníky (s jejich souhlasem). Dalšími členy posudkových komisí jsou odborní lékaři jednotlivých klinických oborů. Podle cit. vyhlášky je posudková komise ministerstva schopna jednat a usnášet se, je-li přítomen posudkový lékař, který je předsedou této komise, tajemník a další lékař. Posudková komise ministerstva se usnáší většinou hlasů a při rovnosti hlasů rozhoduje hlas jejího předsedy.

Úpravu zákona o organizaci sociálního zabezpečení nelze shledat protiústavní (zejm. ve vztahu k článku 37 d) a jen v tom, že posudková komise, která v právní věci účastníků v tomto řízení vypracovala posudek, je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí, nespatřuje Nejvyšší správní soud důvod k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů. Jiné důvody neobjektivity nebo nesprávností jejích závěrů stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí, a omezuje se na povšechné tvrzení, že oproti době přiznání částečného invalidního důchodu nepociťuje zlepšení svého zdravotního stavu. Toto je ovšem pouze tvrzení v obecné rovině, učiněné na základě subjektivních pocitů stěžovatele. Stěžovatel také shledává zmanipulovanost závěrů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ve skutečnosti, že oproti znovupřiznání částečného invalidního důchodu v roce 1999 nebyla jako rozhodující shledána i hypertenze žalobce. V tomto směru je nutné konstatovat, že posouzení zdravotního stavu a lékařské hodnocení zdravotního poškození je odbornou otázkou, ve které soud vychází z lékařských posouzení. Dle posudku posudkové komise byl stěžovatel při jednání komise vyslechnut s ohledem na jeho subjektivní zdravotní potíže a byl vyšetřen odborným lékařem z oboru vnitřního lékařství. Závěry posudkové komise dostatečně věrohodným způsobem zdravotní stav stěžovatele hodnotí. Samotná skutečnost, že došlo k přehodnocení rozhodujícího zdravotního poškození z hlediska určení případné invalidity sama o sobě není skutečností znevěrohodňující závěry vypracovaného posudku. Konkrétní výtky proti závěrům posudkové komise, např. že posudková komise vycházela z nedostatečné lékařské dokumentace, nebo z dostatečné lékařské dokumentace, kterou nesprávně posoudila, kasační stížnost neobsahuje. Z uvedeného důvodu se jeví nadbytečným i navržené doplnění dokazování znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání v Praze. Samotná skutečnost, že zdravotní stav žalobce mu umožňuje zaměstnání pouze na pozicích finančně méně lukrativních nemůže vést ke zvrácení závěrů shora uvedených.

Protože kasační stížnost stěžovatele není důvodná, Nejvyšší správní soud ji podle ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením , 2 , stěžovatel, který nebyl ve věci úspěšný nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení, i když ve věci měla úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože přiznání náhrady nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení vylučuje

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. února 2005

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu