Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 472/2004 - 84

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce V. C., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem Havlíčkova 498, Semily, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2004, č. j. OAM-182/LE-B01-B03-2004, vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2004, č. j. - 47,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byla zamítnuta žádost žalobce (dále též „stěžovatel“) o udělení azylu na území České republiky jako zjevně nedůvodná podle ustanovení , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť v průběhu řízení o udělení azylu bylo nepochybně prokázáno, že žalobce podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že žalobce vstoupil na území České republiky již koncem roku 1995 a pobýval zde asi osm let a čtyři měsíce, z toho od roku 2000 nelegálně. Ačkoliv měl možnost se na území České republiky svobodně pohybovat a vstoupit do kontaktu se zástupci státních orgánů, této možnosti nevyužil a žádost podal až v době, kdy se nacházel v zařízení pro zajištění cizinců po svém druhém zadržení Policií ČR, přičemž mu v dřívějším podání žádosti o udělení azylu nebránily žádné objektivní skutečnosti. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl o zamítnutí žádosti žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodné.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2004, čj. - 47, byla zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že námitky žalobce týkající se porušení ustanovení o správním řízení neshledal důvodnými, neboť rozhodnutí žalovaného vyšlo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. K námitce žalobce, že rozhodnutí žalovaného není v rozporu s § 47 odst. 5 spr. ř. opatřeno podpisem oprávněné osoby, soud uvedl, že tato skutečnost zakládá vadu řízení jen tehdy, kdy ani rozhodnutí založené ve správním spise není opatřeno podpisem oprávněné osoby. V daném případě je však ve správním spise založeno napadené rozhodnutí vlastnoručně podepsané oprávněnou osobou – ředitelem Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra PhDr. T. H. Soud dále konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je přesvědčivé, a že tvrzená porušení ustanovení a míří na výrok, který není součástí napadeného rozhodnutí. Žalovaný konstatoval naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o udělení azylu podle . Krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil a uvedl, že problémy, které žalobce uvedl v žádosti o udělení azylu, tedy obavy před odvelením do armády a odesláním do války v Čečensku, mu byly známy již od roku 1999, a v podání žádosti o udělení azylu v té době mu podle jeho slov nic nebránilo. Soud shrnul, že žalobce přicestoval na území České republiky za účelem práce, nejprve jako turista s řádným cestovním pasem a s vízem, které si pravidelně prodlužoval na běloruské ambasádě; ani tyto skutečnosti podle soudu nesvědčí o tom, že by byl porušen článek 14 bod 1 Deklarace lidských práv, neboť zkrácené řízení o udělení azylu slouží tomu, aby byly odděleny žádosti zcela bezdůvodné od těch, které by důvodné být mohly. Pokud byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako nedůvodná, je podle názoru soudu nadbytečné s odkazem na , aby si žalovaný opatřoval zprávy o zemi původu za účelem rozhodnutí o překážce vycestování. Soud se dále v souladu s vypořádal s důvody, pro něž nebyly provedeny některé navrhované důkazy. Výslech žalobce za přítomnosti tlumočníka za účelem objasnění důvodů pro udělení azylu soud neprovedl z důvodu, že v průběhu správního řízení měl žalobce možnost za přítomnosti tlumočníka uvést všechny skutečnosti pro udělení azylu a proto tento důkaz soud neshledal nezbytným; informace Amnesty International ze dne 12. 5. 2004 a informace z tiskové konference s Ministrem zahraničí, stejně jako výslech přítelkyně žalobce paní V. H. se soud rozhodl pro nadbytečnost vzhledem k tomu, že předmětem přezkumu bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, neprovést. Ze všech uvedených důvodu Krajský soud v Plzni žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že soud se měl nejprve zabývat nicotností napadeného rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že jménem ministerstva je oprávněn jednat pouze ministr, přičemž z napadeného rozhodnutí ani z rozsudku soudu nevyplývá, že by byl za ministerstvo oprávněn jednat někdo jiný. Soud nezodpověděl otázku, proč je jméno PhDr. T. H. ve správním rozhodnutí vytištěno bez uvedení oprávnění jednat v těchto věcech za ministerstvo. V tom je podle stěžovatele naplněn důvod kasační stížnosti podle , neboť soud považoval správní akt za bezvadný, ačkoliv byl podepsán pouze úředníkem ministerstva, když z rozhodnutí jeho oprávnění jednat za ministerstvo z rozhodnutí nevyplývalo; soud si měl z vlastní iniciativy vyžádat důkazy o oprávněnosti ředitele azylové a migrační politiky jednat za ministerstvo. Stěžovatel dále uvedl, že soud není oprávněn provádět předběžný výběr důkazů, či odmítat provedení těch důkazů, které by řádně prokazovaly skutkový a právní stav existující v době rozhodování správního orgánu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že kromě ustanovení mohly být naplněny důvody pro neudělení azylu podle a . Stěžovatel uvedl, že v průběhu řízení před soudem doložil zprávu Amnesty International o tom, že Bělorusko zachovalo trest smrti za běžné zločiny a zprávu Ministerstva zahraničí ČR o dodržování lidských práv v Bělorusku. Soud měl k oběma těmto správám přihlížet; pokud se soud omezil pouze na zkoumání správné aplikace , pak porušil a násl. , a 38d a článku 6 Úmluvy. Podle názoru stěžovatele byl naplněn i důvod kasační stížnosti podle , neboť soud nesprávně vyloučil aplikaci , a , nezabýval se zprávami Ministerstva zahraničí USA, ČR ani jinými tiskovými zprávami o stavu dodržování lidských práv v zemích žadatele o azyl. Podle názoru žalobce byl žalovaný povinen aplikovat ustanovení týkající se humanitárního azylu a pokud tak neučinil, měla být náprava zřízena v soudním řízení. Stěžovatel dále nerozumí tomu, proč nebylo přihlédnuto k jeho partnerskému vztahu s občankou České republiky, s níž žalobce očekával narození dítěte. Ignorací těchto rodinných vazeb žalobce byly porušeny smluvní povinnosti, k nimž je Česká republika podle y vázána; postup soudu nebyl ani v souladu s Úmluvy. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2004, čj. - 47, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že oprávněnou osobou ve smyslu § 47 odst. 5 spr. ř. je ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra PhDr. T. H.; tato skutečnost vyplývá z organizačního řádu Ministerstva vnitra. Žalovaný setrval na tom, že závěr o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle je správný. Žalovaný zopakoval rozhodující fakta z napadeného rozhodnutí a k námitce žalobce o neposouzení důvodů pro udělení azylu podle a v situaci zamítnutí žádosti o udělení azylu podle odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. , podle něhož v případě rozhodnutí podle rozhoduje správní orgán ve věci konečným způsobem, aniž by byla zjišťována existence některého z důvodů pro udělení azylu podle ostatních ustanovení . K námitce týkající se nevztažení překážky vycestování žalovaný uvedl, že tuto otázka se v souladu s posuzuje pouze v případě neudělení nebo odnětí azylu. I pro řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi učiněné žalobcem v průběhu řízení o udělení azylu, a na vydané rozhodnutí. Závěrem žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody odpovídající ustanovení a d) ; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni neshledal. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že soud pochybil, když nesprávně vyloučil aplikaci , a . K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování žádosti o udělení azylu žalovaným sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v , jež je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Jestliže tedy v daném případě byla žádost o udělení azylu stěžovateli zamítnuta z důvodu, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve, tedy byla zamítnuta podle ustanovení , není možno žalovanému vytýkat, že se podrobně nezabýval případnou existencí důvodu pro udělení azylu podle nebo , neboť by to bylo nadbytečné. I když by totiž žalovaný shledal, že stěžovatel byl v zemi původu skutečně pronásledován z důvodů, pro něž je možné azyl na území České republiky udělit, nezakládalo by to jeho právo na udělení azylu, jestliže by o udělení azylu požádal až v době, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění, ačkoliv mu žádná objektivní okolnost nebránila požádat o udělení azylu již dříve. Nejvyšší správní soud konstatuje, že soud prvního stupně nepochybil, když shledal zákonným rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení . Soud prvního stupně nebyl povinen ani oprávněn zabývat se důvody žalobce pro udělení azylu podle a ani otázku existence překážky vycestování podle , neboť to nebylo předmětem soudního přezkumu. Proto krajský soud nezkoumal ani ostatní žalobcem uváděné zprávy o situaci v zemi původu žalobce ani otázku vztahu žalobce s občankou České republiky a vliv této skutečnosti na možnost udělení humanitárního azylu, neboť v řízení bylo jeho úkolem posoudit, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle . Jelikož soud shledal toto rozhodnutí žalované souladným se zákonem, nebylo již jeho povinností přezkoumávat, zda žalobce splnil či nesplnil podmínky pro udělení azylu podle , resp. humanitárního azylu podle . Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že důvod kasační stížnosti podle není dán.

Druhým důvodem kasační stížnosti stěžovatele je tvrzená nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, tedy důvod kasační stížnosti vymezený v ustanovení Stěžovatel uvedl, že krajský soud měl z úřední povinnosti šetřit skutečnost, zda je PhDr. T. H. oprávněn jednat jménem ministerstva. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, vycházejícím z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, že není-li vyhotovení správního rozhodnutí, které je doručeno účastníkovi, opatřeno vlastnoručním podpisem oprávněné osoby, ale jen předtištěným jménem, příjmením a funkcí oprávněné osoby, úředním razítkem a doložkou „za správnost“ podepsanou osobou, která stejnopisy písemného vyhotovení pořídila, pak takový postup neodpovídá spr. ř. Za situace, kdy je součástí správního spisu vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá tato vada nicotnost rozhodnutí, neboť je zřejmé, že rozhodnutí skutečně vydala k tomu oprávněná osoba. K takové situaci v souzené věci došlo, neboť PhDr. T. H. je coby ředitel Odboru azylové a migrační politiky osobou oprávněnou jednat jménem tohoto odboru Ministerstva vnitra. Tato skutečnost je krajským soudům rozhodujícím ve správním soudnictví známa z jejich úřední činnosti, a z tohoto důvodu nebylo nutné, aby ji Krajský soud v Plzni ověřoval. Tuto námitku stěžovatele tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.

K námitce, že krajský soud pochybil, když neprovedl žalobcem navrhované důkazy, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v této skutečnosti pochybení soudu neshledal, neboť podle soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoliv. Soud prvního stupně se řádně vypořádal s důvody, pro něž nevyhověl důkaznímu návrhu. Nejvyšší správní soud odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k otázce tzv. opomenutých důkazů (např. nález ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. ), že „soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - »ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal«“. V dané věci neprovedl krajský soud navržené důkazy proto, že se týkaly důvodů žalobce pro udělení azylu; tuto skutečnost však soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle , nezkoumal. Předmětem dokazování jsou vždy toliko konkrétní individuální skutečnosti, které jsou rozhodující právě z hlediska předmětu řízení; nerozhodné skutečnosti soud z dokazování vyloučí. Nejvyšší správní soud tedy konstatoval, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s neprovedením žalobcem navržených důkazů. Nejvyšší správní soud proto neshledal tento bod kasační stížnosti důvodným.

Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení a 7 , neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. února 2005

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu