Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Afs 17/2003 - 136

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: R. I., a. s., zast. JUDr. Jaroslavem Kopou, advokátem, se sídlem Brno, Mezírka 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství Brno, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2003, č. j. - 112,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2003, č. j. – 112 s e z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 31. 7. 2002 se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal přezkoumání rozhodnutí - platebního výměru - ze dne 18. 7. 2001, č. 14/01, č. j. 114460/01/293934/3663, kterým mu byla předepsána daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 1998 ve výši 1006 Kč. Platební výměr vydal Finanční úřad Brno-venkov; tento finanční úřad označil stěžovatel v žalobě jako žalovaného.

Následným usnesením Krajský soud v Brně s odkazem na ustanovení ve spojení s ustanovením a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) označenou žalobu pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (žaloba napadala rozhodnutí prvostupňového orgánu a nikoliv rozhodnutí orgánu, který ve věci rozhodl v posledním stupni) odmítl.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasnou kasační stížnost, ve které namítá nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby; uplatňuje důvod vymezený v Konkrétně uvedl, že sice v rozporu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “) označil za žalovaného prvostupňový orgán, z textu žaloby je však zcela zřejmé proti jakému rozhodnutí žaloba směřuje a čeho se domáhá. Dále stěžovatel doplnil, že následné poučení soudu, které mu bylo zasláno v souvislosti s nabytím účinnosti , přitom neobsahovalo vyrozumění o formálním nedostatku, který by mohl mít za následek odmítnutí žaloby, přičemž takovou poučovací povinnost ukládá soudu ustanovení a ustanovení Soud měl tedy podle stěžovatele poté, kdy oznámil, že pokračuje v řízení dle , upozornit na vady podání a stanovit lhůtu pro jejich odstranění. K odstranění vad však nebyla stěžovateli dána možnost. V tomto postupu shledává upření práva na spravedlivý proces, porušení a 2 d, jakož i ustanovení (resp. ustanovení , podle nějž byl soud povinen postupovat před účinností ). Na základě výše uvedeného proto stěžovatel požaduje, aby bylo shora označené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno pro nezákonnost a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Na výzvu Krajského soudu v Brně stěžovatel upřesnil v souladu s dikcí kasační stížnost o údaje týkající se data doručení kasační stížnosti, rozsahu, jakož i upřesnil označení účastníků řízení.

Finanční úřad Brno – venkov nepodal na výzvu soudu ke kasační stížnosti žádného vyjádření.

Ze správního a soudního spisu pak pro posouzení věci zejména vyplynulo, že Finanční úřad Brno - venkov jako prvostupňový správní orgán předepsal stěžovateli platebním výměrem ze dne 18. 7. 2001, č. 14/01, č. j. 114460/01/293934/3663, daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 1998 ve výši 1006 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 21. 5. 2002, č. j. 110/7085/2001-0106 zamítnuto.

V následné žalobě (podané dne 31. 7. 2002 ke Krajskému soudu v Brně) pak stěžovatel označil jako žalovaného „Českou republiku, zastoupenou Finančním úřadem Brno - venkov se sídlem 604 24 Brno, Příkop 8“. Stěžovatel namítal zkrácení svých práv rozhodnutím Finančního úřadu Brno – venkov. Uváděl, že mu byla uložena povinnost, která mu nepřísluší; požadoval přezkoumaní označeného platebního výměru. V žalobě dále mimo jiné uvedl, že odvolací orgán (Finanční ředitelství v Brně) řádně neposoudil skutkový stav, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, jakož i pochybil v právním posouzení věci. Tato tvrzení pak podrobně rozváděl.

Ze soudního spisu dále vyplynulo, že žalobce se podanou žalobou domáhal kromě přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí, i přezkoumání dalších rozhodnutí. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 9. 2002, č. j. - 85 rozhodl o vyloučení žaloby k samostatnému řízení a žalobu odmítl (viz výše).

Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně v mezích jejího rozsahu a důvodů uplatněných ve smyslu ust. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.

Napadané rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby je postaveno na skutečnosti, že v případě označení prvostupňového orgánu za žalovaného, resp. domáhaní se zrušení pouze prvostupňového rozhodnutí, se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

Pro posouzení celé věci je třeba nejprve uvést relevantní zákonná ustanovení. Předně dle ustanovení , věta první musí být z každého podání zřejmé čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co se navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Dle ustanovení pak předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek, o tom musí být podatel ve výzvě poučen. A následně dle (nestanoví-li jinak), soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.

Ustanovení pak stanoví, že pro řízení ve správním soudnictví se přiměřeně použijí ustanovení prvé a třetí části , přičemž ustanovení uvádí, že každý úkon soud posuzuje podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Dále je pro posouzení celé věci třeba vyjít z judikatury Evropského soudního dvora pro lidská práva, např. případ Bulena proti České republice (stížnost č. 57567/00, ze dne 20. 4. 2004). Evropský soudní dvůr v označené věci posuzoval tvrzené porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, když stěžovatel namítal porušení svého práva na přístup k soudu z důvodu, že Ústavní soud ČR odmítl jeho případ meritorně projednat s odůvodněním, že ústavní stížnost byla namířena pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud věc vyhodnotil tak, že „právo na soud“, jehož součástí je právo na přístup k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti opravného prostředku, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní úpravu na úrovni státu, který má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení (rozsudek ve věci García Manibardo proti Španělsku, č. 38695/97, § 36, ESLP 2000-II, a rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, č. 46129/99, § 47, ESLP 2002-IX). Tato omezení však nesmí omezovat přístup otevřený jedinci takovým způsobem či do té míry, aby bylo právo zasaženo ve své podstatě. Tato omezení jsou v souladu s článkem 6 odst. 1 označené Úmluvy pouze tehdy, pokud sledují legitimní cíl a pokud existuje rozumná rovnováha mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (viz rozsudek ve věci Guérin proti Francii ze dne 29. července 1998, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-V, § 37). Dle Evropského soudu pro lidská práva z těchto zásad vyplývá, že jestliže právo podat opravný prostředek z pochopitelných důvodů podléhá zákonem stanoveným podmínkám, jsou soudy povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem.

Stejně tak je pro posouzení celé věci podle Nejvyššího správního soudu třeba vyjít i z judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud odkazuje např. na rozhodnutí ze dne 4. 12. 2001, č. j. ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že „je-li v petitu správní žaloby navrhováno "zrušení rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrzené rozhodnutím druhostupňového správního orgánu" za situace, kdy z této žaloby vyplývá, že jsou jí napadena správní rozhodnutí obou stupňů, jedná se pouze o odstranitelnou vadu podání. Pokud soud řízení usnesením zastavil, aniž by žalobce vyzval k odstranění této vady, porušil tím jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny“.

Na základě výše uvedeného a s odkazem na ustanovení zákona, podle kterého je každý úkon účastníka soudního řízení správního nutno stejně jako v řízení civilním posuzovat dle jeho obsahu (viz výše), tak Nejvyšší správní soud shrnuje, že pokud žalobce označil za žalovaného prvostupňový správní orgán, avšak z obsahu žaloby vyplývá, že žalobními námitkami brojil proti rozhodnutí orgánů obou stupňů, že se sice žalobce dopustil vady v označení žalovaného rozhodnutí, tato vada však byla na výzvu soudu odstranitelná ve smyslu V takovém případě bylo proto pak povinností soudu vyzvat navrhovatele (žalobce) k opravě či doplnění jeho podání, stanovit k tomu lhůtu a poučit jej o následcích spojených s neuposlechnutím této výzvy.

Podle Nejvyššího správního soudu se tak za situace, kdy stěžovatel označí v žalobě jako žalovaného prvostupňový správní orgán, ale z obsahu žaloby je zřejmé, že brojí i proti rozhodnutí odvolacího orgánu, nejedná o neodstranitelnou vadu, jež by měla vést k odmítnutí návrhu ( ).

Krajský soud v Brně pochybil, když stěžovatele nevyzval k odstranění vady jeho podání a toto pochybení má za následek nezákonnost jeho usnesení ze dne 21. 3. 2003, č. j. - 112, kterým byla žaloba stěžovatele odmítnuta. Nejvyšší správní soud proto, vycházeje přitom i z právního názoru vysloveného rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. , napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto zrušujícím rozhodnutí vázán ( a odst. 3 ).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti pojedná Krajský soud v Brně v novém rozhodnutí ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. 1. 2005

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu