Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 66/2004 - 62

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: I. Z., zastoupená JUDr. Alenou Krejčí, advokátkou se sídlem Musílkova 42, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 1. 2003, č. j. OAM-5871/VL-06-P16-2001, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. ,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. , s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 8. 1. 2003, č. j. OAM-5871/VL-06-P16-2001, jímž bylo zastaveno řízení o udělení azylu podle , o azylu.

Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení až d) , (dále jen „“).

Stěžovatelka v kasační stížnosti shledává blíže neupřesněná vážná pochybení všech státních orgánů, které její věc projednaly údajně v rozporu se zákonem o azylu. Zejména vytýká městskému soudu, že o věci samé rozhodl bez nařízení ústního jednání, ačkoliv

o ně požádala ve svém dopise ze dne 9. 4. 2003. Uvádí také, že na Ukrajině jí v případě návratu hrozí vážné nebezpečí z národnostních a náboženských důvodů.

Proto stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek městského soudu a zároveň žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.

Žalovaný ve svém vyjádření pouze uvádí, že se stěžovatelka vyjadřuje k jeho tvrzeným pochybením nanejvýš obecně, k namítaným pochybením městského soudu se pak žalovaný necítí být kompetentním k vyjádření.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 22. 6. 2001 na základě žádosti, v níž je jako důvod uvedeno, že stěžovatelka do ČR odjela z obav před věřiteli pronásledujícími ji a jejího syna pro nesplacení půjčky podvodně získané jejím manželem.

Žalovaný zastavil řízení o této žádosti podle ustanovení § 25 písm. d) zákona o azylu citovaným rozhodnutím ze dne 8. 1. 2003, v němž uvedl, že stěžovatelka se dvakrát nedostavila k pohovorům, ačkoliv na ně byla řádně pozvána a byla vyrozuměna o jejich termínech. Z tohoto důvodu žalovaný shledal, že na stěžovatelku dopadá výše uvedené ustanovení, podle nějž se řízení zastaví, pokud se žadatel o azyl bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze. V této žalobě uvedla, že nedokáže objasnit, proč na svou poštovní adresu neobdržela pozvání k pohovoru, ačkoliv předvolání k převzetí rozhodnutí o zastavení řízení obdržela. Městský soud zaslal dne 25. 3. 2003 stěžovatelce výzvu, v níž ji mimo jiné v souladu s ustanovením upozornil, že soud může rozhodnout také bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhnou nebo s tím souhlasí, a že se má za to, že tento souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení této výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Tato výzva byla stěžovatelce doručena dne 7. 4. 2003 (č. l. 5 soudního spisu). Stěžovatelka pak na tuto výzvu odpověděla svým podáním doručeným osobně na Městský soud v Praze dne 9. 4. 2003 (prezentační razítko městského soudu na tomto podání založeném na č. l. 8 soudního spisu), v němž uvedla, že žádá o nařízení ústního jednání ve věci a také o ustanovení právního zástupce.

Městský soud v Praze tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. V rozsudku městský soud především konstatoval, že o věci samé rozhodl bez jednání, když účastníci ve stanovené lhůtě dvou týdnů nevyjádřili svůj nesouhlas s takovým projednáním. Městský soud dále uvedl, že se stěžovatelka vskutku bez vážnějšího důvodu nedostavovala k pohovoru, čímž porušila svou zákonnou povinnost, takže byly naplněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení § 25 písm. d) zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá souhrnně a bez dalšího rozlišení důvody kasační stížnosti obsažené v ustanovení pod písmeny a) až d). Vzhledem k tomu, že – již z povahy věci – je pro případné konstatování nesprávného posouzení právní otázky soudem podle písmene a) a vady v řízení podle písm. b) tohoto ustanovení především nutno, aby se nejednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelné podle jeho písm. d), zaměřil se Nejvyšší správní soud nejprve na otázku, zda skutečně došlo k vadě řízení spočívající v tom, že městský soud rozhodoval ve věci samé bez ústního jednání, ačkoliv to stěžovatelka ve lhůtě soudem poskytnuté výslovně požadovala, jak uvádí v kasační stížnosti.

V rámci tohoto přezkumu soud zjistil, že stěžovatelčina odpověď ze dne 9. 4. 2003 obsahovala dostatečně jasné vyjádření v tom smyslu, že stěžovatelka požadovala nařízení ústního jednání ve věci. Zároveň byla tato odpověď doručena městskému soudu zjevně v rámci dvoutýdenní lhůty, kterou městský soud stěžovatelce k tomuto vyjádření poskytl a jež počala podle ustanovení běžet dnem následujícím po doručení této výzvy dne 7. 4. 2003 a skončila po dvou týdnech, tedy ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení dne 21. 4. 2003. Stěžovatelčino vyjádření tak bylo městskému soudu doručeno v zákonné lhůtě, bylo dostatečně jednoznačné a městský soud jej v souladu s kogentní dikcí ustanovení musel respektovat. Protože tak neučinil a rozhodl ve věci samé bez nařízení ústního jednání, když v odůvodnění napadeného rozsudku chybně uvedl, že účastníci řízení ve stanovené lhůtě nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání.

Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že městský soud napadeným rozsudkem porušil kogentní procesní ustanovení upravující průběh soudního řízení ve správním soudnictví, a to způsobem, který mohl mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, když stěžovatelka nedostala možnost uplatnit své návrhy a vyjádření při soudním jednání, přestože na tom trvala v souladu se zákonnou úpravou a s citovanou výzvou soudu. Za této situace je zřejmé, že Nejvyšší správní soud musel napadený rozsudek městského soudu zrušit pro vady řízení podle ustanovení Tím zároveň Nejvyšší správní soud otevírá městskému soudu dostatečný prostor pro nové posouzení žalobní argumentace stěžovatelky.

V dalším řízení proto městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu podle ustanovení , v souladu s ustanovením nařídí jednání a vydá nové meritorní rozhodnutí.

V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ) a odměně advokátky, jež byla stěžovatelce pro toto řízení městským soudem ustanovena.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. 11. 2004

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu