Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Afs 33/2004 - 88

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra Příhody v právní věci žalobce M. S., a. s., zastoupeného advokátkou Mgr. Hanou Zahálkovou, se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. ,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2003, sp. zn. , s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Brně. Tímto usnesením krajský soud odmítl jeho žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 11. 2000, č. j. 2722/2000/FŘ/120. Citovaným rozhodnutím finanční ředitelství (žalovaný) zamítlo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. 2. 2000, č. j. 11191/00/351911/4125, kterým bylo zastaveno řízení ve věci dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1995.

Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že citovaná rozhodnutí finančních úřadů sice jsou rozhodnutími výhradně procesní povahy, neboť nepředstavují rozhodnutí ve věci samé a stěžovateli nestanoví daňovou povinnost, nicméně jedná se o individuální správní akty. V této souvislosti stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval značně extenzivně, když dřívější zákonnou úpravu, podle níž soudnímu přezkumu nepodléhala rozhodnutí procesní

povahy ( ), interpretoval po nabytí účinnosti , (dále jen „ “) tak, že tato rozhodnutí jsou opět vyloučena ze soudního přezkumu s odvoláním na skutečnost, že nezasahují do práv účastníka, vyplývajících z práva hmotného ( ). Tento způsob interpretace stěžovatel shledává rozporným s teleologickou a historickou metodou výkladu a zejména tvrdí, že odporuje zásadě „in dubio mitius“ (v pochybnostech k mírnějšímu), tzn. za situace dvojího možného způsobu výkladu je nutno preferovat výklad co nejvíce souladný s ústavním pořádkem ČR.

Proto stěžovatel navrhuje napadené usnesení krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především poukazuje na skutečnost, že při hodnocení aktu správního orgánu není rozhodné, jak je označen, nýbrž zda je rozhodnutím ve smyslu , resp. Pokud tedy rozhodnutí správního orgánu nesplňuje definici zakotvenou v ustanovení a nejedná se tak o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti fyzické či právnické osoby, je dána kompetenční výluka dle ustanovení Proto žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu především zjistil, že Finanční úřad ve Žďáru nad Sázavou citovaným rozhodnutím ze dne 3. 2. 2000 zastavil podle ustanovení , o správě daní a poplatků řízení ve věci dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1995, a to z důvodu nepřípustnosti. Stěžovatel, zapsaný v obchodním rejstříku ode dne 1. 1. 1994, totiž podal za rok 1995 daňové přiznání k předmětné dani, kde jako výslednou daň uvedl částku 1 405 855 Kč. Dodatečné daňové přiznání za stejný rok stěžovatel podal na nižší daňovou povinnost, a to z důvodu uplatnění odečtu daňové ztráty ve výši 3 498 000 Kč, přičemž důvodem tohoto postupu bylo uplatnění daňové ztráty, která vznikla v roce 1993 M. S., s. p., tzn. jinému subjektu. Ustanovení , o daních z příjmů nepřipouští možnost využití odpočtu daňové ztráty jinými subjekty, než kterým vznikla, a rovněž v ustanovení je upraven přechod daňové povinnosti na právního nástupce, nikoliv přechod daňové ztráty. Jelikož tedy zákon neumožňuje právnímu nástupci odečítat daňovou ztrátu vzniklou původnímu daňovému subjektu, je provedení tohoto úkonu nepřípustné a nebyl tak dán důvod pro podání dodatečného daňového přiznání.

Finanční ředitelství v Brně shora uvedeným rozhodnutím ze dne 14. 11. 2000 zamítlo odvolání proti citovanému rozhodnutí finančního úřadu, když se ztotožnilo s jeho odůvodněním. Nad tento rámec žalovaný konstatoval, že pro otázky právního nástupnictví ve veřejném právu platí to, co zákon výslovně upravuje. Protože zákon přechod daňové ztráty na právního nástupce neumožňuje, není přípustné ani podání dodatečného platebního výměru z tohoto důvodu.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele proti citovanému rozhodnutí žalovaného, podanou dne 22. 1. 2001, tzn. ještě v režimu příslušné zákonné úpravy obsažené v , avšak soud rozhodoval již podle Důvodem tohoto rozhodnutí je skutečnost, že žaloba napadla rozhodnutí, které nemá povahu vyžadovanou

ustanovením , tzn. nejedná se o rozhodnutí, kterým by bylo založeno, měněno či rušeno veřejné subjektivní právo nebo povinnost. a toto rozhodnutí proto není soudně přezkoumatelné. Citovaným rozhodnutím se totiž žalovaný nedotkl práv stěžovatele, vyplývajících z hmotného práva, a zasáhl toliko do práv daných pro vedení řízení správcem daně. Tímto rozhodnutím proto nedošlo k žádným změnám v hmotněprávní pozici stěžovatele. Krajský soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel se domáhal přezkoumání rozhodnutí, které je ustanovením ve spojení s z přezkoumání vyloučeno, a žalobu odmítl pro nepřípustnost. Nad tento rámec soud uvedl, že podle ustanovení je možno odpočítávat ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období poplatníkovi. Možnost využití odpočtu jinými subjekty, než kterým vznikla, je upravena pouze pro akciovou společnost, u níž došlo k přeměně z investičního fondu; v ostatních případech využití ztráty jinými poplatníky možné není. V oblasti veřejného práva (placení daní) právní nástupce nevstupuje do práv původního daňového subjektu, pokud jde o možnost odečíst daňovou ztrátu, neboť taková možnost by musela vyplývat přímo ze zákona.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ( a 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel výslovně neoznačil žádný z taxativně vymezených kasačních důvodů, obsažených v ustanovení Z obsahu kasační stížnosti je však patrno, že se stěžovatel dovolává důvodu zakotveného v citovaném ustanovení , neboť namítá nezákonnost usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. V projednávané věci přitom není mezi účastníky řízení sporu o tom, že citovaná rozhodnutí finančních úřadů mají výhradně procesní povahu a klíčovou otázkou proto je, zda takováto rozhodnutí podléhají soudnímu přezkumu či nikoliv.

Podle ustanovení kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Z dikce citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že soudnímu přezkumu podléhají všechna rozhodnutí, jimiž se zasahuje do právní sféry žalobce, pokud není dána výslovná kompetenční výluka.

Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu nemůže ztotožnit s argumentací krajského soudu, obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení a založenou do značné míry na úvaze, že pokud nejsou zasažena práva žalobce vyplývající z práva hmotného, nejedná se o rozhodnutí o veřejném subjektivním právu a nepodléhají proto ani soudnímu přezkumu. Tato argumentace totiž v podstatě přenáší do interpretace stávající zákonné úpravy úpravu dřívější, obsaženou v ve znění do nabytí účinnosti novely provedené Podle tehdy platného ustanovení totiž soudnímu přezkumu nepodléhala - mimo jiné – rozhodnutí procesní povahy. Jak však k tomu již judikoval Ústavní soud ČR (např. nález sp. zn. , in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, str. 224), „pokud zákonodárce zcela jasně celou skupinu tzv. procesních rozhodnutí podrobil opětovně soudnímu přezkumu,

nelze jeho vůli ignorovat cestou extenzivního výkladu, v jehož důsledku by rozhodnutí dříve výslovně považovaná za rozhodnutí procesní povahy byla opětovně vyloučena ze soudního přezkumu s odvoláním na skutečnost, že nezasahují do práv účastníka, která vyplývají z práva hmotného.“ V daném případě je nutno konstatovat, že dikce ustanovení je ve sledovaném směru obdobná dikci ustanovení ve znění po nabytí účinnosti novely provedené Nejvyšší správní soud proto neshledal žádný racionální důvod, pro který by se interpretace ustanovení měla odchylovat od interpretace ustanovení , a to i z toho důvodu, že při dvojím možném způsobu interpretace zákonné procesní úpravy je nutno preferovat takovou, která umožňuje účastníkovi řízení domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu d.

V projednávané věci proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoliv se lze ztotožnit s tvrzením krajského soudu, že citovaná rozhodnutí finančních úřadů jsou procesní a nikoliv hmotněprávní povahy, nelze z této skutečnosti automaticky dovozovat, že nepodléhají soudnímu přezkumu. , kterým bylo emancipováno správní soudnictví, totiž nedošlo k omezení rozsahu soudního přezkumu správních rozhodnutí v tom smyslu, že by byla z tohoto přezkumu opětovně vyloučena správní rozhodnutí procesní povahy.

Proto shledal Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu protizákonným a zrušil je pro naplnění důvodu obsaženého v ustanovení a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je podle vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Nad tento rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že shodný právní názor o přípustnosti soudního přezkumu zjevně zastává rovněž Ústavní soud ČR, který usnesením ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. , pro nepřípustnost odmítl ústavní stížnost brojící proti citovaným rozhodnutím finančních úřadů, neboť shledal, že se jedná o rozhodnutí státní správy, podléhající soudnímu přezkumu dle ustanovení a násl. , když se na ně nevztahují důvody nepřípustnosti soudního přezkumu ve smyslu ustanovení

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle krajský soud v novém rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. 8. 2004

JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu