Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 19/2004 - 74

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci stěžovatele: O. L., zastoupen JUDr. Helenou Teissingovou, advokátkou, se sídlem Křižíkova 1/332, 186 00 Praha 8, a dalšího účastníka: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o kasační stížnosti (původně dovolání) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. - 27,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. České správě sociálního zabezpečení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Heleně Teissingové, se přiznává odměna v částce 2150 Kč, která jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění :

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 12. 2000, č. xxx, byla zamítnuta žádost žalobce o úpravu důchodu podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplnění, s odůvodněním, že úpravu důchodu podle tohoto ustanovení nelze provést, neboť podle potvrzení bývalého zaměstnavatele, ČVUT v Praze, fakulta strojní, ze dne 21. 11. 2000, byl jeho pracovní poměr zrušen dne 3. 9. 1969 podle ustanovení . Zaměstnavatelem nebylo potvrzeno skončení pracovního poměru žalobce podle , a proto nelze provést úpravu jeho důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2001, č. j. - 15, tak, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrdil. Městský soud v Praze při svém rozhodování vycházel zejména z písemného zrušení pracovního poměru stěžovatele č. j. 511/69 – 05 ze dne 26. 9. 1969, ČVUT v Praze, fakulty strojní, a z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. , a dospěl ke shodnému závěru jako Česká správa sociálního zabezpečení, že žalobce nedoložil neplatné skončení svého pracovního poměru u ČVUT v roce 1969 z důvodu požadovaných v zákoně č. , o mimosoudních rehabilitacích, způsobem, který tento zákon vyžaduje, tj. „osvědčením“ vystaveným zaměstnavatelem. Předložený doklad o skončení pracovního poměru toto osvědčení nenahrazuje, neboť uvedené důvody nejsou důvody vyžadované v ustanovení .

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2001, č. j. - 15, podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2002, č. j. - 27, tak, že odvolání neshledal důvodným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Podáním ze dne 29. 1. 2003, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 30. 1. 2003 a doručeno Městskému soudu v Praze dne 7. 2. 2003, pak žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. - 27, podal dovolání.

Městský soud v Praze předložil věc k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu správnímu soudu, který věc vrátil k postupu podle , (dále jen „ “), s tím, že s ohledem na datum podání dovolání - 30. 1. 2003 - je nutno toto dovolání posoudit jako kasační stížnost, neboť žalobce (dále jen „stěžovatel“) nemůže být krácen na svých právech za situace, kdy po změně právní úpravy související s přijetím citovaného nedopadají na věc přechodná ustanovení.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, č. j. - 58, byla stěžovateli na základě jeho žádosti ustanovena zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokátka JUDr. H. T., která podáním ze dne 20. 4. 2004 kasační stížnost doplnila uplatněním důvodů podle , když namítá, že stěžovatel splňuje podmínky pro provedení úpravy starobního důchodu ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, a má za to, že dostatečným způsobem ve smyslu ust. prokázal, že okamžité zrušení pracovního poměru ke dni 3. 9. 1969 bylo důsledkem politické perzekuce a zejména pak porušením jeho lidských práv a svobod a bylo provedeno na základě ust. zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. ze dne 22. 8. 1969.

Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze vysloveném v napadeném rozsudku ze dne 16. 10. 2002, č. j. - 27.

Poté byla kasační stížnost předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti

a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení ( ). Stěžovatel (tehdy dovolatel) je zastoupen advokátem.

Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody podle ustanovení Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.

Podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, za neplatný se pro účely tohoto zákona považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu (dále jen " ") z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ( a 3). Pod písm. a) až e) jsou uvedeny příklady, jichž se to týká. Okamžité zrušení pracovního poměru je uvedeno pod písmenem d) citovaného takto: „byl-li pracovní poměr okamžitě zrušen podle č. , ve znění “.

Podle až 4, téhož zákona, na žádost toho, jehož skončil z důvodů uvedených v , vydá mu o tom osvědčení organizace, u níž byl v pracovním vztahu, nebo její právní nástupce …. Žádost podle odstavce 1 lze podat do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona. Nevydá-li organizace osvědčení do tří měsíců ode dne, kdy žádost obdržela, může osoba uvedená v odstavci 1 podat do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona soudu návrh na určení, že důvodem skončení pracovního vztahu byly okolnosti uvedené v . Za osvědčení ve smyslu odstavce 1 se považuje i osvědčení nebo jiný doklad vydaný organizací přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i soudní rozhodnutí, jestliže z nich vyplývá, že pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v .

V daném případě stěžovatel nedoložil svůj požadavek ani „osvědčením“ ani „soudním rozhodnutím“ a svůj nárok odůvodnil písemným dokladem č. j. 5117/69 – 05 ze dne 26. 9. 1969, v němž mu děkan fakulty strojní ČVUT sděluje, že vzhledem k tomu,

že nenastoupil dne 1. 7. 1969 po skončení dovolené do práce a dopisem ze dne 8. 7. 1969 oznámil, že zůstane v cizině, porušil tímto jednáním pracovní kázeň takovým způsobem, že je dán důvod ke zrušení pracovního poměru podle ustanovení , a proto se souhlasem základní organizace příslušného odborového svazu se zrušuje jeho pracovní poměr dnem 3. 9. 1969.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení ve smyslu

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatel nedoložil neplatnost skončení svého pracovního vztahu k ČVUT k 3. 9. 1969 z důvodů uvedených v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. Písemný doklad o skončení pracovního vztahu není dokladem nahrazujícím osvědčení požadované citovaným zákonem. Stěžovatelem tvrzený důvod, že zůstal tehdy v cizině kvůli obavám, že by s ním byl ukončen pracovní poměr pro jeho vystupování proti okupaci a podepsání „2000 slov“, pak nezakládá jeho nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť podle tohoto zákona je odškodněn ten, u něhož z důvodů v zákoně o mimosoudních rehabilitacích uvedených skutečně ke skončení pracovního vztahu došlo. Podle tohoto zákona nelze odškodnit „obavu byť reálnou“, ale skutečné neplatné skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele z důvodů uvedených v tomto zákoně. V rozhodném období, tedy v září roku 1969, zaměstnavatel z důvodů, kterých se stěžovatel obával, pak ani nebyl oprávněn s ním pracovní poměr skončit, protože zákon mu to umožňoval až po novele provedené , jež nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1970.

Proto ani námitku stěžovatele, že okamžité zrušení pracovního poměru ke dni 3. 9. 1969 bylo důsledkem politické perzekuce a zejména pak porušením jeho lidských práv a svobod a bylo provedeno na základě ust. zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. ze dne 22. 8.1969, o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku, nelze přijmout, neboť jeho pracovní poměr byl zrušen dne 3. 9. 1969 podle ustanovení . Vzhledem k výše uvedenému ani podle platné právní úpravy v rozhodném období nemohl být okamžitě zrušen podle č. a rovněž ust. zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. na tento případ nedopadá.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle a 2 Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení, a právo České správy sociálního zabezpečení na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci ze zákona vyloučeno.

Ustanovené zástupkyni stěžovatele, JUDr. Heleně Teissingové, byla přiznána odměna za zastupování stěžovatele, představující odměnu za dva doložené úkony po 1000 Kč ( a d/ ) s připočtením dvou režijních paušálů po 75 Kč ( uvedené vyhlášky).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2004

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu