Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
A 11/2003 - 34.pdf
PDF · 0 B
No categories available
A 11/2003 - 34
Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce zažádal dne 21. 4. 1999 o udělení státního občanství České republiky. Současně zažádal o prominutí podmínky pětiletého trvalého pobytu na území ČR, jelikož uzavřel sňatek s českou státní občankou. V červnu 1999 se jim
narodilo dítě, které je českým státním občanem. V České republice již po uvedenou dobu pobývá, avšak jako studentu mu nebyl povolen trvalý pobyt, nýbrž dlouhodobý pobyt.
Jelikož žalobce ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství neprokázal, že nabytím státního občanství ČR pozbude dosavadní státní občanství nebo že již pozbyl dosavadní státní občanství, přerušil žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 9. 1999 správní řízení na dobu jednoho roku a vyzval žalobce, aby si v této lhůtě obstaral doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky. Dále v tomto rozhodnutí uvádí, že po předložení tohoto dokladu bude žádosti vyhověno, nenastanou-li skutečnosti, které by kladnému vyřízení bránily; v rozhodnutí je dále uvedeno, že slouží jako příslib udělení státního občanství České republiky.
Žalobce ve výše uvedené lhůtě však požadovaný doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky nedoložil. Proto žalovaný jeho žádost o udělení státního občanství rozhodnutím ze dne 8. 11. 2001, č. j. VS – 5364/53/2 – 99, zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce rozklad (který nesprávně označuje jako odvolání), ve kterém uvádí obdobné námitky, které později uplatnil v žalobě, jak shora uvedeno.
Ministr vnitra zamítl rozklad žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 26. 3. 2002, č. j. VS – 43/RK/3 – 2002. V odůvodnění uvádí, že žalobci byla před vydáním rozhodnutí dána možnost podle § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. , o správním řízení (správní řád ), aby se vyjádřil k jeho podkladu i ke zjištění a případně navrhl jeho doplnění; této možnosti žalobce nevyužil. Uvedl, že žalobce nesplnil podmínku pětiletého trvalého pobytu uvedenou v § 7 odst. 1 písm. a) zákona o státním občanství. Dále konstatuje, že nedoložil a ani se nevyjádřil, proč ve stanovené lhůtě v rozhodnutí o přerušení řízení nepředložil doklad o pozbytí dosavadního státního občanství; nesplňuje tedy ani podmínku uvedenou v § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství. Z uvedených důvodů tedy žalobce nesplňuje podmínky pro udělení státního občanství České republiky.
Nejvyšší správní soud po posouzení věci a příslušné právní úpravy dospěl k závěru, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného je nepřípustná podle § 68 písm. e) s. ř. s. s. ř. s. , protože je ze soudního přezkoumání vyloučena, a to z následujících důvodů.
V daném případě rozhodoval správní orgán o udělení státního občanství. Podle ustálené judikatury správních soudů (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 77/99 - 8 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech správních pod č. 839/2001) je však udělení státního občanství podle § 7 zákona o státním občanství na žádost občana cizího státu výrazem neomezené státní suverenity. Děje se tak ve sféře absolutního volného uvážení, zda cizímu státnímu příslušníku bude občanství uděleno nebo ne. Tento princip je naprosto neměnný a nezpochybnitelný; zákonodárce však z praktických důvodů některé případy vyjímá z individuálního rozhodování a stanoví zákonem, že určité skupiny cizích státních příslušníků nabývají státní občanství za splnění zákonem stanovených podmínek (typicky uzavření manželství, případy spojení nebo rozdělení států, anexe cizího území atd.). O žádný takový případ tu nešlo a žaloba to ani netvrdí. Šlo o individuální žádost státního příslušníka o udělení státního občanství České republiky.
Konstrukce právního nároku na udělení státního občanství v takových případech by princip svrchovanosti státu popírala a už pojmově není možná. Ojedinělé a výjimečné legislativní akty minulé doby (např. tzv. „lex Dérer“, tj. ústavní zákon č. 152/1926 Sb., z. a n. pro některé státní občany bývalého Uherského království) jednak tento nárok konstituují jako takový, jednak – v důsledku nepřesného legislativního vyjádření – jde fakticky o opční prohlášení, nikoli o udělení, protože státního občanství se tu nabývalo v závislosti na tom, zda se uchazeč pro československé státní občanství prohlásil, tedy na vůli žadatele, nikoli na individuálním volném uvážení státního orgánu.
To, že při udělení státního občanství individuálním aktem nejde o věc právního nároku, se ostatně bez pochybností uznávalo i v minulosti, ba připouštělo se, že rozhodnutí o zamítnutí takové žádosti nemusí být proto vůbec ani odůvodňováno (srov. např. Boh. A. 1714, 1822, 2038, 2047, 2251, 2252, 2303, 2431, 4538 a řada dalších).
Žadatel o státní občanství tedy nemá veřejné subjektivní právo (právní nárok) na jeho udělení. Proto i rozhodnutí (úkon správního orgánu), kterým se zamítá jeho žádost o státní občanství, tedy žádným způsobem nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje existující práva žadatele o státní občanství. Takové rozhodnutí je pak vyloučeno z přezkoumání soudem. I v této věci se tedy nejedná o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , neboť se nedotýká právní sféry žalobce. Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 70 písm. a) , § 65 a § 2 s. ř. s. s. ř. s. odmítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého nemá při odmítnutí žaloby žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu