Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 A 63/2001 - 41

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce Středočeský kraj se sídlem Praha 5, Zborovská 5, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1 proti žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, Praha 1, Karmelitská 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2001 čj. 14678/2001 – 14

t a k t o :

I. Rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 30. 3. 2001, čj. 14678/2001 – 14 s e v části výroku, jímž byly na základě , o krajích (krajské zřízení) pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem uvedeným v příloze B, části I. A a části B/1a a B/1b tohoto rozhodnutí stanoveny podmínky pod body 1, 2, 3 a 4 a v části výroku, kde se stanoví, že mezi žalobcem jako půjčitelem a příslušným předškolním zařízením, školou nebo školským zařízením jako výpůjčitelem vzniká výpůjční vztah, z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného označeného ve výroku, jímž podle a 2 , o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, žalovaný určil, že do působnosti žalobce s účinností od 1. dubna 2001 přecházejí věci, práva a závazky, s nimiž hospodařilo předškolní zařízení,

školy a školská zařízení, které byly zařazeny v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení a jsou uvedeny v příloze A 1 rozhodnutí. Věci movité, jakožto ostatní práva a závazky byly uvedeny v příloze B rozhodnutí. Rozhodnutím byly současně pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem stanoveny na základě (dále jen „ “) podmínky pod body 1 – 4.

Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze požaduje žalobce zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Jako důvod uvedl, že rozhodnutí stanoví podmínky nakládání a hospodaření s předmětným nemovitým majetkem natolik detailně a restriktivně, že kraji jako vlastníku nemovitosti neponechává právo disponovat s vlastním majetkem, které je nedílnou součástí vlastnického práva. Rozhodnutí se tak dostává i do rozporu se základními principy obsaženými v ě a v ě práv a svobod. Omezení vlastnického práva, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí, již nelze považovat za stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání s majetkem. Kraj nemá možnost vůbec rozhodovat o tom, zda vůbec souhlasí s nabytím majetku, což již samo o sobě by bylo možno považovat za odporující obecným ustanovením zákona o krajích. Žalobce rovněž poukázal na to, že omezení vlastnického práva žalobce spočívající v nutnosti nakládat s majetkem jen s předchozím písemným souhlasem žalovaného je v rozporu s a zákona o krajích. Dále žalobce namítl, že žalovaný tím, že stanovil přímo v rozhodnutí, že převáděné nemovitosti se stávají předmětem výpůjčky, a to již na základě samotného rozhodnutí, založil přímo tímto rozhodnutím soukromoprávní vztah – výpůjčku mezi dvěma samostatnými subjekty, (krajem a školským zařízením), což nelze. Stát je oprávněn stanovit podmínky, tedy obecná pravidla, ale nikoli přímo zakládat práva a povinnosti kraje jako veřejnoprávní korporace.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že stanovením omezujících podmínek v napadeném rozhodnutí ani při jejich formulaci neporušil ani nepřekročil jeho rámec. Pokud jde o stanovení výpůjčního vztahu v rozhodnutí mezi žalobcem a příslušnými školskými zařízeními namítl, že jde pouze o deklaratorní ustanovení, které má pouze překlenout období ode dne účinnosti napadeného rozhodnutí do vydání zřizovací y krajem. Školy a školská zařízení se sice stávají příspěvkovými organizacemi kraje, ale zřizovací u mají kraje vydat do 3 měsíců od rozhodnutí. Školy a školská zařízení majetek fakticky drží a užívají, přitom zřizovatelem a vlastníkem majetku je kraj. Protože bezplatné užívání majetku jiného vlastníka k plnění svých úkolů obsahově odpovídá výpůjčce ve smyslu , byl v rozhodnutí deklarován, nikoli konstituován výpůjční vztah mezi školami a krajem. Tato právní kvalifikace nejlépe odpovídá faktickému stavu, kdy kraj je vlastníkem a školy bezúplatně užívají jeho majetek k plnění svých úkolů. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

V replice žalobce odkázal na obsah podané žaloby.

Postupem podle a , (dále jen „ “) věc od Vrchního soudu v Praze převzal k vyřízení Nejvyšší správní soud. Podle při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle odst. 2 věta první soud přezkoumává v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí.

V době vydání rozhodnutí měl postup žalovaného oporu v zákoně a soud při přezkumu podle vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí. Tento kasační princip přezkumu zákonnosti rozhodnutí je ovšem neudržitelný tam, kde v průběhu řízení o žalobě, postupem, který předpokládá ( ) dojde na návrh soudu ke zrušení zákonného ustanovení, podle něhož měla být zákonnost vydaného rozhodnutí přezkoumávána, z důvodů, že jde o ustanovení protiústavní. V době po podání žaloby totiž Vrchní soud v Praze na základě posouzení důvodů řady žalob podaných v obdobných věcech podal v rámci jednoho z těchto řízení návrh Ústavního soudu na zrušení ustanovení Ústavní soud o něm rozhodl nálezem ze dne 13. 8. 2002 pod sp. zn. tak, že ustanovení , o krajích, zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Tento nález byl vyhlášen pod č. 404/2002 Sb. dnem 6. 9. 2002.

Jak vyplývá z odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu (na jehož úplné znění soud plně odkazuje) byl v intencích návrhu Vrchního soudu v Praze v ustanovení shledán rozpor s y, když uvedené ustanovení neodpovídalo svou konstrukcí ústavním požadavkům plynoucím z cit. článku y, neboť svou obecností a neurčitostí nenaplnilo znaky předvídatelnosti, dostatečné preciznosti a jasnosti, jimiž se vyznačuje pojem „zákona“ v právním státě, a tím neposkytovalo zjevně adresátům dostatečnou ochranu proti svévoli či libovůli státní moci, umožnilo, aby noví vlastníci byli ve svých právech vyplývajících z y základních práva a svobod omezeni způsobem, který nešetří smysl a podstatu těchto práv a je tak rozporný s y. Ústavní soud nadto poukázal na nerespektování rozdílu mezi termínem přechod práv a převod práv, když obojí předmětné zákonné ustanovení podřizuje témuž režimu, a rovněž shledal uvedený stav v rozporu s Evropskou chartou místní samosprávy podle jejíhož lze jakýkoli správní dozor nad samosprávným společenstvím vykonávat jen tak, jak to stanoví nebo .

Citovaný nález Ústavního soudu je třeba považovat za závazný nejen ve sporu v němž byl vyvolán, ale i v ostatních sporech, kde je klíčovou otázkou správnost aplikace ustanovení Proto Nejvyšší správní soud o žalobě uvážil, že je důvodná.

Za nastalé právní situace jsou zde rozhodnutí žalobou napadená, která sice byla vydána na základě ustanovení zákona v době vydání rozhodnutí účinného, zákonným postupem však bylo dosaženo zrušení tohoto ustanovení pro rozpor s u. Byť k prohlášení o protiústavnosti došlo až následně Ústavním soudem s účinností ode dne vyhlášení Nálezu Ústavního soudu, je zjevné, že ustanovení zákona vykazovalo znaky protiústavnosti již v době vydání rozhodnutí, a bylo tak v rozporu se zákonem vyšší síly – u. V době přezkoumávání rozhodnutí soudem je tak zjevné, že rozhodnutí byla vydána na základě protiústavního ustanovení zákona (zde navíc i podle ustanovení, které je v rozporu s Evropskou chartou místní samosprávy). Soud proto v tomto přezkumném řízení musí vycházet z daného nálezu Ústavního soudu a rozhodnutí v napadených výrocích zrušit pro rozpor s u, neboť jinak by popřel smysl zákonného postupu podle Neúčinnost rozhodnutí po vydání nálezu Ústavního soudu ve smyslu , 3, 4 se podle názoru soudu vztahuje jen na rozhodnutí, která nebyla napadena u soudu, tedy kde neběží žádný otevřený, dosud neskončený proces o jejich přezkumu, který připouští. V případě, kdy žalobce žalobou na soudě takové rozhodnutí napadl a v jehož průběhu byl vysloven rozpor právního předpisu s u, nelze žalobu zamítnout z formálně právního důvodu, že v době vydání rozhodnutí bylo užité ustanovení součástí právního pořádku a nepřihlížet k tomu, že bylo v rozporu s předpisem vyšší právní síly.

Soud proto právní otázku uzavírá s tím, že při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí není vázán ustanovením zákona, které bylo k návrhu soudu (byť jiného a v jiné právní věci) zrušeno pro rozpor s u, ale musí dbát Nálezu Ústavního soudu. Nezákonnost napadeného rozhodnutí pak musí nutně shledat pro rozpor s u ( ). Neústavnost spočívá v absenci omezení státní vůle zákonem, v absenci stanovení mezí a způsobu jejího výkonu. Nebylo by možné ani zkoumat zákonnost ve vztahu k ustanovení, které bylo prohlášeno za protiústavní právě z důvodů chybějícího vymezení rozsahu zásahu státní vůle (výkonné moci) vůči územně samosprávným celkům. Ochrany proti nezákonnému zásahu státu se žalobce také dovolával.

Pokud jde o stanovení výpůjčního vztahu v rozhodnutí, souhlasil soud s námitkou žalobce, že takovýto vztah nelze založit napadeným rozhodnutím. Výpůjční vztah podle – 662 je vztahem dvoustranným, založeným smlouvou, kde na obou stranách existuje vůle takový vztah uzavřít. To v posuzovaném případě rozhodně není. Navíc výše citovaná ustanovení stanoví konkrétní práva a povinnosti jednotlivých stran tohoto vztahu, jako např. povinnost zacházet s vypůjčenou věcí určitým způsobem, v dohodnuté době ji vrátit, ale i možnost požadovat její vrácení v případě, že není užívána řádně. Takovýto vztah není možné založit jednostranným aktem, navíc v daném případě chybí základní podmínka tohoto vztahu, tj. vůle vypůjčenou věc vrátit. Na výše uvedeném nic nemění ani námitka žalovaného, že šlo pouze o deklaraci. Pokud by totiž šlo o pouhou deklaraci musel by již takový vztah existovat. Avšak převod majetku ze žalobce na příslušná školská zařízení a nakládání s ním se neřídí , ale zcela jinými předpisy.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí v částech uvedených ve výroku tohoto rozsudku podle zrušil, a to pro nezákonnost. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení ( ). Podle se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, při němž je vázán právním názorem soudu (odst. 5 téhož ustanovení).

Podle má právo na náhradu nákladů účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, v daném případě žalobce. Vzhledem k tomu, že žalovaný postupoval při vydání rozhodnutí podle ustanovení, které bylo součástí právního řádu a byl jím vázán, uznal soud tuto skutečnost za důvod zvláštního zřetele hodný pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení podle Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. března 2004

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu