Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 4 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (9)2 As 2/2003 - 41.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 As 2/2003 - 41
Legal thesis
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci navrhovatelů: a) P. M., b) Š. F., zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti Pozemkovému úřadu Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, Ústí nad Labem a dalších účastníků 1) Pozemkového fondu ČR (územní pracoviště Ústí nad Labem, Masarykova 19/275, Ústí nad Labem), 2) Města Ústí nad Labem, 3) Obce Povrly, 4) B., s. r. o., 5) S. a ú. s., s. p., 6) S. p. ch. a h. v., a. s., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2003, č. j. 15 Ca 542/2002 -12,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelé (dále též „stěžovatelé“) včasnou kasační stížností napadli usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2003, č. j. 15 Ca 542/2002 -12, kterým byl ve shora označené právní věci odmítnut opravný prostředek. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí krajský soud s poukazem na ustanovení § 129 odst. 2 a § 46 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. dospěl k závěru, že v daném případě jde o věc ve které správní orgán v rámci uplatňovaného restitučního nároku rozhodoval o vlastnictví oprávněných osob. Jedná se tedy o věc, která vyplývala z občanskoprávního vztahu.
Stěžovatelé v kasační stížnosti polemizují s právním názorem soudu o tom, že dotyčné správní rozhodnutí je věcí soukromoprávní. Uvedli zejména, že zákon č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku je zákonem, který veřejnoprávním způsobem vymezuje právní režim užívání půdy, která má zemědělský charakter. Do tohoto zákona byla zařazena i úprava uspokojování restitučních nároků osob,
které ztratily svůj majetek v důsledku politické perzekuce, či jiného způsobu nátlaku. Pro případ smrti původního vlastníka stanovil zvláštní způsob právního nástupnictví k tomuto restitučnímu nároku. V případě, že majetek není možno vydat, poskytují se náhrady ve formě jiných pozemků nebo peněžitého plnění. O nároku rozhoduje autoritativním způsobem správní orgán, zvlášť pro tento účel zřízený – pozemkový úřad, který rozhoduje o vlastnictví navrhovatele. S ohledem na tuto skutečnost zákon o půdě není soukromoprávní normou, a to ani v části, v které upravuje uspokojování restitučních nároků. Nemohou z něj tedy vzcházet věci, které vyplývají z občanskoprávních vztahů. Soukromé právo je charakterizováno rovností mezi jeho subjekty. Zákon o půdě stanoví v ustanovení § 9 odst. 1 povinnost povinné osoby uzavřít dohodu o vydání věci s osobou oprávněnou. Toto ustanovení je obdobou tzv. smluvního přímusu, který je vlastní právu veřejnému. Vztah mezi oprávněnou osobou a osobou povinnou nabývá též zvláštního veřejnoprávního charakteru tím, že uvedená dohoda musí ke své účinnosti býti schválena pozemkovým úřadem jako státním orgánem vybaveným k tomu zvláštní pravomocí. Pokud k uvedené dohodě nedojde, rozhoduje o vlastnictví autoritativně pozemkový úřad. Tento orgán nerozhoduje spor mezi oprávněnou a povinnou osobou o vlastnictví těchto pozemků, jak se mylně domnívá krajský soud, nýbrž autoritativně rozhoduje o tom, kdo má být vlastníkem nemovitostí, a to nezávisle na soukromoprávním titulu směřujícím k nabytí takového majetku. Stěžovatelé dále poukázali na to, že i pokud by kasační soud nesdílel názor stěžovatelů, lze konstatovat, že ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 46 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. není v souladu s ústavním pořádkem ČR, zejména se zásadou zákazu „denegatio iustitiae“. Těmito ustanoveními je (dle názoru stěžovatelů) konstruován postup, při kterém se osoba, která podala včas a řádně opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu nedočká jeho meritorního projednání. Dokonce se od ní očekává, že bude muset podat jiný opravný prostředek (žalobu) v jiné lhůtě a k jinému soudu. Toto ustanovení je porušením i zásady dvojinstančnosti správního řízení. S ohledem na tyto skutečnosti měl, dle stěžovatelů, soud postupovat podle ustanovení § 64 s. ř. s. s. ř. s. a § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Ze soudních spisů (z podané žaloby) vyplývá, že rozhodnutím Okresního úřadu v Ústí nad Labem, okresního pozemkového úřadu ze dne 11. 11. 2002, č. j. 1240/ROPÚ/Mr/1008 bylo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vysloveno, že navrhovatelé nejsou vlastníky nemovitostí v tomto rozhodnutí blíže specifikovaných (původně zapsaných v pozemkové knize pro katastrální území N. ve vl. č. 8, 89, 96, 106, 132, 195 a 206 a pro katastrální území M. ve vl. č. 206 a 370). Proti tomuto správnímu rozhodnutí podali navrhovatelé podle části páté hlavy třetí o. s. ř. o. s. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2002, dne 11. 12. 2002 u Krajského soudu v Ústí nad Labem opravný prostředek (podání ze dne 10. 12. 2002).
O podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil takto:
Podle ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. řízení o opravných prostředcích podaných přede dnem účinnosti tohoto zákona, o nichž soud nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
se dokončí v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona; jde-li o řízení ve věcech, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, soud postupuje podle § 68 písm. b). Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. Ustanovení § 46 odst. 2 až 4 se užijí obdobně.
Se zřetelem na toto ustanovení bylo tedy pro další postup krajského soudu podstatné, zda v dané věci jde o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu.
Jak vyplývá z dosavadní soudní praxe, jakož i právní teorie, základním hlediskem pro členění právních odvětví na soukromé a veřejné právo je metoda právní regulace. Jako metoda veřejného práva je uznáván vztah nadřízenosti a podřízenosti ve veřejnoprávních vztazích v rámci jichž je jedna strana veřejnoprávního vztahu – obvykle státní orgán – oprávněna autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech strany druhé – fyzické či právnické osoby. Jinak vyjádřeno jde tedy o hmotněprávní vztah mezi subjektem veřejného práva na straně jedné a právnickou či fyzickou osobou na straně druhé.
Podle téhož hlediska soukromoprávní věci zahrnují ty právní vztahy, jejichž účastníci jsou ve vzájemně rovném postavení. Jedná se především o případy, kdy o sporu mezi dvěma či více účastníky řízení rozhoduje soud, správní orgán (příp. i jiný orgán). Tak tomu je i v daném případě, kdy o vlastnickém právu – ve sporu mezi oprávněnou a povinnou osobou - rozhoduje příslušný správní orgán. Právo vlastnické je pak evidentně právem soukromým. To, že řízení upravuje veřejnoprávní předpis nemůže být pro danou otázku podstatné a to již z toho důvodu, že dle názoru soudu, každý procesní předpis (tedy např. i o. s. ř. o. s. ř. ) má charakter veřejnoprávního předpisu.
Soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany než jaký mu byl dosud poskytován ve správním soudnictví do 31. 12. 2002. Proto zákonodárce stanovil v soudním řádu správním v ustanovení § 68 písm. b) , že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Nově od 1. ledna 2003 projednávají a rozhodují v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva takové věci obecné soudy podle novelizované části páté občanského soudního řádu . Tato nová právní úprava poskytuje soukromým právům větší ochranu, neboť soud neprovádí pouze přezkum správního rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně sám rozhodl o věci, není tedy pouze orgánem oprávněným v případě zjištěné nezákonnosti postupu správního orgánu napadené rozhodnutí zrušit jako tak dosud činily soudy ve správním soudnictví. Proto, i když zákon v případech uvedených v ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. vyžaduje od žalobce (původně navrhovatele) podání nového návrhu na zahájení soudního řízení, neshledal Nejvyšší správní soud důvod k tomu, že věc měla být po přerušení řízení předložena Ústavnímu soudu, a to především se zřetelem na zmíněné, jinak výhodnější postavení žalobce.
Pokud tedy Krajský soud v Ústí nad Labem podle ustanovení § 129 odst. 2 za použití ustanovení § 46 odst. 2 a § 68 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. rozhodl o odmítnutí návrhu (opravného prostředku), je toto jeho rozhodnutí správné.
Neúspěšným stěžovatelům náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřísluší, Pozemkovému úřadu Ústí nad Labem v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly. O úspěchu a neúspěchu v řízení je možno uvažovat u žalobce (v této věci u navrhovatelů) a u příslušného správního orgánu (nyní žalovaného), nikoli však u dalších účastníků správního řízení, kteří žalobu (dříve opravný prostředek) nepodali. Proto ohledně nich není možno postupovat podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. (přiznání náhrady nákladů řízení podle výsledku sporu). Jedná se o situaci obdobnou té, kterou nyní upravuje ustanovení § 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. Přiznání nároku na náhradu nákladů řízení z důvodu zvláštního zřetele hodných soud neshledal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. 11. 2003
JUDr. Petr Příhoda předseda senátu