Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 As 24/2003 - 53

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

č. j. -53

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně CH.Q., zast. Mgr. Lilianou Bochalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jindřišská 7, proti žalované České republice – Policie České republiky, služba cizinecké a pohraniční policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, o kasační stížnosti žalobkyně podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003 č. j. -26,

t a k t o :

I. Kasační stížnost se o d m í t á.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 9. 12. 2002 č. j. SCPP-5377/C-217-2002, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, oddělení cizinecké policie Praha ze dne 3. 10. 2002 č. j. SCPP-1400/PM-XIII-C-2002, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů podle s odkazem na , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 20. 1. 2003 žalobu u Městského soudu v Praze.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 4. 2003 č. j. -26 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení m. j. uvedl, že se musel zabývat otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby mohl rozhodnout ve věci samé a dospěl k závěru, že tomu tak není. Uvedl, že podle ustanovení o pobytu cizinců na území České republiky, žaloba proti správnímu rozhodnutí podle tohoto zákona musí být podána do 30-ti dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout. Jak je patrno z obsahu spisového materiálu správních orgánů, který si soud vyžádal, bylo napadené rozhodnutí doručeno žalobkyni dne 12. 12. 2002, třicetidenní lhůta pro podání opravného prostředku uplynula dnem 13. 1. 2003. V této lhůtě žaloba podána nebyla ani u správního orgánu, ani u soudu. Žaloba byla podána k soudu až dne 20. 1. 2003. Soud konstatoval, že platná právní úprava prominutí lhůty pro podání žaloby na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu neumožňuje ( ). Soud dále uvedl, že z výše uvedeného vyplývá, že žaloba byla podána po zákonem stanovené lhůtě, a proto je nutno ji považovat za opožděnou. Městský soud v Praze proto žalobu odmítl podle ustanovení

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) včas kasační stížnost proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, a to z důvodu nezákonnosti na základě ustanovení Z odůvodnění kasační stížnosti plyne, že stěžovatelka dovozuje, že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že napadené rozhodnutí je vyloučeno z přezkoumání soudem a žalobu tudíž jako nepřípustnou odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že na udělení víza není právní nárok, když rozhodnutí opírá o ustanovení o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ “), které stanoví, že z přezkoumání soudem jsou vyloučena rozhodnutí o neudělení víza.

Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uvedla, že městský soud dovozuje, že pod pojem rozhodnutí o neudělení víza je třeba subsumovat jak rozhodnutí, jimiž se zamítne žádost o udělení víza, tak i rozhodnutí, jimž se zamítne žádost o prodloužení víza. Vychází pak z domněnky, že pokud na udělení víza není nárok, není právní nárok ani na jeho prodloužení s tím, že prodloužení víza není podle názoru městského soudu ničím jiným, než udělením víza na dobu další po uplynutí doby platnosti víza předchozího. Stěžovatelka dále namítala, že lze jistě souhlasit s právním názorem městského soudu, že na udělení víza není právní nárok, pokud se však jedná o právní institut prodloužení platnosti víza nad 90 dnů, tak podle názoru stěžovatele na prodloužení platnosti víza nad 90 dnů právní nárok zcela jednoznačně je. Uváděla dále, že nelze rozhodně souhlasit s právním názorem vyjádřeným v napadeném usnesení, že § 53-55 zákona o pobytu cizinců upravují postup při žádosti o udělení víza a zároveň obecně náležitosti žádosti o udělení víza společné všem žádostem bez rozlišení, zda jde o žádost o udělení víza, či žádost o prodloužení víza. Poukazovala dále na odlišnosti obou těchto institutů. Vyslovila názor, že pobyt cizinců na území zcela jistě požívá ústavní ochrany, a to ve smyslu článku 42 odst. 2 d. Z pravomoci soudu tedy nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod zaručených d bez rozdílu všem fyzickým osobám. Navrhovala, aby Nejvyšší soud po provedeném řízení usnesení Městského soudu v Praze č. j. -26 ze dne 14. 4. 2003 ve výroku I. a II. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky se zabýval výkladem příslušných ustanovení , a to ve vztahu k námitkám uplatněným stěžovatelkou v kasační stížnosti.

Městský soud v Praze pak věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud v přípise ze dne 8. 8. 2003 vrátil věc Městského soudu v Praze bez věcného vyřízení kasační stížnosti, když vyslovil názor, že kasační stížnost neobsahuje všechny potřebné náležitosti uvedené v ustanovení tak, aby Nejvyšší správní soud mohl o kasační stížnosti rozhodnout. Zavázal soud k tomu, aby vyzval stěžovatelku podle pokynů uvedených v tomto přípise k odstranění vad kasační stížnosti s tím, že současně bude třeba, aby stěžovatelka byla poučena ve smyslu ustanovení o následcích neodstranění této vady kasační stížnosti.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2003 č. j. -47 vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnila kasační stížnost, došlou do podatelny Městského soudu v Praze do 20. 5. 2003 ve dvojím vyhotovení o náležitosti uvedené v ustanovení – (dále jen ), zejména, aby odstranila vadu kasační stížnosti, spočívající v tom, že jako důvod kasační stížnosti označuje odmítnutí žaloby Městským soudem v Praze pro nepřípustnost žaloby, ačkoliv napadeným rozhodnutím odmítl Městský soud v Praze žalobu jako opožděně podanou. Poukazuje na to, že žalobkyně v podané kasační stížnosti použila důvody a formulace z kasační stížnosti zjevně směřující proti jinému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jimž byla sice žaloba rovněž odmítnuta, avšak nikoliv pro opožděnost, ale z důvodu nepřípustnosti. Soud vyzval žalobkyni, aby jednoznačně sdělila, v jakém rozsahu a pro který důvod uvedený v ustanovení napadá uvedené soudní rozhodnutí. V poučení tohoto usnesení bylo výslovně uvedeno, že nebude-li podání ve lhůtě uvedeném ve výroku tohoto usnesení doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne. Uvedené usnesení obdržela zástupkyně žalobkyně do vlastních rukou dne 10. 9. 2003, jak o tom svědčí doručenka založená ve spise.

Kasační stížnost stěžovatelky musela být Nejvyšším správním soudem odmítnuta z těchto důvodů.

Dne 1. 1. 2003 vešla v účinnost nová právní úprava správního soudnictví, daná , jímž byl m. j. zřízen Nejvyšší správní soud. Podle ustanovení (dále jen ) Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudu ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem. Podle ustanovení je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak. Podle musí kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Ustanovení platí obdobně. Podle odst. 3 téhož ustanovení, nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Podle zmíněného rovněž platí, že předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví mu k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.

V posuzované věci vycházel Nejvyšší správní soud z toho, že včas podaná kasační stížnost stěžovatelky označující správně jak číslem jednacím, tak i datem vydání usnesení Městského soudu v Praze, které napadá, a které je založeno ve spise na č.l. -26, obsahuje důvody a formulace zjevně směřující proti jinému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byla žaloba rovněž odmítnuta, avšak nikoliv pro opožděnost, ale z důvodu nepřípustnosti. Pro tuto skutečnost považoval Nejvyšší správní soud kasační stížnost za nesrozumitelnou a dospěl k závěru, že nesrozumitelnost kasační stížnosti je vadou, bez jejíhož odstranění nelze v řízení pokračovat.

Výše citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003 obdržela zástupkyně stěžovatelky do vlastních rukou dne 10. 9. 2003, jak o tom svědčí doručenka založená ve spise. Ve lhůtě jednoho měsíce od doručení výzvy, tj. ve lhůtě končící dne 10. 10. 2003 však stěžovatelka výzvě soudu k odstranění vad kasační stížnosti nevyhověla, ostatně tak neučinila ani do dne vydání tohoto usnesení. Nejvyšší správní soud musel proto kasační stížnost stěžovatelky podle ustanovení odmítnout, neboť jde od nedostatek podmínky řízení, který vzdor výzvě soudu nebyl odstraněn a v řízení nelze proto pokračovat. Stěžovatelka byla přitom o takovém postupu vyrozuměna.

Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky pro neodstranění vad tohoto podání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je výrazem skutečnosti, že kasační stížnost byla odmítnuta ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. 11. 2003

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu