Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 21/2003 - 55

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně N. T. N. B., zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, advokátní kanceláře v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2003 č. j. -35, a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

I. Kasační stížnost se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2002 č. j. OAM-6641/VL-07-P16-2001 zastavil žalovaný řízení o udělení azylu podle § 25 písm. d) zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí citoval ustanovení § 23 odst. 2 a § 25 písm. d) zákona o azylu a konstatoval, že žalobkyni řádně vyrozuměl o tom, aby se ve dnech 28. 2. a 22. 3. 2002 dostavila k pohovoru za účelem objasnění důvodů své žádosti. Žalobkyně se však opakovaně bez řádné omluvy k pohovoru nedostavila. Žalovaný uvedl, že stav spisového materiálu neumožňuje správnímu orgánu ve věci rozhodnout. Dospěl poté k závěru, že byly splněny obě podmínky ustanovení § 25 písm. d) zákona o azylu a řízení zastavil.

Podáním ze dne 13. 4. 2002 napadla žalobkyně rozhodnutí v celém rozsahu pro nezákonnost. Tvrdila, že bylo porušeno ustanovení , a , o správním řízení, neboť při posuzování jejího návrhu nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci a učiněná zjištění nedostačovala ke správnému posouzení věci. Namítala, že žalovaný neopatřil úplné doklady pro rozhodnutí, tím došlo opět k porušení ustanovení a dále a provedené důkazy zhodnotil nesprávně, čímž porušil tohoto zákona. V příloze opravného prostředku upřesnila, že se dvakrát nedostavila k pohovoru pro objektivní důvody, které nemohla ovlivnit. Poprvé obdržela předvolání k pohovoru dne 28. 2. 2002, z důvodu nemoci však přijít nemohla. Na důkaz svého tvrzení přiložila legitimaci práce neschopného pojištěnce vystavenou lékařem. Podruhé kvůli přestěhování na novou adresu výzvu nedostala. S omluvou za své pochybení z důvodů výše popsaných žalobkyně navrhla zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu projednání za účelem opětovného posouzení její žádosti na zahájení řízení o udělení azylu.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 5. 2003 č. j. -35 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu a dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro zastavení řízení o udělení azylu podle § 25 písm. d) zákona o azylu. Žalobkyně se dvakrát bez vážného důvodu a bez omluvy, ačkoliv byla v obou případech řádně předvolána k pohovoru o své žádosti o azyl, nedostavila. Jen na podkladě návrhu na zahájení řízení žalovaný nemohl meritorně o věci rozhodnout, neboť pohovor za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu věci se žadatelem je obligatorním podkladem pro rozhodnutí o žádosti. Krajský soud v Plzni proto uzavřel, že napadené rozhodnutí netrpí nezákonností a žaloba není důvodná. Podle proto žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podala včas žalobkyně (dále jen stěžovatelka) kasační stížnost. V kasační stížnosti uvedla, že napadený rozsudek považuje za nezákonný, přičemž nezákonnost spatřovala v nesprávném právním posouzení a v nepřezkoumatelnosti rozsudku. Vyslovila přesvědčení, že napadené rozhodnutí správního orgánu je ve svém důsledku nespravedlivé, když tvrdila, že v době, kdy se měla dostavit k pohovoru, jí v tom bránil nepříznivý zdravotní stav a doložila tuto skutečnost dokladem lékaře o pracovní neschopnosti. Nedomnívá se proto, že byla splněna podmínka opakovaného nedostavení se, zvlášť když řádně neovládá český jazyk a z tohoto pohledu má ztížené postavení. Připomněla, že soud názor správního orgánu bez dalšího převzal, aniž o tom provedl jakýkoliv důkaz. Stěžovatelka dále požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, přičemž žádost odůvodnila tím, že žije v ČR spořádaným životem, za dobu pobytu na území ČR nebyla trestána a zcela si zde stabilizovala své osobní poměry. Českou republiku považuje za svůj domov a v případě nevyhovění této žádosti by se nepochybně dostala do mimořádně tíživé situace. Navrhovala, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek a dále, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatelka považuje rozsudek krajského soudu za nezákonný, když nezákonnost spatřuje jak v nesprávném právním posouzení, tak i v jeho nepřezkoumatelnosti.

Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle lze podat kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni neshledal. Krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu ustanovení § 23 a 25d zákona o azylu a z hlediska obsahu těchto ustanovení posuzoval námitky stěžovatelky spočívající v tvrzení, že její absenci při pohovorech způsobily objektivní a stěžovatelkou neovlivnitelné důvody, konkrétně v prvním případě dne 28. 2. 2002 nemoc a v druhém případě její přestěhování, pro které jí výzva nebyla doručena. Konstatoval, že z pohledu § 25 písm. d) zákona o azylu, o které žalovaný rozhodnutí opřel, stěžovatelka zpochybňovala závěr, že jí žalovaný řádně o pohovoru vyrozuměl a ona se opakovaně bez vážného důvodu k pohovoru nedostavila, nebo-li splnění zákonných předpokladů nezbytných pro zastavení řízení podle výše uvedeného ustanovení. Krajský soud vycházel ze zjištění učiněných ze správního spisu, z něhož bylo nepochybné, že obě výzvy k pohovoru byly zaslány na jméno stěžovatelky a na adresu Ž. 123, T., tedy do místa, ve kterém v uvedeném časovém období měla na území ČR hlášený pobyt (souhlas se změnou místa hlášeného pobytu udělilo ministerstvo až 22. 3. 2002), a byly určeny do vlastních rukou stěžovatelky. Oba doklady o doručení zásilek, tj. adresátem podepsané doručenky, dodací pošta v P. vrátila žalovanému správnímu orgánu s tím, že k převzetí v pořadí první, na pohovor dne 28. 2. 2002, došlo 11. 2. téhož roku a druhé, na pohovor 22. 3. 2002, dne 7. 3. 2002. V obou případech termín pohovoru stěžovatelka seznala s dostatečnou časovou rezervou nezbytnou pro přepravu z místa hlášeného pobytu (Ž., okres T.) do místa konání pohovoru (Č. Ú.). Krajský soud konstatoval, že pro učinění závěru o řádném předvolání proto žalovaný podklady měl a při jejich hodnocení nepochybil.

Doručenka dokumentující převzetí výzvy k dostavení se k pohovoru dne 22. 3. 2002 podepsaná dne 7. 3. téhož roku pak vyvrací námitku stěžovatelky, že se o výzvě z důvodu přestěhování nedozvěděla a o objektivní překážce, která bránila její účasti na druhém pohovoru. Pravost podpisu na doručence stěžovatelka nezpochybňovala, ačkoliv existenci podpisu mohla dovodit z vyjádření žalovaného, které jí soud doručil 31. 3. 2003. Krajský soud dále konstatoval, že součástí spisu jsou dva úřední záznamy vyhotovené žalovaným dne 28. 2. a 22. 3. 2002 o tom, že se stěžovatelka bez sdělení důvodu k pohovoru nedostavila, což ostatně sama v žalobě potvrdila. S ohledem na obsah spisu tedy je podložen i další dílčí závěr žalovaného, že se žalobkyně k pohovoru opakovaně, tj. více než 1x nedostavila a naplněn zákonný požadavek § 25 písm.d) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud pak dále souhlasí se závěrem krajského soudu, že byla prokázána i legální podmínka neúčasti žalobkyně u pohovoru bez vážného důvodu. Spis žalovaného neobsahuje žádné podání žalobkyně, které by svým obsahem bylo vysvětlením důvodu, pro který svoji povinnost plynoucí jí z zákona o azylu nesplnila. Správnímu orgánu nepochybně nelze vytýkat postup odporující ustanovení , tj. vadu řízení, nepřihlédl-li ke skutečnostem jemu neznámým, které s ohledem na svou povahu mohl uvést jen účastník řízení. Sdělení důvodu neúčasti na pohovoru takovou skutečností bezesporu je. Že se pohovoru nemohla zúčastnit z důvodu pracovní neschopnosti, uvedla stěžovatelka prvně až v žalobě a své tvrzení prokazovala dokladem o pracovní neschopnosti. Proto i při předpokladu, že by tento důvod nedostavení se k pohovoru byl uznán za vážný, nemohl soud dospět k závěru, že rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení je pro rozpor s nezákonné. Soud je totiž povinen při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházet ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud proto uzavřel, že z tohoto důvodu námitka stěžovatelky neobstojí.

K námitce stěžovatelky, že v době kdy se měla dostavit k pohovoru, jí v tom bránil nepříznivý zdravotní stav a doložila tuto skutečnost dokladem lékaře o pracovní neschopnosti, třeba uvést jak již uvedl Krajský soud v Plzni, že pracovní neschopnost by byla jistě důvodem, který by byl uznán za vážný, avšak tuto skutečnost žalobkyně uvedla poprvé až v žalobě, kdy rovněž přiložila doklad o pracovní neschopnosti vystavený dne 1. 3. 2003 a osvědčující, že stěžovatelka je v pracovní neschopnosti od 28. 2. 2003. Při respektování zásady uvedené v ustanovení , podle níž při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, nelze k této dodatečné omluvě stěžovatelky přihlédnout a správnímu orgánu vytýkat postup odporující , a to i se zřetelem k tomu, že stěžovatelka řádně neovládá český jazyk a má z tohoto pohledu ztížené postavení. K tomu nutno dodat, že stěžovatelka měla ode dne doručení předvolání k pohovoru v obou případech dostatečnou časovou rezervu k přípravě k pohovoru a podle obsahu správního spisu jí byly obě výzvy k předvolání k pohovoru učiněny ve vietnamském jazyce. Na základě výše uvedeného nelze tedy než uzavřít, že stěžovatelka se k pohovoru bez omluvy nedostavila opakovaně, tj. více než 1x. Rovněž nemůže obstát námitka stěžovatelky, že soud názor správního orgánu bez dalšího převzal, aniž o tom provedl jakýkoliv důkaz. V podání ze dne 2. 4. 2003, které došlo Krajskému soudu v Plzni dne 4. 4. 2003, stěžovatelka výslovně uvedla, že souhlasí, aby vyřízení věci proběhlo bez nařízení jednání. Rovněž ze strany žalovaného správního orgánu byly splněny podmínky pro postup soudu podle , podle něhož soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. V této souvislosti nutno dodat, že krajský soud vycházel z obsahu správního spisu, v odůvodnění napadeného rozsudku zcela jasně a zřetelně uvedl, ze kterých skutkových zjištění rozhodných pro posouzení věci vycházel a vyslovený právní názor srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti, v nichž stěžovatelka namítá nezákonnost rozsudku Krajského soudu v Plzni, spočívající v nesprávném právním posouzení a jeho nepřezkoumatelnosti, nebyly shledány, a proto kasační stížnost zamítl ( ).

Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu nezjistil a stěžovatelka ve věci úspěšná nebyla, rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 31. 10. 2003

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu