Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 A 123/2002 - 28

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce R. s. R., s. r. o., zastoupeného JUDr. Františkem Antlem, advokátem v Pardubicích, Varšavská 216, proti žalovanému Ministerstvu dopravy a spojů, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci prodloužení povolení provozovat reklamní zařízení v ochranném pásmu silnice,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2002, č. j. 191/02-120-STSP/2, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 11. 6. 2002, č. j. ODSH-2184/2002-Sa, jímž nebylo žalobci povoleno prodloužení provozování reklamního zařízení v ochranném pásmu silnice I/37 na pozemku p.č. 287/1, k.ú. S. podle ustanovení ve znění pozdějších předpisů (dále jen silniční zákon). V odůvodnění žalovaný poukázal na znění citovaného ustanovení a stanovisko Policie ČR, kterým je podmíněno vydání povolení a které je pro správní orgán závazné. Bez souhlasu Policie ČR nelze vydat povolení ke zřízení a provozování reklamního zařízení v ochranném pásmu silnice. Silničnímu správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat toto stanovisko. Policie ČR nadále zůstává dotčeným orgánem státní správy ve věcech bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a jak vyplývá ze stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj k ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) v konkrétních podmínkách jednotlivých správních řízeních mohou být dotčeny (samostatně) též zájmy chráněné , které podle citovaného zákona hájí příslušný orgán vykonávající na tomto úseku státní správu. Taková situace bude běžně nastávat, pokud by stavba nebo zařízení mohly ohrozit bezpečnost a plynulost silničního provozu nebo by mohly být zdrojem jeho rušení, např. velkoplošná zařízení, stavby a zařízení v blízkosti komunikací. Z uvedeného podle žalovaného vyplývá, že pro silniční správní úřad, který postupuje podle silničního zákona, je stanovisko okresního dopravního inspektorátu jako dotčeného orgánu státní správy ve smyslu ve znění pozdějších předpisů závazné. Vzhledem k negativnímu stanovisku Policie ČR postupoval silniční správní úřad v souladu s právními předpisy.

V žalobě žalobce především poukázal na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný mj. uvádí, že dospěl k závěru, že postup správního orgánu I. stupně je v souladu s § 31 odst. 1 silničního zákona, ačkoliv žalobce v odvolání doložil, že všechny zákonodárcem stanovené podmínky této právní normy splnil. Dále žalobce namítal, že žalovaný odkazuje na blíže nespecifikované stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k , ačkoliv mu musí být známo, že závazný výklad právních norem přísluší pouze tomu orgánu, kterému tuto pravomoc zákonodárce v daném zákoně výslovně svěří, v ostatních případech tak může činit pouze nezávislý soud. Odkaz žalovaného na pokládá žalobce za zavádějící. Žalovaný také musel z odvolání žalobce vědět, že doplněné vyjádření dopravního inspektorátu ze dne 7. 5. 2002 není v souladu s oficiálními údaji Ředitelství silnic a dálnic ČR v Brně a ze serveru Policie ČR veřejně přístupném na internetu, že tudíž obě vyjádření dopravního inspektorátu nebyla vydána v souladu s ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Podle přesvědčení žalobce nic nebránilo žalovanému v tom, aby přinutil dopravní inspektorát k respektování uvedené právní normy. S odvoláním na výše uvedené je žalobce přesvědčen, že žalovaný, a také správní orgán I. stupně, porušil přinejmenším kogentní ustanovení , a a a

Žalovaný ve svém vyjádření v podstatě zopakoval argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

V souladu s ust. (dále jen ), který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003, převzal neskončenou věc, v níž byla dána věcná příslušnost Vrchního soudu v Praze, a řízení v ní dokončí Nejvyšší správní soud.

Podle ust. se řízení podle části páté hlavy druhé účinného před 1. 1. 2003, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v souladu s a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Pokud žalobce poukazuje na to, že splnil všechny zákonodárcem stanovené podmínky silničního zákona, považuje Nejvyšší správní soud za postačující v této souvislosti uvést, že citovaný zákon stanoví pro povolení zřizování a provozování reklamních zařízení podle § 31 silničního zákona v odst. 1 také podmínky, jejichž splnění nemůže žalobce nijak ovlivnit, mimo jiné předchozí souhlas příslušného orgánu Policie ČR.

V prvním žalobním bodě žalobce namítal porušení , a , které podle jeho názoru spočívá v tom, že žalovaný odkazuje na blíže nespecifikované stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k , ačkoliv závazný výklad právních norem přísluší pouze tomu orgánu, kterému tuto pravomoc zákonodárce v daném zákoně výslovně svěří, v ostatních případech pouze soud a že stanovisko Policie ČR není v souladu s oficielními údaji, a žalovaný proto měl dopravní inspektorát přinutit k respektování . I když Nejvyšší správní soud považuje, v podstatě shodně se žalobcem, odkaz na stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k v daném případě za zcela nepřípadný, když Krajský úřad Pardubického kraje a žalovaný nerozhodovali jako stavební úřady ve věci podle , což je požadavek citovaného ustanovení, ale jako silniční správní úřady podle silničního zákona, nebyla tímto způsobem porušena ustanovení , 32 odst. 1 a . Porušení těchto ustanovení nelze spatřovat ani v tom, že silniční správní úřad I. stupně nepřinutil dopravní inspektorát k respektování , protože takové oprávnění pro silniční správní úřad ze žádného právního předpisu nevyplývá.

Za nedůvodný považuje Nejvyšší správní soud také žalobní bod obsahující tvrzené porušení a ve znění pozdějších předpisů. K porušení citovaných ustanovení nemohlo dojít, protože citovaného zákona ve znění platném v roce 2002 vymezoval působnost Okresního dopravního inspektorátu jako orgánu vykonávajícího státní správu ve věcech bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a to rozhodování ve věcech technické způsobilosti silničních vozidel k silničnímu provozu, provádění zápisů do technického průkazu motorového nebo přípojného vozidla, popř. vydávání technického průkazu a osvědčení o technickém průkazu, vydávání státních poznávacích značek k silničním vozidlům a vedení evidence řidičů silničních vozidel, a tuto působnost tento orgán v daném případě nevykonával a citovaného zákona byl v té době již s účinností od 1. 1. 2001 zrušen.

Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ust. žalobu jako nedůvodnou zamítl. V souladu s ust. rozhodl Nejvyšší správní soud ve věci bez nařízení jednání.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. , když žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 4. září 2003

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu