Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 A 610/2002 - 15

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně D. S. proti žalované České správě sociálního zabezpečení, sídlem Praha 5, Křížová 25, o opravném prostředku žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2002,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne 28. 8. 2002, byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů – dále též „zákon“), o kterou žádala z důvodu jejího věznění z politických důvodů v době od 19. 12. 1950 do 15. 10. 1951. V odůvodnění žalovaná m.j. uvedla, že hmotněprávní podmínkou pro vznik nároku podle je pro osoby uvedené v zrušení odsuzujícího rozhodnutí podle zákona , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nepředložila žádné rozhodnutí o svém věznění, které by posléze mohlo být zcela nebo částečně zrušeno podle nebo , nesplnila stanovené podmínky nutné pro vznik nároku dle

Ve včas podaném opravném prostředku žalobkyně uvedla, že k jejímu narození došlo dne ….1951 v P. věznici, neboť její matka byla dne 20. 12. 1950 zatčena a později odsouzena k 10 letům vězení. Žalobkyně tak po dobu 6 měsíců, než byla svěřena do péče otce a babičky, musela, dle svého vyjádření, jako čerstvě narozené děcko nedobrovolně strávit ve vězení na Pankráci. Žalobkyně se proto domnívá, že ačkoliv výslovně odškodnění dítěte narozeného ve věznici politické vězeňkyni a vězněného s ní ve věznici neupravuje, měla by být odškodněna za újmu, která ji tím vznikla.

Žalovaná v písemném vyjádření k opravnému prostředku poukázala na právní úpravu nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , zejména na ustanovení , podle něhož se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Z podkladů, které byly k žádosti připojeny, vyplývá, že žalobkyně nebyla v rozhodné době odsouzena, ani nezákonně zbavena osobní svobody ve smyslu , a proto není osobou oprávněnou ve smyslu Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud žalobu zamítl.

V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení ( – dále jen „ “) z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy jako soud I. stupně. Podle ustanovení se neskončená řízení podle části páté (dále jen „ “) dokončí podle části třetí hlavy druhé dílu prvního , tedy jako řízení o žalobách. O takový případ jde i v projednávané věci, a proto Nejvyšší správní soud postupoval v řízení podle ustanovení a násl.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že opravnému prostředku (podle nové právní úpravy žalobě) nelze vyhovět.

upravuje nároky na poskytnutí jednorázové peněžní částky dvou skupin oprávněných osob. Jednak se vztahuje na účastníky národního boje za osvobození, tj. občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození a bylo jim o tom vydáno podle § 8 citovaného zákona osvědčení, nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje. Za účastníky národního boje za osvobození se považují podle odst. 3 téhož zákona též občané České republiky, kteří v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně 3 měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle Zákon se též vztahuje na vdovy a vdovce po účastnících národního boje za osvobození a na jejich děti, a to za podmínek uvedených v citovaného zákona. Druhou skupinu osob oprávněných podle tvoří političtí vězni. Podle se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo

částečně zrušeno podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen „ “). Konečně se zákon vztahuje též na vdovy a vdovce po osobách uvedených v , a to za podmínek uvedených v téhož zákona.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném rozhodnutí a která nedoznala změny ani v průběhu řízení soudního, požádala žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky jako , tj. podle uvedeného zákona. Nárok žalobkyně na odškodnění je ve správním spise přitom doložen především těmito podklady: 1) potvrzení Vězeňské služby České republiky o tom, že D. F. (matka žalobkyně), nar. xxx 1931, byla na základě rozsudku Státního soudu Praha pod č. j. vězněna v době od 19. 12. 1950 do 10. 5. 1960; 2) rodný list; 3) rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 5. 7. 1965, sp. zn. o účasti D. F., roz. T., na rehabilitaci prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1965; 4) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1990, sp. zn. , kterým byl zrušen rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 15. 1. 1951, sp. zn. , a trestní stíhání D. F. bylo zastaveno; 5) sdělení Právní poradny č. 7 Praha II o narození dcery; 6) potvrzení Vězeňské služby České republiky o tom, že žalobkyně se narodila během matčina věznění 7) protokol Velitelství oddílu SVS Praha o předání nezletilé D. F., nar. xxx 1951 rodičům uvězněné D.F., roz. T..

Z obsahu uvedených podkladů je zřejmé, že matka žalobkyně byla v době od 19. 12. 1950 do 10. 5. 1960 vězněna z politických důvodů, přičemž byla rehabilitována v souladu se , o soudní rehabilitaci. Rovněž má za prokázané, že žalobkyně se své matce narodila dne 27. 7. 1951, tedy až v době matčina věznění, a předána do péče svých prarodičů dne 16. 10. 1951. Ve vězení se svou matkou tak pobývala po dobu necelých 3 měsíců. Tento skutkový stav přitom není žalobkyní popírán ani, s výjimkou doby, kterou strávila s matkou ve vězení (žalobkyně uvádí dobu asi 6 měsíců), jinak rozporován.

Na základě posouzení prokázaných skutečností dospěl soud k závěru, který je totožný se závěrem žalované, a to, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle ustanovení , neboť nesplňuje náležitosti pro přiznání jednorázové peněžní částky předpokládané tímto ustanovením, ani zákonem jako celkem. Žalobkyně pobývala ve věznici z důvodu nezbytné poporodní péče, kterou ji poskytovala její matka – toho času ve vlastnosti politického vězně. Její „nesvoboda“ tak neměla charakter uvěznění, jakožto trestu za spáchaný trestný čin, protože v jejím případě šlo pouze o přirozené sdílení osudu její matky. Zákon však v daném případě předpokládá prokázání dvou skutečností, a to jednak toho, že žadatelka o odškodění podle byla v době mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 uvězněna, a dále toho, že rozhodnutí o jejím věznění bylo zrušeno podle nebo Ani jedna z podmínek nebyla, a dlužno dodat, že s ohledem na věk žalobkyně v dané době ani nemohla být, splněna.

Z uvedených důvodů tak nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyni nárok na přiznání jednorázové peněžní částky podle nenáleží a že žalovaná rozhodla správně, pokud jeho žádost jako nedůvodnou zamítla. Proto soud podle ustanovení žalobu jako nedůvodnou rovněž zamítl.

Soud nezpochybňuje složitost sociální situace, která žalobkyni vznikla v důsledku jejího narození v prostředí věznice. Nicméně striktní vymezení podmínek nároku zákonem bez toho, aniž by bylo do zákona zakotveno jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona), neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci vážit okolnosti konkrétního případu a od podmínek nároku stanovených zákonem se jakkoliv odchýlit. Soudu nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.

Účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když žalobkyně neměla v řízení úspěch a správnímu orgánu, který náhradu nákladů nepožadoval, podle obsahu spisu náklady nevznikly (ustanovení ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. 9. 2003

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu