Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 A 100/2001 - 50

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce společnosti C., s. r. o., proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2001,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2001, kterým bylo k odvolání žalobce změněno prvostupňové rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, ze dne 11. 9. 2000, č. j. 1/OV/8111/00/Ma, o uložení pokuty žalobci za provozování servisního plavidla, sloužícího ke skladování a manipulaci s ropnými látkami, bez souhlasu příslušného vodohospodářského orgánu, a za to, že při provozu servisního plavidla neměl plán opatření pro případ havarijního zhoršení jakosti vod schválený příslušným vodohospodářským orgánem. V žalobě uvedl, že žalovaný „nepřihlédl dostatečně ke všem skutkovým okolnostem a dále, že do svého rozhodnutí nepromítl související zákonná ustanovení i příslušnou čs. normu“. Konečná pokuta ve výši 80 000,- Kč mu byla uložena podle a za porušení povinností stanovených , ve znění pozdějších předpisů, provozováním servisního plavidla bez souhlasu podle písmeno b) V této souvislosti zdůraznil, že je společností, jejímž základním posláním je zajišťování lodní dopravy. Jeho úmyslem bylo přispět ekologickému provozu lodí na vodách v Praze, především na řece Vltavě, vytvořením ekologického servisního plavidla pro přímé zásobování ostatních plavidel a k odčerpávání kalů z nich. Tímto plavidlem je soulodí SP-150, sestávající z tlačného remorkéru a tlačného člunu. Toto plavidlo po přestavbě žalobce provozoval ve zkušebním provozu od 25. 3. 1999 do 31. 3. 2000. Přestavba lodí tlačného remorkéru a tlačného člunu na SP-150 je nepochybně stavbou, a proto orgán, který tuto stavbu povolil, musel před tímto svým rozhodnutím a již před přestavbou obou lodí obdržet příslušný souhlas vodohospodářského orgánu. Žalobce byl proto přesvědčen, že tento souhlas musel vlastnit majitel plavidla, tj. Ředitelství vodních cest ČR, ale i přestavovatel jejich součástí. V této souvislosti zdůraznil, že neumístil předmětné plavidlo do vodního toku.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2001, č. j. – 14, které nabylo právní moci dne 20. 9. 2001, věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze s odkazem na ustanovení , ve znění platném do 31. 12. 2002, dle kterého jsou k přezkoumávání rozhodnutí ústředních orgánů státní správy, s výjimkou věcí důchodového a nemocenského zabezpečení, důchodového pojištění a hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání podle předpisů o zaměstnanosti, věcně příslušné vrchní soudy.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce namítá zcela nekonkrétně, že žalovaný nepřihlédl ke všem skutkovým okolnostem, zákonným ustanovením a normě. Žaloba neobsahuje argumenty, které by dokládaly věcné a právní vady rozhodnutí. Jde pouze o výklad pozitivního činění žalobce ve prospěch ekologického provozu lodí na Vltavě a zdůraznění morální odpovědnosti jiného subjektu. Protože případy úniku ropných látek ze zařízení k jejich skladování jsou pokládány vždy za mimořádně závažné ohrožení jakosti vod, je provoz servisního plavidla bez souhlasu vodohospodářského úřadu závažným porušením povinností plynoucích ze zákona o vodách. Sankce ve výši 80 000,- Kč, která nedosahuje ani poloviny zákonného rozmezí, je proto zcela přiměřená.

Protože daná věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze, kterému byla postoupena, do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti , (dále jen ), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ustanovení , větu druhou, , podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že žalobce uzavřel dne 25. 3. 1999 s Ředitelstvím vodních cest ČR smlouvu o nájmu věci movité, kdy předmětem této smlouvy je pronájem soulodí pod pracovním názvem Servisní centrum pro plavidla Praha s označením SP-150, které se skládá z tlačného člunu TČ 560, reg. číslo 2467, a tlačného remorkéru TR 567, reg. č. 2061. Uvedené soulodí žalobce provozoval ve zkušebním provozu v době od 25. 3. 1999 do 31. 3. 2000, což nejenže nezpochybňuje, ale naopak uvádí v podané žalobě. Dne 11. 8. 1999 uskutečnila Česká inspekce životního prostředí ohlášenou revizi na kontejnerovém terminálu v Holešovickém přístavu a servisním plavidlu SP-150, a to mimo jiné i za účasti zástupce žalobce. V průběhu revize bylo zjištěno, že předmětné soulodí nemělo, ačkoliv bylo již v ověřovacím provozu, k provozování, tj. ke zřizování

skladů ropných látek a k manipulaci s ropnými látkami (stáčení, výdej), souhlas podle od příslušného vodohospodářského orgánu. Ani tuto skutečnost žalobce v průběhu správního řízení relevantním způsobem nezpochybnil.

Podle , o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, souhlasu vodohospodářského orgánu je třeba ke stavbám, zařízením, popřípadě činnostem, k nimž není třeba jeho povolení, které však mohou ovlivnit vodní poměry, a to: a) ke stavbám a zařízením ve vodních tocích a v jejich korytech a na pozemcích při nich, za b) ke zřizování dálkových potrubí, skladů, nádrží a skládek látek, ohrožujících jakost vody, ke stavbám umožňujícím podzemní skladování látek v zemských dutinách a ke stavbám komunikací.

Podle , o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, okresní úřady ukládají pokuty fyzickým osobám při provozování podnikatelské činnosti a právnickým osobám, které poruší jiné povinnosti stanovené vodním zákonem, tímto zákonem, nebo povinnosti podle nich uložené.

Podle , ve znění pozdějších předpisů, pokuta za porušení jiných povinností podle se stanoví ve výši od 1 000,- Kč do 200 000,- Kč podle závažnosti porušení povinnosti.

Zásadní námitkou žalobce v žalobě je tvrzení, že žalovaný nepřihlédl dostatečně ke všem skutkovým okolnostem a že nepromítl do svého rozhodnutí související zákonná ustanovení a normu. Při takto neurčitě formulované stížní námitce se soud zaměřil na zjištění, zda žalovaný ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil správné právní závěry; soud v tomto směru neshledal v postupu žalovaného nezákonnost, neboť žalovaný zjistil řádně a spolehlivě skutečný stav věci, který žalobce ani v žalobě nezpochybnil, ale domáhal se jiného právního hodnocení. Soud pro takový postup neshledal žádný důvod, neboť v průběhu správního řízení bylo najisto postaveno, že žalobce jako nájemce předmětného soulodí toto provozoval bez příslušného souhlasu vodohospodářského orgánu, který je k takové činnosti nezbytný, jak vyplývá ze shora uvedeného § 13 zákona o vodách. Předmětné soulodí je nepochybně zařízením a jeho provoz činností, na které dopadá nutnost souhlasu příslušného vodohospodářského orgánu, přičemž uvedení tohoto plavidla do provozu je umístěním zařízení ve vodním toku dle odst. a) citovaného ustanovení vodního zákona a zřízením skladu látek ohrožujících jakost vody podle odst. b) citovaného ustanovení. Dále je nutno uvést, že v žádném ustanovení zákona o vodách není stanoveno, že povinnost získat příslušný souhlas vodohospodářského orgánu se týká pouze vlastníka věci, na kterou dopadá toto ustanovení. Proto v případě, kdy existuje nájemní smlouva o nájmu movité věci, je nutno dovodit, že souhlas vodohospodářského orgánu musí mít i ten, kdo tuto pronajatou věc užívá, tedy v daném případě žalobce. Shora uvedené lze uzavřít tak, že pokuta ve výši 80 000,- Kč, která byla žalobci uložena podle , byla uložena v souladu s právními předpisy, které upravují činnost, kterou provozoval žalobce.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení zamítl. O věci přitom soud rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení ( ).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , větu první, , dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. 9. 2003

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu