Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 A 1107/2002 - 18

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně J. H., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 2. 2002,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobkyně podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že matka žalobkyně sice byla účastníkem národního boje za osvobození, zemřela však v době, kdy měla status „československého politického vězně“ [§ odst. 1 bod 1. písm. g) zákona č. 255/1946 Sb.]; na tuto kategorii účastníků národního boje za osvobození se nevztahuje. Odůvodnění napadeného rozhodnutí dodává, že žalobkyni byla již v roce 1995 přiznána jednorázová částka podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce.

Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně podle procesních předpisů účinných do konce roku 2002 opravný prostředek, který byl předložen Vrchnímu soudu v Olomouci v červnu 2002; po provedení přípravných úkonů však již tento soud o věci samé do konce roku 2002 nerozhodl. Podle přechodných ustanovení k reformě správního soudnictví byla věc předána Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení ( a ). Nejvyšší správní soud proto poté v řízení pokračoval, jako by byla podána žaloba proti správnímu rozhodnutí, a protože žádný z účastníků netrval na osobní účasti na jednání soudu, rozhodl o věci bez toho, aby jej nařizoval ( ).

Žalobkyně v opravném prostředku (žalobě) popsala skutkové okolnosti předcházející popravě obou jejích rodičů (tvrzený nárok, vyplývající z úmrtí jejího otce, byl Nejvyšším správním soudem projednán jiným senátem pod sp. zn. OL) a tvrdí, že tu není žádná souvislost mezi nároky ze a Její matka se od 29. 8. do 5. 12. 1944 účastnila aktivně Slovenského národního povstání; od 6. do 12. 12. 1944 (kdy byla se svým manželem popravena) byla československým politickým vězněm. Za svou činnost byla vyznamenána a odmítnutí přiznat jednorázovou peněžní částku považuje žalobkyně za slovíčkaření. Z ustanovení žalobkyně dovozuje, že její nárok je dán, i pokud se vyjde z toho, že její matka měla status politického vězně.

Žalobkyně se však mýlí.

Především je nutno uvést, že Česká republika komplexem zákonů vydaných zejména v průběhu druhé poloviny devadesátých let založila peněžní nároky osobám (či pozůstalým po nich), které byly v době II. světové války, resp. v době po roce 1948 nejrůznějším způsobem poškozeny okupačním režimem německým nebo později režimem komunistickým. Nejde tu právně o odškodnění, protože z újmy dříve vzniklé nelze „vinit“ Českou republiku jako stát vzniklý v roce 1993; přiznávání jednorázových částek podle zmíněných zákonů je finančním výrazem zaslouženého morálního ocenění zásluh nebo utrpení vzniklých fyzickým osobám se záměrem aspoň touto formou přispět k nápravě dříve vzniklých křivd. Jednotlivými zákony tak byly poskytnuty jednorázové částky obětem nacistické perzekuce (), některým válečným veteránům (), dalším účastníkům národního boje za osvobození (), politickým vězňům z let 1948 – 1990 (tentýž zákon), osobám odvlečeným do sovětských gulagů (). Jinými formami, plynoucími z mezinárodní spolupráce, je poskytováno finanční plnění dalšími státy osobám nuceně nasazeným okupační mocí v době II. světové války do válečného Německa nebo jinam.

Pokud jde o účastníky národního boje za osvobození (ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb.), je tedy zřejmé, že zákonodárce založil nárok na jednorázové částky postupně několika zákony pro jednotlivé kategorie účastníků.

zakládá nárok několika různorodým skupinám oprávněných osob (resp. také jejich pozůstalým): kromě „politických vězňů“, za něž považuje osoby vězněné z v letech 1948 až 1990 a rehabilitované podle a (v tom se žalobkyně dopouští omylu, protože zaměňuje právně rozdílné kategorie „československého politického vězně“ a „politického vězně“) a kromě zvláštní skupiny osob, které se za německé okupace ukrývaly z rasových či náboženských důvodů nebo byly z týchž důvodů soustředěny do vojenských pracovních táborů, je nárok založen také třetí skupině – což je pro rozsuzovanou věc určující – totiž účastníkům národního boje za osvobození (ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb.).

Nárok však vzniká jen některým kategoriím účastníků národního boje za osvobození (např. příslušníkům první československé armády na Slovensku, československým partyzánům, osobám zúčastněným aspoň po dobu tří měsíců soustavnou činností zahraničního nebo domácího hnutí, směřujícího přímo k osvobození republiky Československé, nebo Slovenského národního povstání třeba po dobu kratší takovým způsobem, že tato činnost přivodila nebo byla prokazatelně způsobilá přivodit jemu nebo jeho rodině újmu na životě, osobní svobodě nebo zdraví, účastníkům povstání v květnu 1945, kteří za bojů padli nebo byli těžce raněni nebo utrpěli těžkou poruchu zdraví, příslušníkům stráže obrany státu; v souhrnu a právně řečeno tedy osobám, které splňují podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození).

Málo vhodnou legislativně technickou úpravou bylo označení této skupiny osob legislativní zkratkou „účastník národního boje za osvobození“ ( ).

Tím došlo k interpretačně obtížné situaci, protože pojmem „účastník národního boje za osvobození“ se nyní v zákonech označují dvě zcela rozdílné skupiny: širší (ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb.) a užší (ve smyslu ), která zejména nezahrnuje „československé politické vězně“.

Kategorie těch účastníků národního boje za osvobození, kteří jsou československými politickými vězni (§ 2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb.) je z okruhu osob oprávněných podle vyloučena (věcně proto, že - jak již uvedeno, nároky této kategorie řešil zákon z roku 1994). V souladu s tím, co bylo uvedeno, českoslovenští političtí vězni jsou účastníky národního boje za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb., ale nejsou účastníky národního boje za osvobození ve smyslu

Z toho pak se odvíjí to, že žalobkyni nárok vzniknout nemohl.

Dovolává-li se žalobkyně ustanovení („Pokud účastník národního boje za osvobození nebo politický vězeň v národním boji za osvobození padl nebo na němž byl vykonán trest smrti nebo který zemřel při věznění, činí výše jednorázové peněžní částky pro vdovu nebo vdovce a děti podle 120 000 Kč,“), přehlíží, že slovní spojení „účastník národního boje za osvobození“ je užitím legislativní zkratky z ustanovení a nezahrnuje tedy „československé politické vězně“, jak již uvedeno. Matka žalobkyně byla však popravena v době, kdy – což mezi účastníky není sporné – měla status právě československého politického vězně, nikoli „účastníka národního boje za osvobození“ ve smyslu (v tomto případě účastníka Slovenského národního povstání).

Bylo již řečeno, že československým politickým vězňům, resp. jejich pozůstalým, pokud postižená osoba byla popravena, vznikly nároky na jednorázové částky podle

Žalobkyně však nemůže být úspěšná ani potud, opírá-li svůj nárok o druhý status své matky, která byla nejen československým politickým vězněm, ale i účastníkem SNP. Tato účast trvala podle osvědčení vydaného podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. od 29. 8. 1944 do 5. prosince 1944, tedy dobu delší tří měsíců a zakládá tak podle § 1 zákona č. 255/1946 Sb. status účastníka národního boje za osvobození, jak je také osvědčeno. S dobou účasti delší tří měsíců spojil vznik nároku na jednorázovou částku toliko pro samotné účastníky národního boje za osvobození, nikoli pro sirotky po nich ( ). Sirotkům po těchto účastnících národního boje za osvobození však nárok přiznává jen za splnění podmínky, že rodič padl ve vlastnosti účastníka národního boje za osvobození (v zúženém smyslu ). Tato zákonná podmínka však splněna není.

Lze tedy uzavřít, že matka žalobkyně byla popravena v době, kdy neměla status účastníka národního boje za osvobození (ve smyslu ), ale měla status československého politického vězně, přičemž nároky této kategorie osob řešil jiný zákon (mezi účastníky není sporné, že podle tohoto zákona také byla žalobkyni jednorázová částka v roce 1995 přiznána).

Zbývá konečně dodat, že další část žalobkyniny argumentace, opírající se o slova „politický vězeň“ v , je lichá a vyvěrá z nedorozumění. Slovním spojením, totiž legislativní zkratkou „politický vězeň“ označuje v § 2 odst. 1 osoby vězněné v letech 1948 až 1990 a nelze je zaměňovat s kategorií „československého politického vězně“ ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb., tedy s osobami vězněnými v letech 1939 – 1945.

Protože se tedy Nejvyšší správní soud neztotožnil s žádnou žalobní námitkou, žalobu zamítl ( ).

Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaná právo na náhradu nákladů řízení nepožadovala a podle obsahu spisu jí ani náklady nevznikly. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2003

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu