Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 A 1054/2002 - 47

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce P. T., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 3. 2002,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í

Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen žalovaná) rozhodnutím ze dne 15. 3. 2002, částečně zamítla žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen ), o kterou požádal jako politický vězeň. Svoje rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobce prokázal splnění podmínek uvedených v za dobu od 1. 6. 1959 do 10. 5. 1960, tj. za 11 měsíců. Za tuto dobu má žalobce nárok na jednorázovou peněžní částku 60 000 Kč. Splnění podmínek uvedených v uvedeného zákona žalobce pro dobu od 19. 4. 1945 do 2. 4. 1955 neprokázal, protože v této době nebyl ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ale byl jako československý občan odvlečen do tábora nucených prací ve Svazu sovětských socialistických republik a na tyto případy se nevztahuje.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce u žalované včas opravný prostředek, v němž uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalované, že pro dobu od 19. 4. 1945 do 2. 4. 1955 neprokázal splnění podmínek uvedených v , neboť byl v Sovětském svazu odsouzen dne 21. 5. 1945 vojenským soudem k trestu deseti let, což žalované doložil.

Žalovaná ve svém vyjádření k opravnému prostředku uvedla, že se vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Žalobce prokázal, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin později rehabilitovaný podle od 1. 6. 1959 do 10. 5. 1960. Za dobu tohoto věznění mu žalovaná výrokem I. napadeného rozhodnutí přiznala odpovídající peněžní částku ve výši 60 000 Kč. Tento výrok žalobce opravným prostředkem nenapadá. Pokud jde o dobu od 19. 4. 1945 do 2. 4. 1955, kdy byl žalobce ve výkonu trestu na podkladě rozsudku sovětských orgánů, za ni mu nárok na peněžní částku podle nemohl vzniknout. Jak je zřejmé z obsahu ust. cit. zákona, vznik nároku je podmíněn skutečností, že pravomocné odsuzující soudní rozhodnutí o věznění občana v době mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 bylo zrušeno podle , o soudní rehabilitaci. Podle tohoto zákona mohl být (při splnění stanovených podmínek) rehabilitován občan, který byl pravomocně odsouzen československými soudy a podle československého práva, v žádném případě jím nemohlo dojít ke zrušení rozsudků cizích států. Žalovaná proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí potvrdil.

Ze správního spisu, který soudu předložila žalovaná, vyplynuly následující podstatné skutečnosti:

Žalobce podal dne 13. 11. 2001 u České správy sociálního zabezpečení žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle jako politický vězeň. Součástí správního spisu je usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 1990, sp. zn. Rt 42/90, kterým se prohlašuje za zrušený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1959, sp. zn. , jímž byl žalobce odsouzen pro trestný čin dle a k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců nepodmíněně, dále potvrzení pro účely důchodového zabezpečení vydané dne 12. 3. 1991, č. ARE-1714/91, Archívem ZNV Leopoldov, podle kterého žalobce vykonal trest odnětí svobody od 1. 6. 1959 do 10. 5. 1960, a potvrzení vydané Vězeňskou službou České republiky, generálním ředitelstvím, dne 1. 4. 1993, čj. GŘ VS 2187/2 591/53/93, svědčící

o tomtéž. Žalobce doložil též rusky psané potvrzení ze dne 21. 5. 1957, podle kterého byl od 19. 4. 1945 do 2. 4. 1955 na základě rozsudku sovětských orgánů ve výkonu trestu a vykonával různé práce. Dále spis obsahuje vyjádření žalobce vysvětlující okolnosti jeho zavlečení do Sovětského svazu, popis návratu a doby tam strávené.

Protože daná věc nebyla skončena Vrchním soudem v Olomouci, u kterého bylo zahájeno řízení, do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti , (dále jen ), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ustanovení , větu druhou, , podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního , tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

Jak vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění, ze kterých vycházela žalovaná v napadeném rozhodnutí, žalobce nesplňuje podmínky pro vznik nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle vyšší než 60 000 Kč, neboť provedenými důkazy bylo zcela nepochybně najisto postaveno, že žalobci vzniká nárok na jednorázovou peněžní částku za věznění za dobu od 1. 6. 1959 do 10. 5. 1960, nikoliv však už za dobu od 19. 4. 1945 do 2. 4. 1955. V průběhu této doby byl žalobce odvlečen do Sovětského svazu, tam byl souzen a poté v rámci výkonu trestu vykonával různé těžké práce. Soud ovšem v této souvislosti musí konstatovat, že, i přes útrapy způsobené žalobci, se nevztahuje na občany odvlečené do Sovětského svazu, a proto žalobci nevzniká nárok na jednorázovou peněžní částku jinou, než mu byla přiznána. Na občany České republiky, kteří byli jako českoslovenští občané odvlečeni do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech, se vztahuje , o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech. Tento v ust. a řeší i otázky odškodnění oprávněných osob. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce již nárok podle tohoto zákona uplatnil.

Zákonem stanovené podmínky nároku podle neumožňují soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci zvážit okolnosti konkrétního případu žalobce a od podmínek nároku se jakkoliv odchýlit. Soudu tak nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy jakkoliv měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť soud je ve své rozhodovací činnosti vázán zákonem.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení zamítl. O věci přitom soud rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení ( ).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , větu první, , dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovaná nárok na náhradu nákladů řízení nevznesla. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. 8. 2003

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu