Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 A 518/2002 - 24

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobkyně M. M, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí žalovaného orgánu ze dne 7. 2. 2002,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) ze dne 7. 2. 2002, byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle s odůvodněním, že zákon se vztahuje na vdovy a vdovce po politických vězních uvedených v ustanovení téhož zákona, pokud jsou občany České republiky a pokud jejich manželství trvalo po celou dobu věznění či vzniklo během jejich věznění a jejichž manžel kdykoliv později zemřel. Splnění naposledy uvedené podmínky však žalobkyně neprokázala, neboť podle poskytnutých údajů doba věznění jejího zemřelého manžela O. M., narozeného …..1926, skončila dne 24. 5. 1951, tedy dříve než dne …..1952, kdy s ním žadatelka uzavřela manželství.

Ve včas podaném opravném prostředku žalobkyně připomíná, že v průběhu věznění jejího manžela bylo nemožné uzavřít sňatek, neboť se jednalo o politického vězně. Po propuštění z vězení měl manžel vážné zdravotní problémy, a proto k uzavření manželství došlo až po jejich odléčení. Dodává, že nedokáže posoudit, jaký je rozdíl mezi vdovou po politickém vězni, která uzavře nové manželství a ženou, která se provdala za politického vězně po jeho propuštění z vězení a která později ovdověla. Domnívá se, že jestliže zemřelý manžel byl politickým vězněm a po svém propuštění vstoupil do stavu manželského s žadatelkou a ona později ovdověla, je vdovou po politickém vězni zrovna tak, jako vdova po politickém vězni, která uzavře nové manželství. Dovozovala splněním podmínek nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle a žádala Vrchní soud v Praze o přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované a o rozhodnutí, které by bylo v souladu se zákonem.

Žalovaná podala dne 6. 5. 2002 písemné vyjádření k opravnému prostředku, v němž znovu připomněla, že žadatelka o poskytnutí jednorázové peněžní částky uzavřela manželství s panem O. M., který nepochybně byl politickým vězněm, až po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a není tudíž osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle uvedeného zákona. Ten totiž u nároku vdov a vdovců předpokládá v ustanovení , že jejich manželství trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo během jejich věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel. O takový případ se však u žalobkyně nejednalo a žalovaná proto navrhla, aby vrchní soud napadené rozhodnutí potvrdil.

V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení , (dále jen „ “), z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy. Podle ustanovení se neskončená řízení podle části páté hlavy druhé (dále jen „ “) účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního (jako řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu).

Nejvyšší správní soud podle uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky o tom vyrozuměl; ti výslovně udělili souhlas k tomu, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Neměli výhrady ani ke složení senátu Nejvyššího správního soudu, který o jejich věci rozhoduje.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že opravnému prostředku (žalobě) nelze vyhovět.

(o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945) se podle ustanovení vztahuje též na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona

č. , o soudní rehabilitaci ve znění pozdějších předpisů, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „ “). Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odstavci 1, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo během jejich věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. Podle ustanovení téhož zákona je účastník národního boje za osvobození, jejich vdovy nebo vdovci a děti podle ustanovení anebo a jejich vdovy a vdovci podle ustanovení oprávněnou osobou (dále jen „oprávněná osoba“), která má nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky. Ta činí pro politického vězně při věznění delším než 1 rok částku 120 000 Kč, přičemž za každý další měsíc věznění se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Při věznění kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí 60 000 Kč. Výše jednorázové peněžní částky pro vdovu nebo vdovce po politickém vězni činí vždy její polovinu (ustanovení , odst. 4 a odst. 7 ).

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném rozhodnutí a která ani žalobkyně nezpochybňuje, je žalobkyně občankou České republiky, která je vdovou po panu O. M., narozenému dne … 1926, zemřelému dne …. 1990, který, jak bylo prokázáno již v rámci řízení o úpravu důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci, byl ve výkonu vazby v době od 19. 5. 1950 do 22. 9. 1950 a ve výkonu trestu odnětí svobody v době od 22. 9. 1950 do 24. 5. 1951, přičemž rozhodnutí o jeho věznění bylo zrušeno podle , o soudní rehabilitaci. Manželství s politickým vězněm O. M. uzavřela žalobkyně podle předloženého oddacího listu dne ….. 1952 před Místním národním výborem v K. Z uvedeného je patrno, že žalobkyně zákonem předepsaným způsobem doložila, že je vdovou po politickém vězni, přesto jí však nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky nevznikl. Zákon totiž jako jednu z nezbytných podmínek předpokládá, že manželství vdovy s politickým vězněm trvalo po celou dobu jeho věznění, či vzniklo během věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel. Tuto skutečnost žalobkyně neprokázala, ostatně ji ani netvrdí, když je nepochybné, že její manželství s O. M. bylo uzavřeno až v roce 1952. Zákon nečinní z tohoto vymezení žádné výjimky a odškodnění vdovám poskytuje jen v případech, kdy je uzavřením sňatku bezpečně prokázáno, že utrpení svého manžela s ním v době věznění sdílely.

Soud nezpochybňuje tímto nespornou odvahu a statečnost pana O. M., kterou jako prokázal a nemá ani důvodu nevěřit žalobkyni, že s ním v době jeho věznění prožívané útrapy sdílela. Nicméně striktní vymezení podmínek nároku zákonem, bez toho, aniž by bylo do zákona zakotveno jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona), neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci přiznat žalobkyni nárok na odškodnění, pokud splnění podmínek nároku neprokázala. Soudu v žádném případě nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.

Ze všech výše uvedených důvodů soudu nezbylo než žalobu podle ustanovení jako nedůvodnou zamítnout, když postup správního orgánu neshledal v daném

případě nezákonným.

Nad rámec potřebného odůvodnění pokládá soud za potřebné k některým skutečnostem navrhovatelkou uváděným připomenout, že se nevztahuje na děti po politických vězních.

Výrok o náhradě nákladů řízení je výrazem skutečnosti, že žalobkyně neměla v řízení úspěch a úspěšný žalovaný správní orgán náhradu nákladů řízení nepožadoval (ostatně podle obsahu spisu žádnému z účastníků náklady řízení nevznikly) dle ustanovení

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. května 2003

JUDr. Dagmar N y g r í n o v á

předsedkyně senátu