Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 229/2023 - 33

- 35

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: S. A., zastoupen Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2023, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 21. 5. 2020, č. j. OAM279/ZAZA11P102019, žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle , , , a , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

II.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2021, č. j. , zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost. Rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. , Nejvyšší správní soud zrušil označený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém krajský soud shledal žalobu důvodnou. Rozsudkem ze dne 28. 7. 2023, č. j. (dále též „napadený rozsudek“), zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Plné znění napadeného rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.

III.

[3] Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížností, a to z důvodů obsahově podřaditelných pod , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „“). Primárně poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Namítal, že napadený rozsudek je nesrozumitelný a nelogický. Krajský soud se nevypořádal s argumentací uvedenou ve vyjádření k žalobě. Nerespektoval ani právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v předcházejícím zrušovacím rozsudku. Krajský soud nadto nehodnotil žalobcův případ v konkrétních (individuálních) souvislostech. Podle stěžovatele podklady založené ve spisovém materiálu poskytují oporu pro opačný právní názor, než je ten vyjádřený v napadeném rozsudku krajského soudu. Z rozhodnutí stěžovatele je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel a jakými úvahami se řídil při posouzení celého případu. Úvahy stěžovatele nepřekročily meze volné úvahy a nedošlo k porušení procesních předpisů. Napadené rozhodnutí tudíž nelze považovat za nezákonné. Krajský soud proto pochybil, pokud rozhodnutí správního orgánu zrušil. Z uvedených důvodu stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.

IV.

[4] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu. Uplatněné námitky neshledal důvodnými. Se stěžovatelem předně nesouhlasil v tom, že by odůvodnění napadeného rozsudku bylo nepřezkoumatelné. Dle názoru žalobce krajský soud své rozhodnutí odůvodnil dostatečně, když zejména zdůraznil nutnost aplikace důkazního standardu přiměřené pravděpodobnosti. Uvedený princip stěžovatel v rámci předmětného správního řízení nezohlednil. Akcentoval i stereotypy nahlížení na ujgurskou menšinu, resp. úroveň lidských práv v Kazachstánu. S ohledem na diskriminaci příslušníků ujgurské menšiny v Kazachstánu nelze jím tvrzené incidenty násilí ze strany policejních orgánů, kterým byl žalobce vystaven, posuzovat odděleně od národnostní identity žalobce. Z důvodů úzkých politických vazeb mezi Čínou a Kazachstánem vzrůstá obava z dalšího omezování práv ujgurské menšiny v Kazachstánu. Souhlasil i se závěrem krajského soudu stran omezených možností ochrany žalobce ze strany státních orgánů. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

V.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro kasační soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat např. tehdy, nerespektovalli krajský (městský) soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. , č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013, č. j. , ze dne 19. 6. 2014, č. j. , či např. ze dne 26. 4. 2006, č. j. , č. 933/2006 Sb. NSS. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i po novele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. , ze dne 5. 8. 2021, č. j. , ze dne 14. 7. 2021, č. j. , ze dne 15. 7. 2021, č. j. , ze dne 27. 8. 2021, č. j. , ze dne 24. 9. 2021, č. j. , ze dne 14. 10. 2021, č. j. atp.).

[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[8] V posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[9] Ve vztahu k tvrzené nepřezkoumatelnosti a vadnosti rozsudku krajského soudu lze odkázat např. na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. , ze dne 22. 1. 2004, č. j. , ze dne 29. 7. 2004, č. j. , ze dne 1. 6. 2005, č. j. , ze dne 14. 7. 2005, č. j. , ze dne 21. 8. 2008, č. j. , či ze dne 21. 5. 2015, č. j. atp.). Podle názoru Nejvyššího správního soudu postupoval krajský soud v souladu s uvedenou judikaturou. Závěry krajského soudu jsou plně přezkoumatelné, resp. srozumitelné. Důkladně vypořádal stěžejní žalobní námitky, resp. jádro věci. Náležitě odůvodnil, z jakého důvodu bylo třeba rozhodnutí správního orgánu zrušit, přičemž nepřehlédl ani obsah rozhodnutí stěžovatele. Nezohlednění vyjádření správního orgánu přitom nezakládá automatickou nutnost zrušení rozsudku krajského soudu, což plně platí i v dané věci (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2009, č. j. , ze dne 24. 11. 2011, č. j. , ze dne 29. 4. 2014, č. j. , ze dne 29. 3. 2016, č. j. , ze dne 7. 2. 2018, č. j. ). Krajský soud plně respektoval i východiska zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. . Dostál tak požadavkům zákona a judikatury (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. , či usnesení téhož soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. ). Není přitom pravdou ani to, že by krajský soud vytrhával jednotlivé věty napadeného rozhodnutí. Kasační soud nepřisvědčil ani tomu, že by krajský soud nevycházel z azylového příběhu, či že by nereflektoval napadené rozhodnutí v celé šíři, jak rovněž tvrdil stěžovatel. Krajský soud daný případ hodnotil ve všech souvislostech a s přihlédnutím k obsahu spisu, resp. argumentaci stěžovatele v napadeném rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud nedopustil ani porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, jak obecně tvrdil stěžovatel. Jeho postup byl veden v mezích zákona a navazující judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou vadu v postupu krajského soudu, pro kterou by bylo nutno přistoupit k zrušení jeho rozsudku (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. , či ze dne 29. 6. 2017, č. j. ).

[10] I v dalších ohledech postupoval krajský soud v mezích právní úpravy a judikatury. Krajský soud správně předeslal, že podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (kvalifikační směrnice), kterou je třeba vztahovat na posuzování mezinárodní ochrany podle (), platí, že skutečnost, že žadatel o azyl byl pronásledován, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav z pronásledování, neexistujíli závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat. V případě zkoumání odůvodněnosti strachu z pronásledování je třeba aplikovat tzv. test přiměřené pravděpodobnosti. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom mj. plyne, že přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu „je dána tehdy, býváli tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky jisté (tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje a fortiori i nižší důkazní standard než standard „nade vší pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. ). Důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti se přitom aplikuje nejen v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti pronásledování, ale nutně i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele o azyl, která jsou posléze podkladem této celkové úvahy. To znamená, že pokud je přiměřeně pravděpodobné, že daná událost proběhla tak, jak tvrdí žadatel o azyl, správní orgán musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Správní orgán může vyloučit z celkového posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí být součástí celkového posouzení rizika pronásledování, kde jim bude přisouzena váha podle míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. ). „Správní orgán tedy nemůže ze svého posuzování vyloučit tvrzené skutečnosti např. pouze proto, že nelze vyloučit jiný průběh událostí než ten předestřený žadatelem či že existuje alternativní vysvětlení pro určité skutečnosti, které je stejně pravděpodobné. Pokud je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, správní orgán nesmí toto tvrzení prohlásit za nevěrohodné a vyloučit je z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu“ (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. ).

[11] I podle názoru kasačního soudu měl stěžovatel žalobcem tvrzené skutečnosti zvažovat a jejich relevanci vyhodnotit v kontextu celého azylového příběhu žalobce. Riziko pronásledování mělo být vyhodnoceno podle míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídá skutečnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. , ze dne 26. 3. 2008, č. j. , ze dne 4. 1. 2018, č. j. atp.). To však stěžovatel neučinil.

[12] Nejvyšší správní soud souhlasí i se závěrem krajského soudu, že žalovaný nevysvětlil, z jakého důvodu by žalobcova snaha domoci se ochrany u státních orgánů v kontextu jím tvrzených skutečností měla mít náležitou relevanci (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. , ze dne 25. 7. 2013, č. j. , ze dne 26. 7. 2018, č. j. , či ze dne 5. 9. 2019, č. j. , atp.). I další závěry krajského soudu mají plnou oporu v právní úpravě a judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. , ze dne 26. 3. 2008, č. j. , ze dne 4. 1. 2018, č. j. , ze dne 30. 9. 2008, č. j. , ze dne 25. 7. 2013, č. j. , ze dne 26. 7. 2018, č. j. , ze dne 5. 9. 2019, č. j. , atp.). To plně platí i pro závěr, že v kontextu dané věci bylo úkolem stěžovatele zabývat se tím, zda u žalobce nedošlo k naplnění definice pronásledování ve smyslu a kvalifikační směrnice (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2019, č. j. , a tam uvedenou judikaturu). V podrobnostech proto kasační soud odkazuje na rozsudek krajského soudu.

[13] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle

[14] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu za použití Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Zástupce žalobce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 5. 10. 2023 [ , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „“)]. Za jeden úkon právní služby zástupci žalobce náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [ ve spojení s bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátce DPH, zvyšuje se takto vypočtená odměna a náhrada výdajů o částku odpovídající této dani (sazba daně 21 %) a celkově tak činí 4 114 Kč (viz ). Stěžovatel je povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení, a to k rukám jeho zástupce.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2023

Tomáš Foltas

předseda senátu