Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (28)5 Azs 50/2021 - 33.pdf
PDF · 0 B
No categories available
5 Azs 50/2021 - 33
Legal thesis
[23] Podle § 3 odst. 1 zákona o azylu platí, že žádostí o udělení mezinárodní ochrany je projev vůle cizince, z něhož je zřejmé, že hledá v České republice ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou.
[24] Podle § 3d odst. 1 věty první před středníkem zákona o azylu platí, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany je oprávněn setrvat na území.
[25] Z výše citovaného § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že do osobní působnosti tohoto zákona většinou nespadají mj. cizinci, kteří jsou žadateli o udělení mezinárodní ochrany. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu má cizinec postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany od podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany (§ 3 odst. 1 zákona o azylu) až do doby, než je o ní pravomocně rozhodnuto, nebo případně i poté, v souvislosti s přezkumem rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu v soudním řízení správním. Po tuto dobu se na žadatele o mezinárodní ochranu vztahuje zákon o azylu a zároveň je zpravidla vyňat z osobní působnosti zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců tak odráží zvláštní postavení žadatelů o mezinárodní ochranu. Zákon o azylu jim totiž zajišťuje vyšší stupeň ochrany (rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2006, čj. 2 Ans 7/2005 61).
[26] Vyloučení žadatelů o mezinárodní ochranu z osobní působnosti zákona o pobytu cizinců však neplatí bezvýjimečně. Jak podotkl pátý senát § 2 písm. a) tohoto zákona ostatně sám výslovně počítá s tím, že se uplatní jen tehdy, nestanovíli tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Zákon o pobytu cizinců nebo jiný právní předpis mohou pro určité případy stanovit, že se zákon o pobytu cizinců vztahuje i na žadatele o mezinárodní ochranu.
[27] Tak tomu je též v případě rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Přestože to zákon o pobytu cizinců nestanoví výslovně, lze to z něj výkladem konkrétních ustanovení v jejich vzájemné kombinaci dovodit. Jak totiž vyplývá z návětí § 119 odst. 1 tohoto zákona, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně. Z § 118 odst. 5 věty první zákona o pobytu cizinců pak vyplývá, že pro účely správního vyhoštění se za přechodný pobyt na území považuje i setrvání nebo strpění na území podle zvláštního zákona. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je oprávněn setrvat na území podle § 3d odst. 1 zákona o azylu. Protože je setrvání na území považováno pro účely správního vyhoštění za přechodný pobyt, lze rozhodnout o vyhoštění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jsouli pro to splněny podmínky podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, tedy pobýváli žadatel o udělení mezinárodní ochrany na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Neuplatní se proto v tomto případě výjimka z osobní působnosti zákona o pobytu cizinců podle § 2 písm. a) tohoto zákona.
[28] Rovněž z některých dalších ustanovení zákona o pobytu cizinců vyplývá, že řízení o správním vyhoštění lze vést souběžně s řízením o udělení mezinárodní ochrany. Například § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví, že nelze rozhodnout o správním vyhoštění žadatele o udělení mezinárodní ochrany z důvodů podle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 6 a 7 tohoto zákona, jestliže cizinec přichází přímo ze státu, kde mu hrozí pronásledování nebo vážná újma. Zároveň zákon o pobytu cizinců v § 120a odst. 7 a 8 (respektive odst. 6 a 7 s účinností od 1. 7. 2023) upravuje zánik platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, bylli cizinci udělen azyl nebo doplňková ochrana. To zjevně platí jak pro situace, kdy je o správním vyhoštění rozhodnuto poté, co cizinec požádal o udělení mezinárodní ochrany, tak pro situace, kdy o ni cizinec požádal až v době, kdy je rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné. V obou těchto situacích totiž není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné (respektive není možné pokračovat v nuceném vyhoštění) až do právní moci rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců (bod [32] níže). Jeli však cizinci udělen azyl nebo doplňková ochrana, pak ze zákona dojde k zániku platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, a to bez ohledu na to, v jaké fázi řízení o správním vyhoštění cizinec požádal o udělení mezinárodní ochrany. Je proto zjevné, že zákon o pobytu cizinců předpokládá, že lze řízení o správním vyhoštění a o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu vést souběžně. Na tom nemění nic to, že podle § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců cizinec, jehož vycestování nebylo možné, mohl neprodleně po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění požádat o udělení mezinárodní ochrany, a to nejpozději do dvou měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, jinak toto oprávnění zaniklo. Citované ustanovení se totiž vztahovalo pouze na ty žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které byly podány až po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Nevylučovalo proto, aby bylo řízení o správním vyhoštění vedeno souběžně s řízením o udělení mezinárodní ochrany, jestliže cizinec požádal o udělení mezinárodní ochrany před tím, než bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Pro úplnost lze poznamenat, že § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců byl s účinností od 1. 7. 2023 zrušen. Dle důvodové zprávy z důvodu, že šlo v praxi o nepoužívané omezení, které nemělo reálný přínos a bylo zbytečně tvrdé.
[29] Tento postup je i v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále „návratová směrnice“). Jak totiž vyplývá z bodů 2 a 4 odůvodnění návratové směrnice, jejím hlavním cílem je vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí při plném respektování základních práv a důstojnosti těchto osob (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 4. 2011 ve věci C61/11, EU:C:2011:268, El Dridi, bod 31). Podle čl. 6 odst. 1 návratové směrnice členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území. Soudní dvůr k tomu v rozsudku ze dne 15. 2. 2016 ve věci C601/15, EU:C:2016:84, PPU – N., v bodech 75 a 76 uvedl, že „pokud jde o informaci předkládajícího soudu, že podle jeho vlastní judikatury podání žádosti o azyl osobou, v jejímž případě probíhá řízení o navracení, vede k tomu, že ze zákona pozbývá platnosti jakékoliv rozhodnutí o navrácení, které bylo přijato dříve v rámci tohoto řízení, je nutné zdůraznit, že užitečný účinek směrnice 2008/115 každopádně vyžaduje, aby řízení zahájené na základě této směrnice, v rámci něhož bylo přijato rozhodnutí o navrácení, případně spojené se zákazem vstupu, mohlo dále pokračovat od stadia, v němž bylo přerušeno z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu, pokud tato žádost byla zamítnuta v prvním stupni. Členské státy jsou totiž povinny neohrožovat dosažení cíle sledovaného posledně uvedenou směrnicí, tedy zavedení účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (v tomto smyslu viz rozsudek El Dridi, C61/11 PPU, EU:C:2011:268, bod 59). V tomto ohledu jak z povinnosti loajality členských států zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU a připomenuté v bodě 56 rozsudku El Dridi (C61/11 PPU, EU:C:2011:268), tak z požadavků na účinnost uvedených zejména v bodě 4 odůvodnění směrnice 2008/115 vyplývá, že povinnost, kterou článek 8 této směrnice ukládá členským státům, tj. povinnost provést v případech uvedených v odstavci 1 tohoto článku vyhoštění, musí být splněna v co nejkratší době (v tomto smyslu viz rozsudek Achughbabian, C329/11, EU:C:2011:807, body 43 a 45). Tato povinnost by nebyla dodržena, pokud by vyhoštění bylo zdrženo tím, že po zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu v prvním stupni by v takovém řízení, jaké je popsáno v předchozím bodě, nemuselo být pokračováno od stadia, v němž bylo přerušeno, nýbrž by bylo vedeno od začátku.“
[30] Soudní dvůr tak klade požadavek na účinné vyhošťování neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemá za následek pozbytí platnosti dříve přijatého rozhodnutí o navrácení. Naopak jeli žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta, řízení o navrácení musí minimálně pokračovat od stádia, v němž bylo přerušeno z důvodu podání žádosti. Soudní dvůr tak předpokládá koexistenci řízení o navrácení a řízení o udělení mezinárodní ochrany, byť by případný souběh těchto řízení mohl vést k přerušení řízení o navrácení.
[31] K účinkům rozhodnutí o navrácení však nemůže logicky dojít dříve, než je rozhodnuto o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále „procedurální směrnice“), včetně poznámky pod čarou, totiž platí, že žadatelé mohou v členském státě setrvat výlučně za účelem řízení do doby, než rozhodující orgán vydá rozhodnutí v řízení v prvním stupni podle kapitoly III Řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 31 a násl. procedurální směrnice.
. Toto právo setrvat nezakládá nárok na povolení k pobytu. Právo setrvat na území tak brání tomu, aby žadatel o udělení mezinárodní ochrany mohl být vyhoštěn před tím, než je rozhodnuto o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany (rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 6. 2018 ve věci C181/16, EU:C:2018:465, Gnandi).
[32] Požadavku procedurální směrnice odpovídá právní úprava obsažená v § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal v ČR o mezinárodní ochranu, vykonatelné až po právní moci rozhodnutí, jímž se a) mezinárodní ochrana neuděluje, b) žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako nedůvodná, c) řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje, nebo d) azyl nebo doplňková ochrana odnímá, a jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany nebo jestliže podle zákona o azylu podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nemá odkladný účinek (rozhodnutí však není vykonatelné, přiználi soud na žádost cizince jeho žalobě odkladný účinek). Přestože podle zákona o pobytu cizinců nedochází po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany k procesnímu přerušení řízení o správním vyhoštění, s ohledem na § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců nemůže být do rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vykonáno rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. Je tedy naplněn čl. 9 odst. 1 procedurální směrnice v tom, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany nemůže být vyhoštěn před tím, než je rozhodnuto o jeho žádosti. Zvláštní postavení žadatelů o mezinárodní ochranu je proto zohledněno i při souběžném vedení řízení o správním vyhoštění a řízení o udělení mezinárodní ochrany. Zároveň ČR tímto zajišťuje v souladu s požadavky návratové směrnice účinné vyhošťování neoprávněně pobývajících cizinců, neboť krátce po skončení pro žadatele neúspěšného řízení o udělení mezinárodní ochrany může přistoupit k výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění.
[33] Je však nezbytné pamatovat na to, že rozhodneli správní orgán o správním vyhoštění před tím, než je rozhodnuto o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, pak je podle Soudního dvora podstatné, „aby všechny právní účinky tohoto rozhodnutí byly pozastaveny, a tedy zejména aby lhůta pro dobrovolné opuštění území stanovená v článku 7 směrnice 2008/115 nezačala plynout, dokud je dotyčnému povoleno setrvat v dotyčném členském státě. Navíc během této lhůty nemůže být dotyčný zajištěn za účelem vyhoštění na základě článku 15 této směrnice.“ (bod 62 rozsudku Gnandi). Je proto třeba se zabývat i otázkou, zda v důsledku § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců dochází ke stavení běhu lhůty k dobrovolnému vycestování stanovené podle § 118 odst. 3 tohoto zákona. Pokud by tomu tak nebylo, musel by rozšířený senát zvážit, zda nelze účinků požadovaných rozsudkem Gnandi dosáhnout jen tak, že řízení o správním vyhoštění nebude možné s žadatelem o udělení mezinárodní ochrany vůbec vést.
[34] Podle čl. 7 odst. 1 návratové směrnice se v rozhodnutí o navrácení poskytuje přiměřená lhůta k dobrovolnému opuštění území v délce od sedmi do třiceti dnů. Podle § 118 odst. 1 ve spojení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se při správním vyhoštění stanoví doba k vycestování z území v rozmezí sedmi až třiceti dnů. Rozšířený senát již v usnesení ze dne 24. 1. 2012, čj. 1 As 106/2010 83, č. 2586/2012 Sb. NSS, dospěl k závěru, že čl. 7 návratové směrnice „stanoví minimální a maximální délku lhůty k dobrovolnému opuštění území, která má být určena v tzv. rozhodnutí o navrácení cizince, jakož i případy, kdy je možné tuto lhůtu prodloužit nebo naopak zkrátit i mimo rámec stanoveného rozmezí; ovšem počátek běhu této lhůty toto ustanovení také přímo nevymezuje“ (bod 23 usnesení sp. zn. 1 As 106/2010). Ani zákon o pobytu cizinců nestanoví, od jakého okamžiku běží lhůta k dobrovolnému vycestování. Je proto na správním orgánu, aby ve výrokové části rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil počátek lhůty, v níž je cizinec povinen vycestovat z území (bod 29 usnesení sp. zn. 1 As 106/2010). Může proto stanovit počátek běhu lhůty rovněž až od okamžiku, kdy je pravomocně rozhodnuto o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyhošťovaného cizince v souladu s § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců (tak ostatně učinil správní orgán I. stupně ve věci nyní řešené, viz bod [4] výše). Nevyužijeli však správní orgán této pravomoci a neurčí počátek běhu lhůty k dobrovolnému vycestování, pak „nelze než vycházet z toho, že tato doba se počítá, tak jako nastávají i ostatní právní účinky rozhodnutí o správním vyhoštění, u nichž zákon nebo rozhodnutí samotné nestanoví jinak, již od dne právní moci tohoto rozhodnutí“ (bod 30 usnesení sp. zn. 1 As 106/2020).
[35] Bylli by však počátek běhu lhůty k dobrovolnému vycestování dán právní mocí rozhodnutí o správním vyhoštění, je z následujících důvodů potřeba odklad vykonatelnosti podle § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců vyložit s ohledem na závěry rozsudku Gnandi šířeji tak, že po dobu řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany neběží ani lhůta k dobrovolnému vycestování.
[36] Institut poskytnutí přiměřené lhůty k dobrovolnému opuštění území byl do zákona o pobytu cizinců transponován z návratové směrnice. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany má zároveň po dobu řízení o žádosti právo setrvat na území podle § 3d odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 9 odst. 1 procedurální směrnice (viz body [30] a [34] výše). Je proto namístě vyložit § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců eurokonformně, tj. v souladu se smyslem a účelem procedurální a návratové směrnice (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 11. 1990 ve věci C106/89, EU:C:1990:395, Marleasing, bod 8). Pouze v případě, kdy je zahájením řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany odložena nejen vynutitelnost správního vyhoštění, ale i výrok o stanovení lhůty k dobrovolnému vycestování, je plně respektováno právo žadatele o udělení mezinárodní ochrany setrvat na území. Není totiž fakticky nucen, aby vycestoval z území jen z toho důvodu, aby se na něj vztahovaly určité výhody plynoucí z dobrovolného vycestování [například § 123a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Pokud mu není mezinárodní ochrana udělena, není negativně zasaženo do jeho právní sféry po skončení řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany [například tím, že by byl zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Tím, že neběží lhůta k dobrovolnému vycestování po dobu řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, totiž nemůže nastat situace, že by po skončení tohoto řízení již lhůta uplynula, a cizinec tak byl ihned považován za cizince, který nevycestoval z území dobrovolně v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Ustanovení § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců je proto třeba vykládat eurokonformně tak, že zahájením řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany se odkládají rovněž i účinky výroku o stanovení lhůty k dobrovolnému vycestování (bod [33] výše), i pokud tak správní orgán neučinil výslovně ve výroku. Pouze tak bude dostatečně reflektován požadavek Soudního dvora, aby lhůta pro dobrovolné vycestování nezačala plynout, dokud je cizinci povoleno setrvat v členském státě (bod 62 rozsudku Gnandi).
[37] Zákon o pobytu cizinců zároveň v § 119a odst. 1 odráží závazek ČR nestíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejí přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy, a kteří vstoupí nebo jsou přítomni na území ČR bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost podle čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (k tomu viz bod 22 rozsudku sp. zn. 6 As 28/2013), jak poukázal pátý senát v předkládacím usnesení. Nelze proto rozhodnout o správním vyhoštění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který splňuje podmínky podle § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. I to představuje ochranu žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, na které jinak dopadá zákon o azylu [§ 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců].
[38] Ostatně výše uvedené devátý senát nijak nezpochybnil. Sám totiž poukázal na to, že správní orgán může rozhodnout o správním vyhoštění cizince, který až v průběhu řízení o správním vyhoštění požádal o mezinárodní ochranu (viz body 16 a 18 rozsudku sp. zn. 9 Azs 190/2021).
[39] Devátý senát byl však toho názoru, že v situaci, kdy cizinec nejprve požádá o mezinárodní ochranu, nelze zahájit řízení o správním vyhoštění, neboť se cizinec již ocitá ve zvláštním postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a má mu být poskytován vyšší standard ochrany. V opačném případě by bylo postupováno v rozporu se smyslem § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Stalli se totiž cizinec žadatelem o mezinárodní ochranu, tak mu toto postavení svědčilo i v okamžiku, kdy bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. K shodnému závěru dospěl i čtvrtý senát v rozsudku sp. zn. 4 Azs 420/2019, ve kterém v bodě 11 odůvodnění uvedl, že „správní orgány příslušné k výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění tak musí respektovat probíhající řízení o mezinárodní ochraně, přičemž na řízení o mezinárodní ochraně dále pamatuje § 120a odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle něhož platnost rozhodnutí o správním vyhoštění zaniká, pokud byl cizinci udělen azyl. Předmětná ustanovení zákona o pobytu cizinců tak vymezují situaci, kdy již správní orgán vydal rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, avšak dosud nebylo ukončeno řízení o žádosti téhož cizince o mezinárodní ochranu. Na uvedeném pak nic nemění § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jelikož toto ustanovení vymezuje situace, kdy cizinec o mezinárodní ochranu požádá před zahájením řízení podle zákona o pobytu cizinců.“ Přestože v této věci byl cizinec vyhoštěn z důvodu podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, čtvrtý senát svůj závěr uvedl obecně, a tedy i zjevně k důvodu podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 tohoto zákona.
[40] Devátý i čtvrtý senát jsou tak toho názoru, že samotné postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany brání s ohledem na § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců tomu, aby správní orgán zahájil řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 tohoto zákona. Rozšířený senát s tímto právním názorem nesouhlasí.
[41] Jak totiž uvedl pátý senát, pro zahájení řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců není rozhodné, zda správní orgán nejprve zahájil řízení o správním vyhoštění, nebo zda cizinec nejprve požádal o udělení mezinárodní ochrany. Naopak klíčové je, jak správně uvedl krajský soud v napadeném rozsudku, to, zda důvod pro správní vyhoštění, tj. pobývání na území bez platného oprávnění k pobytu, nastal před samotným podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jak totiž vyplývá z rozsudku Gnandi, na pobyt cizince po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany nelze nahlížet jako na neoprávněný. Soudní dvůr v bodě 40 zmíněného rozsudku uvedl, že „podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2005/85 [ten odpovídá čl. 9 odst. 1 procedurální směrnice, která nahradila směrnici Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka – pozn. rozšířeného senátu] může žadatel o mezinárodní ochranu v členském státě setrvat výlučně za účelem řízení do vydání rozhodnutí v řízení v prvním stupni, kterým se zamítá žádost o mezinárodní ochranu. Toto právo setrvat sice nezakládá podle výslovné dikce tohoto ustanovení nárok na povolení k pobytu, avšak zejména z bodu 9 odůvodnění směrnice 2008/115 vyplývá, že uvedené právo setrvat brání tomu, aby pobyt žadatele o mezinárodní ochranu byl považován za ‚neoprávněný‘ ve smyslu této směrnice během období od podání jeho žádosti o mezinárodní ochranu až do vydání rozhodnutí v řízení v prvním stupni o této žádosti.“ (shodně bod 48 rozsudku Arslan).
[42] Neoprávněný pobyt na území se tak musí vztahovat k době před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Na druhou stranu však právo žadatele o mezinárodní ochranu setrvat na území nezakládá plnohodnotné oprávnění k pobytu. Tímto pohledem je třeba také vykládat § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, který používá přítomný čas „pobýváli cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn“. Podáním žádosti o mezinárodní ochranu proto nedojde k tomu, že by ve smyslu tohoto ustanovení mělo být na žadatele o mezinárodní ochranu nově nahlíženo tak, že již platné oprávnění k pobytu má, a proto se na něj uvedené ustanovení nevztahuje. Opačný výklad, zastávaný stěžovatelem, by byl v rozporu se závěry rozsudku Soudního dvora EU PPU – N uvedenými shora v bodech [29] a [30]. Jestliže by bylo možné vyhostit pouze cizince, který aktuálně v době rozhodování o správním vyhoštění pobývá na území neoprávněně, porušila by ČR svůj závazek účinně navracet cizince v souladu s cílem návratové směrnice. Řízení o správním vyhoštění by se totiž odložilo až do doby po rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. To by zjevně vedlo k prodloužení neoprávněného pobytu cizince na území, přestože byl dán důvod pro jeho vyhoštění před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Zároveň by nebylo nikdy možné rozhodnout o správním vyhoštění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, ačkoliv pobýval před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území neoprávněně. Ostatně ani devátý a čtvrtý senát nezpochybňovaly to, že cizince lze postihnout za dřívější neoprávněný pobyt, neníli již v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců je proto třeba vykládat tak, že se vztahuje i na neoprávněný pobyt před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť ani podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany cizinec nezískává plnohodnotné oprávnění k pobytu ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Tento výklad je v souladu s cílem návratové směrnice. Ochrana postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany je pak zajištěna jinými prostředky (viz body [32] až [37] výše).
[43] Pobývalli cizinec neoprávněně na území před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, pak je nerozhodné, zda řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců bylo zahájeno před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, současně s podáním žádosti, nebo až poté, co cizinec požádal o udělení mezinárodní ochrany. V každém z těchto případů se totiž bude neoprávněný pobyt na území vždy vztahovat k době před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tedy k době, kdy cizinci nesvědčilo postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Na druhou stranu, pokud žádosti o mezinárodní ochranu nepředcházel neoprávněný pobyt, není možné na tuto situaci § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců použít. Jeho smyslem totiž zjevně je postihnout pouze takové formy pobytu na území, které jsou protiprávní. Od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu však může cizinec legálně setrvat na území (čl. 9 odst. 1 procedurální směrnice a § 3d odst. 1 zákona o pobytu cizinců), byť, jak bylo uvedeno shora, nejde o plnohodnotné oprávnění k pobytu.
[44] Výše uvedený právní názor rozšířeného senátu není v rozporu se smyslem a účelem § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Po dobu řízení o správním vyhoštění se totiž práva a povinnosti cizince, který požádal o udělení mezinárodní ochrany před tím, než bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, nadále řídí ve všech podstatných ohledech zákonem o azylu v souladu s § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Tím, že je zahájeno řízení o správním vyhoštění, cizinec neztrácí nic na svém postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Naopak, jak bylo uvedeno v bodech [32] až [37] výše, zákon o pobytu cizinců právní postavení žadatele o mezinárodní ochranu zohledňuje a nijak nesnižuje status jeho ochrany. Ustanovení § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců proto nebrání tomu, aby správní orgán zahájil řízení o správním vyhoštění cizince podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců i v případě, požádáli cizinec před zahájením tohoto řízení o udělení mezinárodní ochrany. Rozšířený senát souhlasí s pátým senátem, že v opačném případě by každý cizinec, který nemá oprávnění k pobytu na území, mohl jednoduše oddálit vydání rozhodnutí o správním vyhoštění jen tím, že požádá o udělení mezinárodní ochrany. To by bylo v rozporu s cílem návratové směrnice (viz body [29] a [30] výše). Zároveň by tím bylo bezdůvodně rozlišováno mezi cizinci jen na základě toho, zda správní orgán stihl zahájit řízení o správním vyhoštění před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. To by vedlo ke zjevně nerozumnému výsledku.
[45] Rozšířený senát k tomu dodává, že podle § 118 odst. 6 věty druhé zákona o pobytu cizinců s účinností od 1. 7. 2023 policie může zahájit a dokončit řízení o správním vyhoštění, jdeli o důvody související s neoprávněným vstupem nebo pobytem na území, které nastaly před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, i pokud byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu podána před zahájením řízení o správním vyhoštění. Zákonodárce tak nově výslovně stanovil, že řízení o správním vyhoštění, které souvisí s neoprávněným vstupem nebo pobytem na území, lze zahájit a dokončit i tehdy, bylali žádost o udělení mezinárodní ochrany podána před zahájením řízení o správním vyhoštění. Tato otázka by proto neměla činit v budoucnu výkladové problémy.
IV. Shrnutí a závěr pro projednávanou věc
[46] Ze shora uvedených důvodů rozšířený senát dospěl ve vztahu k projednávané věci k tomu, že správní orgán může zahájit řízení o správním vyhoštění cizince z důvodu jeho neoprávněného pobytu podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců i poté, co tento cizinec požádal o udělení mezinárodní ochrany podle § 3 odst. 1 zákona o azylu.
[47] Rozšířený senát posoudil předloženou spornou právní otázku, která je jen jednou z otázek, se kterými se musí Nejvyšší správní soud vypořádat. Proto rozšířený senát rozhodl toliko o předložené otázce a v souladu s § 71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu věc vrací pátému senátu, který rozhodne o kasační stížnosti, a to v souladu se zde vysloveným právním názorem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Filip Dienstbier
předseda rozšířeného senátu