Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 147/2023 - 34

- 36

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: X. D. N., zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 7. 9. 2022, č. j. OAM614/ZAZA11HA132022, žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení , a , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Zároveň rozhodl, že doplňkovou ochranu nelze udělit pro existenci důvodů podle ustanovení .

II.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Rozsudek městského soudu (stejně jako níže uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu) je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.

III.

[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku včasnou kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „ “). Stěžovatel primárně poukazoval na vady rozsudku městského soudu a rozhodnutí žalovaného. Podle stěžovatele dále nebyl v řízení dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Městský soud ani žalovaný se také nedostatečně vypořádali s tvrzeným azylovým příběhem a újmou, která stěžovateli potenciálně hrozí po návratu do Vietnamu. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného.

IV.

[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se v plném rozsahu ztotožnil se závěry městského soudu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, pokud neshledá důvody pro odmítnutí.

V.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektovalli krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. , č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013, č. j. , ze dne 19. 6. 2014, č. j. , a ze dne 26. 4. 2006, č. j. , č. 933/2006 Sb. NSS. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i po novele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. , ze dne 5. 8. 2021, č. j. , ze dne 14. 7. 2021, č. j. , ze dne 15. 7. 2021, č. j. , ze dne 27. 8. 2021, č. j. , ze dne 24. 9. 2021, č. j. , ze dne 14. 10. 2021, č. j. atp.).

[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.

[9] Ve vztahu k námitkám poukazujícím na vady rozhodnutí městského soudu a žalovaného odkazuje soud na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. , ze dne 22. 1. 2004, č. j. , ze dne 1. 6. 2005, č. j. , ze dne 13. 4. 2004, č. j. , ze dne 21. 8. 2008, č. j. , ze dne 21. 5. 2015, č. j. , ze dne 4. 12. 2003, č. j. , č. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. , č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. . Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozsudek městského soudu požadavkům této judikatury plně dostály. Rozsudek městského soudu reaguje na všechny žalobní body vytvořením uceleného argumentačního rámce, což shora označená judikatura výslovně připouští. Nesouhlas stěžovatele s věcnými závěry městského soudu pak nepředstavuje důvod pro zrušení jeho rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. , ze dne 29. 4. 2010, č. j. atd.).

[10] I postup při zjišťování skutkového stavu věci má oporu v judikatuře zdejšího soudu, srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. , ze dne 18. 12. 2003, č. j. , ze dne 17. 6. 2004, č. j. , ze dne 25. 10. 2004, č. j. , ze dne 21. 12. 2005, č. j. , ze dne 13. 8. 2008, č. j. , ze dne 27. 1. 2009, č. j. . Žalovaný a městský soud důkladně zkoumali veškeré okolnosti dané věci, přičemž zohlednili i stěžovatelem akcentované skutečnosti a podklady. V řízení nedošlo ani k jiným podstatným vadám s vlivem na výsledek daného řízení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. , ze dne 9. 6. 2008, č. j. , č. 2406/2011 Sb. NSS, ze dne 26. 3. 2008, č. j. , ze dne 13. 8. 2010, č. j. , ze dne 27. 8. 2019, č. j. ). V souladu s právní úpravou a judikaturou postupovali žalovaný a návazně městský soud i v dalších ohledech. Plně respektovali i východiska judikatury vztahující se ke specifikům zjišťování skutkového stavu, resp. dokazování v azylovém řízení (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 7. 2015, č. j. , rozsudek ze dne 13. 7. 2016, č. j. , usnesení ze dne 20. 6. 2013, č. j. , nebo rozsudek ze dne 25. 7. 2005, č. j. ) a ta správně aplikovali na zjištěný skutkový stav věci, který má plnou oporu ve správním spisu. To platí i pro skutková zjištění o povaze pobytu stěžovatele v České republice – k tomu zejm. zpráva o provedeném šetření cizinecké policie ze dne 6. 9. 2022, na č. l. 8386, která vylučuje pravdivost tvrzení stěžovatele o nutnosti setrvání za účelem péče o jeho syna. Postup správního orgánu nelze shledat ani rozporný s § 196 Příručky UNCHR (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. , ze dne 21. 12. 2005, č. j. , či ze dne 14. 9. 2023, č. j. ).

[11] Žalovaný a návazně i městský soud se důkladně zabývali i splněním podmínek pro udělení azylu dle až . Městský soud správně dovodil, že stěžovatel v řízení neodvozoval svůj azylový příběh od situace v zemi původu, ale hovořil o potřebě udělení azylu za účelem možnosti setrvání v ČR. V azylovém řízení proto nebylo nutné, aby se žalovaný důkladně zabýval situací v zemi původu. Primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích řízení o udělení mezinárodní ochrany vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. , či rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. ). Žalovaný se důkladně zabýval i otázkou možného udělení azylu za účelem sloučení rodiny, humanitárního azylu a doplňkové ochrany. I v tomto ohledu postupoval v souladu s právní úpravou a judikaturou. Ze spisu nevyplývalo, že by stěžovatel měl v ČR rodinné příslušníky, kterým byl udělen azyl, proto nebylo možné udělit azyl podle (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, č. j. , č. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. , č. NSS). Humanitární azyl je poté ze své povahy výjimečný institut, který se uděluje například osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně zasaženy humanitární katastrofou, a je koncipován jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo žadatele na přiznání azylu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. , ze dne 11. 6. 2009, č. j. , ze dne 17. 9. 2010, č. j. , ze dne 29. 2. 2012, č. j. , ze dne 22. 9. 2016, č. j. ).

[12] Stran doplňkové ochrany lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. , ze dne 17. 2. 2011, č. j. , ze dne 26. 3. 2008, č. j. , ze dne 21. 5. 2008, č. j. , ze dne 30. 9. 2008, č. j. , ze dne 13. 3. 2009, č. j. atp.

[13] Oporu v judikatuře mají i závěry ohledně naplnění vylučovací klauzule podle . V tomto ohledu se žalovaný, resp. městský soud náležitě zabýval povahou trestné činnosti stěžovatele a svůj závěr, že se jedná o vážný zločin ve smyslu logicky a patřičně odůvodnil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. , č. 2174/2011 Sb. NSS, jakož i rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. , ze dne 30. 8. 2021, č. j. , ze dne 25. 5. 2020, č. j. , ze dne 26. 8. 2020, č. j. , ze dne 19. 11. 2020, č. j. , ze dne 20. 1. 2021, č. j. atp.). Navazující úvahy žalovaného a městského soudu ohledně důsledků naplnění vylučovací klauzule stran zjišťování skutkového stavu také konvenují judikatuře zdejšího soudu – srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. , č. 2174/2011 Sb. NSS, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. , ze dne 30. 8. 2021, č. j. , č. 4248/2021 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2020, č. j. , ze dne 26. 8. 2020, č. j. , ze dne 19. 11. 2020, č. j. , ze dne 20. 1. 2021, č. j. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. . Nejvyšší správní soud přitom již v minulosti obdobné obavy občanů Vietnamské socialistické republiky z návratu do vlasti vyhodnotil jako liché (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014, č. j. , či ze dne 23. 11. 2016, č. j. ). V tomto ohledu ostatně nelze přehlédnout, že stěžovatel na důsledky spojené s návratem do Vietnamu ve správním řízení ani nepoukazoval, zmínil je až v žalobě, a to v obecné rovině, aniž by měl pro svá tvrzení oporu (srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. , ze dne 26. 2. 2020, č. j. , ze dne 23. 11. 2016, č. j. , ze dne 6. 2. 2014, č. j. , ze dne 12. 10. 2022, č. j. atp.). Jak přitom uvedl soud např. v usnesení ze dne 12. 10. 2022, č. j. , s obdobnými neurčitými námitkami ze strany stěžovatelů vietnamské státní příslušnosti páchajících drogovou trestnou činnost se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti setkává opakovaně a nepovažuje je za relevantní a věrohodné (např. usnesení ze dne 14. 10. 2021, č. j. , bod [15], ze dne 26. 2. 2020, č. j. , bod [27], ze dne 23. 11. 2016, č. j. , ze dne 6. 2. 2014, č. j. , bod [10]). Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel žádost o mezinárodní ochranu podal až poté, co mu hrozilo vyhoštění. Jak přitom vyplývá z judikatury, řízení o udělení mezinárodní ochrany nelze zaměňovat s jinými způsoby legalizace pobytu na území ČR (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. , ze dne 16. 2. 2005, č. j. , či ze dne 24. 2. 2005, č. j. ). Nejvyšší správní soud souzní i s dalšími závěry žalovaného a městského soudu. Jejich postup v celkovém souhrnu odpovídá požadavkům právní úpravy a navazující judikatury.

[14] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle

[15] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle věty první ve spojení s , podle kterých, nestanovíli tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. , část III. 4., usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. ). Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a proto mu náhrada nákladů nenáleží. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. října 2023

Tomáš Foltas

předseda senátu