Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Afs 218/2022 - 28

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: TEREZINY LÁZNĚ DUBÍ a.s., se sídlem Lázeňská 21/3, Dubí, zast. JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233, Litoměřice, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2020, č. j. 2507455/19/251450523507872, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2022, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žádost žalobkyně podle , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), o prominutí úroku z prodlení na DPH za zdaňovací období září 2013 až prosinec 2015.

[2] Žalobkyně rozhodnutí žalovaného napadla žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Odkázal na ospravedlnitelné důvody vymezené v pokynu Generálního finančního ředitelství GFŘD21, č. j. 4260/15/710040123 (dále jen „pokyn GFŘ“), jenž je pro žalovaného závazný a jehož použití je vyloučeno pouze v případě, kdy by odporoval zákonu. Cílem pokynu GFŘ je sjednotit a objektivizovat rozhodování o žádostech o prominutí příslušenství daně. Ačkoliv pokyn GFŘ není obecně závazným předpisem a žalovaný by se od něj mohl v odůvodněných případech odchýlit (což, jak plyne z judikatury správních soudů, správci daně také dělají), nelze mu vytýkat, že se jím v nynějším případě řídil. Podmínku existence ospravedlnitelných důvodů podle § 259b odst. 2 daňového řádu každopádně nelze redukovat pouze na devět situací vyjmenovaných v čl. III. 3. A. pokynu GFŘ, neboť její zákonné vymezení je širší. Pokud tedy daňový subjekt uplatňuje jiné důvody, nespadající pod těchto devět situací vyjmenovaných v pokynu GFŘ, správce daně se s nimi musí v mezích správního uvážení individuálně vypořádat.

[3] Žalovaný si toho byl zjevně vědom, avšak v projednávaném případě neshledal důvod se od pokynu GFŘ odchýlit. Žalobkyně totiž vznesla pouze obecné, nijak nedoložené a neupřesněné, tvrzení, že placení úroku je pro ni výraznou finanční zátěží, a dále irelevantní námitku rozporu mezi , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „šestá směrnice“), která se týkala pouze samotného doměření daně z přidané hodnoty, nikoli možnosti prominutí jejího příslušenství. Způsob, jakým žalovaný s takovými tvrzeními naložil, proto krajský soud považoval za dostatečný a správný.

II. Obsah kasační stížnosti žalobkyně a vyjádření žalovaného

[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhla jeho zrušení z důvodu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

[5] Sám krajský soud dal stěžovatelce zapravdu, že zákonné vymezení ospravedlnitelných důvodů podle § 259b odst. 2 daňového řádu je širší než taxativní výčet v čl. III. 3. A. pokynu GFŘ. Pokud tedy dospěl k závěru, že pokyn GFŘ je v rozporu se zákonem, měl žalobě vyhovět. Stěžovatelka považuje za nezákonné také procentuální vymezení výše možného prominutí úroku z prodlení v pokynu GFŘ.

[6] Závěr krajského soudu, že námitka týkající se rozporu s šestou směrnicí není pro nynější věc relevantní, je nesprávný. Stejně jako je v čl. III. 3. A. pokynu GFŘ pod č. 6 uvedena hmotněprávní skutečnost směřující k vlastnímu doměření daně, rovněž skutečnosti uvedené ve stěžovatelčině žádosti měly hmotněprávní povahu a směřovaly k vlastnímu doměření DPH. Tato skutečnost je proto relevantní pro prominutí úroku z prodlení.

[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pokyn GFŘ není v rozporu s § 259b odst. 2 daňového řádu, neboť umožňuje zohlednit také jiné ospravedlnitelné důvody; jedná se proto o výčet demonstrativní. Žalovaný nicméně v projednávaném případě důvod k odchýlení se od pokynu GFŘ neshledal. Stěžovatelka následně dovozuje, že ospravedlnitelným důvodem může být v některých situacích také nesprávně stanovená daň. Stěžovatelka však uhradila DPH v nesprávné výši, protože se řídila nesprávným výkladem , nejedná se tedy o situaci srovnatelnou s případy, kdy je daň z převodu nemovitých věcí zaplacena v nesprávné výši v důsledku chyby na straně znalce, na něž dopadá stěžovatelkou zmiňovaný šestý bod čl. III. 3. A. pokynu GFŘ.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Posoudil ji v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] NSS musí předeslat, ještě než přistoupí k vypořádání kasačních námitek, že kvalita kasační stížnosti předurčuje způsob jejího vypořádání soudem, který není povinen ani oprávněn za stěžovatelku domýšlet další argumenty a vyhledávat na jejím místě možné vady napadeného soudního rozhodnutí, neníli k jejich přezkumu vázán z úřední povinnosti, přičemž míra obecnosti námitky předurčuje míru obecnosti jejího vypořádání soudem (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. , č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 32).

[11] V první námitce stěžovatelka uvádí, že sám krajský soud jí dal zapravdu v tom, že pokyn GFŘ je v rozporu se zákonem, neboť obsahuje taxativní výčet ospravedlnitelných důvodů, ačkoliv jejich zákonné vymezení v § 259b odst. 2 daňového řádu je širší. Měl tedy její žalobě vyhovět. To však není pravda. Krajský soud sice uvedl, že zákonné vymezení ospravedlnitelných důvodů v § 259b odst. 2 daňového řádu je širší než jejich vymezení v pokynu GFŘ, zároveň však dospěl k jednoznačnému závěru, že výčet ospravedlnitelných důvodů v pokynu GFŘ je demonstrativní, a nikoliv taxativní, jak tvrdí stěžovatelka. V bodě 16. napadeného rozsudku totiž uvedl, že „tento Pokyn není obecně závazným právním přepisem a správce daně by se od něj mohl v odůvodněných případech odchýlit“. V bodě 17. rozsudku pak navázal: „Z aktuální judikatury […] mimo jiné vyplývá, že se správci daně zabývají i namítanými (ospravedlnitelnými) důvody nad rámec Pokynu, a tedy v souladu s právní úpravou daňového řádu“. Konečně v bodě 19. uvedl, že „si žalovaný byl vědom toho, že je možné se ve zvláštních případech od Pokynu odchýlit, avšak v daném případě takovýto důvod neshledal.“ Navzdory tvrzení stěžovatelky tudíž krajský soud dospěl k závěru, že pokyn GFŘ není v rozporu se zákonem a že zákonný byl také postup žalovaného. Námitka proto není důvodná.

[12] Namítlali pak stěžovatelka, že procentuální vymezení výše prominutí úroku z prodlení v pokynu GFŘ považuje za nezákonné, jedná se o nepřípustnou námitku ve smyslu , podle nějž kasační stížnost není přípustná, opíráli se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatelka tuto námitku totiž poprvé vznáší teprve v kasační stížnosti.

[13] Nepřípustná podle je rovněž námitka, že rozpor mezi a šestou směrnicí je ospravedlnitelným důvodem, jenž by měl vést k prominutí úroku z prodlení. V žalobě totiž stěžovatelka pouze v obecné rovině namítla rozpor výčtu ospravedlnitelných důvodů v pokynu GFŘ s daňového řádu. Žaloba naopak neobsahovala žádný žalobní bod týkající se podřazení rozporu se šestou směrnicí pod ospravedlnitelné důvody ve smyslu daňového řádu. Jednoduše řečeno, stěžovatelka se v žalobě zaměřila na to, zda lze zohlednit ospravedlnitelné důvody jdoucí nad rámec výčtu v pokynu GFŘ, ale zcela ponechala stranou otázku, co takovým ospravedlnitelným důvodem může být v jejím případě.

[14] Krajský soud sice v bodě 19. napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelčina tvrzení v doplnění žádosti o prominutí úroku ohledně rozporu mezi a šestou směrnicí nejsou relevantní, neboť „směřují k vlastnímu doměření DPH, nikoliv k vyměřeným úrokům z prodlení k této dani a jejich prominutí dle daňového řádu.“ Z téhož bodu napadeného rozsudku však zjevně vyplývá, že se jedná pouze o dokreslení závěru, že žalovaný si byl vědom možnosti (a nutnosti) zohlednit také ospravedlnitelné důvody neuvedené v demonstrativním výčtu pokynu GFŘ, byť zároveň dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě to nebylo namístě. Nejednalo se tudíž o vypořádání samostatné žalobní námitky. Na podkladě tohoto závěru krajského soudu proto nelze až v řízení o kasační stížnosti rozvinout zcela novou a samostatnou polemiku ohledně toho, zda lze rozpor mezi a šestou směrnicí, zmiňovaný stěžovatelkou v kasační stížnosti, považovat za ospravedlnitelný důvod či nikoliv, neboť taková nová námitka se zcela míjí s nosnými důvody (ratio decidendi) napadeného rozsudku.

IV. Závěr a náklady řízení

[15] Soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (, věta druhá, ). O věci rozhodl bez jednání postupem podle , dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.

[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o , ve spojení s Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. července 2023

JUDr. Pavel Molek

předseda senátu