Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Azs 97/2023 - 40

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M. A. I., zast. JUDr. Hugem Körblem, advokátem se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2023, č. j. -43,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2023, č. j. -43, se zrušuje.

II. Žaloba se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 31. 8. 2022, č. j. OAM-8250-6/DV-2022, neudělilo žalobci dlouhodobé vízum, a proto žalobce podal dne 2. 10. 2022 u Ministerstva vnitra žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza podle , o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Protože žalovaná o žádosti žalobce nerozhodla ve lhůtě stanovené v zákona o pobytu cizinců, podal dne 6. 2. 2023 u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu na ochranu proti nečinnosti.

[2] Krajský soud žalobě v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl a uložil žalované, aby o žalobcově žádosti rozhodla do 30 dnů od právní moci rozsudku. Uvedl, že podle zákona o pobytu cizinců se na řízení podle téhož zákona nevztahují ustanovení části druhé a třetí , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Ve shodě s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. -24, proto dospěl k závěru, že se nepoužije ani ustanovení upravující opatření proti nečinnosti ( ). Žalobce proto nebyl povinen tento prostředek před podáním žaloby vyčerpat, přičemž tato povinnost nevyplývá ani z obecného odkazu na opatření proti nečinnosti v .

[3] Za irelevantní krajský soud považoval to, že v praxi jsou v řízeních podle § 180e zákona o pobytu cizinců žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti podávány a žalovaná o nich rozhoduje, jakož i to, že v nyní projednávaném případě o žalobcově žádosti vůbec nevěděla, neboť jí Ministerstvo vnitra (dále také „správní orgán I. stupně“) žádost nepostoupilo, jak požaduje zákona o pobytu cizinců. Žaloba proto nebyla nepřípustná pro nevyčerpání prostředků nápravy podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

II. Obsah kasační stížnosti a navazujících podání

[4] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhla jeho zrušení z důvodu podle

[5] Stěžovatelka má za to, že rozhodla ve lhůtě, neboť lhůta podle § 180e zákona o pobytu cizinců počíná běžet až od doručení žádosti se spisovým materiálem samotné stěžovatelce. Zároveň nesouhlasí s názorem krajského soudu, že žalobce nebyl povinen před podáním žaloby podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle . Z ve spojení s totiž vyplývá, že opatření proti nečinnosti podle téhož zákona se použije i tehdy, je-li užití , resp. jeho částí druhé a třetí, vyloučeno. Opatření proti nečinnosti je obdobně aplikováno i v řízeních podle části čtvrté , ačkoliv i pro tato řízení je, až na výjimky, vyloučeno užití části druhé . Odkaz na zakotvený v téhož zákona má proto normativní povahu, a to pro veškerou činnost orgánů uvedených v .

[6] Zopakovala, že v praxi jsou i v řízeních podle § 180e zákona o pobytu cizinců podávány žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti. Má-li stěžovatelka nést odpovědnost za odvolací řízení, musí mít reálnou možnost případnou nečinnost správního orgánu I. stupně napravit, což v projednávaném případě neměla. V takovém případě není ochrana poskytovaná správními soudy subsidiární, na což Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) ve své judikatuře klade důraz.

[7] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním rozsudku krajského soudu. Má za to, že podáním žaloby bez předchozího využití opatření proti nečinnosti postupoval v souladu se zákonnou výlukou zakotvenou v zákona o pobytu cizinců. zakotvuje v lhůty pro rozhodnutí, za jejichž dodržení je odpovědna stěžovatelka, z pohledu žalobce proto není podstatné, z jakého důvodu stěžovatelka lhůtu nedodržela, což potvrdil i NSS v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. -24, Městský soud v Praze v usnesení ze dne 8. 3. 2023, č. j. -26, a Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, č. j. -43. Pokud by dal NSS za pravdu stěžovatelce, žalobce by nevěděl, vůči komu opatření proti nečinnosti směřovat.

[8] Stěžovatelka v replice poukázala na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2023, č. j. -38, v němž krajský soud zaujal k sporné otázce stejné stanovisko jako stěžovatelka.

[9] Žalobce v reakci na repliku stěžovatelky namítl, že jí citované usnesení krajského soudu je nesprávné, ojedinělé, protiřečí si a je rozporné s mnoha dalšími rozhodnutími krajských soudů (usnesení Městského soudu v Praze č. j. -24, č. j. -26, ze dne 23. 1. 2023, č. j. -29, a ze dne 14. 2. 2023, č. j. -40, rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. -43, či usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2019, č. j. -38). Ustanovení nezakotvuje opatření proti nečinnosti, ale pouze na ně odkazuje. Použití ustanovení je pak podle zákona o pobytu cizinců vyloučeno. Proti usnesení krajského soudu č. j. -38 byla proto podána ústavní stížnost. Judikatura, na kterou krajský soud v tomto usnesení odkazoval, je nepřiléhavá, neboť se týkala věcí, v nichž nebyla vyloučena aplikace části druhé . Závěr krajského soudu v tomto usnesení, že je lhostejné, vůči kterému z orgánů by bylo směřováno opatření proti nečinnosti, je nadto v rozporu s jasnými pravidly .

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Posoudil ji v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[11] Kasační stížnost je důvodná.

[12] NSS musí v prvé řadě odmítnout argument stěžovatelky, že lhůta podle § 180e zákona o pobytu cizinců počíná běžet teprve od doručení žádosti se spisovým materiálem stěžovatelce. Z § 180e odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle něhož [s]právní orgán, u kterého se žádost podává, ji postoupí ve lhůtě 5 dnů ode dne jejího doručení správnímu orgánu příslušnému k jejímu posouzení, jasně vyplývá, že doručením je zde myšleno doručení žádosti správnímu orgánu, u něhož se podává. Hovoří-li proto § 180e odst. 9 téhož zákona shodně pouze o „doručení“, aniž by tento pojem jakkoliv odlišil či specifikoval, je nutné systematickým výkladem dojít k závěru, že jde rovněž o doručení žádosti správnímu orgánu, u něhož se žádost podává, nikoli správnímu orgánu, jemuž je následně postoupena. Kdyby bylo „doručení“ v § 180e odst. 4 a 9 zákona o pobytu cizinců vykládáno odlišně, jednalo by se o nekonzistentní výklad, nadto v neprospěch žadatelů, a tedy v rozporu se zásadou in dubio pro libertate, neboť lhůty stanovené v odst. 9 by neměly z pohledu žadatele jasně stanovený počátek a konec. Způsob určení počátku běhu lhůty vázaný až na postoupení či předání příslušnému orgánu sám o sobě není vyloučen, neboť je upraven například ve stěžovatelkou zmíněném (který však hovoří o předání spisu), avšak pokud by zákonodárce zamýšlel určit počátek lhůty k rozhodnutí až od okamžiku, kdy je stěžovatelce postoupena žádost se spisovým materiálem, musel by tak učinit výslovně.

[13] V projednávané věci je však spornou především otázka, zda je v řízení podle zákona o pobytu cizinců vyloučeno užití opatření proti nečinnosti podle , a zda je tedy podání žaloby proti nečinnosti podle a násl. podmíněno marným vyčerpáním žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti či nikoliv.

[14] Podle zákona o pobytu cizinců se [u]stanovení částí druhé a třetí […] nevztahují na řízení podle (s výjimkou řízení podle ), […] 180e a 180h. Ustanovení je zařazeno do jeho druhé části. nicméně v , který je zařazen do části první, uvádí, že [s]právní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (). Podle , zařazeného do části sedmé, se [z]ákladní zásady činnosti správních orgánů uvedené v až 8 […] použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. Podle se [v] případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně podle části čtvrté. Část čtvrtá upravuje postup při vydávání vyjádření, osvědčení a sdělení.

[15] Stěžovatelka a žalobce, jakož i jednotlivé krajské soudy, zastávají dva konkurenční názory na spornou otázku. Žalobce a část krajských soudů mají za to, že pokud zákona o pobytu cizinců vylučuje použití ustanovení částí druhé a třetí v řízení podle zákona o pobytu cizinců, pak žalobce nemá právo podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle , a tedy ani povinnost tak učinit před podáním žaloby podle a násl. Stěžovatelka, jakož i senát 30 A Krajského soudu v Brně, mají naopak za to, že ustanovení o opatření proti nečinnosti podle se v řízení podle zákona o pobytu cizinců použijí navzdory výluce zakotvené v téhož zákona.

[16] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře doposud neřešil použitelnost opatření proti nečinnosti podle v řízení podle zákona o pobytu cizinců. V minulosti však opakovaně řešil jeho použitelnost v jiných případech, přičemž má za to, že závěry této judikatury lze vztáhnout také na nyní projednávanou věc.

[17] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2013, č. j. -47, č. 2922/2013 Sb. NSS, uvedl, že „[p]řestože se dle zákona [č. , vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění do 31. 8. 2016] obecné předpisy o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studentů nevztahují, neplatí toto tvrzení absolutně. Dle spr. ř. se základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v až 8 spr. ř. použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. Uvedené se vztahuje rovněž na rozhodování dle a násl. zákona o vysokých školách, neboť zákon o vysokých školách samostatné zásady pro činnost správních orgánů podobné zásadám uvedeným v až 8 spr. ř. neobsahuje. Dle spr. ř., nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené či není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností ( spr. ř.).“ Bezvýsledné vyčerpání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti podle zde tudíž NSS považoval za podmínku přípustnosti žaloby podle a násl. (viz bod 27 citovaného rozsudku).

[18] NSS navázal na rozsudek č. j. -47 v rozsudku ze dne 11. 11. 2020, č. j. -38, v němž se zabýval nečinností spočívající v nevyplacení části dotace. Podle , o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 19. 2. 2015 (obdobně jako podle zákona o vysokých školách), se na opatření podle odstavců 1 až 3 téhož ustanovení nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení. Navzdory tomu i zde NSS dospěl k závěru, že s ohledem na znění je „[ž]ádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve věci nevyplacení části dotace […] nutno považovat za procesní úkon, který má potenciál přiblížit věc k vydání rozhodnutí,“ a proto je „[b]ezvýsledné vyčerpání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu […] ve smyslu procesní podmínkou řízení o žalobě proti nečinnosti, rozhodnou pro posouzení její přípustnosti.“

[19] Obdobně ve vztahu k sektorovému šetření podle , o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, NSS uvedl, že „podle se základní zásady činnosti správních orgánů v až použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy se nepoužije, ale zvláštní zákon sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. […] Přestože se tedy v případě sektorového šetření nejedná o řízení dle , v souladu se zásadou podle se na ochranu proti nečinnosti žalovaného použije .“ (rozsudek NSS ze dne 29. 4. 2021, č. j. -52)

[20] Ačkoliv v řízení podle části čtvrté podle téhož zákona výslovně nepředpokládá využití opatření proti nečinnosti podle , podle dosavadní judikatury NSS je i přesto nutné je využít, a to s ohledem na znění (rozsudek ze dne 18. 12. 2020, č. j. -40, obdobně rozsudek ze dne 13. 2. 2018, č. j. -19). Obdobnou úvahou se řídil NSS v rozsudku ze dne 14. 7. 2017, č. j. -20, v němž ve vztahu k řízení podle zákona o pobytu cizinců uvedl, že v důsledku výluky zakotvené v zákona o pobytu cizinců se s ohledem na znění bude ve všech řízeních vyjmenovaných v zákona o pobytu cizinců postupovat podle části čtvrté (shodně viz také rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011, č. j. -221, č. 2544/2012 Sb. NSS). Důsledkem toho je, že , který upravuje zahájení řízení o žádosti, avšak není uveden v téhož zákona a zákona o pobytu cizinců jeho použití dokonce výslovně vylučuje, neboť se nachází v části druhé , se bude podle bodu 33 rozsudku č. j. -20 „aplikovat rovněž v řízení dle zákona o pobytu cizinců. Jde totiž o ustanovení, které je potřebné použít, neboť se jedná o obecný princip týkající se zahájení řízení, který nelze opomenout.“

[21] Z výše citované judikatury tudíž vyplývá, že zásady zakotvené v až se použijí i v případech, kdy zvláštní zákon vylučuje užití či některých jeho částí nebo ustanovení, neobsahuje-li vlastní úpravu zásad správního řízení. NSS se zároveň ve své judikatuře jednoznačně kloní k závěru, že nutnost aplikace zásad zakotvených ve se vztahuje nejen na větu první , ale také na jeho větu druhou, jež obsahuje právě odkaz na opatření proti nečinnosti podle (srov. také body 26 a 27 rozsudku NSS ze dne 27. 11. 2019, č. j. -42). Lze proto uzavřít, že z vyplývá právo (a s ním související povinnost podmiňující přípustnost žaloby podle ) podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle i v případech, kdy je užití či jeho části druhé podle zákona o pobytu cizinců vyloučeno.

[22] NSS neshledal důvod, proč by měl v případě řízení podle zákona o pobytu cizinců zaujmout opačný výklad. Požadavek na bezvýsledné vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti správního orgánu před podáním žaloby podle je totiž vyjádřením zásady subsidiarity správního soudnictví: „Z hlediska systematiky je podmínka, podle níž žalobce musí nejprve bezvýsledně vyčerpat procesní prostředky, které má k dispozici ve správním řízení, vlastní celkové koncepci správního soudnictví a teleologicky vyjadřuje zásadu subsidiarity ve vztahu mezi veřejnou správou a činností správních soudů. Jejím účelem je předejít soudnímu řízení v případech, kdy lze dosáhnout nápravy přímo u správních orgánů. Tato zásada je v obecné rovině vyjádřena v a pro jednotlivé typy žalob je upřesněna zejména v , a Před použitím některého z typů žalob je tedy nutné nejprve vždy vyčerpat opravné prostředky nebo jiné procesní prostředky nápravy, které jsou k dispozici v řízení před správním orgánem (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. -100, čj. -84, čj. -43 či čj. -59).“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 5. 2014, č. j. -278, č. 3071/2014 Sb. NSS)

[23] Rozšířený senát však v usnesení č. j. -278 zároveň uvedl, že zásada subsidiarity soudní ochrany „nemá za cíl omezovat případnou soudní ochranu účastníků správního řízení a jejím účelem není bránit takovým účastníkům v přístupu k soudu.“ Ochrana proti nečinnosti proto musí být prostředkem efektivním, neboť „[z]ásada subsidiarity vychází z úvahy, že ochrana poskytovaná správními orgány je zpravidla účinnější, rychlejší a hospodárnější než ochrana soudní, nehledě na to, že soudy mají veřejnou správu kontrolovat, nikoli nahrazovat.“ (rozsudek č. j. -40, viz také rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2015, č. j. -33, č. 3346/2016 Sb. NSS) Opatření proti nečinnosti podle je v řízení podle zákona o pobytu cizinců účinným prostředkem ochrany.

[24] NSS souhlasí s krajským soudem a žalobcem, že z žalobcova pohledu je lhostejné, z jakého důvodu k nečinnosti došlo, resp. že se stěžovatelka v důsledku prodlení správního orgánu I. stupně o jeho žádosti ani nedozvěděla. To však samo o sobě není důvodem k rezignaci na využití opatření proti nečinnosti v rámci samotné státní správy. Tento institut totiž bezpochyby slouží i k nápravě nečinnosti způsobené nedůslednou zákonnou úpravou nebo špatnou vnitřní organizací či fungováním správních orgánů. S ohledem na to, že nečinnost stěžovatelky byla způsobena její prostou nevědomostí o podané žádosti, je dosti dobře možné, že v nyní projednávaném případě by se žalobci dostalo účinné ochrany proti nečinnosti již podáním žádosti podle , a to ochrany rovnocenné, ne-li dokonce rychlejší, než byla ochrana prostřednictvím žaloby podle a násl.

[25] O tom svědčí také to, že ve většině věcí citovaných v bodě [9] tohoto rozsudku (např. usnesení městského a krajských soudů č. j. -24, č. j. -26, č. j. -29, č. j. -40, č. j. -38 či č. j. -38), došlo k zastavení řízení o žalobě, neboť žalobci vzali žaloby zpět – a to proto, že stěžovatelka v reakci na podané žaloby rozhodla o jejich žádostech. Žaloby na ochranu proti nečinnosti podle a násl. zde proto zjevně, v rozporu s již zmíněnou zásadou subsidiarity, fakticky nahrazovaly roli opatření proti nečinnosti dle .

[26] NSS proto uzavírá, že krajský soud měl v nyní projednávané věci žalobu odmítnout pro nepřípustnost, neboť žalobce bezvýsledně nevyčerpal jemu dostupné prostředky k ochraně proti nečinnosti (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 25. 5. 2016, č. j. -59, č. 3409/2016 Sb. NSS). Protože tak neučinil, NSS nezbylo než napadený rozsudek krajského soudu zrušit a žalobu odmítnout namísto něj. Tento postup nicméně nic nezmění na tom, že žalobci se již dostalo jím žádané ochrany proti nečinnosti, neboť stěžovatelka o žalobcově žádosti rozhodla dne 29. 3. 2023.

[27] Nad rámec uvedeného NSS k argumentaci žalobce uvádí, že z vyplývá, že žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu se podává u správního orgánu nadřízeného údajně nečinnému správnímu orgánu. O žalobcově žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza měla v nyní projednávaném případě rozhodnout stěžovatelka ( zákona o pobytu cizinců), jejímž nadřízeným správním orgánem je podle zákona o pobytu cizinců ministr vnitra. Žádná nejistota ohledně toho, ke komu by měl žalobce žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat, zde proto nevzniká.

IV. Závěr a náklady řízení

[28] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a protože již v řízení před krajským soudem byly důvody pro odmítnutí žaloby, v souladu s rozsudek krajského soudu zrušil a současně podle rozhodl o odmítnutí žaloby. O věci rozhodl bez jednání postupem podle , dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.

[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o , ve spojení s podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Zaplacený soudní poplatek NSS v takovém případě nevrací (usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 9. 2021, č. j. -49, č. 4263/2021 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. června 2023

JUDr. Pavel Molek

předseda senátu