Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

18 Az 14/2023 - 20

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánovou, Ph.D., v právní věci

žalobce: D. P.

státní příslušnost Ukrajina

zastoupen JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou sídlem Čs. Legií 1364/20, 702 00 Ostrava

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky

sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2023, č. j. OAM-1451-7/ZR-2023,

o odnětí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2023, č. j. OAM-1451-7/ZR-2023, se ruší a věc

se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8 228 Kč k rukám JUDr.

Dagmar Soukenkové, advokátky, sídlem Čs. Legií 1364/20, Ostrava, a to do 30 dnů

od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Specifikace věci

1. Výše označeným rozhodnutím žalovaný odňal žalobci oprávnění k pobytu na území České

republiky za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2002 Sb., o některých

opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské

federace, ve znění účinném ke dni jeho rozhodování, (dále pro zjednodušení jen „

Shodu s prvopisem potvrzuje M.R.

2

Sb.“), a to s odkazem na a , o dočasné

ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“).

2. Žalovaný tak učinil s odůvodněním, že žalobce jako žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl

nepravdivé údaje; konkrétně zamlčel, že před podáním žádosti o udělení dočasné ochrany v České

republice podal již takovou žádost na území Rumunska, kde měl dočasnou ochranu i získat.

II. Relevantní skutková zjištění

3. Žalobci byla na základě jeho žádosti ze dne 22. 9. 2022 podané v České republice udělena dle

dočasná ochrana, na jejímž základě v České pobývá až do současnosti.

Dlužno z hlediska podstaty souzené věci dodat, že bodem III.3 tiskopisu žádosti o dočasnou

ochranu odpověděl žalobce na otázku, zda žádal o dočasnou ochranu v jiném státě EU, negativně,

a to formou zaškrtnutí políčka „ne“.

4. Dne 23. 1. 2023 žalovaný zahájil s žalobcem správní řízení ve věci odnětí oprávnění k pobytu

za účelem dočasné ochrany, neboť dle zjištění jeho odboru azylové a migrační politiky žalobce

před udělením dočasné ochrany v České republice požádal o udělení dočasné ochrany v jiném

členském státě EU.

5. Ve správním spise je dále mj. založen výpis z databáze označené jako „platforma pro výměnu

informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (tzv. temporary protection

platfom“ či „platforma TPD“) ze dne 23. 1. 2023, podle něhož byla dne 19. 9. 2022 registrována

žádost o dočasnou ochranu žalobce v Rumunsku.

6. Ve spise figuruje též kopie cestovního dokladu žalobce.

7. Žalovaný ve věci rozhodl napadeným rozhodnutím dne 12. 2. 2023, ve znění jeho opravného

rozhodnutí ze dne 6. 3. 2023, s právní mocí k 8. 3. 2023. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí

se podává, že žalovaný prostřednictvím platformy TPD zjistil, že žalobce požádal o dočasnou

ochranu již dne 19. 9. 2022 v Rumunsku, aniž by uvedenou skutečnost zmínil v tiskopise žádosti

o dočasnou ochranu, jíž podal v České republice dne 22. 9. 2022. Z uvedeného správní orgán

dovodil, že žalobce v žádosti o dočasnou ochranu uvedl nepravdivé informace. Žalovaný je

přesvědčen, že pokud by žalobce vyplnil tiskopis pravdivě, nikdy by dočasnou ochranu na území

České republiky nezískal. Dle žalovaného by totiž žádost žalobce o dočasnou ochranu byla

v případě, kdy by uvedl pravdivé informace, tj. že o udělení dočasné ochrany v jiném členském

státě již požádal a byla mu udělena, vyhodnocena jako nepřijatelná dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona

č. Svým jednáním naplnil žalobce důvod pro odnětí dočasné ochrany předpokládaný

v ve spojení s

III. Obsah žaloby

8. Žalobce napadl rozhodnutí o odnětí oprávnění za účelem dočasné ochrany včasnou žalobou, v níž

rozhodnutí žalovaného rozporuje v celém jeho rozsahu.

9. Popírá, že by v žádosti o dočasnou uvedl vědomě nepravdivé údaje. Popisuje, že z Ukrajiny

vycestoval dne 19. 9. 2022 přes Rumunsko, které opustil dne 20. 9. 2022 (hraniční přechod Petea)

a téhož dne vstoupil do Maďarska (hraničním přechodem Scengersima), odkud pokračoval

do České republiky, kde požádal o dočasnou ochranu. Není si vědom, že by v Rumunsku požádal

o jakékoliv vízum. Připouští, že v Rumunsku podepsal celníkům či policistům „listinu“, jejímuž

Shodu s prvopisem potvrzuje M. R.

3

textu nerozuměl, neboť text byl v rumunském a anglickém jazyce. Tlumočníkem mu ovšem bylo

sděleno, ať se ničeho neobává, podepíše, a může pokračovat v cestě do České republiky.

10. Žalobce upozornil, že dle otisků razítek v jeho cestovním dokladu strávil v Rumunsku v podstatě

jeden den, Rumunsko pro něj bylo pouhou tranzitní zemí na jeho cestě do České republiky, kde

chtěl setrval. Od okamžiku, kdy mu byla v České republice poskytnuta dočasná ochrana, se zde

zdržuje, bydlí a pracuje. Žalobce se domnívá, že z podpisu jednéy nelze dovodit jeho úmysl

požádat o dočasnou ochranu v Rumunsku, k němuž nikdy neměl a nemá žádné vazby.

11. Napadené rozhodnutí má za bezdůvodné, přičemž je přesvědčen, že nedošlo k naplnění důvodů

pro odnětí dočasné ochrany stanovených v a 9 odst. 2 písm. b)

Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí.

IV. Vyjádření žalovaného

12. Vyjádřením ze dne 12. 5. 2023 žalovaný navrhl žalobu zamítnout.

13. Poukázal na skutečnost, že teprve po udělení dočasné ochrany žalobci prostřednictví databáze TPD

zjistil, že žalobce již dne 19. 9. 2022 požádal o udělení dočasné ochrany v Rumunsku, kde mu i byla

udělena a kde jí nadále požívá, neboť „tento záznam v platformě stále ještě figuruje“.

14. Žalovaný pochybuje o tom, že žalobce nerozuměl dokumentům, které v Rumunsku podepsal,

přičemž zdůraznil, že žalobce disponuje biometrickým pasem, a proto mohl jako občan Ukrajiny

vstoupit do Rumunska a následně i na území států Schengenského prostoru pouze na základě

tohoto cestovního dokladu. Uvedené muselo být žalobci známo, neboť z otisků razítek v jeho

cestovním dokladu plyne, že na území Maďarska i Rumunska v minulosti opakovaně vstupoval

bez potřeby obstarání si jakéhokoliv víza.

15. Tvrzení žalobce, že nevěděl, že požádal o udělení dočasné ochrany v Rumunsku, má žalovaný

za nevěrohodné a rozvíjí právní názor o tom, že dle dikce

Sb. je nerozhodné, zda uvedení nepravdivých údajů žalobcem bylo úmyslné či nikoliv.

16. Pokud by disponoval informací o tom, že žalobci byla před podáním žádosti o dočasnou ochranu

v České republice udělena dočasná ochrana v jiném členském státě, pak by žalovaný žádost žalobce

ze dne 22. 9. 2022 vyhodnotil jako nepřijatelnou ve smyslu

Sb. a tuto mu vrátil dle § 5 odst. 2 téhož zákona.

17. Závěrem doplnil, že členské státy informace do platformy TPD zasílají s různou frekvencí, což

bylo nejspíše důvodem, proč žalovaný při přijetí žádosti žalobce o dočasnou ochranu o jeho

dočasné ochraně v Rumunsku nevěděl.

V. Posouzení věci krajským soudem

18. Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části

třetí, hlavy druhé, dílu prvního , , ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen „“). O žalobě rozhodl krajský soud bez nařízení jednání

v souladu s

19. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Shodu s prvopisem potvrzuje M. R.

[OBRÁZEK]4

20. Z hlediska procesního krajský soud předně uvádí, že dle vyznění rozhodnutí Nejvyššího správního

soudu ze dne 2. 2. 2023, č. j. -30, je namístě dočasnou ochranu zahrnout

do pojmu věc mezinárodní ochrany, kterýžto výklad dopadá též na pravidla soudního řádu

správního, která hovoří o věcech mezinárodní ochrany, tedy i na (rozhodování

specializovaného samosoudce) a (přednostní rozhodování ve věcech

mezinárodní ochrany).

21. K institutu dočasné ochrany úvodem soud též v obecné rovině (shodně s výše citovaným

rozhodnutím kasačního soudu) konstatuje, že ji lze charakterizovat jako „flexibilní nástroj

mezinárodní ochrany, který poskytuje útočiště na omezenou dobu osobám prchajícím před

humanitární krizí“. Po zkušenostech s poskytováním dočasného útočiště uprchlíkům ze zemí

bývalé Jugoslávie se členské státy EU shodly na přijetí Směrnice Rady 2001/55/ES, ze dne

20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě

hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy

při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími ,(dále v textu

jen „směrnice o dočasné ochraně“ či dle kontextu jen „směrnice“), a provedly ji do svých právních

řádů. Jde patrně o dosud jediný mezinárodní formalizovaný režim dočasné ochrany. Česká

republika přijala zákon o dočasné ochraně č. k provedení směrnice o dočasné

ochraně.

22. Rada EU rozhodnutím 2022/382 ze dne 4. 3. 2022 (dále jen „rozhodnutí Rady EU ze dne

4. 3. 2022“) podle článku 5 směrnice o dočasné ochraně stanovila, že na území EU nastal případ

hromadného přílivu vysídlených osob, které musely opustit Ukrajinu v důsledku ozbrojeného

konfliktu. Rozhodnutí v článku 2 odst. 1 až 4 vymezilo osoby, na něž se dočasná ochrana vztahuje.

23. Na nastalou skutečnost reagoval český zákonodárce přijetím , který mimo

jiné stanovuje podmínky udělování dočasné ochrany cizinců specifikovaných v § 3 tohoto zákona.

Tento zákon je přitom speciální úpravou k „obecnému“ zákonu o dočasné ochraně a předmětem

jeho právní úpravy je dočasná ochrana cizinců se zřetelem k ozbrojenému konfliktu vyvolaného

invazí vojsk Ruské federace na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 (srov. § 1 odst. 1 uvedeného zákona).

Důvodová zpráva1 uvádí, že „stávající právní úprava však na současnou situaci, kdy probíhá

ozbrojený konflikt na území Ukrajiny, v jehož důsledku se dala do pohybu migrační vlna

nebývalého rozsahu, není dimenzována. Proto je žádoucí stanovit zvláštní proces legalizace pobytu

těchto osob na našem území, čímž bude sekundárně zajištěno, že dotčeným osobám bude možné

zajistit jejich základní životní potřeby.“

24. Smyslem obou vnitrostátních právních norem, které provádějí směrnici o dočasné ochraně, tedy

i , je v duchu směrnice upravit dočasnou ochranu jako krizový

mechanismus EU, který se aktivuje za výjimečných okolností v případě hromadného přílivu osob

s cílem poskytnout kolektivní ochranu vysídleným osobám a zmírnit tlak na vnitrostátní azylové

systémy zemí EU.

25. V souzené věci je skutkový stav nasnadě a není o něm mezi stranami výrazného sporu. Žalobce,

občan Ukrajiny, vycestoval ze země původu v době „aktivace“ směrnice o dočasné ohraně a stavu

hromadného přílivu vysídlených osob. Jeho cílovou zemí byla Česká republika. Z Ukrajiny cestoval

mj. přes Rumunsko, kde podepsalu, jejímž obsahem byla pravděpodobně žádost o dočasnou

ochranu. Úmyslem žalobce bylo požádat o dočasnou ochranu v České republice. V Rumunsku

se dle otisků razítek v cestovním dokladu zdržel jeden den a následně přicestoval do České

republiky, aby zde požádal o dočasnou ochranu a byla mu zde i udělena. V databázi žadatelů

1 Srov. sněmovní tisk č. 170/0, dostupný na www.psp.cz.

Shodu s prvopisem potvrzuje M. R.

[OBRÁZEK]5

o dočasnou ochranu se nicméně v době, kdy žalobce registroval svou žádost o dočasnou ochranu

v České republice, doposud „nepromítlo“, že již o ni požádal v Rumunsku. V České republice mu

byla dočasná ochranu udělena, žalobce jí požíval v souladu se svým přesvědčením, a to včetně

dalších práv z dočasné ochrany plynoucích (mj. oprávnění k pobytu, přístup na trh práce, přístup

k bydlení, sociální pomoci, lékařské péči atp.). V Rumunsku žádných oprávnění či výhod spojených

s institutem dočasné ochrany nevyužíval; nebylo to ani jeho úmyslem.

26. Žalovaný poté, co se mu „sehrál“ počítačový systém, resp. aktualizovala platforma TPD, zahájil

řízení o odnětí dočasné ochrany s žalobcem. Učinil tak s úsudkem, že žalobce uvedl v žádosti

o dočasnou ochranu nepravdivé údaje, konkrétně zaškrtnutím políčka „ne“ v tiskopise o žádosti

v odpovědi dotaz, zda již o dočasnou ochranu žádal. Z uvedeného žalovaný dovodil, že žalobce

uvedl při žádosti nepravdivé údaje a tuto mu odňal, včetně již jednou přiřknutých práv z dočasné

ochrany plynoucích.

27. Jako právního podkladu užil žalovaný , podle něhož se ve věci

neudělení či odnětí dočasné ochrany aplikuje zákon o dočasné ochraně cizinců, dále § 10 odst. 2

Ve smyslu posledně citovaného ustanovení platí, že „oprávnění k pobytu za

účelem dočasné ochrany lze odejmout, pokud byl zjištěn důvod, pro který může být odepřeno oprávnění k pobytu za

účelem dočasné ochrany“, konkrétně důvod předpokládaný v § 9 odst. 2 písm. b) téhož zákona, tj. uvedení

nepravdivých údajů nebo zamlčení skutečností podstatných pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci žadatelem.

Dále žalovaný dovodil, že žalobci vůbec neměla být dočasná ochrana v České republice udělena,

resp. jeho žádost měla být z důvodu duplicity vyhodnocena jako nepřijatelná.

28. Souzená věc vykazuje dle názoru krajského několik vzájemně se prolínajících rovin a je na ni nutno

nahlížet v kontextu nadále panujícího ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, na něž EU, potažmo

členské státy, reagovaly přijetím, resp. aktivací, v souzené věci aplikovaných právních norem,

a zejména z pohledu smyslu daných přepisů, jímž je primárně poskytnutí ochrany (!) osobám

prchajícím před zuřícím ozbrojeným konfliktem.

V.1. Absence odůvodnění správního uvážení

29. Krajský soud předně poukazuje na jazykový výklad znění , jímž

žalovaný v souzené věci podložil své rozhodnutí o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu za účelem

dočasné ochrany. Zákonodárce totiž užitím slova „lze“ v daném ustanovení [„oprávnění k pobytu za

účelem dočasné ochrany lze odejmout, pokud (…)“] dal správnímu orgánu možnost, nikoliv povinnost,

příslušné oprávnění odejmout, a to v případě, že shledá naplnění některé z podmínek

předpokládaných v § 9 odst. 2 nebo 3 téhož zákona.

30. Žalovaným aplikované ustanovení skýtá svým jazykovým

vyzněním prostor pro diskreci správního orgánu v případě, že se žadatele dopustí, s jistou mírou

zjednodušení, „méně závažných porušení právního řádu“, jakými jsou například dle § 9 odst. 2

písm. b) daného zákona (v souzené věci aplikované) uvedení nepravdivých údajů nebo zamlčení skutečnosti

podstatných pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci, či dle odstavce třetího citovaného ustanovení

důvodné podezření, že se žadatel o poskytnutí dočasné ochrany dopustil na území jiného státu před podáním žádosti

o poskytnutí dočasné ochrany závažného trestného činu.

31. Diskreční pravomoc správního orgánu k aplikaci lze dovodit i

z jeho systematického zařazení za odstavec prvý, jenž oproti odstavci druhému správnímu orgánu

vymezuje kategorickou povinnost oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany odejmout

například pokud a) cizinci požívajícímu dočasné ochrany poskytne dočasnou ochranu jiný stát nebo mu bylo na

území jiného státu uděleno povolení k trvalému anebo obdobnému pobytu, b) cizinci požívajícímu dočasné ochrany

Shodu s prvopisem potvrzuje M. R.

6

bylo na území uděleno povolení k trvalému pobytu podle zvláštního právního předpisu, nebo v případě, že c) byl

zjištěn důvod, pro který nelze udělit oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 9 odst. 1 téhož zákona,

předpokládající, opět s jistou mírou zjednodušení, „závažná porušení právního řádu“, tedy že se a)

dopustil zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti (…), b) je vinen činy, které jsou v rozporu

se zásadami a cíli Organizace spojených národů, nebo c) představuje ohrožení bezpečnosti státu.

32. Ustanovení představuje typický případ správního uvážení při

rozhodovací činnosti správního orgánu, tj. zákonem poskytnutou úvahu správního orgánu,

zda daný postup použít či nikoliv, jinými slovy „uvážení jednání“. (Dalším typem správního

uvážení je pak úvaha, které z možností zákonem stanovených při určitém postupu správního

orgánu zvolit, tj. „uvážení volby“.). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu definuje pojem

správního uvážení tak, že „o něm lze hovořit všude tam, kde zákon poskytuje správnímu orgánu

ve stanovených hranicích určitý volný prostor k rozhodnutí. Tento prostor, v němž s existencí

určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek a zákonodárce dává

správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných

právní normou, bývá typicky vymezen formulací ‚správní orgán může', 'lze' apod." (usnesení RS

NSS -154, bod 14).“. I dle „prvorepublikové nauky představuje „správní uvážení“

prostředek správy, který umožňuje v zákonných mezích reagovat na aktuální situaci (srov.

Vavřínek, František. Základy práva ústavního. 4. vydání. Praha: Spolek československých právníků

„Všehrd“, 1921, s. 68.).

33. V případě, že správní orgán přistoupí, resp. nepřistoupí, ke správnímu uvážení, musí jeho

rozhodnutí vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, odpovídat zásadám logiky a

být v souladu s účelem sledovaným tímto institutem (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu

ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. ). Správní uvážení musí respektovat principy vyplývajícími

z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí

toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat

v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (…), tj. principem rovnosti, zákazem

diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká

kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je

hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Soud je totiž následně v rámci přezkumu

diskrečních rozhodnutí limitován tím, že zkoumá toliko zneužití správního uvážení a překročení

jeho mezí (srov. ) a dále, „zda řízení předcházející vydání napadenému rozhodnutí

proběhlo v souladu se zákonem, tj. zda v něm byla respektována všechna procesní práva žalobce“

(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j.

-42, publ. pod č. 950/2006 Sb. NSS).

34. V souzené věci však krajský soud postrádá jakékoliv zdůvodnění toho, proč správní orgán vůbec

přistoupil k aplikaci ustanovení [ve spojení s ]

Sb., tedy „uvážení jeho jednání“, a dále uvážení toho, zda v konkrétním individuálním případě

žalobce nebylo ani účelné a ani spravedlivé nadále poskytovat mu ochranu ve smyslu tohoto

zákona. V napadeném rozhodnutí absentuje zdůvodnění, proč se vůbec žalovaný rozhodl pro

aplikaci ustanovení , jehož užití je „fakultativní“, a to při vědomí

všech důsledků, které žalobci z rozhodnutí žalovaného plynou a v kontextu smyslu a účelu, který

institut dočasné ochrany v sobě nese. Správní orgán nikterak nevysvětlil, jaká kritéria či jaké důvody

jej vedou k aplikaci daného ustanovení, a v důsledku ani neprovedl náležitou úvahu o tom, proč

dospěl k závěru, že uvedení nepravdivých údajů žalobcem je v souzené věci a v kontextu žalobce

tak závažným pochybením, které lze sankcionovat odnětím jednou přiznané dočasné ochranu.

Užití správního uvážení přitom není náležitě individualizováno.

Shodu s prvopisem potvrzuje M. R.

7

35. Návod, jak mělo býti v souzené věci uvažováno, přitom správnímu orgánu skýtá samotná směrnice

o dočasné ochraně.

V.2. Dopady napadeného rozhodnutí v důsledku vyloučení aplikace článku 11 směrnice o dočasné ochraně

36. Podle článku 11 směrnice „členský stát převezme zpět osobu požívající na jeho území dočasné ochrany, pokud

se tato osoba (…) bez povolení zdržuje na území jiného členského státu nebo se bez povolení snaží na toto území

vstoupit (…)“. Žalovaný při svém rozhodnutí o odnětí dočasné ochrany žalobci nicméně nevzal

v potaz a opomněl zohlednit dopady svého rozhodnutí z pohledu prohlášení členských států

o tom, že nebudou článek 11 směrnice uplatňovat, jak se ostatně poznamenává v bodě 15

rozhodnutí Rady EU ze dne 4. 3. 2022.

37. Z uvedeného tak vyplývá poměrně „banální“ závěr, a to, že Rumunsko nemůže v souzené věci

žalobce, jemuž byla napadeným rozhodnutím dočasná ochrana na území České republiky odňata,

zpět přijmout!

38. Postupem žalovaného se tak žalobce dostává do jakési „dočasně-ochranné pasti“. V České

republice, v níž požíval po dobu cca 6 měsíců dočasné ochrany a profitoval zde práv s ní spojených,

je mu beneficium dočasné ochrany odňato, avšak do země, kde v minulosti (toliko formálně) svou

žádost o dočasnou ochranu za „blíže neosvětlených okolností“ a za situace, kdy prchal ze své země,

kde zuřil ozbrojený válečný konflikt, podal, aniž by jakkoliv čerpal práv a oprávnění z ní plynoucích,

nemůže být ani převzat. Jinými slovy, žalovaný v napadeném rozhodnutí jaksi opomněl ve vztahu

k žalobci zodpovědět takřka nerudovskou otázku „Kam s ním“?

V.3. Nepřiměřené rozšíření kritérií pro vyloučení osob z dočasné ochrany

39. V neposlední řadě upozorňuje krajský soud na to, že žalovaný napadeným rozhodnutím opomíjí

článek 28 odst. 1 směrnice, ve spojení s bodem 22 její preambule, stanovící kritéria pro vyloučení

některých osob z dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob.

40. Toto ustanovení dává členským státům možnost vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany

v tam vyjmenovaných případech, které ovšem na souzený případ žalobce nedopadají. Týkají se,

zjednodušeně řečeno, ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti, přičemž uvedení nepravdivých

údajů v žádosti o dočasnou ochranu nikterak nepojímají.

41. Nikde jinde než v uvedených článcích a preambuli směrnice o vyloučení osob z dočasné ochrany

přitom nehovoří. Směrnice ani nestanoví, že by členské státy mohly důvody pro vyloučení osob

z dočasné ochrany rozšiřovat. Článek 3 odst. 5 směrnice naopak zachovává členským státům

výsadní právo stanovit nebo zachovávat příznivější podmínky pro osoby požívající dočasné

ochrany, stejně tak dle bodu 12 její preambule z podstaty minimálních norem vyplývá pravomoc členských

států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat opatření příznivější pro osoby požívající

dočasné ochrany. Ze směrnice nicméně neplyne, že by členské státy měly či mohly tato práva stanovit

restriktivněji a v neprospěch žadatelů.

42. Dle krajského soudu tedy zákonodárce v , v němž

vymezil jako důvod pro odnětí dočasné ochrany i uvedení nepravdivých údajů, „šel“ nad rámec

kritérií pro vyloučení osob z dočasné směrnice předpokládaných směrnicí, a to jednoznačně

v neprospěch žadatelů o takovou ochranu. Aplikací daného ustanovení pak žalovaný v souzené

věci žalobce vyloučil z možnosti požívat dočasné ochrany a práv z ní vyplývajících.

43. Důvody pro vyloučení osoby z dočasné ochrany dle článku 28 odst. 1 směrnice se přitom ve smyslu

odstavce druhého citovaného ustanovení posuzují pouze na základě osobního jednání dané osoby;

Shodu s prvopisem potvrzuje M. R.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]8

rozhodnutí a opatření o vyloučení se pak řídí zásadou přiměřenosti. Ani z pohledu právě

citovaného ustanovení směrnice však žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvážil.

V.4. Dopady napadeného rozhodnutí v důsledku nepřijatelnosti (další) žádosti o dočasnou ochranu žalobce

44. Stejně tak je krajský soud přesvědčen, že žalovaný, resp. zákonodárce, zakotvením institutu

nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu v případě jejího poskytnutí v jiném členském státě dle

, jíž žalovaný v napadeném rozhodnutí sám zmiňuje jako

důsledek postupu žalobce v posuzované věci, nekoná nesouladně se smyslem směrnice a obecně

institutu dočasné ochraně.

45. Tato jistě neměla na mysli, aby žadatele, jemuž již jednou byla udělena dočasná ochrana,

„hermeticky“ uvěznila v členském státě, kde o dočasnou ochranu poprvé požádal, bez možnosti

následně, z jakéhokoliv důvodu, daný členský stát opustit a registrovat svou žádost o dočasnou

ochranu v jiném členském státě (resp. pod sankcí její nepřijatelnosti, resp. následného odnětí).

46. Z rozhodnutí Rady EU ze dne 4. 3. 2022 přitom plyne, že osoba (spadající do působnosti směrnice

o dočasné ochraně) má právo vybrat si členský stát, v němž hodlá využívat práv plynoucích

z dočasné ochrany, pročež se členské státy rozhodly neaplikovat článek 11 směrnice (viz výše bod

36 rozsudku). Členský stát tak má povinnost poskytovat práva plynoucí z dočasné ochrany po celou

dobu, po kterou osoba spadá pod jeho pravomoc, bez ohledu na to, zda daná osoba registrovala

dříve svou žádost o dočasnou ochranu v jiném členském státě. Uvedené lze dovodit mj.

z pasáže rozhodnutí Rady EU ze dne 4. 3. 2022 věnované právu na volný pohyb po vydání povolení

k pobytu, v níž se uvádí: „Jakmile členský stát vydá povolení k pobytu v souladu s článkem 8 směrnice, má

osoba požívající dočasné ochrany právo cestovat do jiných členských států, než je členský stát, který vydal povolení

k pobytu na dobu 90 dnů během období 180 dnů. Pokud se taková osoba následně přesune do jiného členského

státu, kde obdrží jiné povolení k pobytu v rámci dočasné ochrany, musí skončit platnost prvního vydaného povolení

k pobytu a práva z něj vyplývající musí zaniknout v souladu s článkem 15 odst. 6 a článkem 26 odst. 4 směrnice.

Je třeba poznamenat, že s cílem podpořit členské státy, které jsou hlavními vstupními místy masového příchodu

vysídlených osob prchajících před válkou z Ukrajiny (rozuměj i Rumunsko), na něž se vztahuje rozhodnutí

Rady, a s cílem přispět k vyváženosti úsilí mezi všemi členskými státy se členské státy dohodly, že nebudou

uplatňovat článek 11 směrnice na osoby požívající dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s rozhodnutím

Rady a které se bez povolení přesunuly do jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě

nedohodnou jinak.

47. Členský stát má tedy dle výkladu směrnice povinnost poskytovat osobě, jíž udělil dočasnou

ochranu, poskytovat práva z této ochrany vyplývající po celou dobu, kdy tato osoba spadá „pod

působnost“ daného členského státu, a to bez ohledu na skutečnost, zda daná osoba v minulosti

požádala o dočasnou ochranu v jiném členském státě či nikoliv. Členský stát takto nemůže

odmítnout přijmout žádost o dočasnou ochranu jen proto, že žadatel již dříve registroval svou

žádost o dočasnou ochranu v jiném členském státě. Toto by bylo v rozporu se smyslem směrnice

(jakož i se svobodou volného pohybu osob).

48. I z návodných výkladových pravidel směrnice poskytnutých Komisí EU2 a podpůrně z Operačních

pokynů k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ

hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES,

a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana3, jejichž účelem je podpora členských států při

uplatňování směrnice o dočasné ochraně, které mají členské státy podpořit při uplatňování

2 Srov. zde https://home-affairs.ec.europa.eu/policies/migration-and-asylum/common-european-asylum-

system/temporary-protection_en).

3 Srov. např. zde https://eur-lex.europa.eu/legal- content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A52022XC0321%2803%29&qid=1647940863274.

Shodu s prvopisem potvrzuje M. R.

směrnice o dočasné ochraně, plyne, jak postupovat v případě duplicitní registrace žádostí

o dočasnou ochranu. V případě, že členský stát odhalí případ „dvojí registrace“ žádosti o dočasnou

ochranu, tedy v případě, že je osoba registrována k dočasné ochraně v jednom členském státě

(ČS 1) a následně se přestěhuje do druhého členského státu (ČS 2), členský stát, kam se přestěhovala

(ČS 2) musí poskytnout dané osobě všechna práva předpokládaná směrnicí, včetně registrace její

žádosti o mezinárodní ochranu a následného povolení k pobytu. Daná osoba tak bude užívat práv

vyplývajících ze směrnice ve druhém členském státě (ČS 2). Povolení k pobytu vydané v prvém

článkem státě (ČS 1) bude zrušeno a z něj vyplývající práva budou odňata, a to v souladu s článkem

15 odst. 6 směrnice a jejím článkem 26 odst. 4.

49. Zbývá dodat, že článek 15 odst. 6 směrnice cílí na sloučení osob, nedopadá tedy na situace právě

souzené věci. Článek 26 odst. 4 směrnice ovšem přepokládá, že „v případě přemístění osoby z jednoho

členského státu do druhého končí platnost povolení k pobytu v členském státě, který osoba opouští, a tento členský

stát přestane mít ve vztahu k těmto osobám povinnosti související s dočasnou ochranou. Dočasnou ochranu poskytne

daným osobám nový hostitelský členský stát“.

50. Z citovaných ustanovení směrnice a výkladových pravidel lze dovodit, že dočasné ochrany a práv

z ní vyplývajících může držitel dočasné ochrany využívat toliko v jednom členském státě. To ovšem

neznamená, že by členský stát byl oprávněn odmítnout přijmout a posoudit žádost o dočasnou

ochranu osoby, která spadá pod působnost směrnice, jako nepřijatelnou, a takto ji vyloučit z práv,

která jsou s dočasnou ochranou spjata, toliko na podkladě skutečnosti, že osoba již jednou/dříve

podala žádost o dočasnou ochranu v jiném členském státě. Jediným důsledkem dvojí registrace

žádosti o dočasnou ochranu může být odnětí práv plynoucích z udělení dočasné ochrany

v členském státě, který se daná osoba rozhodla opustit, nikoliv však odmítnutí udělení dočasné

ochranu (či její následné odnětí) v druhém členském státě. Krajský soud je přesvědčen, že osoby,

jimž má býti směrnicí poskytovaná ochrana, jsou svobodny ve své volbě, ve kterém státě, vázaném

směrnicí, podají žádost o dočasnou ochranu a budou požívat práv, která s sebou dočasná ochrana

nese, za předpokladu, že těchto práv užívají toliko v jednom členském státě. Práva spojená

s dočasnou ochranou jsou totiž identická ve všech členských státech, které jsou směrnicí vázány.

51. Z výkladových pravidel v neposlední řadě plyne, že pokud se osoba po registraci žádosti

o dočasnou ochranu, resp. po jejím udělení, rozhodne přemístit do jiného členského státu, měla by

informovat první členský stát o uvedené skutečnosti. Druhý členský stát, tedy stát, kam se osoba

rozhodne přemístit, musí, za situace, kdy je osoba „kryta“ směrnicí, poskytnout dané osobě

dočasnou ochranu a z ní plynoucí práva.

52. Optikou výše uvedeného lze v souzené věci žalobci vyčíst toliko to, že neinformoval rumunské

orgány o tom, že hodlá podat žádost o dočasnou ochranu v České republice. I zde však má krajský

soud za to, že z vylíčení skutkových okolností, jak je podal žalobce, lze vyčíst, že i o této okolnosti

měl žalobce rumunské orgány informovat. Následné „prodlevy“ rumunské strany v zápisu

do databáze TPD či absence její pravidelné aktualizace nelze jakkoliv klást k tíži žalobce.

53. Krajský soud dovozuje, že žalobce výkonem svých práv (vyplývajících z dočasné ochrany) nemohl

porušit zákonná ustanovení České republiky a uvést žalovaného v omyl. Jeho úmysl byl od počátku

konzistentní, a to podat žádost o dočasnou ochranu v České republice. Opomenutí uvést

v relevantní kolonce formuláře, zda již žádal či nikoliv o dočasnou ochranu v Rumunsku, není dle

názoru krajského soudu natolik závažné, aby jej v kontextu souzené věci vyloučilo z možnosti

získat dočasnou ochranu v České republice a užívat zde práv ní plynoucích v České republice (viz

vyloučení účinků článku 11 směrnice), to vše za situace, kdy žalobce registroval v Rumunsku svou

žádost o dočasnou ochranu žádost za tíživé situace osoby prchající z vlasti sužované ozbrojeným

Shodu s prvopisem potvrzuje M. R.

konfliktem a při vědomí jisté jazykové bariéry. Je nutno míti na paměti, že v Rumunsku nikdy výhod

plynoucích z dočasné ochrany nečerpal.

54. Ve světle výše uvedeného má krajský soud za to, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona

č. 65/2022, ve znění účinném v době rozhodování žalovaného, („žádost o udělení dočasné ochrany je

nepřijatelná, jestliže byla podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném

členském státě Evropské unie“), není souladné se smyslem směrnice o dočasné ochraně, a jako důsledek

napadaného rozhodnutí nemůže obstát. Napadené rozhodnutí též zcela opomíjí, že článek 25

směrnice stanoví, že „členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu

v duchu solidarity Společenství.“

55. Česká vnitrostátní právní úprava tak má dle názoru krajského soudu při svém doslovném a

v souzené věci užitém výkladu nepřijatelné dopady z hledisek práva EU, resp. hledisek

ústavněprávních. Povinností soudu je, je-li to možné, vykládat vnitrostátní právo v souladu

s právem EU, resp. právo v souladu s ústavním pořádkem. Má-li krajský soud dostát této

povinnosti, musí se v určitých ohledech odchýlit od doslovného výkladu rozhodné vnitrostátní

úpravy a přiklonit se k výkladu reflektujícímu smysl a účel institutu dočasné ochrany, ve spojení

s povinností šetřit základní práva a svobody jednotlivců (zde zejména svoboda pohybu a pobytu).

56. Zejména při zohlednění dopadů napadeného rozhodnutí do právní sféry žalobce, jehož výstupem

je odnětí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, a důsledkem potažmo nepřijatelnost

(další) žádosti o mezinárodní ochranu, jakož i ve světle vyloučení účinků článků 11 směrnice, se jeví

článek 26 odst. 4 směrnice („v případě přemístění osoby z jednoho členského státu do druhého končí platnost

povolení k pobytu v členském státě, který osoba opouští, a tento členský stát přestane mít ve vztahu k těmto osobám

povinnosti související s dočasnou ochranou, přičemž dočasnou ochranu poskytne daným osobám nový hostitelský

členský stát“), jako nevhodně transponovaný. Pamětlivé zásady vertikálního účinku směrnice krajský

soud v souzené věci dovozuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť jím byly porušeny

zájmy a právní postavení žalobce, které mu plynuly z přímo účinných ustanovení práva EU (srov.

rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 7. 1991, ve věci C-89/90 Verholen, či jeho rozsudek

ze dne 14. 12. 1995, ve věci C-430/93 van Schijndel). V souzené věci bylo z projevu vůle žalobce

zřejmé, že hodlá registrovat svou žádost o dočasnou ochranu v České republice a hodlá zde i užívat

práv z dočasné ochrany plynoucích, což i následně nerušeně po dobu šesti měsíců po udělení

dočasné ochrany činil; tomuto výkonu práv žalobce je však napadeným rozhodnutím bráněno, a to

v důsledku transpozice směrnice, která odporuje jejímu duchu a smyslu.

VI. Závěr a náklady řízení

57. Žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou předpokládanou Soud proto

napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

58. V tomto žalovaný odstraní vady rozhodnutí ve smyslu ve smyslu výše

nastíněných úvah, a to vše při vědomí vertikálního účinku směrnice o dočasné ochraně, okolností

souzené věci a dopadů rozhodnutí do právní sféry žalobce.

59. Bude na žalovaném, aby na souzenou věc nazíral i z pohledu přiměřenosti dopadů napadeného

rozhodnutí ve smyslu , o pobytu cizinců na území České

republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o pobytu

cizinců“, přičemž ze skutkových okolností věci i z podané žaloby vyplývá, že žalobce v České

republice od doby, kdy mu zde byla poskytnuta dočasná ochrana, žije, pracuje, bydlí, přičemž jeho

úmyslem nikdy nebylo žít, pobývat a pracovat v Rumunsku. Dle ustálené rozhodovací praxe

Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 14. 3. 2018, č. j. -29, ze

Shodu s prvopisem potvrzuje M. R.

11

dne 6. 2. 2020, č. j. -40, či ze dne 29. 4. 2020, č. j. -37) platí, že pokud

cizinec tvrdí nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života, je správní orgán povinen

se s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v konkrétním typu

řízení posouzení přiměřenosti vyžaduje či nikoliv. Zde pro úplnost krajský soud poukazuje na znění

§ 4 odst. 3 zákona č. 65/2002 Sb., v jehož důsledku je § 174a zákona o pobytu cizinců plně

aplikovatelný i v souzené věci.

60. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle V řízení byl

plně procesně úspěšný žalobce, jemuž vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný je

zavázán k náhradě nákladů řízení žalobci podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996

Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen

„advokátní tarif“), ve výši 6 200 Kč za 2 úkony právní služby á 3 100 Kč (první porada s klientem

včetně převzetí a přípravy zastoupení, 1 x písemné podání ve věci samé - žaloba) podle § 9 odst. 4

písm. d) advokátního tarifu; a dále ve výši 600 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů za 2

úkony právní služby á 300 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Celková náhrada nákladů

řízení navýšená o DPH v zákonné výši činí celkem částku 8 228 Kč. Všechny tyto náklady žalobci

podle obsahu spisu prokazatelně vznikly a jedná se o náklady nezbytně nutné k uplatnění jeho práv.

Soud žalovaného k jejich zaplacení zavázal k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 zákona

č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)

ve spojení s ustanovením Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ustanovením

, neboť tato lhůta je přiměřená možnostem žalovaného.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud

nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele.

V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, pokud má stěžovatel,

jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické

vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

Ostrava 12. června 2023

JUDr. Kateřina Štěpánová, Ph.D.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje M. R.