Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
2 Azs 23/2023 - 49.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 Azs 23/2023 - 49
[26] K otázce přímé aplikace čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice lze odkázat na rozsudek NSS č. j. 10 Azs 194/2015 -32, podle něhož „[v] případě přímého účinku čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU by povinností krajského soudu bylo přezkoumat skutkovou i právní stránku případu ve věci mezinárodní ochrany ke dni svého rozhodnutí. Žadatel o mezinárodní ochranu má však též primárně povinnost uvést v řízení před správním orgánem všechny skutečnosti, které jsou mu známé a které mohou být relevantní z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany, a dát příležitost správnímu orgánu, aby o takto přednesených důvodech jeho žádosti kvalifikovaně rozhodl. Nejvyšší správní soud po prostudování spisového materiálu konstatuje, že stěžovatel tato tvrzení bez pochybností mohl uvést již v řízení před žalovaným, neboť se jedná o skutečnosti, které nenastaly až v průběhu správního řízení, a musely být stěžovateli při podání žádosti o mezinárodní ochranu známy. Neuvedl-li stěžovatel v řízení před správním orgánem posuzujícím jeho žádost všechny relevantní skutečnosti, neumožnil mu je kvalifikovaně posoudit a učinit součástí rozhodnutí, musí nést riziko v podobě zamítavého rozhodnutí. Povinnost určenou čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU nelze chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v různých fázích řízení, včetně přezkumného soudního řízení. Jedná se o opatření, které má zamezit nesprávnému posouzení situace žadatelů ve světle aktuálních poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich osobních poměrů.“ (podtrženo NSS). Ačkoli Ústavní soud následně ústavní stížnost proti tomuto rozsudku zamítl nálezem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16 , je vhodné pro úplnost uvést, že se zcela neztotožnil s názorem správních soudů, že nové důvody lze přednést, pouze pokud je žadatel bez své viny nemohl uvést již v řízení před správním orgánem. Podle Ústavního soudu je totiž potřeba zohlednit, že existuje i řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před orgánem prvního stupně. Mezi takové ospravedlnitelné důvody Ústavní soud zařadil například to, že „dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou“.
[27] Stěžovatelka spatřuje zásah do soukromého a rodinného života v tom, že se narodila v České republice, její bratr je tady plně integrován, její rodiče tady žijí více než pět let, její otec zde má práci apod. I kdyby Nejvyšší správní soud akceptoval, že by se jednalo o skutečnosti relevantní pro přiznání některé z forem mezinárodní ochrany, což nečiní, s ohledem na shora uvedené samy tyto skutečnosti k prolomení zásady přezkumu správního rozhodnutí podle stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, nestačí. Za prvé, k prolomení této zásady může dojít pouze v řízení před krajským (městským) soudem a nikoli v řízení o kasační stížnosti, a za druhé, je třeba, aby nové skutečnosti nebyly předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení bez vlastního zavinění cizince, případně zde nenastaly ospravedlnitelné důvody předvídané Ústavním soudem. Nic z uvedeného se v nyní projednávané věci nestalo. Stěžovatelka, popř. její zákonný zástupce, si byli této své rodinné situace jistě dobře vědomi již v řízení před žalovaným i městským soudem, nicméně bez jakéhokoli relevantního důvodu tuto argumentaci neuplatnili. Nebylo tak povinností městského soudu se uvedeným jakkoli zabývat (§ 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ).
[28] Dlužno dodat, že zásah do rodinného a soukromého života může být v některých případech azylově relevantní, nicméně jen pokud se jedná o velmi výjimečné okolnosti, které musí tvrdit sám žadatel. Stěžovatelka v nyní projednávané věci žádné výjimečné okolnosti rodinného života netvrdila ani ve správním řízení, ani v řízení soudním, jak již bylo objasněno výše. K přání stěžovatelky zůstat s rodinou na území České republiky soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 –60, v němž uvedl, že „(i)nstitut azylu není nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit.“ Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je „azyl (…) institutem zcela výjimečným, který neslouží jako náhrada institutů zákona č. 326/1999 Sb. , zákona o pobytu cizinců“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 -46), a tudíž snaha o legalizaci pobytu není azylově relevantním důvodem (srov. rozsudky ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 –46, publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004–81, či usnesení ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/201626 ). Nezletilé stěžovatelce však nic nebrání, aby využila pobytových titulů podle zákona o pobytu cizinců; při rozhodování o její žádosti pak správní orgány jistě vezmou na zřetel výše uvedené okolnosti.
[29] K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu žalovaným Nejvyšší správní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, např. na rozsudky ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/200359 , ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 -42, ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 -26, ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 -30, či ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 -17. Ve vztahu ke shromážděným podkladům pak rovněž na rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 -81, podle kterého musí být užité podklady (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné. Žalovaný a následně městský soud při posouzení skutkového stavu vycházeli především z výpovědi stěžovatelčina zákonného zástupce a dále z informací, které žalovaný shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Nigérii; konkrétně ze Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2020 vydané 30. 3. 2021; Informace MZV ČR č. j. 112124-6/2020-LPTP ze dne 29. 5. 2020: Situace neúspěšných žadatelů o mez. ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dl. pobytu v zahraničí; Informace OAMP: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 3. 7 2020; Informace OAMP: Boko Haram – všeobecný přehled ze dne 9. 10. 2020, Informace OAMP: Fulové, profil etnika ze dne 19. 8. 2021; Informace australské vlády: Zpráva o zemi Ministerstva zahraničních věcí a obchodu, vnitřní přesídlení ze dne 3. 12. 2020; článku ČTK ze dne 3. 9. 2021: Nigerijským úřadům se vzdalo 6 tis. radikálů z Boko Haram a jejich příbuzných. Žalovaný vycházel rovněž ze spisového materiálu k žádosti o mezinárodní ochranu otce nezl. stěžovatelky č. j. OAM193/ZA-ZA11-2018 a její matky č. j. OAM-192/ZA-ZA11-2018. Městský soud navíc provedl k důkazu stěžovatelkou poukazovanou zprávu EASO: Country Guidance: Nigeria; Common analysis and guidance note z října 2021. Uvedené podklady splňují výše jmenované podmínky a na jejich základě byl skutkový stav zjištěn dostatečně pro posouzení věci ve smyslu citované judikatury.
[30] Pokud jde o související námitku stěžovatelky, že žalovaný vycházel z neaktuálních informací o situaci v zemi původu, k tomu Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem uvádí, že shora uvedené informace, které jsou založeny ve správním spisu, nelze v tomto konkrétním případě považovat za zastaralé. Zastaralost zpráv nelze posuzovat pouze na základě faktu, že od vypracování, resp. vydání takové informace uplynul určitý čas; zastaralá je taková zpráva, která obsahuje informace, které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť situace, již zpráva popisuje, je již zcela jiná. Pokud se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará pouhý týden a pokud je situace stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 45 Az 21/2016 -55, publ. pod č. 3714/2018 Sb. NSS). Tvrdí-li tedy stěžovatelka, že se jedná o zastaralé informace, je také třeba, aby uvedla, z čeho tak usuzuje, přičemž se nelze spokojit s obecnou výtkou o jejich neaktuálnosti.
[31] K namítané nevěrohodnosti výpovědi zákonného zástupce Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že řízení ve věci žádosti o mezinárodní ochranu otce stěžovatelky již bylo pravomocně ukončeno (rozhodnutí ze dne 28. 7. 2020, č. j. OAM-193/ZA-ZA11-K03-R2-2018), uvedené rozhodnutí obstálo také v soudním přezkumu (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2021, č. j. 32 Az 11/2020 ) a řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno v důsledku jejího zpětvzetí (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2023, č. j. 2 Azs 301/2021 -53). V projednávané věci je nepochybné, že právní postavení nezletilé stěžovatelky jakožto žadatelky o azyl je do jisté míry závislé na právním postavení jejího otce, rovněž žadatele o azyl. Současně je však jejich azylové příběhy nutno posuzovat samostatně, neboť rozhodování ve věcech azylových je přísně individualizováno a mezi oběma řízeními je nezbytné odlišovat míru, v jaké dochází k porušování základních lidských práv u každé jednotlivé osoby zvlášť (přiměřeně srov. rozsudek NSS ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 -81, resp. rozsudek ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 -57, publ. pod č. 1943/2009 Sb. NSS). Zákonný zástupce stěžovatelky nicméně ve vztahu k nezl. stěžovatelce uváděl pouze důvody, které se týkaly jeho samotného (spirituální útoky příbuzných namířené proti jeho matce a v budoucnu potenciálně proti němu kvůli majetku a kriminální skupiny – kulty, které požadovaly, aby se stal jejich členem, což odmítal, pročež byl cílem pouliční kriminality) a poukazoval obecně na situaci v Nigérii, kterou považoval za nebezpečnou. Z žádného jeho tvrzení nelze dovodit, že by nezl. stěžovatelka mohla být ve větším nebezpečí v případě návratu do země původu než on samotný. Lze tak vycházet z toho, že otec stěžovatelky nepředestřel dostatečné důvody pro udělení jakékoli formy mezinárodní ochrany ani ve své věci, natož ve věci nezletilé stěžovatelky. Naráží-li stěžovatelka na to, že zákonný zástupce uvedl konkrétní název skupiny, která měla být původcem pronásledování, v důsledku svých obav až v řízení před městským soudem, Nejvyšší správní soud aprobuje závěry tohoto soudu, který se uvedeným zabýval v bodech 29–31 napadeného rozsudku a dovodil, že pro další posuzování azylového případu stěžovatelky tato stručná informace o konkrétním názvu skupiny neměla žádnou relevanci a není důvodem pro další posuzování jejího azylového příběhu. Nejvyšší správní soud k této námitce uzavírá, že z napadeného rozhodnutí neplyne, že by žalovaný posoudil výpověď zákonného zástupce stěžovatelky jako nevěrohodnou. Žalovaný, potažmo městský soud, při hodnocení sdělených skutečností v kontextu shromážděných podkladů o zemi původu, toliko nedovodil, že by tyto skutečnosti odůvodňovaly udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry žalovaného, resp. městského soudu, neznamená, že jsou tyto závěry nesprávné.
[32] Městský soud se tedy v projednávané věci nedopustil žádného zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky; respektoval judikaturu, od níž se sám Nejvyšší správní soud nehodlá jakkoli odchýlit. Při přezkoumávání skutkového stavu se nedopustil chyb, které by svojí povahou stály proti samotným základním zásadám přezkumného soudního řízení; stejně tak napadený rozsudek nevykazuje žádné nedostatky, které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí, natož pak nedostatky závažné.
[33] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky; odmítl ji proto podle § 104a s. ř. s. s. ř. s. jako nepřijatelnou. O věci rozhodoval bez jednání za podmínek § 109 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s.
[34] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle § 60 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. , přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 -33, č. 4170/2021 Sb. NSS. Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rozsah jeho úřední činnosti, a proto ani jemu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
[35] V řízení o kasační stížnosti byla stěžovatelka zastoupena advokátem na základě usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 2 Azs 23/202326 . Podle § 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M, učinil dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif “) – (i) příprava a převzetí zastoupení a (ii) doplnění kasační stížnosti. Za každý tento úkon náleží jmenovanému mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu]. Tato náhrada nákladů řízení se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 2 x 300 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů dle § 35 odst. 10 s. ř. s. s. ř. s. navýšena o částku odpovídající DPH 21 %. Celkem mu tedy bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena částka 8228 Kč, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2023
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu