Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 86/2023 - 53

IV.

[4] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, o nichž rozhodoval před krajským soudem specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. , publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

[5] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon. Otázce přijatelnosti kasační stížnosti se ostatně stěžovatel vůbec nevěnoval a ani náznakem neuvedl, proč by snad jeho kasační stížnost měla být přijatelná.

[6] Nejvyšší správní soud se již opakovaně zabýval námitkami obsaženými v kasační stížnosti. K implicitně namítané nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí a rozsudku městského soudu lze odkázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. , ze dne 29. 7. 2004, č. j. , ze dne 1. 6. 2005, č. j. , a ze dne 21. 8. 2008, č. j. , ze dne 23. 7. 2008, č. j. , ze dne 23. 7. 2009, č. j. , ze dne 28. 3. 2013, č. j. , ze dne 16. 7. 2014, č. j. atp. Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány i městský soud důkladně posoudily tvrzený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele, resp. důsledky povinnosti opustit území EU pro stěžovatele a jeho partnerku a dceru. Městský soud argumentaci správních orgánů náležitě přezkoumal a ztotožnil se s jejich závěry. Kasační soud dodává, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. , či ze dne 29. 6. 2017, č. j. ). Takové vady Nejvyšší správní soud neshledal. Nejvyšší správní soud dodává, že i skutkový stav byl zjištěn dostatečně a v souladu s judikaturou, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. , ze dne 18. 12. 2003, č. j. , ze dne 17. 6. 2004, č. j. , ze dne 21. 12. 2005, č. j. , ze dne 13. 8. 2008, č. j. , ze dne 27. 1. 2009, č. j. .

[7] Přiměřeností dopadů rozhodnutí o povinnosti cizince opustit území členských států EU podle § 50a zákona o pobytu cizinců do jeho soukromého a rodinného života se Nejvyšší správní soud zabýval již např. v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. , ze dne 27. 2. 2020, č. j. , nebo ze dne 27. 6. 2022, č. j. . Následně tak učinil rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. . Postup správních orgánů i městského soudu uvedené judikatuře plně odpovídá.

[8] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. dospěl k závěru, že „nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že zásah do jeho soukromého a rodinného života v důsledku napadeného rozhodnutí není přiměřený. Nejvyšší správní soud dal za pravdu závěrům správních orgánů, podle kterých rozhodnutí o povinnosti opustit území sice představuje určitý zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele, ovšem s ohledem na to, že jde o v podstatě nejmírnější opatření pro cizince neoprávněně pobývajícího na území ČR, které není spojeno se stanovením doby, po kterou je cizinci vstup na území ČR zakázán, lze tento zásah považovat za přiměřený. Stěžovatel sice na území ČR pobývá dlouhodobě (do ČR přicestoval v roce 2005), avšak již od roku 2010 nedisponuje žádným pobytovým oprávněním, za což byl také v minulosti opakovaně sankcionován. Svůj pobyt se snažil různými, i zjevně účelovými (stěžovatel žádal o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU v době, kdy již měl vztah se svou manželkou) způsoby legalizovat, avšak bezúspěšně. Na území ČR má sice rodinu (manželku a dvě nezletilé dcery), tu si však založil již s vědomím svého protiprávního pobytu a musel tak dopředu počítat s tím, že bude nucen si svůj pobyt na území ČR zlegalizovat. Nezletilé děti stěžovatele mohou po nezbytnou dobu, kdy bude stěžovatel muset vycestovat za účelem vyřízení potřebného pobytového oprávnění v zemi původu, setrvat na území ČR se svou matkou.“

[9] V rozsudku č. j. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „v případě vycestování stěžovatele tak dojde po omezenou dobu k zásahu do jeho rodinného a soukromého života, půjde však z hlediska legalizace jeho pobytu o nezbytný a naprosto minimální důsledek jeho protiprávního setrvávání na území České republiky.“

[10] S citovanými závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje i v nyní posuzovaném případě. Městský soud, resp. správní orgány se podle Nejvyššího správního soudu nedopustily žádných pochybení, pro která by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Správní orgány přihlížely ke konkrétním okolnostem daného případu a skutečnost, že je vyhodnotily v neprospěch stěžovatele, nemá bez dalšího za následek nezákonnost či vadnost jejich rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. ). Správní orgány ve svých rozhodnutích uvedly i okolnosti, ze kterých vycházely při úvahách o uložení povinnosti opustit území EU; jedná se o nejmírnější opatření vůči osobě, jež není držitelem žádného platného oprávnění k pobytu na území České republiky, které nemá žádné negativní dopady do budoucna. Poté, co si stěžovatel vyřídí příslušná pobytová oprávnění, mu nebrání nic v tom, aby se na území České republiky vrátil. O dceru se po dobu jeho nepřítomnosti může postarat její matka, která zde má zázemí širší rodiny stěžovatele, přičemž kontakt mohou udržovat též prostřednictvím moderních telekomunikačních technologií nebo sociálních sítí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. ).

[11] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 3. 2015, č. j. uvedl, že: „Pokud byl rodinný život rozvíjen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizinec pobývá na území nelegálně, vede to zpravidla k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci B. a ostatní proti Švédsku, 3. 4. 2012, stížnost č. 1722/10, § 50; či J. O. S. proti Spojenému království, 26. 1. 1999, stížnost č. 43279/98, nebo A. S. proti Lotyšsku, 9. 11. 2000, stížnost č. 50065/99). Komentář k Úmluvě uvádí, že stížnosti osob, které si založily rodinu až poté, co jejich pobyt byl z určitého důvodu nelegální, jsou běžně Evropským soudem pro lidská práva odmítány jako zjevně neopodstatněné, a to i samosoudcem, který má pravomoc odmítnout stížnost, pokud lze rozhodnutí o její nepřijatelnosti učinit bez dalšího přezkoumání (Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J. Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 958).“

[12] Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. zdůraznil, že „jeli shledáno, že k založení rodinného života došlo až v době, kdy stěžovatelův pobytový status v hostitelské zemi byl nejistý, porušení práva na respektování rodinného života dle čl. 8 Úmluvy lze konstatovat pouze výjimečně (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci J. proti Nizozemsku, cit. výše, § 108; rozsudek ESLP ve věci N. proti Norsku, cit. výše, § 70; rozhodnutí ESLP ve věci N. proti Norsku ze dne 26. 1. 2016, č. 30984/13, § 28; rozhodnutí ESLP ve věci A. proti Švédsku ze dne 14. 5. 2019, č. 23270/16, § 37; rozhodnutí ESLP ve věci E. proti Švédsku ze dne 17. 9. 2019, č. 57750/17, § 46).“ Rovněž v nyní posuzované věci stěžovatel přistoupil k budování partnerského vztahu a založení rodiny v době, kdy byla jeho pobytová situace přinejmenším značně nejistá, a to nejen s ohledem na chybějící pobytový titul, ale i na řadu správních a soudních rozhodnutí, jež nebyla z pohledu pobytového statusu stěžovatele příznivá.

[13] Výše citované judikaturní závěry se týkají obdobných dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele v důsledku jeho vycestování z území České republiky. Nejvyšší správní soud zároveň neshledal důvod se od těchto závěrů v nyní posuzované věci odchýlit. Městský soud nepochybil, pokud ze shora uvedených závěrů vycházel. V napadeném rozsudku přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů je lze využít i v nyní posuzovaném případě. Jelikož tak dopady do soukromého a rodinného života stěžovatele v důsledku opuštění České republiky nejsou ani v posuzovaném případě nepřiměřené, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud se závěrem městského soudu, který neshledal rozhodnutí správních orgánů za rozporná s čl. 10 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

[14] Pokud se dále jedná o otázku tvrzeného hrozícího postihu stěžovatele ze strany arménských orgánů z důvodu nenastoupení k výkonu vojenské služby, je třeba uvést, že branná povinnost je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany a nepředstavuje sama o sobě vážnou újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. , ze dne 7. 8. 2012, č. j. , nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. , ze dne 17. 6. 2015, č. j. , ze dne 22. 7. 2015, č. j. , ze dne 10. 9. 2015, č. j. , ze dne 11. 8. 2016, č. j. , nebo ze dne 2. 9. 2021, č. j. ). Pokud se jedná konkrétně o situaci v Arménii, Nejvyšší správní soud doplňuje i odkaz na usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. , ve kterém mj. uvedl, že „Ze shromážděných podkladů je navíc zřejmé, že pokud stěžovateli jeho přesvědčení brání ve výkonu vojenské služby, má v Arménii zákonnou možnost vykonat náhradní vojenskou službu.“ Odmítání nástupu k vojenské službě z důvodu náboženského či politického přesvědčení (tj. možné azylově relevantní okolnosti) přitom stěžovatel nikdy netvrdil, neboť jak sám dříve v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany sdělil, byl od vojenské služby osvobozen. Teprve až v rámci své druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany zmínil, že za toto osvobození zaplatil, přičemž se jednalo pouze o osvobození dočasné (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. , ve věci téhož stěžovatele). K tvrzení ohledně možné trestněprávní sankce za nenastoupení vojenské služby lze pak poukázat zejména na rozsudek ze dne 19. 10. 2006, č. j. , ve kterém zdejší soud konstatoval, že „Obava založená na tvrzení stěžovatele, že by mohl být trestně stíhán za vyhýbání se vojenské službě, nemůže být považována za strach z pronásledování, neboť trest hrozící za vyhýbání se výkonu vojenské služby by musel mít persekuční charakter (…) Vyhýbání se vojenské službě je tak obecně chápáno jako porušení zákona a trest za porušení této povinnosti není považován za persekuci.“ Se stejným výsledkem byla posouzena daná právní otázka například také v usneseních Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. , ze dne 22. 7. 2015, č. j. , ze dne 10. 9. 2015, č. j. , ze dne 31. 8. 2016, č. j. , či v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. . Lze proto v souladu s městským soudem konstatovat, že podle citované judikatury není ani potenciálně hrozící trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby samo o sobě azylově relevantním důvodem, a nemůže tak představovat ani možné zacházení v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato námitka tak nemůže založit pochybnosti o tom, že by v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí mohlo dojít k porušení zásady nonrefoulement. Nadto je možné v tomto ohledu přisvědčit městskému soudu v hodnocení jisté účelovosti daných tvrzení stěžovatele, neboť nelze shledat racionálního důvodu, pro který stěžovatel tyto informace nesdělil již během správního řízení a poprvé tak učinil až v řízení před městským soudem.

[15] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle

[16] O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v dané věci Nejvyšší správní soud nerozhodoval, jelikož rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného prodlení po provedení nezbytných procesních úkonů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. ).

[17] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle věty první ve spojení s , podle kterých, nestanovíli tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. , část III. 4., usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. ). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

[18] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly, a ani právo na náhradu řízení neuplatnila ( ).

[19] Protože nebylo rozhodováno o návrhu na přiznání odkladného účinku, Nejvyšší správní soud rozhodl podle věta první , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku za tento návrh.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. června 2023

David Hipšr

předseda senátu