Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Azs 4/2023 - 22

- 23

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců Mgr. Michala Bobka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: V. X. N., zast. Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2022, č. j. CPR294603/ČJ2022930310V236, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 12. 2022, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2022, č. j. CPR294603/ČJ2022930310V236. Tímto rozhodnutím žalovaná potvrdila prvostupňové rozhodnutí Policie České republiky, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 2. 8. 2022, č. j. KRPU81830104/ČJ2019040026SV, jímž bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění podle , o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ “); stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce 6 měsíců a stanovena lhůta k vycestování z území v délce 60 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

[2] Stěžovatel namítá předně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Tu spatřuje v tom, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, pokud jde o (i.) absenci konkrétního poukazu v napadeném rozhodnutí na právní předpis, který měl porušit, a (ii.) zásah a přiměřenost dopadu do jeho soukromého a rodinného života. Uvádí, že závazné stanovisko Ministerstva vnitra o možnosti vycestovat do země původu (Vietnamu), na které krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal, nevypovídá ničeho o přiměřenosti zásahu. Pokud jde o věcnou argumentaci, namítá, že jeho jednání by bylo možné kvalifikovat pouze jako porušení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Uložení správního vyhoštění poté považuje za nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Konečně namítá, že ve správním řízení nebylo ověřováno, zda je možné realizovat soukromý a rodinný život v domovském státě.

[3] Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti zabýval její přijatelností ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce ( ).

[4] Podstatný přesah zájmů stěžovatele Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. , č. 933/2006 Sb. NSS (k uplatnitelnosti tam vyslovených názorů na současnou právní úpravu srov. např. rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2021, č. j. ). Podstatný přesah bude dán pouze v případech, kdy se kasační stížnost (1) týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu anebo (2) právních otázek řešených dosavadní judikaturou rozdílně. Podstatný přesah zájmů stěžovatele bude dán (3) rovněž v případě potřeby učinit odklon od ustálené judikatury. Konečně bude kasační stížnost přijatelná (4) tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Takovým pochybením jsou především případy, kdy krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zároveň však platí, že NSS soud není v rámci hodnocení přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. V rámci posouzení přijatelnosti také z povahy věci není místo pro plnohodnotný věcný přezkum napadeného rozhodnutí, tudíž se v uvedené souvislosti Nejvyšší správní soud omezuje na případy zjevných pochybení krajského soudu.

[5] Žádný z těchto případů není dán. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

[6] K požadavkům na odůvodňování soudních rozhodnutí a jejich přezkoumatelnost existuje ustálená judikatura. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že aby bylo soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při jejich posuzování, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (rozsudky ze dne 1. 6. 2005, č. j. , ze dne 21. 8. 2008, č. j. , a ze dne 21. 5. 2015, č. j. ). Povinností soudu je tak řádně se vypořádat se žalobní argumentací (rozsudky ze dne 1. 6. 2005, č. j. , a ze dne 21. 8. 2008, č. j. , ze dne 21. 5. 2015, č. j. ). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí námitku a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. ). Podstatné tak je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v určitých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. ). Soud tedy musí předložit vlastní ucelenou argumentaci, která oprávněnost vznesených námitek vyvrací. Tento postup je přitom rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. ).

[7] Pokud jde o rozhodování o správním vyhoštění, lze poukázat na rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2015, č. j. , podle něhož správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců lze uložit za opakované porušení v zásadě jakéhokoli právního předpisu či předpisů, tedy nejen zákona o pobytu cizinců (rozsudek NSS ze dne ze dne 6. 8. 2015, čj. ). Typicky se však jedná právě o opakované porušení ustanovení zákona o pobytu cizinců, např. pokud dojde k neoprávněnému pobytu na území v rozporu s předchozím rozhodnutím o správním vyhoštění či uloženou povinností vycestovat z území (srov. rovněž např. rozsudky NSS ze dne 31. 8. 2017, č. j. , či ze dne 30. 7. 2020, č. j. , či ze dne 24. 1. 2019, č. j. ).

[8] Konečně i k otázce posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí o vyhoštění s ohledem na soukromý a rodinný život cizince existuje ustálená judikatura. Z ní plyne, že zohlednit je třeba zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, jakož i to, zda neexistují nepřekonatelné překážky k rodinnému životu v zemi původu (rozsudky NSS ze dne 5. března 2013 č. j. či ze dne 23. května 2018 č. j. , a například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. ledna 2006 ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99). Pro účely tohoto posouzení hrají podstatou roli tvrzení samotného stěžovatele (např. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2020, čj. ). Významná z hlediska veřejného zájmu konkurujícího právu cizince na respektování rodinného života je navíc i předchozí trestná činnost cizince a problematická pobytová historie na území (srov. např. rozsudky NSS ze dne 22. 4. 2021, č. j. , ze dne 16. 10. 2019, č. j. či ze dne č. j. ). Veřejný zájem státu na správním vyhoštění cizince tedy může převážit nad právem na respektování soukromého a rodinného života, jež zahrnuje rovněž posouzení nejlepšího zájmu dítěte při správním vyhoštění jeho rodiče (rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. ).

[9] K řešení všech otázek nastolených v kasační stížnosti tedy existuje ustálená judikatura. Nejvyšší správní soud neshledal tuto judikaturu rozpornou. Rovněž necítí potřebu se od ní odchýlit. Nedospěl ani k závěru, že by se krajský soud v napadeném rozsudku dopustil zjevného pochybení, které by mělo zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Rozhodnutí žalovaného a krajského soudu má oporu ve správním a soudním spise a reflektuje závěry citované judikatury. Krajský soud se v bodech 18 a 19 napadeného rozsudku podrobně věnoval konkretizaci stěžovatelem porušeného předpisu ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců. Pokud stěžovatel opakovaně nerespektoval ustanovení zákona o pobytu cizinců, nelze v jeho případě hovořit o uplatnění § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 tohoto zákona.

[10] Přiměřeností dopadu rozhodnutí o vyhoštění se poté krajský soud věnoval v bodech 23 až 25 napadeného rozsudku. Námitka, že tak krajský soud učinil pouze v bodě 27 s odkazem na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, tudíž není přiléhavá; v tomto bodě se krajský soud zabýval překážkami vycestování s ohledem na situaci v zemi původu. Samotné posouzení přiměřenosti ve vztahu k soukromému a rodinnému životu stěžovatele a jeho rodině (jež krajský soud v bodě 23 převzal ze správních rozhodnutí) reflektuje závěry citované judikatury, včetně kritérií stanovených v rozsudku č. j. , na která stěžovatel v žalobě a v kasační stížnosti poukazuje (srov. zejména strany 5 až 7 prvostupňového rozhodnutí a strany 6 až 9 napadeného rozhodnutí). Správní orgány i krajský soud provedly rovněž judikaturou vyžadované posouzení s ohledem na konkurující veřejný zájem státu na vyhoštění stěžovatele na straně jedné a soukromým zájmem stěžovatele a jeho rodiny, včetně nezletilých dcer, na respektování soukromého a rodinného života. Zohledněna byla konečně i možnost přenesení společného života stěžovatele a jeho rodiny do země původu (s ohledem na zázemí rodiny v ČR a naopak existující rodinné vazby stěžovatele ve Vietnamu).

[11] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto ji odmítl pro nepřijatelnost podle

[12] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ve spojení s věty první (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. , část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. května 2023

JUDr. Barbara Pořízková

předsedkyně senátu