Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
9 Azs 44/2023 - 38.pdf
PDF · 0 B
No categories available
9 Azs 44/2023 - 38
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná pověřený zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání (§ 102 a násl. s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud nepřijatelnost podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto usnesení může jednat v typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[10] Ve vztahu k přijatelnosti kasační stížnosti žalovaného (správního orgánu) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/200659, č. 1143/2007 Sb. NSS, konstatoval, že kasační stížnost lze považovat za přijatelnou, pokud je shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu (obdobně srov. usnesení NSS ze dne 14. 10. 2021, č. j. 9 Azs 157/202129, odst. [16]).
[11] Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal, že by se krajský soud dopustil zásadního pochybení při výkladu práva nebo se odchýlil od ustálené judikatury. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[12] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, zabýval se NSS nejprve tím. Pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady tento kasační důvod naplňují (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS). V projednávané věci napadený rozsudek nepřezkoumatelný není, jelikož krajský soud podrobně a srozumitelně odůvodnil, z jakých důvodů přistoupil ke zrušení rozhodnutí stěžovatele.
[13] Brojíli stěžovatel proti závěrečným bodům napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že z nich nevyplývá, že by měl stěžovatel diskreční oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III využít, jakkoliv je v bodě 32. napadeného rozsudku uveden opak. Krajský soud pouze shledal, že v případě žalobce existují silné důvody pro využití tohoto oprávnění, a proto by měl žalovaný pochopitelně a přezkoumatelně odůvodnit, proč tak neučinil.
[14] Co se týče věci samé, krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro nepřezkoumatelnost, jelikož stěžovatel dostatečně neodůvodnil, proč nevyužil diskreční oprávnění dané mu v čl. 17 nařízení Dublin III a nepřevzal odpovědnost za vyřízení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel především namítá, že nevyužití diskrečního oprávnění odůvodnil řádně. Nejvyšší správní soud se diskrečním oprávněním v čl. 17 nařízení Dublin III i povinností správního orgánu jeho (ne)aplikaci odůvodnit ve své judikatuře již opakovaně zabýval (viz stěžovatelem i žalobcem citovaný rozsudek č. j. 2 Azs 222/201624, dále např. rozsudky ze dne 28. 3. 2017, č. j. 6 Azs 16/201761, ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 Azs 200/201816, nebo nedávný ze dne 22. 3. 2023, č. j. 5 Azs 24/202323). V projednávané věci neshledal důvod se od této judikatury odchýlit.
[15] Článek 17 nařízení Dublin III zakotvuje diskreční ustanovení, dle kterého může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Jak uvedl též krajský soud v bodě 22. napadeného rozsudku, podle bodu 17 odůvodnění nařízení lze diskreční oprávnění využít zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny (obdobně srov. rozsudky č. j. 7 Azs 200/201816, odst. [12], nebo č. j. 5 Azs 24/202323, odst. [17]).
[16] Krajský soud z uvedeného správně dovodil, že existence rodinných vazeb je relevantním důvodem pro alespoň zvážení možnosti převzít odpovědnost za posouzení žádosti dotyčného o mezinárodní ochranu (viz bod 23. napadeného rozsudku, obdobně rozsudek č. j. 7 Azs 200/201816, odst. [17], s odkazem na rozsudek ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/201644, č. 3560/2017). Krajský soud též správně aplikoval výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu k čl. 17 nařízení Dublin III, ze které vyplývá, že: „pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci uvedeného ustanovení učinit“ (rozsudek č. j. 2 Azs 222/201624, odst. [33], obdobně č. j. 6 Azs 16/201761, nebo č. j. 5 Azs 24/202323, odst. [17], ze kterého výslovně plyne povinnost nevyužití diskrečního oprávnění odůvodnit). Za případ hodný zvláštního zřetele je podle rozsudku č. j. 2 Azs 222/201624 třeba považovat mj. takový, ve kterém má žadatel o mezinárodní ochranu k České republice zvláštní vztah. Ten lze v projednávané věci jistě spatřovat ve skutečnosti, že žalobce má v České republice manželku, jakož i nemovitost, ve které společně žijí, resp. chtějí žít (srov. již citovaný rozsudek č. j. 7 Azs 200/201816, odst. [16]).
[17] V projednávané věci Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i stěžovatelem, že rozhodnutí stěžovatele určitou úvahu ohledně čl. 17 nařízení Dublin III v souladu s výše uvedenou judikaturou obsahuje (ke konci str. 5 a na str. 6 rozhodnutí stěžovatele). Z logiky věci i z výše citovaného rozsudku č. j. 2 Azs 222/201624 však vyplývá, že případná úvaha o (ne)uplatnění diskrečního oprávnění musí být přezkoumatelná. Krajský soud v projednávané věci přesvědčivě odůvodnil, proč úvahu stěžovatele k neaplikaci čl. 17 nařízení Dublin III za dostatečnou, resp. přezkoumatelnou nepovažuje (viz zejména body 26. až 31. napadeného rozsudku) a Nejvyšší správní soud v závěrech krajského soudu neshledal zásadní pochybení. Současně, jak správně připomněl žalobce, smyslem diskrečního oprávnění je hledat a nacházet racionální řešení přiměřená konkrétním okolnostem (srov. opakovaně citovaný rozsudek č. j. 2 Azs 222/201624, odst. [33]). I proto jestliže se stěžovatel rozhodl diskreční oprávnění dané mu v čl. 17 nařízení Dublin III nevyužít, byl povinen to dostatečně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnit s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl podle § 104a s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k aplikaci tohoto ustanovení namísto § 60 odst. 3 s. ř. s. srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný žalobce má nárok na náhradu nákladů řízení, přičemž byl v řízení zastoupen advokátem. Náhradu nákladů žalobci tak tvoří odměna jeho advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. K tomu je třeba připočíst 300 Kč paušální náhradu hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Náhrada není zvýšena o daň z přidané hodnoty, neboť zástupce žalobce nedoložil, že by byl jejím plátcem. Dohromady je tedy stěžovatel povinen žalobci nahradit náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, a to k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
JUDr. Radan Malík
předseda senátu