Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 321/2021 - 30

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: LT Agency s. r. o., se sídlem Příkop 843/4, Brno, zastoupená Mgr. Vítem Kubalcem, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. – 74,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 7. 2019, č. j. 2062/1.30/19-5, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 20. 12. 2018, č. j. 34864/9.30/18-8, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle , o zaměstnanosti (dále jen „“), a byla jí uložena pokuta ve výši 4 100 000 Kč. Přestupku se měla dopustit tím, že umožnila výkon nelegální práce 58 zaměstnancům, a to „na základě dohod o provedení práce a bez povolení k zaměstnání“. K žádosti o vydání povolení k zaměstnání cizinci ze třetích zemí sice přiložili návrh pracovní smlouvy, nicméně po vydání povolení k zaměstnání se žalobkyní uzavřeli (namísto k žádosti přiložené pracovní smlouvy) dohodu o provedení práce.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. – 74, zamítl jako nedůvodnou.

[3] Krajský soud neshledal důvodnou žalobní námitku, podle níž nezakazuje zaměstnávání cizinců ze třetích zemí na základě dohod o provedení práce. Uvedl, že podle může být povolení k zaměstnání vydáno pouze po předložení pracovní smlouvy, dohody o pracovní činnosti nebo smlouvy o smlouvě budoucí, týkající se uzavření pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti. Jelikož vydání povolení k zaměstnání je ve smyslu podmínkou sine qua non pro přijetí cizince do zaměstnání, je zřejmé, že neumožňuje zaměstnat cizince na základě dohody o provedení práce. Povolení k zaměstnání je pak spjato s konkrétními okolnostmi konkrétního zaměstnání konkrétního cizince. Nedávalo by smysl, aby po vydání povolení k zaměstnání, které bylo vydáno ve vztahu k deklarovaným podmínkám zaměstnání, mohly být tyto podmínky měněny.

[4] Dále se krajský soud zabýval námitkou, že žalobkyně dodržela podmínky uvedené v povolení k zaměstnání, přičemž si nemohla být vědoma toho, že se k vydanému povolení vztahují další podmínky, které v něm výslovně uvedeny nejsou. Krajský soud přisvědčil žalobkyni, že nebyla účastníkem správního řízení o žádosti o vydání povolení k zaměstnání, a nemohl jí tak být znám obsah těchto žádostí, v nichž cizinci jako druh pracovněprávního vztahu uvedli „pracovní poměr“. Z okolností projednávané věci nicméně vyplynulo, že je žalobkyně v oblasti zaměstnávání cizinců „rutinérem“, a tudíž musela disponovat znalostmi týkajícími se procesu zaměstnávání cizinců. Zároveň musela vědět, že cizinci při podání žádosti o vydání povolení k zaměstnání deklarovali výkon závislé práce v pracovním poměru, neboť k žádosti přiložili návrh pracovní smlouvy, jež měla být uzavřena s žalobkyní jako zaměstnavatelem.

[5] Proti rozsudku podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod (dále jen „“).

[6] Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda je možné po vydání povolení k zaměstnání změnit podmínky výkonu závislé práce tak, že nebude vykonávána na základě pracovní smlouvy, ale na základě dohody o provedení práce. Dále stěžovatelka uvádí, že v povolení k zaměstnání nejsou uvedeny informace o formě pracovněprávního vztahu, a tudíž si stěžovatelka nebyla vědoma toho, že po vydání tohoto povolení nelze změnit smlouvu, na základě níž je práce vykonávána. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení krajského soudu, že je stěžovatelka v oblasti zaměstnávání cizinců „rutinérem“, a že tedy věděla, jak proces zaměstnání cizinců probíhá.

[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Krajský soud správně posoudil relevantní právní otázku a interpretoval . Žalovaný tak kasační stížnost nepovažuje za důvodnou.

[8] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas ( ), osobou oprávněnou (, věta první ), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem ( ). Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (, věta před středníkem ) a z důvodů v ní uvedených (, věta před středníkem ). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z , věty první

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Dříve, než se bude Nejvyšší správní soud věnovat vlastnímu posouzení kasačních námitek, považuje za vhodné poukázat na to, že z , věta před středníkem , a ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. – 70; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale logicky i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatelky, aby v kasační stížnosti dostatečně specifikovala skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Rozsudek krajského soudu je tedy přezkoumáván v intencích kasačních námitek a se zřetelem k důvodům obsaženým v

[11] Kasační stížnost je na samotné hranici projednatelnosti. Převážná část argumentace stěžovatelky je pouhým zopakováním námitek žalobních, aniž by stěžovatelka věcně polemizovala s jejich vypořádáním ze strany krajského soudu. Kasační stížnost je však opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ( ) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. – 59). Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek [...] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. – 58). Tato stěžovatelčina tvrzení nesměřují proti přezkoumávanému rozsudku, ve kterém stěžovatelka obdržela odpověď na jí uplatněnou žalobní argumentaci, a nejedná se tedy o námitky ve smyslu (k tomu srovnej například též usnesení tohoto soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. – 63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Samotná kasační argumentace je strohá a obecná.

[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou napadající právní posouzení otázky možnosti uzavřít dohodu o provedení práce poté, co bylo cizinci vydáno povolení k zaměstnání na základě jím předložené pracovní smlouvy. Dle je nutno k žádosti o povolení k zaměstnání přiložit pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti. Dle může být cizinec přijat do zaměstnání a zaměstnáván, má-li platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky. Krajský soud tedy dospěl ke správnému závěru, že nemůže-li být povolení k zaměstnání vydáno po předložení dohody o provedení práce, a je-li zároveň povolení k zaměstnání podmínkou sine qua non pro zaměstnání cizince, neumožňuje zaměstnávat cizince na základě dohody o provedení práce. Pokud tedy stěžovatelka cizince zaměstnávala na základě dohody o provedení práce (namísto k žádosti o vydání povolení k zaměstnání přiložené pracovní smlouvy), postupovala v rozporu se . Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2021, č. j. – 33, „[n]elze aprobovat jako legální jednání stěžovatele, který pro potřeby získání povolení k zaměstnání uzavřel 'na oko' s cizinci pracovní smlouvy, avšak následně je nechal pracovat na základě dohody o provedení práce.“ Krajský soud tak dospěl ke správnému závěru a Nejvyšší správní soud kasační námitku neshledal důvodnou.

[13] Dále stěžovatelka namítá, že nebyla účastníkem řízení o žádosti o vydání povolení k zaměstnání, a nebyla si tak vědoma, že se povolení k zaměstnání vztahuje ke konkrétnímu typu pracovněprávního vztahu. Uvedené dle stěžovatelky nemohla ovlivnit skutečnost, že zaměstnává cizince běžně, a ví, jak proces jejich zaměstnávání probíhá. Krajský soud i tento svůj závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Konstatoval nejen to, že je stěžovatelka v oblasti zaměstnávání cizinců „rutinérem“ a je jí znám proces předcházející zaměstnání cizince, ale poukázal dále na to, že si musela být vědoma toho, že cizinci pro účely vydání povolení k zaměstnání předložili návrh pracovní smlouvy, která měla být uzavřena právě se stěžovatelkou. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že z okolností projednávané věci je patrné, že stěžovatelka disponovala informací o tom, jaký typ pracovněprávního vztahu cizinci při podání žádosti deklarovali, a tedy i o tom, že povolení k zaměstnání bylo vydáno ve vztahu ke konkrétnímu typu pracovněprávního vztahu – tedy k pracovnímu poměru založenému pracovní smlouvou. Ani tuto kasační námitku tak Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.

[14] Jelikož kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji za podmínek vyplývajících z in fine rozsudkem zamítl.

[15] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona. Žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ( , ve spojení s ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky ( ).

V Brně dne 14. března 2023

JUDr. Tomáš Rychlý

předseda senátu