Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
60 Az 1/2023 - 28.pdf
PDF · 0 B
No categories available
60 Az 1/2023 - 28
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci
žalobce: X
státní příslušnost Gruzie
pobytem
zastoupen advokátem Mgr. Ing. Janem Kabešem
se sídlem Rubešova 162/8, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Nad štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2022, čj. OAM963/ZAZA11D022022
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce podal dne 26. 10. 2022 v Přijímacím středisku cizinců Zastávka žádost o udělení mezinárodní ochrany. Jako důvod – stručně řečeno – uvedl, že mu v zemi původu vyhrožují jisté osoby, které po něm kvůli neúspěšnému podnikání chtějí peníze. Do České republiky přicestoval z Italské republiky, kde mu bylo uděleno správní vyhoštění. Tam dříve podanou žádost o mezinárodní ochranu vzal žalobce zpět.
2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím konstatoval, že žádost je podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nepřípustná a řízení dle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Dále žalovaný rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je dle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Italská republika.
II. Shrnutí žaloby
3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 20. 1. 2023 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.
4. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu kvůli důvodným obavám o svůj život a zdraví, v důsledku opakovaných výhružek a zastrašování ze strany osob, se kterými se setkal v rámci svého předchozího podnikání. Na území Gruzie se mu přitom nemůže dostat dostatečné ochrany.
5. Žalobce sice již dříve podal žádost o mezinárodní ochranu v Itálii, avšak učinil tak pouze proto, že tam měl pracovat a získat prostředky pro svou obživu po dobu správního řízení. To se však nestalo, neboť žalobce neobdržel za práci slíbenou odměnu. Požádal tedy o vrácení cestovního pasu a přesunul se do České republiky, kde získal příslib prozatímního skromného zázemí.
6. Žalobce nedisponuje právním vzděláním ani potřebnými jazykovými znalostmi. Jednal přitom v nouzi. Domníval se proto, že když svou žádost vzal v Itálii zpět, řízení bylo ukončeno a on mohl podat novou žádost v České republice. Až teprve následně se dozvěděl o tom, že mu italské orgány udělily správní vyhoštění. V případě návratu do Itálie bude pravděpodobně navrácen do Gruzie, kterou v obavě o svůj život opustil. Uvedené skutečnosti dle žalobcova názoru opodstatňují věcné projednání jeho žádosti.
7. Žalovaný nepřihlédl k takřka bezvýchodné žalobcově situaci a téměř nulovým možnostem ochrany jeho práv. Skutková zjištění žalovaného jsou proto neúplná. Žalovaný při aplikaci právních norem postupoval formálně a bez ohledu na širší lidskoprávní kontext. Žalovaný dostatečně nezhodnotil, zda žalobce jakožto právní laik mluvící gruzínským jazykem byl dostatečně poučen o tzv. dublinském řízení a zda poučení porozuměl.
8. Žalovaný formálně dovodil, že zemí odpovědnou za posouzení žalobcovy žádosti je Itálie, aniž by dostatečně zkoumal skutečnosti svědčící o opaku. Pravděpodobně nezkoumal, jakým způsobem řízení o žalobcově žádosti v Itálii probíhalo. Pokud měl o své příslušnosti pochybnosti, měl žalobce vyzvat k doplnění tvrzení.
9. Projev žalobcovy vůle vzít žádost v Itálii zpět byl evidentní, neboť si vyžádal svůj cestovní doklad a zemi opustil, aniž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí. Žádost o mezinárodní ochranu je dle žalobcova názoru nutno považovat za žádost novou stejně jako řízení o ní, které je v podstatě řízením prvním. Dovozuje-li žalovaný příslušnost Itálie ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III dle prvního státu, kde byla žádost podána, pak je tímto státem Česká republika.
10. Žalovaný se nezabýval tím, zda Itálie žalobce na svém území ponechá, a zda případně ještě přistoupí k projednání žádosti. V nynějším případě by mohlo dojít žalobcovu vyhoštění do země, ve které je ohrožen na životě a zdraví, přestože za jiných okolností by mohl mezinárodní ochranu získat.
11. Žalobce vyslovil obavu, zda vzhledem k aktuální politické situaci v Itálii může vést i k primární snaze o zamítnutí jeho žádosti v zásadě z jakýchkoliv formálních důvodů.
12. Žalobce požádal krajský soud, aby zvážil, zda by v současné situaci, kdy Česká republika již delší dobu přijímá značné množství osob z obdobné geografické lokality bez složitějších administrativních procesů, nebylo možno i s ohledem na obecné lidskoprávní zásady a konkrétní okolnosti případu předestřené výše zvážit postup vedoucí k racionálnímu řešení jeho věci.
13. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dostatečně zjistil skutkový stav věci a s uplatněnými námitkami nesouhlasí. Dále shrnul svá skutková zjištění a průběh dosavadního řízení. Žalovaný konstatoval, že nebylo naplněno žádné z kritérií ve smyslu čl. 7 až čl. 15 nařízení Dublin III, které by určilo příslušnost České republiky či konkrétního členského státu k posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Za této situace je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém žalobce žádost podal. Na základě žádosti žalovaného Italská republika svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uznala.
15. Žalovaný neshledal, že by v případě Italské republiky existovaly závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovaly možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Na úrovni Evropské unie, ať již jejích jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo takovéto systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Itálii. Takovéto stanovisko nevydal ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (jak tomu bylo v minulosti v případě Řecka). Ani žalobce sám nijak nezpochybnil kvalitu italského azylového řízení. Zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žádosti nemá s kvalitou azylového systému co dočinění.
16. K posouzení důvodnosti žádosti je příslušná Italská republika. Žalobce přitom v žalobě tvrzené skutečnosti v průběhu správního řízení nezmínil. Jedná se tak dle názoru žalovaného pouze o snahu vytvořit jakékoli zástupné důvody k dosažení pozitivního rozhodnutí. Pokud žalobce ukončil na základě vlastního rozhodnutí řízení o mezinárodní ochraně v jiném členském státě, kde podal žádost, je jako osoba zletilá a svéprávná povinen nést následky spojené s takovým rozhodnutím.
17. Žalovaný namítl, aby krajský soud žalobu zamítl.
IV. Právní hodnocení krajského soudu
18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.
19. Žaloba není důvodná.
20. Předně krajský soud poznamenává, že předmětem správního řízení byla v nynější věci výhradně procesní otázka určení členského státu, který je příslušný o žádosti žalobce rozhodnout. Konkrétní důvody podání žádosti, s nimiž se žalobce na krajský soud ve své žalobě obrací, proto nemohou mít na posouzení věci vliv. Posuzování těchto otázek je předmětem až následného řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
21. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.
22. Podle § 10a odst. 1 písm. b) je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, jeli k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.
23. Dle čl. 3 odst. 2 věty první nařízení Dublin III platí, že „[p]okud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.“ Výjimku tvoří případy, kdy existují závažné důvody se domnívat, že v příslušném členském státě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení.
24. Žalovaný zcela správně vyhodnotil, že v případě žalobce není naplněno žádné z kritérií stanovených v čl. 7 až čl. 15 nařízení Dublin III. To ostatně žalobce ani nezpochybnil. Žalovaný taktéž neshledal důvod k využití tzv. diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III.
25. Za této situace je však zemí příslušnou rozhodnout o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu skutečně Italská republika, kde žalobce podal svou žádost poprvé. V žalobě navrhovaná konstrukce, dle níž by v případě zpětvzetí žádosti v Itálii měla být za první žádost považovaná ta, kterou žalobce podal v České republice, jde zcela proti smyslu dublinského systému. Tím je kromě určitého spravedlivého rozdělení zátěže řízení o mezinárodní ochraně mezi členskými státy mimo jiné také zabránění praxi zvané forum shopping (či asylum shopping), tj. účelové snaze žadatele o mezinárodní ochranu dosáhnout vyřízení jeho žádosti v té zemi, kde lze z jeho pohledu nejspíše očekávat pozitivní výsledek. Pokud by krajský soud žalobcovu argumentaci v daném ohledu přijal, otevřel by tím dveře k takřka neomezené volbě žadatelů o mezinárodní ochranu toho, který členský stát bude o žádosti rozhodovat.
26. Krajský soud nesdílí žalobcův názor, dle něhož žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Skutková zjištění, na jejichž základě žalovaný dovodil příslušnost Italské republiky, jsou zcela dostatečná. Není zřejmé, co má žalobce na mysli tím, že se žalovaný údajně nezabýval průběhem řízení v Itálii. To, že žalobcův projev vůle vzít žádost zpět byl zjevný, není mezi účastníky řízení v podstatě sporné, a žádné pochybnosti tak v tomto ohledu nevznikly. Na posouzení věci to však nic nemění. Krajský soud je ve shodě se žalovaným toho názoru, že jelikož zpětvzetí žádosti podané v Itálii bylo zcela závislé na vůli žalobce, musí žalobce nést i důsledky svého rozhodnutí.
27. Důvody, pro které žalobce vzal svou žádost v Itálii zpět, nemají samy o sobě z pohledu určení příslušného členského státu dle nařízení Dublin III význam. Nicméně sám žalobce v průběhu pohovoru dne 8. 11. 2022 uvedl, že v Itálii obdržel kartu na jídlo a peníze na nájem. Z toho neplyne, že by situace žalobce v Itálii byla natolik obtížná, že z této země musel odcestovat.
28. Zároveň se jedná o jednu ze skutečností podporujících závěr žalovaného, že v souvislosti s řízením o mezinárodní ochraně nedochází v Itálii k systémovým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. I touto otázkou se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně zabýval a žalobce s jeho závěry ostatně ani nijak relevantním způsobem nepolemizuje. Z ničeho neplyne, že by Italská republika o žádostech o mezinárodní ochranu rozhodovala svévolně, jak se žalobce patrně domnívá.
29. Tvrzení, že po vycestování do Itálie bude žalobce pravděpodobně navrácen do země původu, je pouze spekulací. Italské orgány se nyní budou zabývat jeho žádostí o mezinárodní ochranu, a pokud ji shledají důvodnou, k žalobcově vyhoštění ze země pochopitelně nepřistoupí. Není samozřejmě bez významu, že Italská republika je vázána totožnými lidskoprávními standardy jako České republika, což plyne z členství obou zemí v Evropské unii a Radě Evropy. Samotná skutečnost, že o žalobcově žádosti rozhodne Italská republika, tak nemá žádný přímý dopad na ochranu jeho základních práv a svobod.
30. Nedůvodná je též námitka týkající se poučení o tzv. dublinském řízení. Žalovaný údajně nedostatečně hodnotil, zda žalobce tomuto poučení porozuměl. Naproti tomu žalobce neuvádí, že by tomu tak nebylo. V průběhu pohovoru dne 8. 11. 2022, kdy se žalobci poučení dostalo, byla přítomna tlumočnice do gruzínského jazyka. Žalobce byl tudíž poučen v jazyce, kterému rozumí. Žalobce přitom již dříve obdržel obsáhlé písemné poučení v gruzínském jazyce, které bylo součástí výzvy k poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Skutečnost, že toto poučení žalobce dle svých slov nečetl, nemůže jít k tíži žalovaného.
31. Závěr žalovaného, dle něhož členským státem příslušným k posouzení žádosti žalobce je Italská republika, tak krajský soud považuje za správný. Italská republika svou příslušnost nadto výslovně uznala.
32. Srovnává-li žalobce svou situaci s osobami „z obdobné geografické lokality“ (je zřejmé, že žalobce má namysli občany Ukrajiny prchající před ruskou válečnou agresí), které Česká republika ve značném množství bez složitější administrativy přijímá, pak takovéto srovnání postrádá jakýkoli rozumný základ. Odhlédne-li krajský soud od významně odlišných důvodů pro opuštění země původu, než jaké uvedl žalobce, pak nejvýznamnější rozdíl představuje to, že v případě občanů Ukrajiny Česká republika využívá institutu dočasné ochrany dle zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, který je podmíněn rozhodnutím Rady Evropské unie a má plošnou povahu. To není žalobcův případ.
33. Žalobce se v této souvislosti domáhá údajně racionálního řešení své věci. Krajský soud však neshledal nic iracionálního na tom, pokud s ohledem na shora uvedené okolnosti a smysl dublinského systému jako takového o jeho žádosti rozhodne členský stát k tomu příslušný.
V. Závěr a náklady řízení
34. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
35. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 24. února 2023
JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r.
samosoudce