Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 A 18/2021 - 78.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 A 18/2021 - 78
65. Žalovaná se rovněž dostatečným způsobem vypořádala s námitkou žalobce ohledně porušení Úmluvy o právech dítěte. K otázce zákazu oddělení dítěte od rodičů soud uvádí, že je nejlepším zájmem nezletilého dítěte žít od narození v harmonickém rodinném prostředí s oběma rodiči, avšak i Úmluva o právech dítěte připouští oddělení dítěte od rodičů (čl. 9 odst. 3). Tyto závěry potvrdil též Ústavní soud, který v usnesení ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3116/21 , uvedl, že „Úmluva o právech dítěte ve svém čl. 9 odst. 3 připouští i oddělení dítěte od rodičů za podmínky pravidelného osobního kontaktu s rodiči, přičemž nikde nestanoví, že rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě. S ohledem na výše uvedené lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, že v rámci zjištěných skutečností nelze hodnotit zrušení trvalého pobytu stěžovatele jako nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.“ Úmluva o právech dítěte zajišťuje toliko právo dítěte udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky s oběma rodiči, kteří pobývají v různých státech (čl. 10 odst. 2).
66. Jak přitom uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019 -33, v souvislosti se správním vyhoštěním: „Kritérium nejlepšího zájmu dítěte má v řízení o správním vyhoštění zásadní význam a je třeba ho brát za středobod úvah o přiměřenosti dopadů daného rozhodnutí dle § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky; to ovšem neznamená, že by po důsledném posouzení individuálních okolností věci jiný konkurující zájem (například zájem státu na správním vyhoštění cizince) nemohl převážit.“
67. Též v řízení o povolení k přechodnému pobytu je namístě poměřování konkurujících si zájmů, přičemž nejlepší zájem dítěte je jen jedním z nich, nikoliv však jediným nebo nejvyšším, jak nepřímo dovozuje žalobce.
68. Nelze pominout ani skutečnost, že žalobce doposud pobýval ve společné rodinné domácnosti krátce, teprve od svého posledního propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kde byl opakovaně v letech 2014 až 2019. Žalobce nijak nedoložil své tvrzení, že předtím žil s partnerkou a dcerou od roku 2010 a tuto skutečnost neprokázaly ani provedené pobytové kontroly (viz str. 45 a 13–14 napadeného rozhodnutí). Je třeba rovněž vzít v potaz, že žalobce nezletilou dceru ještě v roce 2017 nepovažoval za vlastní a znalecký posudek k otcovství si nechal udělat až v roce 2019 za účelem „nejvíc kvůli pobytu, abych ho měl na dítě“ (str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí). Žalobce rovněž nedoložil, že by finančně jakkoliv přispíval na společnou domácnost a na výživu své partnerky a nezletilé dcery. K rodinným poměrům žalobce zjistil správní orgán I. stupně z vlastního dokazování dále to, že partnerka navštívila žalobce v době výkonu trestu odnětí svobody v letech 2014 až 2019 pouze čtyřikrát (o návštěvách nezletilé dcery žalobce nebylo zjištěno ničeho) a byla po celou tuto dobu a ještě v době správního řízení vdaná za pana J. P., který byl uváděn též jako otec nezletilé dcery, přičemž návrh na rozvod nebyl dosud podán. O nezletilou dceru žalobce se fakticky stará její babička, matka žalobce, která žije na území ČR se svým manželem. Správní orgán I. stupně přitom v řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky dle § 87b zákona o pobytu cizinců, které je tzv. řízením o žádosti, vycházel z vlastního dokazování a z podkladů poskytnutých mu žalobcem. Primární povinnost jednat aktivně a doložit všechny důkazy ve svůj prospěch, tj. unést vedle břemena tvrzení také břemeno důkazní, ležela na žalobci jako žadateli.
69. K dopadům odloučení na rodinu žalobce v souvislosti s jejím předcházejícím fungováním bez jeho přispění soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 69/2013 -35, podle kterého:
„Samotný závěr, že rodina stěžovatele již jednou absolvovala delší odloučení a tuto situaci zvládla, lze považovat za zcela logický. Stěžovatel má jistě pravdu v tom, že nelze obě situace zcela srovnávat, neboť jde o jinou délku (předpokládaného) odloučení, a vztahy stěžovatele s dcerou jsou jistě na jiné úrovni, než v době, když byl dceři cca jeden rok, zdejší soud je však přesvědčen, že podstatu shora vysloveného názoru to nikterak nezpochybňuje. Fakt, že rodina stěžovatele již dříve dočasné odloučení překonala, jistě implikuje předpoklad, že tomu tak bude i nyní. Půjde nepochybně o citelný zásah do rodinného soužití (rozhodnou-li se manželka a dcera stěžovatele nenásledovat), z ničeho však neplyne, že by šlo o zásah nepřiměřený či neodůvodněný. Stěžovatel nesmí opomínat, že do současné složité situace se dostal především sám svým vlastním jednáním, kdy na území ČR porušoval dlouhodobě právní předpisy (…)“ (str. 8, zvýraznění doplněno soudem).
70. Obdobně uzavřel Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 -30, kde uvedl:
„Nejvyšší správní soud má tedy za to, že se žalobce dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že nelze ani výše popsaný zásah do jeho soukromého a rodinného života, resp. i rodinného života jeho manželky a dětí, považovat za nepřiměřený. I když správní orgány rozhodovaly s jistým časovým odstupem od spáchání trestného činu, nesnížila se společenská škodlivost jednání žalobce natolik, že by bylo možné považovat rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky ve smyslu § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců za neadekvátní. (…) Stěžovatel si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97 ). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům touho státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného jednání vyvarovat“ (bod 24, zvýraznění doplněno soudem).
71. K uvedeným závěrům pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 266/2021 -102, doplnil:
„NSS si je vědom složité situace, v níž se stěžovatelova rodina nachází poté, co správní orgány zrušily jeho povolení k trvalému pobytu. Avšak jejich obtíže nepřeváží nad naléhavou potřebou chránit před stěžovatelem zdejší veřejný pořádek (…). NSS sdílí názor krajského soudu, že stěžovatelova manželka, stejně jako jeho dvě dcery, se v ČR obejdou bez jeho trvalé přítomnosti“ (bod 30, zvýraznění doplněno soudem).
„Nutno připomenout, že stěžovatel se dostal do obtížné situace vlastními skutky. NSS nezpochybňuje, že přímé a nepřímé důsledky jeho trestné činnosti částečně dopadají i na jeho rodinu. Nejedná se však o nepřiměřený dopad. (…)“ (body 33 a 34, zvýraznění doplněno soudem).
72. Ani v projednávané věci zájem žalobce na životě v rodinné domácnosti s partnerkou a nezletilou dcerou v tuzemsku vzhledem ke zjištěným skutečnostem nepřeváží nad nebezpečím, které zde žalobce představuje pro veřejný pořádek. Skutečnost, že žalobce má přes své dlouhodobé závažně závadové chování dobrý vztah se svou rodinou, nepřeváží nad zájmem ČR na tom, aby takové osoby jako stěžovatel se na jejím území nenacházely. Žalobce nepředložil natolik mimořádné okolnosti (např. existenci finanční závislosti či závislosti na péči), které by s ohledem na závažnost žalobcem spáchané trestné činnosti a souvisejících okolností (popsaných shora) mohly převážit nad ochranou veřejného pořádku.
73. Pokud jde o tvrzení žalobce, že z důvodu jeho trestní minulosti budou jakékoliv jeho další žádosti o nižší pobytové oprávnění správními orgány zamítnuty, soud uvádí, že žalobci nebyl zákaz pobytu na území udělen. K návštěvám nezletilé dcery a partnerky může využít i nižších pobytových oprávnění. Na základě nižších pobytových oprávnění pak žalobce může realizovat svůj vztah s nezletilou dcerou a partnerkou, aniž by tyto byly nuceny opustit území České republiky. Zamítnutím žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu nedochází ke vzniku nepřekonatelné bariéry mezi žalobcem a jeho rodinnými příslušníky. Žalobce nijak nedoložil, že by si po zamítnutí žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu žádal o jiné (nižší) pobytové oprávnění a jeho úvaha o nemožnosti toto oprávnění v budoucnu obdržet je tak spekulativního charakteru.
74. Žalobní námitka není důvodná.
Nedostatečné zjištění skutkového stavu
75. Žalobce dále namítal nedostatečnost zjištění skutkového stavu spočívající v tom, že si správní orgány nezajistily závazné stanovisko OSPOD ohledně nezletilé dcery žalobce, L. D., tedy neprovedly důkaz navržený žalobcem. Dále uvedl, že není pravdou, že pouze tvrdil, ale neprokázal, nepřiměřenost dopadů odnětí pobytového oprávnění do svého soukromého a rodinného života, neboť doložil celou řadu skutečností.
76. Žalobce byl k jeho soukromým a rodinným poměrům dotazován v rámci výslechu dne 29. 6. 2020, k němuž se dále vyjádřil podáním ze dne 3. 7. 2020 a ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí. Správní orgán I. stupně vyslechl dne 29. 6. 2020 také partnerku žalobce. Součástí správního spisu je rovněž protokol o výslechu žalobce ve věci správního vyhoštění ze dne 1. 10. 2017. Ke zjištění soukromých a rodinných poměrů žalobce dále proběhly tři pobytové kontroly Policií ČR – oddělením pobytové kontroly, a to ve dnech 18. 2. 2020 (13:30 – 13:50 hod, při této kontrole se nepodařilo nikoho kontaktovat), 24. 2. 2020 (19:30 hod.) a 3. 3. 2020 (18:35 hod.).
77. Správní orgány nezpochybnily aktuální soužití žalobce s rodinnými příslušníky pobývajícími na území České republiky. Ve vztahu k dceři L. žalovaná poznamenala, že bylo zjištěno, že se o ni převážně stará její babička, žalobce ještě v roce 2017 neznal datum jejího narození a v průběhu správního řízení uvedl jiný ročník základní školy, než uvedla její matka. Nezpochybnila tvrzení žalobce, že má k dceři vztah, avšak tento vztah podle nich nemohl převážit nad zájmy České republiky, jak je uvedeno výše.
78. Soud se ztotožnil se závěrem žalované, že další dokazování ke vztahu mezi žalobcem a jeho nezletilou dcerou prostřednictvím stanoviska OSPOD by na tomto závěru nemohlo ničeho změnit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná získala dostatečné informace a žalobcem navrhovaný důkaz stanoviskem OSPOD by byl nadbytečný. Existenci vztahu žalobce s jeho nezletilou dcerou správní orgány nezpochybňovaly. Vzhledem k žalobcově předcházející trestné činnosti a jeho dlouhodobému odloučení od rodiny z důvodu opakovaného výkonu trestu odnětí svobody nemohl být tento existující vztah zohledněn natolik, aby převážil nad posuzovaným veřejným zájmem. Přitom nebylo povinností správních orgánů zabývat se všemi skutečnostmi uvedenými v § 174a zákona o pobytu cizinců.
79. Správní orgány prokázaly rozhodné skutečnosti dostatečně, vycházeje z podkladů poskytnutých jim žalobcem i z vlastního dokazování. Bylo na žalobci, aby případně tvrdil a doložil, proč není možné realizovat rodinný život mimo území České republiky. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2019, č. j. 8 Azs 249/2019 -57: „(u)stálená judikatura Nejvyššího správního soudu se vyvinula v obecný závěr, že v řízení o žádosti leží primární povinnost jednat aktivně na žadateli, nikoliv na správním orgánu, a to i ve vztahu k pobytovým věcem cizinců.“
80. Nesouhlas žalobce se závěry žalované ohledně posouzení přiměřenosti dopadů nezpůsobuje nedostatečné zjištění skutkového stavu.
81. Námitka není důvodná.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
82. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné, soud žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. ).
83. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalované soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť jí nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 23. září 2022
JUDr. Ludmila Sandnerová, v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje M. J.