Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 As 145/2022 - 24

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Saša - Sun s.r.o., se sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupená Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem se sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo nám. 5, Jihlava, proti rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 8. 2. 2022, čj. 13917-153/2010-ERU, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2022, čj. ,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rada žalovaného rozhodnutím označeným v záhlaví rozhodla o rozkladech žalobkyně proti usnesení žalovaného ze dne 11. 6. 2021, čj. 13917-134/2010-ERU, a rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 7. 2021, čj. 13917-137/2010-ERU, a ze dne 12. 8. 2021, čj. 13917-141/2010-ERU. Žalobkyně rozhodnutí Rady napadla žalobou u Krajského soudu v Brně.

[2] Krajský soud řízení o žalobě shora uvedeným usnesením zastavil podle ve spojení s , o soudních poplatcích. Vyšel z toho, že žalobkyně spolu s žalobou nezaplatila soudní poplatek, ani nepožádala o osvobození od poplatkové povinnosti. Soud ji proto (prostřednictvím jejího zástupce) vyzval ke splnění poplatkové povinnosti, žalobkyně však na výzvu nereagovala a poplatek neuhradila.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[3] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Uvedla, že žalobu podala s tím, že poplatek bude hradit ona a nikoliv její zástupce. Zvolila možnost poplatek hradit bezhotovostně, tedy způsobem, který je ze zákona preferován. V den podání žaloby neměla stěžovatelka (ani její zástupce) možnost poplatek uhradit, protože nemohli znát variabilní symbol (spisovou značku), který teprve bude přidělen. První možnost úhrady poplatku tak nastala až poté, kdy bylo jejímu zástupci doručeno usnesení obsahující výzvu k úhradě poplatku. Byla jí tak poskytnuta pouze tato a jediná možnost poplatek zaplatit. To je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. , který garantuje, aby stěžovatelka vždy reálně měla dva „pokusy“ k úhradě poplatku. V dané věci nebyla tato podmínka splněna. Před poskytnutím druhého „pokusu“ nemohlo být řízení zastaveno. Za první „pokus“ nelze považovat samotné podání žaloby. K tomu doplnila odkaz na praxi Nejvyššího správního soudu, u něhož lze první „pokus“ naplnit již při podání kasační stížnosti, neboť uvedený soud zavedl generátor variabilního symbolu pro úhradu poplatků na svých webových stránkách. První „pokus“ k úhradě poplatku nemůže započít dříve, než je stěžovatelka informována o přidělené spisové značce, přičemž v uvedeném časovém rozpětí se nemohou oba „pokusy“ překrývat. Pokud by stěžovatelka měla hradit poplatek dříve, než bude soudem vyzvána a než bude přidělena spisová značka, vznikla by nad rámec podané žaloby povinnost před jejím podáním získat spisovou značku. To však zákon neumožňuje z důvodu nezávislosti soudního rozhodování.

[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Z odkazovaného nálezu sp. zn. dovozuje jiné závěry než stěžovatelka. Ústavní soud nedeklaruje, že stěžovatelka má mít reálně dvě možnosti k úhradě poplatku, ale že první možnost vzniká již při podání žaloby a druhá pak na výzvu soudu. Stěžovatelka měla povinnost uhradit soudní poplatek již při podání žaloby, i když jí nebyly známé některé údaje pro identifikaci platby. Nic jí nebránilo využít jiných způsobů platby. Pokud tak neučinila ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení jediným logickým důsledkem její pasivity. Žalovaný v této souvislosti odkázal též na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. . Pokud by toliko z volby platby bezhotovostně plynuly stěžovatelce teoreticky tři příležitosti k platbě namísto dvou, zakládalo by to nepřípustně nerovný přístup soudu k účastníkům. Stěžovatelkou zmiňovaný „druhý“ pokus není ústavním právem, povinnost soudu vyzvat k úhradě soudního poplatku plyne pouze ze zákona a soud ji splnil (a určil lhůtu v zákonem aprobované délce).

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[6] Kasační stížnost není důvodná.

[7] Stěžovatelka v dané věci nezpochybňuje, že soudní poplatek s podáním žaloby neuhradila a neučinila tak ani ve lhůtě stanovené výzvou (usnesením) krajského soudu čj. -57. Podstata její kasační argumentace se odvíjí od závěrů, které vyslovil Ústavní soud ve shora již označeném nálezu sp. zn. . Z jeho bodu 34., v němž se Ústavní soud zabýval otázkou dostatečnosti prostoru pro splnění poplatkové povinnosti (jakožto jedním z faktorů pro posouzení ústavní konformity § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) se mimo jiné podává, že „povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil (…). Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu na zahájení řízení soudu (§ 4 odst. 1 ZSP) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní. Žalobce (navrhovatel) tak má ve skutečnosti k dispozici dvě příležitosti, dva "pokusy" k uhrazení soudního poplatku“.

[8] Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud nemohl řízení o její žalobě zastavit, protože neměla v souladu s požadavky citovaného nálezu dva „pokusy“ k úhradě poplatku, nelze se s ní ztotožnit. Předně je nutno upozornit na to, že Ústavní soud se v daném nálezu v rámci řízení o návrhu na zrušení právního předpisu zabýval ústavností třetí věty § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tedy neposuzoval samotný postup soudu nezbytný k tomu, aby řízení mohlo být zastaveno. Shora citované závěry nálezu pak představují jen jeden z dílčích argumentů, na základě kterých Ústavní soud návrh na zrušení uvedeného ustanovení zákona zamítl. Stěžovatelce nicméně nelze přisvědčit ani tehdy, pokud by kasační soud přijal její předpoklad dvou „pokusů“ k úhradě jako podmínku nutnou k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Aniž by soud upíral stěžovatelce možnost volby, jakou formou poplatek uhradí, či zpochybňoval její východisko, podle něhož i důvodová zpráva k zákonu o soudních poplatcích preferuje placení soudního poplatku na účet, je třeba zdůraznit, že v souladu se zákonem stěžovatelka mohla hradit poplatek (již s podáním žaloby) jiným způsobem, než úhradou na účet. Bylo jen na ní, jestli tak učiní či nikoliv. Zákon totiž výslovně předpokládá možnost hradit poplatky do výše 5 000 Kč kolkovými známkami (§ 8 odst. 4 zákona o soudních poplatcích; v dané věci činil poplatek 3 000 Kč). Další možnost pak spočívá v tom (přestože zákon to výslovně neupravuje), že soudy mají rovněž přijímat platby soudních poplatků v hotovosti na pokladně soudu, a to bez ohledu na to, zda se jedná o částku do 5 000 Kč, kterou by jinak bylo možno zaplatit kolkovými známkami (viz komentář k § 8, Večeřa, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Wolters Kluwer ČR, Praha, 2015).

[9] K výše uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že dva „pokusy“ k úhradě poplatků měla stěžovatelka i v případě platby na účet soudu. Jak totiž plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. (bodu 17.), pro řádné zaplacení soudního poplatku je rozhodující pouze připsání částky na účet soudu, u něhož je řízení vedeno, nikoliv přiřazení ke konkrétní věci, o níž je řízení u tohoto soudu vedeno (obdobně bod 16. rozsudku NSS ze dne 2. 4. 2020, čj. -29). Není tedy vyloučeno, aby stěžovatelka i bez znalosti spisové značky daného řízení uhradila poplatek elektronicky, byť takový postup je pro soud i poplatníka náročnější a méně praktický. Vyžaduje především identifikovat platbu vlastním variabilním symbolem či upřesněním v poznámce k platbě, které poplatník označí či vysvětlí v podané žalobě tak, aby mohla být platba se žalobou účetně propojena, zejména pokud by bylo podáno více podání a nebylo by zřejmé, k jakému podání se platba vztahuje. Znalost spisové značky, pod kterou bude řízení o podané žalobě vedeno, pro takový postup tedy není nezbytnou podmínkou. Ani obava stěžovatelky o nezávislost soudního rozhodování a pravidla přidělování věcí tak v tomto ohledu není na místě.

[10] Dovozuje-li stěžovatelka v návaznosti na přípis Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2022, čj. Sv 6/2022-6, který ke kasační stížnosti taktéž připojila, že první „pokus“ k zaplacení poplatku nemůže učinit dříve, než obdrží informaci o spisové značce, nezbývá, než upozornit na to, že nic takového z daného přípisu neplyne. Nejvyšší správní soud v tomto přípisu v reakci na žádost stěžovatelky pouze konstatoval, že pokud neuvedla, které rozhodnutí napadá, nemůže jí variabilní symbol sdělit a odkázal ji na generátor na webových stránkách soudu. S ohledem na výše uvedené tedy lze uzavřít, že stěžovatelce dva „pokusy“ k úhradě poplatku zůstaly zachovány; první s podáním žaloby [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích] a druhý na výzvu soudu (§ 9 téhož zákona). Kasační námitky stěžovatelky tedy nejsou důvodné a krajský soud řízení o její žalobě správně zastavil.

IV. Závěr a náklady řízení

[11] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle věty druhé zamítl.

[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ve spojení s Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 26. září 2022

Milan Podhrázký

předseda senátu