Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 79/2022 - 28

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: KARSTAV-MONT s.r.o., se sídlem Budapešťská 1491/5, Praha 15, zastoupen Mgr. Petrem Letovancem, advokátem se sídlem Lidická 544, Třinec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2021, č. j. 9806/21/5300-22441-705341, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022, č. j. - 38,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 15. 8. 2018 dodatečné platební výměry č. j. 6669480/18/2010-52523-110070, a č. j. 6670190/18/2010-52523-110070, kterými vyměřil DPH za zdaňovací období červenec a září 2017. Tyto platební výměry následně žalovaný změnil rozhodnutím ze dne 14. 4. 2021, č. j. 9806/21/5300-22441-705341; částečně snížil doměřenou daň a související penále (v podrobnostech viz bod 4 napadeného rozsudku nebo strany 1-3 uvedeného rozhodnutí žalovaného).

[2] Proti tomu se dále bránil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“); ten ji shora nadepsaným rozsudkem zamítl.

[3] Uvedl, že byť žalobce avizoval doplnění své žaloby, nakonec tak neučinil. Navzdory tomu ve stroze podané žalobě soud identifikoval námitku nesplnění zákonných podmínek pro přenesení břemene důkazní povinnosti na žalobce v rámci předcházejících řízení, neboť nebyl dán prostor pro vytvoření důvodných pochybností při šetření správce daně.

[4] Tuto námitku však soud vyhodnotil jako nedůvodnou, přičemž odkázal jak na relevantní právní úpravu, tak související judikaturu správních soudů. Následně uzavřel, že správce daně žalobci zaslal výzvu k prokázání skutečností dle , , ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „ “) ze dne 14. 1. 2021, č. j. 26734/21/2914-60561-708054, ve které dostatečně identifikoval své odůvodněné pochyby, a tím přenesl důkazní břemeno zpět na žalobce.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, neboť je přesvědčen, že výzvou ze dne 14. 1. 2021 nemohlo dojít k přenesení důkazního břemeno, tj. z důvodu podřaditelného pod , (dále jen „ “).

[6] V kasační stížnosti uvedl, že v nyní projednávaném případě nebyla dána potřebná intenzita pochybností ohledně tvrzení učiněných v rámci daňového řízení, aby došlo k přenosu důkazního břemene vydáním výzvy dle § 92 odst. 4 daňového řádu. V podaných dodatečných daňových přiznáních tvrdil nulový základ daně, což nutně implikuje to, že ke skutečnému plnění fakticky nedošlo. Stěžovatel přitom nemůže prokazovat negativní skutečnosti. Naproti tomu bylo na správci daně, aby prokazoval skutečnosti dle § 92 odst. 5 písm. d) a f) daňového řádu.

[7] Žalovaný ve svém vyjádření předně uvedl, že daňový subjekt tížilo důkazní břemeno ohledně skutečností, které sám tvrdil. V rozporu s touto povinností však nijak nedoložil, na základě čeho provedl úpravu provedenou v dodatečném daňovém přiznání, která byla nadto ve zjevném rozporu s informacemi správce daně vyplývajícími z kontrolních hlášení odběratelů žalobce. K námitce neprokázání skutečností uvedených v § 92 odst. 5 písm. d) a f) daňového řádu uvedl, že je nepřípustná, neboť ji žalobce neuvedl v žalobě. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s a 4 v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.

[11] Nejvyšší správní soud připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah a rozsah následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozhodnutí soudu (stěžovatel převážnou většinu kasační stížnosti věnoval nadbytečné citaci napadeného rozsudku). Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). V této souvislosti nelze pominout, že v řízení před městským soudem žalobce avizoval doplnění své žalobní argumentace; následně tak však neučinil, a soud se proto zabýval toliko obecně vznesenou námitkou nesplnění zákonných podmínek pro přenesení důkazního břemene v rámci předcházejícího řízení při šetření správce daně.

[12] V kasační stížnosti stěžovatel tuto námitku rozvedl a nadto nově namítl, že správce daně neprokázal skutečnosti uvedené v a f) daňového řádu. Tuto novou námitku je však třeba odmítnout jako nepřípustnou, neboť nebyla včas uplatněna v řízení před městským soudem. V tomto ohledu odkazuje Nejvyšší správní soud na , dle kterého „kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v , nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“ Nejvyšší správní soud se při hodnocení přidržel ustálené judikatury; například ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. - 155 (publ. Pod č. 1743/2009 Sb. NSS) uvedl, že: „[u]stanovení nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené. Korektiv takto zavedené koncentrace řízení, vyjádřený slovy ´ač tak učinit mohl´, je naplněn nejen tehdy, když žalobce určitou námitku objektivně v žalobním řízení uplatnit nemohl, ale též tehdy, kdy by její (objektivně možné) uplatnění nebylo, s ohledem na kontext věci, racionální. O takový případ jde za situace, kdy v době podání žaloby existuje k určité otázce ustálená a jednotná soudní judikatura, avšak v mezidobí dojde k jejímu zásadnímu a překvapivému obratu, který žalobce nemohl, ani při vynaložení veškeré bdělosti a odborné péče, předvídat. Odkazuje-li nově uplatněná kasační námitka na tento případ, nelze ji odmítnout jako nepřípustnou dle “.“ (obdobně též například v rozsudku ze dne 22. 9. 2004 č. j. - 49, č. NSS). V souzeném případě stěžovatel neuvádí žádné okolnosti, které mu zabránily uplatnit tvrzené skutečnosti již v řízení před městským soudem, a nenamítá ani existenci zásadního a překvapivého obratu ustálené soudní judikatury.

[13] Věcně se kasační soud zabýval námitkou, zda v souzeném případě byly splněny podmínky pro přenesení důkazního břemene ze správce daně na daňový subjekt. Stěžovatel podal dodatečná daňová přiznání k DPH, ve kterých provedl změnu údajů vykázaných v řádných daňových přiznáních tak, že snížil uskutečněná zdanitelná plnění na nulovou hodnotu; jinak řečeno tvrdil, že žádná zdanitelná plnění s místem plnění v tuzemsku v rozhodných zdaňovacích obdobích neuskutečnil. Následně však správce daně doručil stěžovateli výzvu k prokázání skutečností dle § 92 odst. 4 daňového řádu, ve které řádně identifikoval své pochyby (jeho odběratelé totiž uplatnili nárok na odpočet DPH z vystavených daňových dokladů) a poučil jej o náležitostech a podmínkách opravy základu daně a opravy výše daně dle a 43 , o dani z přidané hodnoty, ve znění v rozhodném období (dále jen „ “). Na tuto výzvu stěžovatel reagoval až po uplynutí stanovené lhůty.

[14] Daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní. Dle § 92 odst. 3 daňového řádu totiž daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt je tedy odpovědný za to, že jím předložené důkazy (popř. důkazní návrhy) budou prokazovat jeho tvrzení. I když daňový subjekt předloží formálně bezvadné účetní doklady, správce daně může ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu vyjádřit odůvodněné pochybnosti týkající se věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. V tomto ohledu správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k důvodnosti jeho pochyb. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují „vážné a důvodné pochyby“ (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS). Správce daně je proto povinen označit konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené evidence jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen tak může unést své zákonné důkazní břemeno (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2008, čj. - 86). Pokud správce daně shora uvedené skutečnosti prokáže, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který je povinen doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu, popř. svá tvrzení korigovat. Tyto skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 7. 2010, čj. - 124). Za tímto účelem může správce daně vyzvat daňový subjekt, aby prokázal skutečnosti potřebné pro správné stanovení daně (§ 92 odst. 4 daňového řádu).

[15] V bodech 24 a následujících napadeného rozsudku městský soud odkázal na bohatou judikaturu správních soudů a následně uzavřel, že shora popsaná výzva splňuje náležitosti intenzity důvodných pochybností, které správce daně musí v rámci unesení svého důkazního břemene splnit. S tímto hodnocením se kasační soud plně ztotožňuje a v podrobnostech na uvedené body napadeného rozsudku plně odkazuje. Ostatně ani žalobce mimo obecně uplatněnou námitku na tuto argumentační linii soudu nijak konkrétně nereaguje.

[16] Není dále pravdou, že si správce daně požadované podklady měl (a mohl) obstarat na základě svých pravomocí sám, jak namítá stěžovatel. V souladu s § 92 daňového řádu má každý daňový subjekt povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Daňové řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací, ale je založeno na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. - 125, č. 1022/2007 Sb. NSS). Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal splnění podmínek pro uplatnění oprav dle § 42 a § 43 zákona o dani z přidané hodnoty a rovněž tak skutečností, které tvrdil v dodatečném přiznání k DPH. Tyto skutečnosti nemohl správce daně prokázat sám, neboť z úředních evidencí vyplýval opak tvrzených skutečností a jiné důkazní prostředky k dispozici (bez jakékoliv součinnosti daňového subjektu) neměl.

[17] Správce daně tak unesl své důkazní břemeno podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, jestliže využil svých pravomocí, vyhodnotil kontrolní hlášení a daňová přiznání žalobce i jeho dodavatelů; v této souvislosti identifikoval své jednoznačné pochybnosti o pravdivosti skutečností uvedených v dodatečných daňových přiznáních k DPH stěžovatele (tj. že žádná relevantní plnění nebyla poskytnuta), a bylo tak na stěžovateli, aby na tato zjištění adekvátně reagoval.

IV. Závěr a náklady řízení

[18] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti ( a 4 ), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( věta druhá ).

[19] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle za použití Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2022

JUDr. Lenka Kaniová

předsedkyně senátu