Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Ads 86/2022 - 88

-89

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: D. B., zastoupený Mgr. Petrem Budilem, advokátem se sídlem K Nemocnici 2375/2a, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2021, čj. MPSV2021/18386915, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2022, čj. ,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Petru Budilovi, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti v celkové výši 1 300 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

[1] Úřad práce ČR – krajská pobočka v Karlových Varech (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 1. 2. 2021, čj. MPSV2021/18386-915, žalobci nepřiznal příspěvek na živobytí podle , o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce neprokázal, že je osobou v hmotné nouzi ve smyslu uvedeného ustanovení. V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou. Namítl, že správní orgány ignorovaly § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nesprávně opomenuly slova nestanoví-li tento zákon jinak v § 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi a slovo nebo v § 2 odst. 2 písm. a), kdy živobytí není podmíněno souvětím, které patří pouze k odstavci § 2 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Popsal své osobní, příjmové a majetkové poměry. Tvrdil, že v situaci, kdy nemá příjmy ani úspory, má nárok na příspěvek na živobytí ve výši existenčního minima. Vedle toho požadoval, aby za něj stát zaplatil dluh na veřejném zdravotním pojištění. Zákon o pomoci v hmotné nouzi nestanovuje jako podmínku přiznání nároku, aby byl žalobce evidován jako uchazeč o zaměstnání. Jde jen o statistickou položku, která má vliv na výši dávky. V dalších podáních adresovaných soudu označil požadavek správních orgánů na zaměstnání za nezákonný.

[3] Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Z formulace § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi jednoznačně vyplývá, že podmínka objektivní nemožnosti zvýšit si svůj příjem stanovená v závěru daného ustanovení se vztahuje k oběma písmenům tohoto ustanovení. Žalobce nezpochybnil, že na něj nelze aplikovat žádnou z výjimek uvedených v § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalovaný dané ustanovení aplikoval správně, neboť žalobce ukončil pracovní poměr ve zkušební době, a po uplynutí sankční doby vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se do ní odmítl znovu zaevidovat. Na žalobce se nevztahuje ani § 51 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi, ze kterého odvíjí nárok na existenční minimum. Dané ustanovení se týká jen neprávem vyplacených částek. Žalobci ale žádné peněžní prostředky poukázány nebyly. Nepřípadný je i poukaz žalobce na § 12 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, protože jeho povinnost zaevidovat se v evidenci uchazečů o zaměstnání plyne již z § 3 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Obdobně i § 21 odst. 1 a § 25 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se vztahují pouze na osoby splňující definici osoby v hmotné nouzi.

[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Má za to, že vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání není povinné. To, že příspěvek na živobytí není podmíněn zaměstnáním, vyjádřil i NSS v rozsudku ze dne 28. 4. 2022, čj. -29. Přestože je dovětek v § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi vztažen i na písm. a), jeho význam je odlišný než v případě písm. b). Spojka „nebo“ použitá v daném ustanovení má vylučovací význam. Vedle toho poukázal na § 24 téhož zákona, který evidenci uchazeče o zaměstnání zmiňuje jen v písm. b). Evidence proto není podmínkou. Nelze jej sankcionovat za to, že podal výpověď ve zkušební době. V nepřiznání příspěvku na živobytí spatřuje diskriminaci. Stěžovatel též namítá, že krajský soud opomněl druhý bod žaloby. Dále žádá o vyloučení soudkyně (Mgr. K.), protože jeho příjem ve výši 0 Kč je zřetelný. Její vyloučení žádá také z důvodu, že opomněla odkladný účinek odvolání podle a podcenila význam výkazu nedoplatků a výzvy k zaplacení od Všeobecné zdravotní pojišťovny. Popsal své majetkové poměry a zvýšení cen potravin, od kterého odvíjí potřebnost základního finančního příjmu.

[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

[6] Vzhledem k tomu, že se jedná o věc, v níž po 1. 4. 2021 rozhodoval samosoudce, Nejvyšší správní soud přistoupil ke zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu (viz např. usnesení NSS ze dne 15. 10. 2021, čj. ). Zabýval se tedy tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnost lze pro stručnost odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. , č. 933/2006 Sb. NSS, jehož závěry se týkaly kasačních stížností ve věci mezinárodní ochrany, ale lze je vztáhnout i na ostatní typy řízení, v nichž se otázka přijatelnosti kasační stížnosti posuzuje (k tomu srov. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. , č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je přijatelná, pokud: (1) se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) by bylo v napadeném rozhodnutí krajského, resp. městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[7] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[8] K části uplatněné kasační argumentace je nicméně třeba předeslat, že není přípustná. Stěžovatel (přestože mu soud ustanovil zástupce) do značné míry vede svou argumentaci mimoběžně s nosnými důvody napadeného rozsudku. Ten stojí na závěru, že stěžovatel není osobou v hmotné nouzi, protože nesplňuje podmínky § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Převážná část kasační argumentace však směřuje k jiným otázkám (aplikaci jiných ustanovení, která v této věci nejsou relevantní – zejm. § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi), nezřídka pak k těm, které s touto věcí vůbec nesouvisí (např. stěžovatelovy dluhy na veřejném zdravotním pojištění). Jak plyne z ustálené judikatury, argumentace vedená jiným směrem než ve vztahu k nosným důvodům napadeného rozsudku, není přípustná (tím spíše, pokud již krajský soud stěžovateli vysvětlil, že není v této věci vůbec relevantní a on na ní přesto setrvává, aniž by na závěry krajského soudu reagoval). Z usnesení ze dne 10. 9. 2009, čj. -77, č. 2103/2010 Sb. NSS, plyne, že kasační stížnost, jejíž důvody nesměřují vůči výroku napadeného soudního rozhodnutí anebo důvodům, na nichž dané rozhodnutí stojí, je nepřípustná podle (viz též usnesení ze dne 30. 6. 2020, čj. -63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Jelikož je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (viz ), platí, že aby vůbec byla způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla podána. Z toho důvodu tedy musí obsahovat polemiku s rozhodovacími důvody krajského soudu, nikoli jen opakovat žalobní body (srov. usnesení NSS ze dne 24. 9. 2020, čj. -31).

[9] Jde-li pak o přípustnou část kasační argumentace, je třeba poukázat na to, že podmínkami, za kterých osoba není osobou v hmotné nouzi ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, se již judikatura Nejvyššího správního soudu zabývala. V rozsudku ze dne 13. 10. 2020, čj. -39, soud vyložil, že „zákon o pomoci v hmotné nouzi definuje situace, kdy se osoba zásadně nepovažuje za osobu v hmotné nouzi, resp. stanoví podmínky, které musí být splněny pro přiznání statutu osoby v hmotné nouzi (§ 3). Jednou ze základních podmínek, aby osoba byla považována za osobu v hmotné nouzi, je předpoklad aktivity v rámci pracovního trhu nebo v rámci služeb zaměstnanosti, tj. vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání [§ 3 odst. 1 písm. a zákona o pomoci v hmotné nouzi].“ Napadený rozsudek se od této judikatury nijak neodchyluje. Stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť se týkal jiných otázek – soud se zabýval zákonným požadavkem na pracovní aktivity žadatele v kontextu stanovení výše částky živobytí (§ 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi), nikoli podmínkami, za kterých lze osobu považovat za osobu v hmotné nouzi. V tomto ohledu tedy není přijatelnost kasační stížnosti dána.

[10] Co se týče namítaného opomenutí druhého žalobního bodu, krajský soud se námitkou uvedenou v bodě 2 žaloby zabýval v bodě 15 a násl. napadeného rozsudku, ve kterém stěžovateli vysvětlil, že § 51 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi na jeho věc nedopadá. Ani v této části proto nelze shledat hrubé pochybení soudu způsobilé založit přijatelnost kasační stížnosti.

[11] Totéž platí také pro argumentaci směřující k podjatosti uvedené soudkyně. Stěžovatel odvíjí důvody podjatosti od jejího postupu v nyní posuzované věci. I k této otázce již existuje ustálená judikatura vykládající větu poslední , podle kterého důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (viz rozsudek NSS ze dne 2. 12. 2021, čj. -45, bod 10, rozsudek ze dne 19. 4. 2022, čj. -74, bod 24, nebo usnesení ze dne 9. 12. 2021, čj. -52).

[12] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji v souladu s odmítl pro nepřijatelnost.

[13] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s větou první ve spojení s (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu NSS čj. , část III. 4. a usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. ). Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

[14] Podle ve spojení s zástupci, kterého soud stěžovateli ustanovil usnesením ze dne 2. 6. 2022, čj. -66, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Odměna zástupce stěžovatele byla stanovena za jeden úkon právní služby spočívající v první poradě včetně převzetí a přípravy zastoupení [ , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Odměnu ustanovenému zástupci soud nepřiznal za úkon podle písm. advokátního tarifu (tj. písemné podání ve věci samé), neboť z obsahu a formy podání připojenému ke stručnému sdělení ke kasační stížnosti, které ustanovený zástupce soudu zaslal, je zjevné, že je zpracoval sám stěžovatel, a shoduje se s jeho podáním, které již zaslal soudu dříve. Zástupci stěžovatele tak náleží odměna ve výši 1 000 Kč [ ve spojení s advokátního tarifu]. Vedle toho má zástupce stěžovatele též právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele není plátcem DPH, celkově mu tedy přísluší odměna za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve výši 1 300 Kč. Tuto částku mu NSS vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. srpna 2022

Milan Podhrázký

předseda senátu