Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 A 67/2020 - 53.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 A 67/2020 - 53
17. Z judikatury tedy vyplývá, že správní orgány byly povinny postupovat dle instrukce č. 8/2017, přičemž odchýlit se od ní mohly jen v případech zvláštního zřetele hodných. Je třeba přisvědčit žalobci, že podle výše citované instrukce č. 8/2017 nebylo pro jím požadovaný obor výslovně nezbytné absolvování vysokoškolského studia. Ačkoliv dle dané směrnice by mohlo být přípustné dosažení nižšího než vysokoškolského vzdělání, nelze toto interpretovat tak, že vyšší vzdělání v konkrétním oboru, odvětví či specializace není možné. Při rozhodování o splnění podmínek pro jmenování znalcem se nelze omezit pouze na aplikaci této směrnice, ale je třeba přihlížet k charakteru znalecké činnosti, jejímu významu pro rozhodování soudů a současným studijním možnostem. Vzhledem ke skutečnosti, že znalecká profese je mnohdy zcela stěžejní pro rozhodování soudů o právech a povinnostech osob, jsou na ni kladeny ty nejpřísnější podmínky, neboť znalec musí být expertem v daném oboru a za tímto účelem je vyžadováno získání nejvyššího možného vzdělání v oboru a následně dlouholetá praxe, v jejímž rámci dojde k zužitkování tímto studiem nabytých znalostí. Z tohoto důvodu nelze na požadavky stanovené v instrukci č. 8/2017 pohlížet optikou tehdy nejvyššího dosažitelného vzdělání, ale naopak je ke splnění předpokladů pro jmenování znalcem třeba přistupovat s ohledem na možnosti dnešní doby. Jinými slovy není rozhodné, že v době, kdy žalobce studoval na střední škole, nebylo možné dosáhnout vyššího vzdělání v daném oboru, než středoškolského s maturitou, ale jakého vzdělání v daném oboru lze dosáhnout v době, kdy žalobce o jmenování znalcem žádá.
18. Je všeobecně známo, že v dnešní době (a době podání žádosti žalobce), je možné dosáhnout vysokoškolského vzdělání v oboru ekonomie, v jehož rámci lze získat potřebné znalosti pro oceňování majetku (například na Vysoké škole ekonomické v Praze). Alternativou je rovněž absolvování vysoké školy technického směru, který by korespondoval s druhem oceňovaných věcí (například České vysoké učení technické v Praze). V příloze č. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání je v části oceňování majetku pro oceňování věcí movitých a nemovitých uvedena odborná způsobilost mimo jiné: vysokoškolské vzdělání ve studijním programu a studijním oboru zaměřeném na oceňování majetku. I z tohoto zákona je tedy zřejmé, že vysokoškolského vzdělání v daném oboru nyní dosáhnout lze. Žalovanému nelze tedy vyčítat, že žádosti žalobce nevyhověl z důvodu, že po něm požadoval nyní nejvyšší dosažitelné vzdělání pro výkon znalecké profese, která vyžaduje expertní znalosti a zkušenosti v daném oboru.
19. Přestože žalobce dosáhl středoškolského vzdělání ve studijním oboru ekonom a absolvoval kurz znaleckého minima, vzhledem k šíři specializace v oblasti movitých věcí (výpočetní technika, kancelářská technika a nábytek, kuchyňské vybavení, příruční nástroje a vybavení bytů) jde o nedostatečné vzdělání v daném oboru. Žalobce totiž nedosáhl dostatečně vysokého vzdělání ani v oboru ekonomika, ani vzdělání technického zaměření (vzhledem k výpočetní technice). Pro část specializací by žalobci postačovalo vysokoškolské vzdělání ekonomického směru, avšak pro oblast oceňování výpočetní techniky (která v sobě zahrnuje více než jen osobní počítače a předměty denní potřeby) je třeba buď absolvování vysokoškolského studia technického směru, nebo (jak uvedl žalovaný) specializačního studia na oceňování movitých věcí, které nabízí např. Ústav soudního inženýrství VUT v Brně.
20. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 10. 2018, 2 As 94/2018-54, „nelze akceptovat názor (…) že získání tohoto (vysokoškolského) vzdělání je vyžadováno od všech žadatelů o zápis do seznamu bez rozdílu“. Jakkoli soud nemíní zlehčovat žalobcem nabytou praxi, která je bezpochyby na vysoké úrovni, ztotožňuje se se žalovaným, že praxe v daném oboru by měla navazovat na získané nejvyšší možné vzdělání, aby žadatel o jmenování znalcem nabýval zkušenosti a vykonával praxi, při níž zužitkuje znalosti nabyté studiem (toto vyplývá, z Přílohy č. 10 instrukce č. 8/2017, kde je vyžadována praxe 10 let po dosažení nejvyššího vzdělání, jakož i z § 8 odst. 1 písm. b) a odst. 2 nového zákona o znalcích, kde je praxe po ukončení nejvyššího vzdělání vyžadována v dílce 5 let). Na druhou stranu nelze vyloučit, že právě v případě praxe by od tohoto požadavku bylo možné upustit ve zcela výjimečných případech (například pokud žadatel vykonává více než deset let praxi v daném oboru, jeho praxe vykazuje znaky velmi vysoké kvality, potažmo má takové osobní vlastnosti, které zaručují, že znaleckou činnost bude vykonávat řádně). Soud nepochybuje, že právě žalobce by tato kritéria mohl splňovat, přičemž z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že i nedostatky v teoretické znalosti lze nahradit praxí či teoretické znalosti prokázat jinak: „Není ani vyloučeno, aby při nedostatku teoretického vzdělání žadatel prokázal, že požadovanými znalostmi disponuje. Nejvyšší správní soud proto musí konstatovat, že jakkoli je obecně požadavek na absolvování vysokoškolského vzdělání u žadatelů o funkci znalce uvedený v instrukci ministerstva pochopitelný, rozumný a důvodný, nelze a priori bez dalšího říci, že za žádných specifických okolností nelze „potřebné znalosti a zkušenosti“ získat jinak než vysokoškolským vzděláním a že v případě žádného z oborů a odvětví znalecké činnosti nemůže žádná, jakkoliv dlouhá, kvalifikovaná a odborná praxe, nahradit tento instrukcí stanovený požadavek na nejvyšší dosažené vzdělání. Takový názor je nesprávný, neboť vylučuje zohlednění konkrétních skutkových okolností jednotlivých případů, přičemž je třeba mít stále na paměti, že požadavek vysokoškolského vzdělání není stanoven obecně závazným právním předpisem (zákonem či vyhláškou), nýbrž pouze instrukcí ministerstva metodicky sjednocující interpretaci neurčitých právních pojmů, jejichž podstatou a smyslem je, že jsou vykládány pružně v závislosti na okolnostech případu. Šíře oborů znalecké činnosti a povaha odborné praxe, jež žadateli dá takové zkušenosti a znalosti, které i bez absolvování vysokoškolského vzdělání spolehlivě a bez pochybností prokážou potřebný standard znalostí oboru, nebude pravděpodobně příliš široká. Přesto se nelze dopouštět tak kategorických soudů, neposkytujících těmto výjimečným případům žádný prostor. Nelze také přehlédnout skutečnost, že je to žadatel, kdo splnění podmínek prokazuje; tedy je tím, kdo tvrdí, že má potřebné teoretické i praktické znalosti, a nabízí, jakým způsobem své tvrzení může doložit. (…) Předseda soudu ovšem dále v prvostupňovém rozhodnutí popsal povahu a charakter těchto kvalifikačních předpokladů, především pak uvedl, byť poněkud obecně, z jakých důvodů vyžaduje od stěžovatele dosažení vysokoškolského vzdělání, jaké hodnoty tento požadavek chrání a za jakým účelem je vyžadován, taktéž se předseda soudu individuálně zabýval a posoudil stěžovatelem tvrzené vzdělání a praxi, přičemž konstatoval, proč je nepovažuje za dostatečné. Předseda soudu tedy, usměrněn instrukcí ministerstva, sice vyšel z jejích požadavků, avšak tyto nároky kladené na žadatele zdůvodnil, zároveň posoudil, zdali stěžovatelem uváděné vzdělání a praxe přece jen nejsou dostatečnou zárukou „potřebných znalostí a zkušeností“, a dospěl k závěru, že nikoliv.
21. Jak uvedl žalovaný, výjimky ze vzdělání jsou přípustné pouze v oborech, pro něž neexistuje vysokoškolský či vyšší odborný program studia, jako jsou určitá řemesla či oceňování drahých kovů. Pro obor ekonomika a služby však vyššího vzdělání než středoškolského dosáhnout lze. Výjimku by bylo možné učinit pouze v případě, že by žalobce doložil skutečnosti natolik významné, že by vysokoškolské vzdělání v daných oborech nebylo třeba. Soud si je vědom, že žalobce doložil velké množství podkladů, z nichž plyne, že již dlouhou dobu oceňuje movité věci denní potřeby. Avšak samotné „odhady“ doložené žalobcem a učiněné v rámci výkonu povolání (technický pracovník a správce majetku) nelze považovat za znalecké či obdobné oceňování movitých věcí na obdobně vysoké úrovni. Žalobce rovněž nedoložil žádné doporučení na jmenování znalcem. Přestože žalovaný nesprávně lpěl na bezvýjimečném splnění podmínky vysokoškolského vzdělání, je z napadeného rozhodnutí patrné (byť je toto uvedeno poměrně stručně), že náročnost a rozsah žalobcem označených oborů je na takové úrovni, k níž nepostačuje pouhé středoškolské vzdělání s pouze jednou specializací ve spojení s dlouholetou praxí. Vzhledem k tomu, že je z napadeného rozhodnutí seznatelné, proč v případě žalobce nepostačuje pouhé středoškolské vzdělání, nelze pro dílčí nedostatky odůvodnění považovat napadené rozhodnutí za nezákonné.
22. Městský soud v Praze tak dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť žalobce nesplnil základní podmínku pro jmenování znalcem, a to nejvyšší dosažitelné vzdělání v daném oboru (oborech).
23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 14. června 2022
JUDr. Ludmila Sandnerová, v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje M. J.