Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

51 A 7/2021 - 48

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců

Mgr. Josefa Straky a Mgr. Karla Ulíka ve věci

žalobce: M. T. N.

narozený X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

ubytování zajištěno na adrese X

zastoupen advokátem Mgr. Markem Sedlákem

sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno

proti

žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců

sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 1. 2021, č. j. MV-175204-3/SO-2020,

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 6. 1. 2021, č. j. MV-175204-3/SO-2020, se ruší a věc

se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta Mgr. Marka Sedláka

na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci

tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podle a násl. , (dále „“),

domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná

zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále „ministerstvo“) ze dne

2. 10. 2020, č. j. OAM-40350-43/ZM-2019 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla

zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty.

2. Dne 27. 6. 2019 podal žalobce prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost

o vydání zaměstnanecké karty (dále „žádost“). Ministerstvo (po zrušení jeho předchozích dvou

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

zamítavých rozhodnutí žalovanou) prvostupňovým rozhodnutím žádost zamítlo podle § 46

odst. 6 písm. a) ve spojení s , o pobytu cizinců

na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále

„zákon o pobytu cizinců“) z důvodu, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky

(dále „ČR“). Ministerstvo své rozhodnutí opřelo o obsah utajovaných informací. Před vydáním

rozhodnutí ministerstvo žalobce vyzvalo s odkazem na ,

(dále „“), k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Neumožnilo mu

ale seznámit se s obsahem utajovaných informací, neboť by to podle ministerstva zmařilo účel

jejich utajení ve smyslu věty druhé . Po věcné stránce ministerstvo

v odůvodnění konstatovalo, že není v zájmu ČR umožnit cizinci pobyt na území, je-li tento pobyt

jakkoliv spjat s organizovaným zločinem, a v důsledku toho přináší rizika pro samotného cizince,

stejně jako pro stát či společnost. Taková rizika není v zájmu ČR podstupovat. Ve vztahu

k žalobci ministerstvo shledalo důvod pro zamítnutí žádosti právě v rizicích, která jsou

důsledkem organizovaného zločinu. Ministerstvo současně podotklo, – aby dle svých slov

předešlo spekulacím o spojení žalobce s organizovaným zločinem – že z žádné utajované

informace nevyplývá, že by žalobce sám byl členem organizované nebo zločinecké skupiny.

Samotnou utajovanou informaci ministerstvo označilo za věrohodnou a relevantní.

3. Odvolání žalobce žalovaná zamítla napadeným rozhodnutím. V odůvodnění zrekapitulovala, že

ministerstvo zpracovalo materiál Imigrace do České republiky z Vietnamu - shrnutí situace a

bezpečnostních rizik (vedený v režimu „vyhrazené“ pod č. j. V211-36/2017), v němž shrnulo a

zhodnotilo rizika spojená s migrací z Vietnamu. Zdrojem tohoto materiálu byla informace

poskytnutá Národní centrálou proti organizovanému zločinu („NCOZ“), vedená pod č. j. V211-

21/2017-OAM. Tyto materiály se staly podkladem pro usnesení vlády ze dne 18. 7. 2018 č. 474

Imigrace do ČR z Vietnamu - shrnutí situace a bezpečnostních rizik. Dále byly ze strany NCOZ

ministerstvu postoupeny další dvě utajované informace (vedené v režimu „důvěrné“ pod č. j.

D153/2019-OAM a D154/2019-OAM). Po prvním zrušujícím rozhodnutí žalované ministerstvo

obdrželo od NCOZ další utajovanou informaci (vedenou v režimu „důvěrné“ pod č. j.

D181/2019-OAM). Po druhém zrušujícím rozhodnutí žalované ministerstvo zpracovalo ještě

další utajovanou informaci (vedenou v režimu „vyhrazené“ pod č. j. V89/2020-OAM), kde byly

výše zmíněné utajované informace dále konkretizovány. V odvolacím řízení se žalovaná

seznámila s obsahem uvedených informací a následně si vyžádala jejich doplnění od NCOZ, které

je vedeno pod č. j. V 80/2020-SO. V návaznosti na to žalovaná konstatovala, že obsah

utajovaných informací považuje za dostatečně přesvědčivý a věrohodný podklad pro závěr, že

pobyt žalobce na území není v zájmu ČR. Hrozba spočívá v bezpečnostních rizicích, jež jsou

důsledkem organizovaného zločinu a v blíže nespecifikovaném spojení žalobce s organizovaným

zločinem. Žalovaná zdůraznila, že z povahy utajovaných informací není možné, aby se s nimi

žalobce seznámil. Alespoň v obecné rovině mu byl nicméně sdělen obsah utajovaných informací.

Tento postup ministerstva žalovaná považovala za souladný se zákonem. Žalovaná dodala, že

podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců má být v odůvodnění rozhodnutí utajovaná

informace pouze identifikována a má být uveden stupeň jejího utajení. Správní orgán nemá

povinnost popsat, jakým způsobem byla informace získána ani jakou má povahu.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce úvodem žaloby namítá, že správní orgány rozhodovaly výlučně na základě utajovaných

informací, o nichž mu neposkytly ani ty nejzákladnější údaje, které by mu umožnily využití jeho

práv. Správní orgány nehledaly rovnováhu mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu

a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Žalobci nebylo

ani v obecnosti sděleno, z jakých poznatků a důkazů správní orgány vycházely a co je jejich

obsahem. Správní orgány neuvádějí ani způsob vzniku těchto podkladů a jak je pořídily,

což by žalobci umožnilo posoudit jejich zákonnost a použitelnost.

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

5. Ke zmínce žalované, že v rámci odvolacího řízení opatřila nový klíčový podklad pro vydání

rozhodnutí, žalobce namítá, že mu ve vztahu k tomuto novému podkladu nebylo ze strany

žalované umožněno uplatnění práva na vyjádření podle a s tím

souvisejícího práva navrhovat důkazy. Třebaže jde o utajovanou informaci, která je uchovávána

mimo spis, měl být žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí upozorněn na její existenci.

Žalobce má pochybnosti o věrohodnosti a zákonném způsobu pořízení informací, které NCOZ

v utajeném režimu v této věci správním orgánům poskytuje.

6. Dále žalobce cituje pasáže z prvostupňového rozhodnutí, z nichž dovozuje, že k jeho osobě

neexistují žádné konkrétní informace, podle kterých by měl mít sklony k porušování zákona.

Ministerstvo sice naznačuje jakési spojení žalobce s organizovaným zločinem, na druhou stranu

však zdůrazňuje, že k žalobci osobně žádné negativní poznatky neexistují. Prvostupňové

rozhodnutí se proto jeví jako nedůvodné z hlediska závěru, že pobyt žalobce není v zájmu ČR.

Rozhodnutí správních orgánů jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná. Z judikatury podle

žalobce vyplývá, že nepostačuje jakési nespecifikované spojení s organizovaným zločinem, ale

je třeba, aby z utajovaných informací vyplývalo, že pobyt žalobce je neslučitelný se zájmy ČR. To

ovšem z napadeného rozhodnutí nevyplývá.

7. Žalobce také namítá nepřezkoumatelnost materiálních důvodů utajování obsahu podkladů

pro rozhodnutí. Nemohl se vyjádřit k tomu, zda jsou utajovány v souladu se zákonem, a uplatnit

v tomto směru svoje procesní práva. Podle žalobce musí k utajení informace existovat materiální

důvod, který musí správní orgány sdělit, což umožní ochranu před jejich libovůlí. Dále žalobce

namítá, že je nepřezkoumatelné, zda tyto informace, o kterých správní orgán tvrdil, že jsou

utajované, jsou skutečně utajovanými informacemi ve smyslu zákonné definice, a zda tedy použití

§ 169m odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců bylo v souladu se zákonem. Informace není

utajovanou pouze proto, že je tak formálně označena. Rozhodování na základě utajovaných

informací, ke kterým nemá účastník řízení přístup a nemůže se k jejich obsahu a zákonnosti

vyjádřit, je omezením práva na spravedlivý proces. K tomu žalobce poukázal na rozsudek

velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad

proti Rumunsku, stížnost č. 80982/12, a rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 6. 2013, ZZ,

C-300/11.

8. V reakci na zmínku ministerstva o usnesení vlády č. 474 žalobce uvádí, že vláda nemá žádnou

kompetenci zasahovat do individuálního správního řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu. Na

tuto argumentaci žalovaná nereagovala. Žalobce namítá, že z napadeného rozhodnutí plyne, že

žalovaný na jeho případ retroaktivně aplikoval , o maximálním

počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k

dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat

na zastupitelském úřadu. Žalobce také namítá, že ze správních rozhodnutí není patrné, jak s jeho

věcí souvisí výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (dále „BIS“) za rok 2018 a dva

novinové články týkající se registrace v systému Visapoint, které správní orgány zařadily mezi

podklady pro rozhodnutí.

9. Podle žalobce je napadené rozhodnutí také v rozporu s . Zástupci

žalobce je z jeho vlastní činnosti i z činnosti dalších advokátů známo, že zcela shodně je na

základě shodných utajovaných informací rozhodováno řádově ve stovkách případů žádostí

o zaměstnanecké karty občanů Vietnamu, kteří tyto žádosti podali v zahraničí a na jejich vyřízení

čekají, je mu však rovněž známo, že na základě těchto utajovaných informací není shodně

rozhodováno i o žádostech o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty občanů Vietnamu, kteří

již na území ČR pobývají. Tito žadatelé o prodloužení zaměstnanecké karty přitom svoje žádosti

o zaměstnaneckou kartu podávali ve stejném období, za stejných podmínek a často dokonce

ke stejným zaměstnavatelům jako žalobce a další občané Vietnamu, avšak bylo jim vyhověno

dříve, než ministerstvo začalo na žádosti uplatňovat utajované informace.

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

4

III. Vyjádření žalované a replika žalobce

10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvádí, že odepření přístupu k utajovaným informacím není

v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu d,

neboť garantem ochrany práv účastníka řízení je v takovém případě nezávislý soud, který zajistí

nezneužití utajovaných informací správními orgány. V rámci odvolacího ani prvostupňového

řízení nemohly být uváděny žádné doprovodné informace k utajovaným informacím, neboť by

tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. Žalobci nebylo možné umožnit v rámci odvolacího

řízení řádné uplatnění práva na vyjádření se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3

, neboť novým podkladem pro vydání rozhodnutí byla utajovaná informace.

V předmětném řízení se nerozhoduje o právním nároku žalobce ve smyslu § 36 odst. 3 správního

řádu, tím pádem seznámení se s utajovaným podkladem opatřeným v odvolacím řízení zapovídá

věta čtvrtá . Žalovaná je dále přesvědčena, že napadené rozhodnutí je

plně přezkoumatelné, dostatečně věrohodné a individualizované, nicméně s ohledem na podklady

spočívající v utajovaných informacích byly možnosti konkretizace těchto podkladů značně

omezené. Také k podkladům spočívajícím ve výňatku z výroční zprávy BIS či zpráv z tisku

žalovaná konstatuje, že se k nim nemůže blíže vyjádřit s ohledem na obsah nových utajovaných

informací, aniž by naznačila nebo dokonce prozradila jejich obsah. Žalovaná odmítá námitku

retroaktivní aplikace , neboť zamítnutí žádosti žalobce bylo

zdůvodněno negativními poznatky získanými z utajovaných informací. K námitce porušení

zásady legitimního očekávání žalovaná uvádí, že žalobce nekonkretizoval případy, v nichž mělo

být na základě shodných skutkových okolností rozhodnuto odlišně. Navíc nelze srovnávat

postavení účastníků řízení, kteří jsou tzv. prvožadateli, s postavením žadatelů, kteří se na území

ČR již nacházejí a žádají o prodloužení platnosti stávajícího pobytového oprávnění.

11. V replice žalobce navrhuje provedení všech písemností obsahujících utajované informace jako

důkazů za účelem ověření, zda tyto podklady splňují materiální podmínky utajení, jsou utajovány

v souladu se zákonem, dále zda byly opatřeny v souladu se zákonem, zda je jejich obsah

relevantní pro rozhodnutí o žádosti o zaměstnaneckou kartu a k hodnocení z dalších hledisek.

K argumentaci žalované ve vyjádření, že žalobce nespecifikoval žádné konkrétní případy, v nichž

bylo rozhodnuto opačně oproti nyní projednávané věci, žalobce sdělil, že konkrétní případy musí

být žalované známy z její úřední činnosti. K argumentaci žalované absencí právního nároku ve

smyslu žalobce namítl, že pokud na pobyt na území neexistuje

ústavně zaručené právo, neznamená to, že na pobyt neexistuje právní nárok na úrovni

obyčejného práva, pokud cizinec splní všechny stanovené podmínky. Žalobce dále podotýká, že

žalovaná nijak nereagovala na námitky, podle kterých zjevně neexistují žádné poznatky o

neslučitelnosti pobytu žalobce se zájmy ČR.

IV. Posouzení žaloby soudem

12. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální

náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rozsahu a mezích žalobních

bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2

). Členové senátu se před rozhodnutím ve věci seznámili s obsahem utajovaných informací

(a to dne 31. 5. 2022).

13. Žaloba je důvodná.

14. V projednávané věci je rozhodnou otázka, jak mají správní orgány zacházet s utajovanými

informacemi, které jsou podkladem pro jejich rozhodování v cizineckých věcech, zde konkrétně

v řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců. Jádrem

sporu je především výklad (právo účastníka řízení na přístup

k utajované informaci a na sdělení, jaké skutečnosti z utajovaných podkladů vyplývají), povinnost

individualizace utajované informace ve vztahu k žadateli o zaměstnaneckou kartu a podoba

odůvodnění rozhodnutí opírajícího se o utajované informace.

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

5

15. Právo seznámit se s podklady pro rozhodnutí upravuje , podle jehož

věty první, části před středníkem, platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům

před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V tomto

pravidlu se do promítá jedna ze složek ústavně zaručeného práva na spravedlivý

proces.

16. Jednou ze zákonných výjimek z tohoto pravidla, o kterou jde v projednávané věci, je situace, kdy

„podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v

uchovávány odděleně mimo spis“. V takovém případě se může „účastník, o jehož právním nároku se v řízení

rozhoduje, s těmito podklady seznámit pouze v podobě, která nezmaří účel jejich utajení; není-li to možné, sdělí

se takovému účastníkovi alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. Správní orgán

si předtím, než účastníkovi umožní seznámit se s podklady podle předchozí věty, vyžádá vyjádření orgánu, který

tyto podklady poskytl. Nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn

seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis.“

( ).

17. Výkladem nyní řešených právní otázek se na podkladě v podstatě shodných skutkových okolností

a na základě totožných utajovaných informací zabýval Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“)

v rozsudku ze dne 7. 2. 2022, č. j. -47.

18. NSS v odkazovaném rozsudku nejprve upozornil, že rozlišuje mezi

těmi účastníky, o jejichž právním nároku se v řízení rozhoduje, a účastníky jinými (tedy takovými,

o jejichž právním nároku se v řízení nerozhoduje). Je-li to možné, mají prvně uvedení účastníci

s právním nárokem procesní právo seznámit se s utajovanými podklady, a to v podobě, která

nezmaří účel jejich utajení. Naproti tomu účastníci bez právního nároku na výsledek řízení

procesní právo seznámit se s utajovanými podklady rozhodnutí nemají. Rozhodováním

o právním nároku je podle NSS nutno rozumět takovou úpravu, kdy správní orgán musí vydat

pozitivní rozhodnutí za podmínky, že žadatel splní všechny zákonem stanovené podmínky.

Naproti tomu rozhodováním o právním nároku podle NSS typicky není, je-li vydání kýženého

rozhodnutí v řízení o žádosti podmíněno správním uvážením správního orgánu nebo je

nárokovost výsledku řízení právním řádem jinak relativizována.

19. V případě žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců NSS

dovodil, že se o rozhodování o právním nároku cizince nejedná. Jakkoli zákon v těchto věcech

výslovně nestanoví správní uvážení správního orgánu, nenárokovost výsledku tohoto řízení (tj.

ne/vydání zaměstnanecké karty) podle NSS plyne ze systematiky zákona o pobytu cizinců

a především z ústavního principu svrchovanosti státu (y), jehož projevem je též

možnost regulovat migraci a rozhodování státu o tom, kteří cizinci mohou vstupovat na jeho

území. NSS konstatoval, že cizinec usiluje o vydání zaměstnanecké karty ze zahraničí, přičemž

nemá právní nárok na vstup do ČR. Na nenárokové povaze zaměstnanecké karty podle NSS nic

nemění ani směrnice 2011/98/EU o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení

k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném

souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě. NSS

tak dospěl k závěru, že cizinec nemá právní nárok na pozitivní rozhodnutí, tedy na vydání

zaměstnanecké karty. Tím pádem nemá ani procesní právo seznámit se s utajovanými podklady,

a to ani v omezené podobě, která nezmaří účel jejich utajení ( ).

20. To ale podle NSS neznamená, že cizinec nemající právní nárok na vydání zaměstnanecké karty,

nemá alespoň v obecné rovině právo na sdělení, jaké skutečnosti z utajovaných podkladů

vyplývají. Poslední věta totiž jen říká, že nerozhoduje-li se v řízení

o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí.

To se nijak nedotýká práva účastníka na to, aby mu správní orgán sdělil alespoň v obecné rovině,

jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. NSS zdůraznil, že povinnost správního orgánu dle

míří na sdělení nějakých „skutečností“, byť v obecné rovině, nikoli jen

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

6

na sdělení předběžného právního hodnocení. Povinnost správního orgánu sdělit alespoň

v obecné rovině, jaké skutečnosti (skutkové okolnosti na rozdíl od hodnocení právních otázek)

z utajovaných podkladů vyplývají, opřel NSS též o požadavky práva EU, z nichž dovodil

povinnost cizinci sdělit alespoň „podstatu důvodů“, které byly základem pro zamítavé rozhodnutí.

Sdělení ministerstva cizinci, že z utajovaných písemností vyplývá, že jeho pobyt „za účelem výkonu

zaměstnání na území České republiky není v jejím zájmu, a to vzhledem ke skutečnostem a rizikům popsaným v

těchto podkladech“ NSS neshledal v tomto ohledu dostatečným. Šlo totiž jen o reprodukci § 56

odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, čímž cizinci jen naznačilo právní hodnocení jeho

případu, ovšem ani v nejmenším neuvedlo, jaké „skutečnosti“ vyplývají z utajovaných podkladů.

Ministerstvo porušilo povinnost sdělit cizinci alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z

utajovaných podkladů vyplývají.

21. Dále NSS dospěl k závěru, že předložené utajované informace (shodné s těmi, z kterých

vycházely správní orgány v nyní posuzované věci) nesplňují požadavky na jejich individualizaci ve

vztahu k cizinci žádajícímu o zaměstnaneckou kartu. Za jediný konkrétní fakt, který lze

v utajovaných podkladech ve vztahu k cizinci najít, NSS označil tvrzení, že je určitým dílčím

způsobem spojen s organizovanou zločineckou skupinou. To by podle NSS jistě byl důvod pro

zamítnutí jeho žádosti. Pro použitelnost § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (pobyt

cizince na území není v zájmu ČR) bohatě postačí, jsou-li tu dostatečné indicie např. o tom, že

cizinec „služeb“ kriminálního gangu využil, třebas tak, že uhradil nebo chtěl uhradit oné kriminální

skupině nějakou peněžitou částku, doporučil využití gangu jiným vietnamským občanům,

případně ho nějak jinak podpořil či chtěl podpořit, byť by se tím sám trestného činu nedopustil.

NSS ale shledal problém v tom, že v utajované informaci není uvedeno nic bližšího ohledně toho,

co cizinec skutečně učinil. Tvrzení uvedené v podkladech postrádá jakékoli údaje časové, místní a

zdrojové. Soudy suplující v těchto věcech obhajobu tak nemají záruku, že jde o informace

věrohodné a dostatečně přesvědčivé pro klíčový závěr, že to byl právě cizinec žádající o

zaměstnaneckou kartu, kdo měl učinit to, co se v utajované zprávě vágně uvádí. NSS tak uzavřel,

že informace obsažená v utajovaných podkladech je ve vztahu k cizinci zcela nedostačující a

znemožňuje soudu si o ní učinit jakýkoli úsudek. Je třeba přesněji uvést fakta (mimo jiné místní a

časové údaje), zdroj a způsob jejich zjištění či ověření, popisující chování, jednání či další činnosti

stěžovatele, případně dalších osob. Teprve takto zpracovaná a poskytnutá informace dovolí

soudu přezkoumat správnost závěru správních orgánů, že pobyt cizince na území není v zájmu

ČR.

22. Zatřetí, NSS správním orgánům vytkl, že jejich rozhodnutí nedostála ani minimalistickým

požadavkům na odůvodnění, jak je zakotvil § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť se ani

nepokusily o srozumitelné shrnutí podstaty důvodů, na kterých svá rozhodnutí založily. NSS

současně podotkl, že to ani nebylo dost dobře možné, neboť ani v rámci utajovaných informací

nenalezl skutečnosti dostatečně se vztahující právě k posuzovanému cizinci.

23. Z citovaných závěrů vycházely též některé další rozsudky (např. rozsudky NSS ze dne 27. 4. 2022,

č. j. -33, ze dne 10. 5. 2022, č. j. -58, či ze dne 12. 5. 2022, č. j.

-50, a rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j.

41, a č. j. -55).

24. Krajský soud v nyní posuzované věci dospěl k odlišnému dílčímu právnímu závěru než NSS

v rozsudku č. j. -47, a to v otázce, zda se v řízení o vydání zaměstnanecké karty

rozhoduje o právním nároku žadatele ve smyslu věty druhé .

25. Podle NSS „nenárokovost výsledku tohoto řízení (tj. ne/vydání zaměstnanecké karty) plyne ze systematiky

zákona o pobytu cizinců a především z ústavního principu svrchovanosti státu (y)“ (odst. 17).

26. Pokud jde o argumentaci svrchovaností státu, krajský soud obecně souhlasí s tím, že z ústavního

pořádku (ani práva EU) právní nárok na vydání zaměstnanecké karty nevyplývá. Na druhé straně

ústavní (ani evropské) právo nebrání zákonodárci, aby takovou zákonnou úpravu přijal. Jinými

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

7

slovy, nic nebrání zákonodárci, aby právní nárok cizince na vydání zaměstnanecké karty vtělil do

zákona a stanovil podmínky, při jejichž splnění cizinci nárok na vydání zaměstnanecké karty

vznikne. Tím není popřen princip svrchovanosti státu, na který odkazoval NSS, ale právě naopak;

tímto způsobem si stát prostřednictvím zákonodárce sám určuje, kteří cizinci mohou vstoupit na

jeho území a pracovat zde a kteří nikoliv. Stejně tak ale může zákonodárce stanovit, že při splnění

vytýčených podmínek může (nikoli musí) být cizinci zaměstnanecká karta vydána. V principu je

tedy na zákonodárci, zda stanoví, že správní orgán musí cizinci splňujícímu všechny stanovené

podmínky vydat zaměstnaneckou kartu, či zda správnímu orgánu v tomto ohledu ponechá

určitou volnost v podobě správního uvážení.

27. Pokud jde o druhý argument NSS, že nenárokovost výsledku řízení plyne také ze systematiky

zákona o pobytu cizinců, není krajskému soudu z odkazovaného rozsudku zcela zřetelná

argumentační linie stojící za tímto konstatováním.

28. Zákon o pobytu cizinců obsahuje jak ustanovení zakládající nárok na vydání určitého oprávnění,

tak i ustanovení obsahující správní uvážení.

29. Krajský soud připomíná, že správní uvážení představuje prostor, v němž s existencí určitého

skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Tento prostor pro správní

orgán bývá typicky vymezen formulací „správní orgán může“, „správní orgán smí“, „správní orgán je

oprávněn“ nebo vyjádřením, že adresát na určitou podobu výsledného rozhodnutí správního

orgánu „nemá právní nárok“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, č. j.

-154, odst. 14, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j.

-22, odst. 17). Použít správní uvážení lze pouze v těch případech, kdy toto

oprávnění zákon správním orgánům přiznává, a to pouze způsobem a v mezích stanovených

zákonem (rozsudky NSS ze dne 18. 12. 2008, č. j. -101, nebo ze dne 7. 4. 2020, č. j.

-47, odst. 20).

30. V zákoně o pobytu cizinců lze správní uvážení nalézt například v § 9 odst. 2 („…může policie odepřít

vstup na území z důvodu…“), § 42e odst. 5 („Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území

může dále ministerstvo vydat…“), § 51 odst. 2 („Na udělení dlouhodobého víza není právní nárok.“), § 67

odst. 3 („Povolení k trvalému pobytu se může při splnění podmínek uvedených v odstavci 1 dále vydat…“),

§ 118 odst. 3 větě druhé („…je policie oprávněna stanovit dobu k vycestování z území kratší než 7 dní.“),

nebo § 169d odst. 3 („Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání

žádosti upustit…“).

31. Institut zaměstnanecké karty je upraven zejména v § 42g zákona o pobytu cizinců. Toto ani

související ustanovení (např. § 42h, § 44, § 44a, § 46, § 46e, § 63) žádnou obdobnou formulaci

svědčící ve prospěch závěru o správním uvážení při rozhodování o (ne)vydání zaměstnanecké

karty neobsahují. Naopak § 42g odst. 6 (vztahující se na situaci, kdy žadatel o zaměstnaneckou

kartu již disponuje vízem k pobytu nad 90 dnů za jiným účelem než zaměstnání) stanoví, že při

splnění stanovených podmínek „Ministerstvo zaměstnaneckou kartu vydá (…)“. Formulace „vydá“ je

slovesným vyjádřením nezbytnosti určitého způsobu rozhodnutí, který neponechává žádný

prostor pro správní uvážení ministerstva. Jde o významový ekvivalent spojení „musí vydat“. Z toho

dle krajského soudu vyplývá, že pokud žadatel splní všechny stanovené podmínky, musí mu

správní orgán zaměstnaneckou kartu vydat. Jde tedy o rozhodování o právním nároku žadatele.

32. V případě žadatelů o zaměstnanecké karty v jiném postavení (§ 42g odst. 2, odst. 3, odst. 4) zákon

používá formulaci, že cizinec je za podmínek uvedených v těchto ustanovení „oprávněn“ podat

žádost o vydání zaměstnanecké karty. Výslovně neuvádí, zda ministerstvo při splnění

stanovených podmínek může či musí zaměstnaneckou kartu vydat. Nicméně aby šlo o správní

uvážení, musí být dle názoru krajského soudu toto diskreční oprávnění jasně seznatelné ze

zákona (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. -22, odst.

17), což v tomto případě není. Při absenci formulace svědčící o možnosti správního uvážení

krajský soud neshledává žádný důvod k opačnému výkladu v případě žádostí dle § 42g odst. 2, 3 a

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

8

4 oproti žádostem dle odst. 6. Dle krajského soudu je tak třeba dát přednost výkladu, že pokud

žadatel splňuje podmínky uvedené v příslušném odstavci § 42g, zakládá mu dané ustanovení

nárok na vyhovění jeho žádosti – samozřejmě vždy za předpokladu, že budou splněny všechny

zákonné náležitosti (včetně případných kvantitativních omezeních co do přípustného počtu

žádostí či vydaných zaměstnaneckých karet).

33. Ke shodnému závěru dospěl P. Pořízek, který k rozhodování o vydání zaměstnanecké karty

uvedl: „Důvody pro zamítnutí žádosti jsou formulovány šířeji než u dlouhodobého pobytu za účelem sloučení

rodiny. To ovšem nic nemění na tom, že výčet důvodů pro zamítnutí žádosti je uzavřený, taxativní. V případě,

pokud žadatel o zaměstnaneckou kartu splní zákonem požadované podmínky, má subjektivní veřejné právo na

vydání zaměstnanecké karty, s čímž zrcadlově koresponduje povinnost ministerstva vnitra zaměstnaneckou kartu

vydat, pokud nemůže uplatnit žádný z důvodů pro zamítnutí žádosti. Tomu ostatně odpovídá i znění zákona,

která ve vztahu k jedné z kategorií žadatelů o zaměstnaneckou kartu výslovně formuluje při splnění stanovených

podmínek povinnost ministerstva vnitra zaměstnaneckou kartu vydat (‚vydá‘). I v tomto případě tak jde o řízení

o subjektivním veřejném právu, na jehož udělení má žadatel právní nárok, které podléhá soudnímu přezkumu.“

[Pořízek, P.: Brána nebo zábrana – problematické aspekty fungování systému Visapoint. In: Jílek, D.,

Pořízek, P. (eds.): Aktuální právní problémy azylového a cizineckého práva. Kancelář veřejného ochránce

práv, 2016, str. 55].

34. Soud proto uzavírá, že žadatel, v jehož případě budou splněny všechny zákonné podmínky, má

nárok na vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců. To pro nyní

projednávanou věc znamená, že řízení o žádosti žalobce bylo řízením, v němž se rozhodovalo

o jeho právním nároku ve smyslu věty druhé . Nutno zdůraznit, že

toto ustanovení omezuje rozsah, v jakém se účastník, o jehož právním nároku se v řízení

rozhoduje, může s utajovanými podklady seznámit. Z věty druhé tohoto ustanovení vyplývá, že

pokud je to možné, může se tento účastník seznámit s utajovanými podklady v podobě, která

nezmaří účel jejich utajení. Pokud to není možné, nemůže se s přímo utajovanými podklady

seznámit v žádné podobě, ale sdělí se mu alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto

podkladů vyplývají. Z hlediska důvodnosti žaloby však není otázka, zda to bylo možné či nikoliv,

rozhodující, neboť správní orgány žalobci neumožnily seznámit se s podklady v podobě, která

nezmaří jejich utajení, ani mu v obecné rovině nesdělily, jaké skutečnosti z podkladů vyplývají (k

této druhé alternativě soud odkazuje na odst. 24–26 odkazovaného rozsudku č. j.

-47, s nimiž se zcela ztotožňuje). Na každý pád jde o procesní vadu správního

řízení, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s.

ř. s.].

35. Pokud jde o ostatní, výše rekapitulované, závěry učiněné NSS v rozsudku č. j.

47, s nimi se krajský soud plně ztotožňuje.

36. I v nyní posuzovaném případě tedy platí, že předložené utajované informace nesplňují požadavky

na jejich individualizaci ve vztahu k žalobci (viz odst. 30–37 rozsudku č. j. -47).

Utajované informace v převažující části obsahují jen obecná fakta a tvrzení o migraci z Vietnamu

do ČR. Jediným konkrétnějším faktem, který lze v utajovaných podkladech ve vztahu k žalobci

najít, je tvrzení, že je určitým dílčím způsobem spojen s organizovaným zločinem. To by byl

zpravidla důvod pro negativní rozhodnutí, tedy zamítnutí žádosti žalobce, aniž by bylo samo

o sobě překážkou to, že žalobce přímo členem organizované skupiny nebyl nebo že není

v tuzemsku trestně stíhán. Shodně jako ve výše uvedené věci posuzované NSS i v projednávané

věci není v utajované informaci uvedeno nic bližšího ohledně toho, co žalobce skutečně učinil, a

to ani rámcově. Tvrzení uvedené v podkladech postrádá jakékoli údaje časové, místní a zdrojové.

Správní soudy v podobných věcech „suplují obhajobu“, a musí tak namísto ní ověřit věrohodnost

a přesvědčivost skutkových zjištění. Ovšem informace v podobě, v jaké je soud v utajovaných

podkladech zhlédl, neposkytují záruku, že jde o informace věrohodné a dostatečně přesvědčivé

pro klíčový závěr, že to byl právě žalobce, kdo měl učinit to, co se v utajované zprávě vágně

uvádí, popřípadě o čem se v ní spekuluje ve vztahu k budoucímu pobytu žalobce na území ČR.

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

Další důvody obsažené v utajované informaci (nejrůznější obsáhlé úvahy a informace o povaze

imigrace z Vietnamu) jsou pak již jen zcela obecné a vztahují se v podstatě k jakémukoli

vietnamskému žadateli o vydání zaměstnanecké karty.

37. Informace obsažená v utajovaných podkladech je tedy ve vztahu k žalobci nedostačující a má

podobu, která znemožňuje soudu si o míře angažovanosti žalobce na problematických jevech

učinit jakýkoli úsudek. Je třeba přesněji uvést fakta (mimo jiné místní a časové údaje), včetně

zdroje a způsobu jejich zjištění či ověření, popisující chování, jednání či další činnosti žalobce,

případně dalších osob. Teprve takto zpracovaná a poskytnutá informace dovolí soudu

přezkoumat správnost závěru správních orgánů, že pobyt žalobce na území není v zájmu ČR.

38. Zatřetí, je na místě ve shodě s NSS (viz zejména odst. 49–51 odkazovaného rozsudku

č. j. -47) správním orgánům vytknout, že jejich rozhodnutí nedostála ani

minimalistickým požadavkům na odůvodnění, jak je zakotvil § 169m odst. 2 zákona o pobytu

cizinců, neboť se ani nepokusily o srozumitelné shrnutí podstaty důvodů, na kterých svá

rozhodnutí založily. S ohledem na obsah utajovaných informací, které neobsahují dostatečné

informace vztahující se právě k osobě žalobce, to však ani nebylo dost dobře možné.

39. Lze tedy shrnout, že (1) správní orgány porušily procesní práva žalobce, (2) skutková podstata

věci, z níž správní orgány vycházely, nemá dostatečnou oporu ve spisech a (3) ani obsah

odůvodnění obou správních rozhodnutí nepromítá v minimální míře důvody, pro které byla

žádost zamítnuta.

V. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

40. Pro tyto vady soud napadené rozhodnutí žalované zrušil podle , b) a c)

a věc vrátil žalované k dalšímu řízení ( ). V dalším řízení bude žalovaná vázána

právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ). Za této situace se soud pro

nadbytečnost blíže nezabýval důkazním návrhem žalobce na provedení všech písemností

obsahujících utajované informace.

41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Žalobce byl v řízení úspěšný,

má tak proti žalované právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Ty představují

zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále náklady související se zastoupením

žalobce advokátem ve výši 12 342 Kč, které zahrnují odměnu advokáta za tři úkony právní služby

(převzetí a příprava věci, písemné podání žaloby a replika k vyjádření žalované) po 3 100 Kč

za úkon [, a a d) ,

o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),

a náhradu hotových výdajů 900 Kč za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4

advokátního tarifu). Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, je součástí

nákladů řízení i náhrada této daně počítaná z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů

( ), tj. 21 % z 10 200 Kč, tedy 2 142 Kč. Náklady žalobce tak činí celkem

15 342 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 30 dnů od právní

moci tohoto rozsudku ( ) k rukám jeho zástupce ( zákona

č. , , ve spojení s ).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem

Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání

lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

[OBRÁZEK]10

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných

náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,

jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení

soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových

stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 29. června 2022

JUDr. Věra Šimůnková, v. r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.