Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)51 A 7/2021 - 48.pdf
PDF · 0 B
No categories available
51 A 7/2021 - 48
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců
Mgr. Josefa Straky a Mgr. Karla Ulíka ve věci
žalobce: M. T. N.
narozený X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika
ubytování zajištěno na adrese X
zastoupen advokátem Mgr. Markem Sedlákem
sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno
proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 1. 2021, č. j. MV-175204-3/SO-2020,
takto:
I. Rozhodnutí žalované ze dne 6. 1. 2021, č. j. MV-175204-3/SO-2020, se ruší a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta Mgr. Marka Sedláka
na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“),
domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná
zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále „ministerstvo“) ze dne
2. 10. 2020, č. j. OAM-40350-43/ZM-2019 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla
zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty.
2. Dne 27. 6. 2019 podal žalobce prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost
o vydání zaměstnanecké karty (dále „žádost“). Ministerstvo (po zrušení jeho předchozích dvou
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.
zamítavých rozhodnutí žalovanou) prvostupňovým rozhodnutím žádost zamítlo podle § 46
odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále
„zákon o pobytu cizinců“) z důvodu, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky
(dále „ČR“). Ministerstvo své rozhodnutí opřelo o obsah utajovaných informací. Před vydáním
rozhodnutí ministerstvo žalobce vyzvalo s odkazem na § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále „správní řád“), k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Neumožnilo mu
ale seznámit se s obsahem utajovaných informací, neboť by to podle ministerstva zmařilo účel
jejich utajení ve smyslu § 36 odst. 3 věty druhé správního řádu. Po věcné stránce ministerstvo
v odůvodnění konstatovalo, že není v zájmu ČR umožnit cizinci pobyt na území, je-li tento pobyt
jakkoliv spjat s organizovaným zločinem, a v důsledku toho přináší rizika pro samotného cizince,
stejně jako pro stát či společnost. Taková rizika není v zájmu ČR podstupovat. Ve vztahu
k žalobci ministerstvo shledalo důvod pro zamítnutí žádosti právě v rizicích, která jsou
důsledkem organizovaného zločinu. Ministerstvo současně podotklo, – aby dle svých slov
předešlo spekulacím o spojení žalobce s organizovaným zločinem – že z žádné utajované
informace nevyplývá, že by žalobce sám byl členem organizované nebo zločinecké skupiny.
Samotnou utajovanou informaci ministerstvo označilo za věrohodnou a relevantní.
3. Odvolání žalobce žalovaná zamítla napadeným rozhodnutím. V odůvodnění zrekapitulovala, že
ministerstvo zpracovalo materiál Imigrace do České republiky z Vietnamu - shrnutí situace a
bezpečnostních rizik (vedený v režimu „vyhrazené“ pod č. j. V211-36/2017), v němž shrnulo a
zhodnotilo rizika spojená s migrací z Vietnamu. Zdrojem tohoto materiálu byla informace
poskytnutá Národní centrálou proti organizovanému zločinu („NCOZ“), vedená pod č. j. V211-
21/2017-OAM. Tyto materiály se staly podkladem pro usnesení vlády ze dne 18. 7. 2018 č. 474
Imigrace do ČR z Vietnamu - shrnutí situace a bezpečnostních rizik. Dále byly ze strany NCOZ
ministerstvu postoupeny další dvě utajované informace (vedené v režimu „důvěrné“ pod č. j.
D153/2019-OAM a D154/2019-OAM). Po prvním zrušujícím rozhodnutí žalované ministerstvo
obdrželo od NCOZ další utajovanou informaci (vedenou v režimu „důvěrné“ pod č. j.
D181/2019-OAM). Po druhém zrušujícím rozhodnutí žalované ministerstvo zpracovalo ještě
další utajovanou informaci (vedenou v režimu „vyhrazené“ pod č. j. V89/2020-OAM), kde byly
výše zmíněné utajované informace dále konkretizovány. V odvolacím řízení se žalovaná
seznámila s obsahem uvedených informací a následně si vyžádala jejich doplnění od NCOZ, které
je vedeno pod č. j. V 80/2020-SO. V návaznosti na to žalovaná konstatovala, že obsah
utajovaných informací považuje za dostatečně přesvědčivý a věrohodný podklad pro závěr, že
pobyt žalobce na území není v zájmu ČR. Hrozba spočívá v bezpečnostních rizicích, jež jsou
důsledkem organizovaného zločinu a v blíže nespecifikovaném spojení žalobce s organizovaným
zločinem. Žalovaná zdůraznila, že z povahy utajovaných informací není možné, aby se s nimi
žalobce seznámil. Alespoň v obecné rovině mu byl nicméně sdělen obsah utajovaných informací.
Tento postup ministerstva žalovaná považovala za souladný se zákonem. Žalovaná dodala, že
podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců má být v odůvodnění rozhodnutí utajovaná
informace pouze identifikována a má být uveden stupeň jejího utajení. Správní orgán nemá
povinnost popsat, jakým způsobem byla informace získána ani jakou má povahu.
II. Obsah žaloby
4. Žalobce úvodem žaloby namítá, že správní orgány rozhodovaly výlučně na základě utajovaných
informací, o nichž mu neposkytly ani ty nejzákladnější údaje, které by mu umožnily využití jeho
práv. Správní orgány nehledaly rovnováhu mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu
a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Žalobci nebylo
ani v obecnosti sděleno, z jakých poznatků a důkazů správní orgány vycházely a co je jejich
obsahem. Správní orgány neuvádějí ani způsob vzniku těchto podkladů a jak je pořídily,
což by žalobci umožnilo posoudit jejich zákonnost a použitelnost.
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.
5. Ke zmínce žalované, že v rámci odvolacího řízení opatřila nový klíčový podklad pro vydání
rozhodnutí, žalobce namítá, že mu ve vztahu k tomuto novému podkladu nebylo ze strany
žalované umožněno uplatnění práva na vyjádření podle § 36 odst. 3 správního řádu a s tím
souvisejícího práva navrhovat důkazy. Třebaže jde o utajovanou informaci, která je uchovávána
mimo spis, měl být žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí upozorněn na její existenci.
Žalobce má pochybnosti o věrohodnosti a zákonném způsobu pořízení informací, které NCOZ
v utajeném režimu v této věci správním orgánům poskytuje.
6. Dále žalobce cituje pasáže z prvostupňového rozhodnutí, z nichž dovozuje, že k jeho osobě
neexistují žádné konkrétní informace, podle kterých by měl mít sklony k porušování zákona.
Ministerstvo sice naznačuje jakési spojení žalobce s organizovaným zločinem, na druhou stranu
však zdůrazňuje, že k žalobci osobně žádné negativní poznatky neexistují. Prvostupňové
rozhodnutí se proto jeví jako nedůvodné z hlediska závěru, že pobyt žalobce není v zájmu ČR.
Rozhodnutí správních orgánů jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná. Z judikatury podle
žalobce vyplývá, že nepostačuje jakési nespecifikované spojení s organizovaným zločinem, ale
je třeba, aby z utajovaných informací vyplývalo, že pobyt žalobce je neslučitelný se zájmy ČR. To
ovšem z napadeného rozhodnutí nevyplývá.
7. Žalobce také namítá nepřezkoumatelnost materiálních důvodů utajování obsahu podkladů
pro rozhodnutí. Nemohl se vyjádřit k tomu, zda jsou utajovány v souladu se zákonem, a uplatnit
v tomto směru svoje procesní práva. Podle žalobce musí k utajení informace existovat materiální
důvod, který musí správní orgány sdělit, což umožní ochranu před jejich libovůlí. Dále žalobce
namítá, že je nepřezkoumatelné, zda tyto informace, o kterých správní orgán tvrdil, že jsou
utajované, jsou skutečně utajovanými informacemi ve smyslu zákonné definice, a zda tedy použití
§ 169m odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců bylo v souladu se zákonem. Informace není
utajovanou pouze proto, že je tak formálně označena. Rozhodování na základě utajovaných
informací, ke kterým nemá účastník řízení přístup a nemůže se k jejich obsahu a zákonnosti
vyjádřit, je omezením práva na spravedlivý proces. K tomu žalobce poukázal na rozsudek
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad
proti Rumunsku, stížnost č. 80982/12, a rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 6. 2013, ZZ,
C-300/11.
8. V reakci na zmínku ministerstva o usnesení vlády č. 474 žalobce uvádí, že vláda nemá žádnou
kompetenci zasahovat do individuálního správního řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu. Na
tuto argumentaci žalovaná nereagovala. Žalobce namítá, že z napadeného rozhodnutí plyne, že
žalovaný na jeho případ retroaktivně aplikoval usnesení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním
počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k
dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat
na zastupitelském úřadu. Žalobce také namítá, že ze správních rozhodnutí není patrné, jak s jeho
věcí souvisí výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (dále „BIS“) za rok 2018 a dva
novinové články týkající se registrace v systému Visapoint, které správní orgány zařadily mezi
podklady pro rozhodnutí.
9. Podle žalobce je napadené rozhodnutí také v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu. Zástupci
žalobce je z jeho vlastní činnosti i z činnosti dalších advokátů známo, že zcela shodně je na
základě shodných utajovaných informací rozhodováno řádově ve stovkách případů žádostí
o zaměstnanecké karty občanů Vietnamu, kteří tyto žádosti podali v zahraničí a na jejich vyřízení
čekají, je mu však rovněž známo, že na základě těchto utajovaných informací není shodně
rozhodováno i o žádostech o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty občanů Vietnamu, kteří
již na území ČR pobývají. Tito žadatelé o prodloužení zaměstnanecké karty přitom svoje žádosti
o zaměstnaneckou kartu podávali ve stejném období, za stejných podmínek a často dokonce
ke stejným zaměstnavatelům jako žalobce a další občané Vietnamu, avšak bylo jim vyhověno
dříve, než ministerstvo začalo na žádosti uplatňovat utajované informace.
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.
III. Vyjádření žalované a replika žalobce
10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvádí, že odepření přístupu k utajovaným informacím není
v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
neboť garantem ochrany práv účastníka řízení je v takovém případě nezávislý soud, který zajistí
nezneužití utajovaných informací správními orgány. V rámci odvolacího ani prvostupňového
řízení nemohly být uváděny žádné doprovodné informace k utajovaným informacím, neboť by
tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. Žalobci nebylo možné umožnit v rámci odvolacího
řízení řádné uplatnění práva na vyjádření se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3
správního řádu, neboť novým podkladem pro vydání rozhodnutí byla utajovaná informace.
V předmětném řízení se nerozhoduje o právním nároku žalobce ve smyslu § 36 odst. 3 správního
řádu, tím pádem seznámení se s utajovaným podkladem opatřeným v odvolacím řízení zapovídá
§ 36 odst. 3 věta čtvrtá správního řádu. Žalovaná je dále přesvědčena, že napadené rozhodnutí je
plně přezkoumatelné, dostatečně věrohodné a individualizované, nicméně s ohledem na podklady
spočívající v utajovaných informacích byly možnosti konkretizace těchto podkladů značně
omezené. Také k podkladům spočívajícím ve výňatku z výroční zprávy BIS či zpráv z tisku
žalovaná konstatuje, že se k nim nemůže blíže vyjádřit s ohledem na obsah nových utajovaných
informací, aniž by naznačila nebo dokonce prozradila jejich obsah. Žalovaná odmítá námitku
retroaktivní aplikace nařízení vlády č. 220/2019 Sb., neboť zamítnutí žádosti žalobce bylo
zdůvodněno negativními poznatky získanými z utajovaných informací. K námitce porušení
zásady legitimního očekávání žalovaná uvádí, že žalobce nekonkretizoval případy, v nichž mělo
být na základě shodných skutkových okolností rozhodnuto odlišně. Navíc nelze srovnávat
postavení účastníků řízení, kteří jsou tzv. prvožadateli, s postavením žadatelů, kteří se na území
ČR již nacházejí a žádají o prodloužení platnosti stávajícího pobytového oprávnění.
11. V replice žalobce navrhuje provedení všech písemností obsahujících utajované informace jako
důkazů za účelem ověření, zda tyto podklady splňují materiální podmínky utajení, jsou utajovány
v souladu se zákonem, dále zda byly opatřeny v souladu se zákonem, zda je jejich obsah
relevantní pro rozhodnutí o žádosti o zaměstnaneckou kartu a k hodnocení z dalších hledisek.
K argumentaci žalované ve vyjádření, že žalobce nespecifikoval žádné konkrétní případy, v nichž
bylo rozhodnuto opačně oproti nyní projednávané věci, žalobce sdělil, že konkrétní případy musí
být žalované známy z její úřední činnosti. K argumentaci žalované absencí právního nároku ve
smyslu § 36 odst. 3 správního řádu žalobce namítl, že pokud na pobyt na území neexistuje
ústavně zaručené právo, neznamená to, že na pobyt neexistuje právní nárok na úrovni
obyčejného práva, pokud cizinec splní všechny stanovené podmínky. Žalobce dále podotýká, že
žalovaná nijak nereagovala na námitky, podle kterých zjevně neexistují žádné poznatky o
neslučitelnosti pobytu žalobce se zájmy ČR.
IV. Posouzení žaloby soudem
12. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální
náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rozsahu a mezích žalobních
bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2
s. ř. s.). Členové senátu se před rozhodnutím ve věci seznámili s obsahem utajovaných informací
(a to dne 31. 5. 2022).
13. Žaloba je důvodná.
14. V projednávané věci je rozhodnou otázka, jak mají správní orgány zacházet s utajovanými
informacemi, které jsou podkladem pro jejich rozhodování v cizineckých věcech, zde konkrétně
v řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců. Jádrem
sporu je především výklad § 36 odst. 3 správního řádu (právo účastníka řízení na přístup
k utajované informaci a na sdělení, jaké skutečnosti z utajovaných podkladů vyplývají), povinnost
individualizace utajované informace ve vztahu k žadateli o zaměstnaneckou kartu a podoba
odůvodnění rozhodnutí opírajícího se o utajované informace.
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.
15. Právo seznámit se s podklady pro rozhodnutí upravuje § 36 odst. 3 správního řádu, podle jehož
věty první, části před středníkem, platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům
před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V tomto
pravidlu se do správního řádu promítá jedna ze složek ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces.
16. Jednou ze zákonných výjimek z tohoto pravidla, o kterou jde v projednávané věci, je situace, kdy
„podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 správního řádu
uchovávány odděleně mimo spis“. V takovém případě se může „účastník, o jehož právním nároku se v řízení
rozhoduje, s těmito podklady seznámit pouze v podobě, která nezmaří účel jejich utajení; není-li to možné, sdělí
se takovému účastníkovi alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. Správní orgán
si předtím, než účastníkovi umožní seznámit se s podklady podle předchozí věty, vyžádá vyjádření orgánu, který
tyto podklady poskytl. Nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn
seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis.“
(§ 36 odst. 3 správního řádu).
17. Výkladem nyní řešených právní otázek se na podkladě v podstatě shodných skutkových okolností
a na základě totožných utajovaných informací zabýval Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“)
v rozsudku ze dne 7. 2. 2022, č. j. 10 Azs 438/2021-47.
18. NSS v odkazovaném rozsudku nejprve upozornil, že § 36 odst. 3 správního řádu rozlišuje mezi
těmi účastníky, o jejichž právním nároku se v řízení rozhoduje, a účastníky jinými (tedy takovými,
o jejichž právním nároku se v řízení nerozhoduje). Je-li to možné, mají prvně uvedení účastníci
s právním nárokem procesní právo seznámit se s utajovanými podklady, a to v podobě, která
nezmaří účel jejich utajení. Naproti tomu účastníci bez právního nároku na výsledek řízení
procesní právo seznámit se s utajovanými podklady rozhodnutí nemají. Rozhodováním
o právním nároku je podle NSS nutno rozumět takovou úpravu, kdy správní orgán musí vydat
pozitivní rozhodnutí za podmínky, že žadatel splní všechny zákonem stanovené podmínky.
Naproti tomu rozhodováním o právním nároku podle NSS typicky není, je-li vydání kýženého
rozhodnutí v řízení o žádosti podmíněno správním uvážením správního orgánu nebo je
nárokovost výsledku řízení právním řádem jinak relativizována.
19. V případě žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců NSS
dovodil, že se o rozhodování o právním nároku cizince nejedná. Jakkoli zákon v těchto věcech
výslovně nestanoví správní uvážení správního orgánu, nenárokovost výsledku tohoto řízení (tj.
ne/vydání zaměstnanecké karty) podle NSS plyne ze systematiky zákona o pobytu cizinců
a především z ústavního principu svrchovanosti státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož projevem je též
možnost regulovat migraci a rozhodování státu o tom, kteří cizinci mohou vstupovat na jeho
území. NSS konstatoval, že cizinec usiluje o vydání zaměstnanecké karty ze zahraničí, přičemž
nemá právní nárok na vstup do ČR. Na nenárokové povaze zaměstnanecké karty podle NSS nic
nemění ani směrnice 2011/98/EU o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení
k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném
souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě. NSS
tak dospěl k závěru, že cizinec nemá právní nárok na pozitivní rozhodnutí, tedy na vydání
zaměstnanecké karty. Tím pádem nemá ani procesní právo seznámit se s utajovanými podklady,
a to ani v omezené podobě, která nezmaří účel jejich utajení (§ 36 odst. 3 správního řádu).
20. To ale podle NSS neznamená, že cizinec nemající právní nárok na vydání zaměstnanecké karty,
nemá alespoň v obecné rovině právo na sdělení, jaké skutečnosti z utajovaných podkladů
vyplývají. Poslední věta § 36 odst. 3 správního řádu totiž jen říká, že nerozhoduje-li se v řízení
o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí.
To se nijak nedotýká práva účastníka na to, aby mu správní orgán sdělil alespoň v obecné rovině,
jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. NSS zdůraznil, že povinnost správního orgánu dle
§ 36 odst. 3 správního řádu míří na sdělení nějakých „skutečností“, byť v obecné rovině, nikoli jen
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.
na sdělení předběžného právního hodnocení. Povinnost správního orgánu sdělit alespoň
v obecné rovině, jaké skutečnosti (skutkové okolnosti na rozdíl od hodnocení právních otázek)
z utajovaných podkladů vyplývají, opřel NSS též o požadavky práva EU, z nichž dovodil
povinnost cizinci sdělit alespoň „podstatu důvodů“, které byly základem pro zamítavé rozhodnutí.
Sdělení ministerstva cizinci, že z utajovaných písemností vyplývá, že jeho pobyt „za účelem výkonu
zaměstnání na území České republiky není v jejím zájmu, a to vzhledem ke skutečnostem a rizikům popsaným v
těchto podkladech“ NSS neshledal v tomto ohledu dostatečným. Šlo totiž jen o reprodukci § 56
odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, čímž cizinci jen naznačilo právní hodnocení jeho
případu, ovšem ani v nejmenším neuvedlo, jaké „skutečnosti“ vyplývají z utajovaných podkladů.
Ministerstvo porušilo povinnost sdělit cizinci alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z
utajovaných podkladů vyplývají.
21. Dále NSS dospěl k závěru, že předložené utajované informace (shodné s těmi, z kterých
vycházely správní orgány v nyní posuzované věci) nesplňují požadavky na jejich individualizaci ve
vztahu k cizinci žádajícímu o zaměstnaneckou kartu. Za jediný konkrétní fakt, který lze
v utajovaných podkladech ve vztahu k cizinci najít, NSS označil tvrzení, že je určitým dílčím
způsobem spojen s organizovanou zločineckou skupinou. To by podle NSS jistě byl důvod pro
zamítnutí jeho žádosti. Pro použitelnost § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (pobyt
cizince na území není v zájmu ČR) bohatě postačí, jsou-li tu dostatečné indicie např. o tom, že
cizinec „služeb“ kriminálního gangu využil, třebas tak, že uhradil nebo chtěl uhradit oné kriminální
skupině nějakou peněžitou částku, doporučil využití gangu jiným vietnamským občanům,
případně ho nějak jinak podpořil či chtěl podpořit, byť by se tím sám trestného činu nedopustil.
NSS ale shledal problém v tom, že v utajované informaci není uvedeno nic bližšího ohledně toho,
co cizinec skutečně učinil. Tvrzení uvedené v podkladech postrádá jakékoli údaje časové, místní a
zdrojové. Soudy suplující v těchto věcech obhajobu tak nemají záruku, že jde o informace
věrohodné a dostatečně přesvědčivé pro klíčový závěr, že to byl právě cizinec žádající o
zaměstnaneckou kartu, kdo měl učinit to, co se v utajované zprávě vágně uvádí. NSS tak uzavřel,
že informace obsažená v utajovaných podkladech je ve vztahu k cizinci zcela nedostačující a
znemožňuje soudu si o ní učinit jakýkoli úsudek. Je třeba přesněji uvést fakta (mimo jiné místní a
časové údaje), zdroj a způsob jejich zjištění či ověření, popisující chování, jednání či další činnosti
stěžovatele, případně dalších osob. Teprve takto zpracovaná a poskytnutá informace dovolí
soudu přezkoumat správnost závěru správních orgánů, že pobyt cizince na území není v zájmu
ČR.
22. Zatřetí, NSS správním orgánům vytkl, že jejich rozhodnutí nedostála ani minimalistickým
požadavkům na odůvodnění, jak je zakotvil § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť se ani
nepokusily o srozumitelné shrnutí podstaty důvodů, na kterých svá rozhodnutí založily. NSS
současně podotkl, že to ani nebylo dost dobře možné, neboť ani v rámci utajovaných informací
nenalezl skutečnosti dostatečně se vztahující právě k posuzovanému cizinci.
23. Z citovaných závěrů vycházely též některé další rozsudky (např. rozsudky NSS ze dne 27. 4. 2022,
č. j. 7 Azs 209/2021-33, ze dne 10. 5. 2022, č. j. 7 Azs 301/2021-58, či ze dne 12. 5. 2022, č. j.
10 Azs 409/2021-50, a rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 54 A 7/2021-
41, a č. j. 59 A 7/2021-55).
24. Krajský soud v nyní posuzované věci dospěl k odlišnému dílčímu právnímu závěru než NSS
v rozsudku č. j. 10 Azs 438/2021-47, a to v otázce, zda se v řízení o vydání zaměstnanecké karty
rozhoduje o právním nároku žadatele ve smyslu § 36 odst. 3 věty druhé správního řádu.
25. Podle NSS „nenárokovost výsledku tohoto řízení (tj. ne/vydání zaměstnanecké karty) plyne ze systematiky
zákona o pobytu cizinců a především z ústavního principu svrchovanosti státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy)“ (odst. 17).
26. Pokud jde o argumentaci svrchovaností státu, krajský soud obecně souhlasí s tím, že z ústavního
pořádku (ani práva EU) právní nárok na vydání zaměstnanecké karty nevyplývá. Na druhé straně
ústavní (ani evropské) právo nebrání zákonodárci, aby takovou zákonnou úpravu přijal. Jinými
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.
slovy, nic nebrání zákonodárci, aby právní nárok cizince na vydání zaměstnanecké karty vtělil do
zákona a stanovil podmínky, při jejichž splnění cizinci nárok na vydání zaměstnanecké karty
vznikne. Tím není popřen princip svrchovanosti státu, na který odkazoval NSS, ale právě naopak;
tímto způsobem si stát prostřednictvím zákonodárce sám určuje, kteří cizinci mohou vstoupit na
jeho území a pracovat zde a kteří nikoliv. Stejně tak ale může zákonodárce stanovit, že při splnění
vytýčených podmínek může (nikoli musí) být cizinci zaměstnanecká karta vydána. V principu je
tedy na zákonodárci, zda stanoví, že správní orgán musí cizinci splňujícímu všechny stanovené
podmínky vydat zaměstnaneckou kartu, či zda správnímu orgánu v tomto ohledu ponechá
určitou volnost v podobě správního uvážení.
27. Pokud jde o druhý argument NSS, že nenárokovost výsledku řízení plyne také ze systematiky
zákona o pobytu cizinců, není krajskému soudu z odkazovaného rozsudku zcela zřetelná
argumentační linie stojící za tímto konstatováním.
28. Zákon o pobytu cizinců obsahuje jak ustanovení zakládající nárok na vydání určitého oprávnění,
tak i ustanovení obsahující správní uvážení.
29. Krajský soud připomíná, že správní uvážení představuje prostor, v němž s existencí určitého
skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Tento prostor pro správní
orgán bývá typicky vymezen formulací „správní orgán může“, „správní orgán smí“, „správní orgán je
oprávněn“ nebo vyjádřením, že adresát na určitou podobu výsledného rozhodnutí správního
orgánu „nemá právní nárok“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, č. j.
8 As 37/2011-154, odst. 14, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j.
43 A 35/2020-22, odst. 17). Použít správní uvážení lze pouze v těch případech, kdy toto
oprávnění zákon správním orgánům přiznává, a to pouze způsobem a v mezích stanovených
zákonem (rozsudky NSS ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008-101, nebo ze dne 7. 4. 2020, č. j.
9 Azs 272/2019-47, odst. 20).
30. V zákoně o pobytu cizinců lze správní uvážení nalézt například v § 9 odst. 2 („…může policie odepřít
vstup na území z důvodu…“), § 42e odst. 5 („Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území
může dále ministerstvo vydat…“), § 51 odst. 2 („Na udělení dlouhodobého víza není právní nárok.“), § 67
odst. 3 („Povolení k trvalému pobytu se může při splnění podmínek uvedených v odstavci 1 dále vydat…“),
§ 118 odst. 3 větě druhé („…je policie oprávněna stanovit dobu k vycestování z území kratší než 7 dní.“),
nebo § 169d odst. 3 („Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání
žádosti upustit…“).
31. Institut zaměstnanecké karty je upraven zejména v § 42g zákona o pobytu cizinců. Toto ani
související ustanovení (např. § 42h, § 44, § 44a, § 46, § 46e, § 63) žádnou obdobnou formulaci
svědčící ve prospěch závěru o správním uvážení při rozhodování o (ne)vydání zaměstnanecké
karty neobsahují. Naopak § 42g odst. 6 (vztahující se na situaci, kdy žadatel o zaměstnaneckou
kartu již disponuje vízem k pobytu nad 90 dnů za jiným účelem než zaměstnání) stanoví, že při
splnění stanovených podmínek „Ministerstvo zaměstnaneckou kartu vydá (…)“. Formulace „vydá“ je
slovesným vyjádřením nezbytnosti určitého způsobu rozhodnutí, který neponechává žádný
prostor pro správní uvážení ministerstva. Jde o významový ekvivalent spojení „musí vydat“. Z toho
dle krajského soudu vyplývá, že pokud žadatel splní všechny stanovené podmínky, musí mu
správní orgán zaměstnaneckou kartu vydat. Jde tedy o rozhodování o právním nároku žadatele.
32. V případě žadatelů o zaměstnanecké karty v jiném postavení (§ 42g odst. 2, odst. 3, odst. 4) zákon
používá formulaci, že cizinec je za podmínek uvedených v těchto ustanovení „oprávněn“ podat
žádost o vydání zaměstnanecké karty. Výslovně neuvádí, zda ministerstvo při splnění
stanovených podmínek může či musí zaměstnaneckou kartu vydat. Nicméně aby šlo o správní
uvážení, musí být dle názoru krajského soudu toto diskreční oprávnění jasně seznatelné ze
zákona (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 43 A 35/2020-22, odst.
17), což v tomto případě není. Při absenci formulace svědčící o možnosti správního uvážení
krajský soud neshledává žádný důvod k opačnému výkladu v případě žádostí dle § 42g odst. 2, 3 a
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.
4 oproti žádostem dle odst. 6. Dle krajského soudu je tak třeba dát přednost výkladu, že pokud
žadatel splňuje podmínky uvedené v příslušném odstavci § 42g, zakládá mu dané ustanovení
nárok na vyhovění jeho žádosti – samozřejmě vždy za předpokladu, že budou splněny všechny
zákonné náležitosti (včetně případných kvantitativních omezeních co do přípustného počtu
žádostí či vydaných zaměstnaneckých karet).
33. Ke shodnému závěru dospěl P. Pořízek, který k rozhodování o vydání zaměstnanecké karty
uvedl: „Důvody pro zamítnutí žádosti jsou formulovány šířeji než u dlouhodobého pobytu za účelem sloučení
rodiny. To ovšem nic nemění na tom, že výčet důvodů pro zamítnutí žádosti je uzavřený, taxativní. V případě,
pokud žadatel o zaměstnaneckou kartu splní zákonem požadované podmínky, má subjektivní veřejné právo na
vydání zaměstnanecké karty, s čímž zrcadlově koresponduje povinnost ministerstva vnitra zaměstnaneckou kartu
vydat, pokud nemůže uplatnit žádný z důvodů pro zamítnutí žádosti. Tomu ostatně odpovídá i znění zákona,
která ve vztahu k jedné z kategorií žadatelů o zaměstnaneckou kartu výslovně formuluje při splnění stanovených
podmínek povinnost ministerstva vnitra zaměstnaneckou kartu vydat (‚vydá‘). I v tomto případě tak jde o řízení
o subjektivním veřejném právu, na jehož udělení má žadatel právní nárok, které podléhá soudnímu přezkumu.“
[Pořízek, P.: Brána nebo zábrana – problematické aspekty fungování systému Visapoint. In: Jílek, D.,
Pořízek, P. (eds.): Aktuální právní problémy azylového a cizineckého práva. Kancelář veřejného ochránce
práv, 2016, str. 55].
34. Soud proto uzavírá, že žadatel, v jehož případě budou splněny všechny zákonné podmínky, má
nárok na vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců. To pro nyní
projednávanou věc znamená, že řízení o žádosti žalobce bylo řízením, v němž se rozhodovalo
o jeho právním nároku ve smyslu § 36 odst. 3 věty druhé správního řádu. Nutno zdůraznit, že
toto ustanovení omezuje rozsah, v jakém se účastník, o jehož právním nároku se v řízení
rozhoduje, může s utajovanými podklady seznámit. Z věty druhé tohoto ustanovení vyplývá, že
pokud je to možné, může se tento účastník seznámit s utajovanými podklady v podobě, která
nezmaří účel jejich utajení. Pokud to není možné, nemůže se s přímo utajovanými podklady
seznámit v žádné podobě, ale sdělí se mu alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto
podkladů vyplývají. Z hlediska důvodnosti žaloby však není otázka, zda to bylo možné či nikoliv,
rozhodující, neboť správní orgány žalobci neumožnily seznámit se s podklady v podobě, která
nezmaří jejich utajení, ani mu v obecné rovině nesdělily, jaké skutečnosti z podkladů vyplývají (k
této druhé alternativě soud odkazuje na odst. 24–26 odkazovaného rozsudku č. j.
10 Azs 438/2021-47, s nimiž se zcela ztotožňuje). Na každý pád jde o procesní vadu správního
řízení, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s.
ř. s.].
35. Pokud jde o ostatní, výše rekapitulované, závěry učiněné NSS v rozsudku č. j. 10 Azs 438/2021-
47, s nimi se krajský soud plně ztotožňuje.
36. I v nyní posuzovaném případě tedy platí, že předložené utajované informace nesplňují požadavky
na jejich individualizaci ve vztahu k žalobci (viz odst. 30–37 rozsudku č. j. 10 Azs 438/2021-47).
Utajované informace v převažující části obsahují jen obecná fakta a tvrzení o migraci z Vietnamu
do ČR. Jediným konkrétnějším faktem, který lze v utajovaných podkladech ve vztahu k žalobci
najít, je tvrzení, že je určitým dílčím způsobem spojen s organizovaným zločinem. To by byl
zpravidla důvod pro negativní rozhodnutí, tedy zamítnutí žádosti žalobce, aniž by bylo samo
o sobě překážkou to, že žalobce přímo členem organizované skupiny nebyl nebo že není
v tuzemsku trestně stíhán. Shodně jako ve výše uvedené věci posuzované NSS i v projednávané
věci není v utajované informaci uvedeno nic bližšího ohledně toho, co žalobce skutečně učinil, a
to ani rámcově. Tvrzení uvedené v podkladech postrádá jakékoli údaje časové, místní a zdrojové.
Správní soudy v podobných věcech „suplují obhajobu“, a musí tak namísto ní ověřit věrohodnost
a přesvědčivost skutkových zjištění. Ovšem informace v podobě, v jaké je soud v utajovaných
podkladech zhlédl, neposkytují záruku, že jde o informace věrohodné a dostatečně přesvědčivé
pro klíčový závěr, že to byl právě žalobce, kdo měl učinit to, co se v utajované zprávě vágně
uvádí, popřípadě o čem se v ní spekuluje ve vztahu k budoucímu pobytu žalobce na území ČR.
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.
Další důvody obsažené v utajované informaci (nejrůznější obsáhlé úvahy a informace o povaze
imigrace z Vietnamu) jsou pak již jen zcela obecné a vztahují se v podstatě k jakémukoli
vietnamskému žadateli o vydání zaměstnanecké karty.
37. Informace obsažená v utajovaných podkladech je tedy ve vztahu k žalobci nedostačující a má
podobu, která znemožňuje soudu si o míře angažovanosti žalobce na problematických jevech
učinit jakýkoli úsudek. Je třeba přesněji uvést fakta (mimo jiné místní a časové údaje), včetně
zdroje a způsobu jejich zjištění či ověření, popisující chování, jednání či další činnosti žalobce,
případně dalších osob. Teprve takto zpracovaná a poskytnutá informace dovolí soudu
přezkoumat správnost závěru správních orgánů, že pobyt žalobce na území není v zájmu ČR.
38. Zatřetí, je na místě ve shodě s NSS (viz zejména odst. 49–51 odkazovaného rozsudku
č. j. 10 Azs 438/2021-47) správním orgánům vytknout, že jejich rozhodnutí nedostála ani
minimalistickým požadavkům na odůvodnění, jak je zakotvil § 169m odst. 2 zákona o pobytu
cizinců, neboť se ani nepokusily o srozumitelné shrnutí podstaty důvodů, na kterých svá
rozhodnutí založily. S ohledem na obsah utajovaných informací, které neobsahují dostatečné
informace vztahující se právě k osobě žalobce, to však ani nebylo dost dobře možné.
39. Lze tedy shrnout, že (1) správní orgány porušily procesní práva žalobce, (2) skutková podstata
věci, z níž správní orgány vycházely, nemá dostatečnou oporu ve spisech a (3) ani obsah
odůvodnění obou správních rozhodnutí nepromítá v minimální míře důvody, pro které byla
žádost zamítnuta.
V. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
40. Pro tyto vady soud napadené rozhodnutí žalované zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s.
a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení bude žalovaná vázána
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Za této situace se soud pro
nadbytečnost blíže nezabýval důkazním návrhem žalobce na provedení všech písemností
obsahujících utajované informace.
41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl v řízení úspěšný,
má tak proti žalované právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Ty představují
zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále náklady související se zastoupením
žalobce advokátem ve výši 12 342 Kč, které zahrnují odměnu advokáta za tři úkony právní služby
(převzetí a příprava věci, písemné podání žaloby a replika k vyjádření žalované) po 3 100 Kč
za úkon [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
a náhradu hotových výdajů 900 Kč za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu). Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, je součástí
nákladů řízení i náhrada této daně počítaná z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů
(§ 57 odst. 2 s. ř. s.), tj. 21 % z 10 200 Kč, tedy 2 142 Kč. Náklady žalobce tak činí celkem
15 342 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem
Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se
dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání
lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.
[OBRÁZEK]10 51 A 7/2021
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných
náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení
soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových
stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 29. června 2022
JUDr. Věra Šimůnková, v. r. předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.