Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 As 247/2020 - 33.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 As 247/2020 - 33
Legal thesis
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně M. Z., zastoupené JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem Brno, Masarykova 398/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 499/3, za účasti Povodí Moravy s. p., se sídlem Brno, Dřevařská 932/11, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2020, č. j. 29 A 190/2018 -50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále též jen „žalovaný“) ze dne 15. 8. 2018, č. j. JMK 115700/2018, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 28. 2. 2018, č. j. OŽP-ČJ/41440-16/SKR. Rozhodnutím vodoprávního úřadu byla dle § 149 odst. 3 správního řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2017, zamítnuta žádost žalobkyně o vydání dodatečného povolení stavby „O.“ na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB v k. ú. O. důvodu nesouhlasného závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny - Městského úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí ze dne 5. 12. 2016, č. j. OŽPČJ/6332216/TOJ (dále jen „závazné stanovisko“) k této stavbě a s přihlédnutím k nesouhlasnému stanovisku správce vodního toku – Povodí Moravy, s. p. ze dne 15. 11. 2016, zn. PM055517/2016-203/Mi. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, v níž navrhovala také zrušení nesouhlasného závazného stanoviska.
[2] Krajský soud v Brně žalobu rozsudkem ze dne 1. 7. 2020, č. j. 29 A 190/2018 - 50, zamítl. Neztotožnil se s námitkou, že řízení o odstranění stavby a s ním spojené řízení o dodatečné povolení stavby bylo zahájeno v rozporu se zákonem. Dle krajského soudu je předmětná stavba vodním dílem dle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb. , o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon “), nikoliv stavbou v tzv. volném režimu dle § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona, jelikož je umístěná v korytě vodního toku Říčka. Tyto stavby podléhají povolení speciálního stavebního úřadu, kterým byl v daném případě vodoprávní úřad. Krajský soud dále konstatoval, že i kdyby stavbou nebylo změněno koryto vodního toku, na charakteru stavby by to nic nezměnilo, neboť stavbou nepochybně dochází k úpravě koryta vodního toku. Stejně tak neměla vliv na posouzení přípustnosti předmětného záměru realizace obdobných staveb dalšími vlastníky.
[3] K namítanému pozdnímu doložení podkladů o vytýčení hranice mezi pozemky parc. č. XA a parc. č. XB krajský soud, stejně jako žalovaný, uvedl, že nebyl porušen § 36 odst. 3 správního řádu , jelikož spis byl od 22. 2. 2018 kompletní a žalobkyně měla možnost se s jeho obsahem seznámit, o čemž byla vyrozuměna ve sdělení ze dne 30. 1. 2018. K podkladům dokládajícím vytýčení hranice krajský soud sdělil, že umístění stavby i na pozemku parc. č. XB ve vlastnictví České republiky, pod správou Povodí Moravy, s. p., bylo tvrzeno již od počátku řízení o dodatečném povolení stavby a nejedná se tak o novou skutečnost. Namítala-li žalobkyně, že dotčení tohoto pozemku stavbou nebylo v rámci řízení prokázáno a stalo se tak právě až podklady doloženými správcem pozemku, krajský soud uvedl, že tyto listin y pouze potvrzovaly předpoklad vodoprávního úřadu, že odstraňovaná stavba se nacházela i na tomto pozemku, a nevnášely tedy do řízení nové skutečnosti.
[4] K námitkám směřujícím proti obsahu závazného stanoviska krajský soud uvedl, že nadřízený dotčený orgán dostatečně zdůvodnil, proč je projednávaný záměr v daném území nevhodný, a to nikoliv jen z důvodu samotné existence přírodního parku Říčky (v jehož obvodu se nachází), ale primárně z důvodu zachování významného krajinného prvku (vodního toku). Nadřízený dotčený orgán vzal v potaz rozsah a materiál stavby ve vztahu k charakteru toku a uvedl, že se nejedná o regulovaný tok a jeho přirozené meandrování lze v předmětné lokalitě pozorovat již ve vzdálenosti několika desítek metrů proti proudu od posuzované stavby. Stavba stěžovatelky tak brání přirozenému vymílání břehů a s tím spojené přirozené meandraci řeky. Tím dochází k znemožnění přirozeného toku řeky a přirozeného šíření vegetace a osídlení živočichy vázanými na vodní prostředí, které jsou důležitou charakteristikou území.
[5] Krajský soud připustil, že v záhlaví závazného stanoviska byl uveden nesprávný odkaz na § 77 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb. , o ochraně přírody a krajiny, ačkoliv zmocnění správního orgánu k vydání závazného stanoviska je uvedeno v § 77 odst. 1 písm. j) téhož zákona, dle jeho názoru je ale zřejmé, že se jednalo toliko o chybu v psaní, která neměla vliv na zákonnost závazného stanoviska a Městský úřad Šlapanice, odbor životního prostředí byl kompetentní k jeho vydání.
[6] Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností z důvodu vyplývajících z § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. “).
[7] Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda se jedná o vodní dílo dle § 55 vodního zákona , tedy o stavbu spadající do režimu povolování speciálním stavebním úřadem, či jde o stavbu v tzv. volném režimu dle stavebního zákona. Stěžovatelka je toho názoru, že předmětná stavba opěrné zdi v délce 50 m a výšky 1 m nenaplňuje definiční znaky stavby vodního díla uvedené v § 55 vodního zákona , ale jedná se o stavbu dle § 79 odst. 1 písm. f) stavebního zákona nevyžadující pro realizaci stavební povolení ani ohlášení. Z tohoto důvodu měla být její žádost o dodatečné povolení stavby postoupena věcně příslušnému (obecnému) stavebnímu úřadu v Bílovicích nad Svitavou.
[8] Dále stěžovatelka uvádí, že závěr krajského soudu, podle kterého je stavba opěrné zdi částečně umístěna na pozemku, který není v jejím vlastnictví (jelikož bylo zjištěno, že trasa koryta vodního toku Říčky neodpovídá zákresu linie v katastrální mapě), není správný a nemá oporu ve správních spisech. Má za to, že neodpovídají-li zakreslené hranice pozemků jejich reálnému průběhu v terénu, měly být kvalifikovaně zaměřeny a následně mělo být do katastru nemovitostí zaneseno zpřesněné geometrické a polohové určení parcel, postupem dle § 49 zákona č. 256/2013 Sb. , o katastru nemovitostí (katastrální zákon); to se v dané věci nestalo. Upozorňuje rovněž na ustanovení 1068 občanského zákoníku , podle kterého zemina naplavená poznenáhla na břeh náleží vlastníku pobřežního pozemku, tj. stěžovatelce.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a dodal, že o charakteru stavby není pochybnost vzhledem k jejímu umístění v korytě vodního toku.
[10] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 , věta před středníkem s. ř. s. s. ř. s. ). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2 , věty první s. ř. s. s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] V projednávané věci se jedná o věcné posouzení otázky, zda posuzovaná stavba zdi je vodním dílem, tedy stavbou dle § 55 odst. 1 písm. b) vodního zákona , k jejímuž povolení je příslušný vodoprávní úřad, anebo se jedná o stavbu dle § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona, nevyžadující pro svou realizaci stavební povolení ani ohlášení.
[14] Vodním dílem se dle § 55 odst. 1 písm. b) vodního zákona rozumí stavby, jimiž se upravují, mění nebo zřizují koryta vodních toků. Pro definování vodního díla dle § 55 odst. 1 písm. b) vodního zákona je tedy nutné nejprve posoudit, zda je stavba umístěna v korytu vodního toku či nikoli. Dle § 44 odst. 1 vodního zákona je koryto vodního toku vymezeno tak, že protéká-li vodní tok po pozemku, který je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku tento pozemek. Protéká-li vodní tok po pozemku, který není evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku část pozemku zahrnující dno a břehy koryta až po břehovou čáru určenou hladinou vody, která zpravidla stačí protékat tímto korytem, aniž se vylévá do přilehlého území.“ Již ze samotného faktu, že se posuzovaná stavba nachází i na pozemku parc. č. XB v k. ú. O. (což se stěžovatelce ve správním řízení nepodařilo vyvrátit), který je v katastru nemovitostí evidován jako vodní plocha, je evidentní, že se v korytu vodního toku Říčky nachází. Z předloženého správního spisu, zejména z fotografií obsažených v protokole o kontrole ze dne 24. 5. 2016, je nadto zřejmé, že stavba (ať již se v konkrétním místě nachází na pozemku parc. č. XB či nikoliv) zpevňuje břeh koryta tohoto vodního toku.
[15] Není proto pochyb, že předmětná stavba (i) je umístěna v korytě vodního toku, (ii) přičemž břeh koryta zpevňuje; určitým způsobem tedy koryto vodního toku upravuje. Jak správně poznamenal krajský soud, zpevněním břehu je nadále zamezeno přirozenému vymílání břehů a následné meandraci toku. I zpevnění břehu vodního toku je tedy nutné chápat jako určitou formu úpravy koryta. Zásahem do koryta, tedy jeho zpevněním, je znemožněno, aby se koryto následně přirozeně vymílalo a následně se samovolně měnila trasa vodního toku. V daném případě bylo nepochybně koryto vodního toku Říčka změněno tak, aby nedocházelo k jeho dalším, přirozeným, změnám. Posuzovanou stavbu proto nelze definovat jako opěrnou zeď ve smyslu stavebního zákona, nýbrž jako vodní dílo dle § 55 odst. 1 písm. b) vodního zákona , jelikož byly naplněny definiční znaky vodního díla uvedené ve vodním zákoně. Stěžovatelka ostatně skutečnost, že je stavba umístěna v korytě vodního toku, nikterak nezpochybňovala a ani neuvedla žádné konkrétní důvody, pro které se domnívá, že se nejedná o vodní dílo.
[16] Lze tedy uzavřít, že krajský soud nepochybil, pokud aproboval závěr správních orgánů, které posoudily předmětnou stavbu dle zákonných předpokladů uvedených ve vodním zákoně jako vodní dílo.
[17] Vodní dílo dle § 15 odst. 1 vodního zákona přitom vyžaduje k jeho provedení, jakož i k jeho změnám, změnám v užívání či jeho zrušení a odstranění povolení vodoprávního úřadu. Vodní zákon , na rozdíl od stavebního zákona, neobsahuje negativní výčet staveb, které povolení nevyžadují, tudíž posuzovaná stavba povolení vyžaduje per se. Nelze tak přisvědčit názoru stěžovatelky, že stavba dodatečné povolení nevyžadovala a stěžovatelka o něj požádala pouze z procesní opatrnosti.
[18] V této souvislosti nelze souhlasit ani s názorem stěžovatelky, že její žádost o dodatečné povolení stavby věc měla být postoupena věcně příslušnému stavebnímu úřadu v Bílovcích nad Svitavou. Jak Nejvyšší správní soud uvedl výše, k posouzení vodního díla a vydání stavebního povolení, tedy i dodatečného povolení stavby, je příslušný vodoprávní úřad (nikoli obecný stavební úřad). V daném případě byla věc posuzována Městským úřadem Šlapanice, odborem životního prostředí, jako vodoprávním úřadem, který byl věcně příslušným úřadem podle § 104 odst. 2 písm. c) a § 106 odst. 1 vodního zákona .
[19] Pokud jde o námitku stěžovatelky, že závěr krajského soudu, dle kterého je stavba zdi umístěna i na pozemku, který není ve vlastnictví stěžovatelky, nemá oporu ve správním spisu, neboť při zjišťování hranice v terénu nebyl dodržen postup pro stanovení geometrického a polohového určení hranice pozemků, zde nelze přehlédnout, že takto formulovaná argumentace nebyla uvedena v žalobě. Stěžovatelka v podané žalobě pouze uvedla, že „dotčení tohoto pozemku [parc. č. XB – pozn. NSS] nebylo v rámci řízení prokázáno. Až posléze vodoprávní úřad v rámci odůvodnění svého závěrečného rozhodnutí […] zmiňuje, že dne 22. 02. 2018 obdržel podklady pro vytčení hranice mezi pozemky […], z nichž vyplývá, že stavba opěrné zdi zasahuje na pozemek ve vlastnictví Povodí Moravy s. p.“ Tato argumentace tedy směřovala proti způsobu opatření podkladů pro rozhodnutí vodoprávního úřadu (kdy tvrdila porušení § 36 odst. 3 správního řádu ), nikoli proti obsahu důkazu jako takového. Jelikož se tedy jedná o námitku, která nebyla řádně uplatněna v řízení před krajským soudem, ač v tom stěžovatelce nic nebránilo, jde o nepřípustnou kasační námitku ve smyslu § 104 odst. 4 in fine s. ř. s. s. ř. s. Uvedené platí beze zbytku i pro argumentaci stěžovatelky úpravou § 1068 občanského zákoníku (viz bod [8] výše), které je taktéž námitkou neuplatněnou v žalobě.
[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal kasační stížnost (v části, která mohla být věcně projednána) nedůvodnou a proto jí dle § 110 odst. 1 , in fine, s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů tohoto řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 , věty první s. ř. s. s. ř. s. , ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného – nebylo v jeho případě prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. ).
V Brně dne 30. května 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu