Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Afs 331/2020 - 48

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: Český nábytek a. s., sídlem Chomutovická 1444/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Bürgerem, advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2018, č. j. 7667/18/5300-22443-701728, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, č. j. - 34,

takto:

I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Žalobkyně podala v únoru 2017 následné kontrolní hlášení k dani z přidané hodnoty za období prosinec 2016. Protože měl Finanční úřad pro hlavní město Prahu pochybnosti o části údajů v něm obsažených, vyzval žalobkyni podle , o dani z přidané hodnoty (dále jen „“), aby je změnila, doplnila nebo případně potvrdila prostřednictvím následného kontrolního hlášení do 5 pracovních dnů od oznámení výzvy ( ). Ve výzvě žalobkyni poučil, že nebude-li podání učiněno elektronicky datovou zprávou ve formátu nebo struktuře zveřejněné správcem daně, je neúčinné ( ve znění účinném do 30. 6. 2017, nyní obdobně ) a že nepodá-li plátce kontrolní hlášení ve stanovené lhůtě, vzniká mu povinnost uhradit pokutu ve výši 30 000 Kč [ ]. Tato výzva byla žalobkyni doručena dne 20. 3. 2017 a žalobkyně na ni nejprve reagovala tak, že dne 25. 3. 2017 zaslala finančnímu úřadu podání ve formátu PDF s přílohami a dne 30. 3. 2017 mu pak zaslala následné kontrolní hlášení ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně.

[2] Finanční úřad poté platebním výměrem uložil žalobkyni pokutu ve výši 30 000 Kč dle za to, že na základě výzvy nepodala kontrolní hlášení ve stanovené lhůtě. První podání žalobkyně bylo podle finančního úřadu neúčinné, neboť nemělo formát a strukturu určenou správcem daně, a druhé podání bylo učiněno až po pětidenní lhůtě, která marně uplynula dne 27. 3. 2017. Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí finančního úřadu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí upozornil, že dle ve znění účinném od 29. 7. 2016 může žalobkyně požádat o prominutí pokuty.

[3] Městský soud v Praze zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Nejprve poukázal na to, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. ze dne 6. 12. 2016 (N 232/83 SbNU 605; 40/2017 Sb.) přezkoumal a nedospěl k závěru o neústavnosti tam zakotveného sankčního mechanismu. K problematice účinnosti podání, které bylo učiněno jinak než stanoveným způsobem a ve stanovené formě, odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2018, č. j. - 38, ze dne 20. 3. 2019, č. j. - 43, ze dne 29. 5. 2019, č. j. - 44, a ze dne 13. 6. 2019, č. j. - 48. Podle těchto rozsudků chybně zvolený formát podání bez dalšího nezamezí předpokládaným účinkům pro správu daní, je-li toto podání schopno splnit svoji (sdělující) funkci po obsahové stránce úplně stejně jako jiná technická podoba formuláře. Tyto rozsudky se ale týkají věcí, na něž ještě nedopadal . V něm byla s účinností od 1. 5. 2016 zakotvena neúčinnost podání učiněného jinak než elektronicky datovou zprávou ve formátu nebo struktuře zveřejněné správcem daně. Dle městského soudu citovaná rozhodnutí vycházejí z toho, že do doby této novelizace bylo třeba hledět na podání, která jsou způsobilá k projednání a vyvolání předpokládaných účinků, jako na účinná i při zvolení nesprávné formy podání. Podstatný rozdíl posuzované věci nicméně spočívá v tom, že na ni již novelizovaná právní úprava dopadá. Závěr o neúčinnosti prvního podání stěžovatelky je tak s ohledem na správný. Toto ustanovení je přitom speciální k úpravě v daňovém řádu, a proto neměl správce daně povinnosti vyzvat stěžovatelku k odstranění vady podání dle daňového řádu. Jelikož první podání stěžovatelky bylo neúčinné, stěžovatelka nereagovala na výzvu správce daně ve stanovené lhůtě, a proto jí vznikla povinnost uhradit pokutu podle ve výši 30 000 Kč.

II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní

[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.

[5] Stěžovatelka namítá, že na výzvu správce daně reagovala včas a její pochybení spočívalo pouze v tom, že podání učinila v nesprávném formátu a struktuře. Udělení pokuty stěžovatelka pokládá za nespravedlivé a rozporné se základními zásadami ústavního pořádku a právního státu. Výše pokuty je dle stěžovatelky ve zřetelném nepoměru k míře provinění a správce daně „odmítl danou pokutu prominout“. Městský soud v napadeném rozsudku sice na podporu svých závěrů odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ale ve skutečnosti rozhodoval v rozporu s ní. S námitkou, že správce daně měl podle § 74 odst. 1 daňového řádu stěžovatelku vyzvat k odstranění vad podání a stanovit jí k tomu odpovídající lhůtu, se městský soud adekvátně nevypořádal. Nezohlednil ani skutečnost, že stěžovatelka učiněním podání v nesprávném formátu a struktuře neporušila ani neohrozila cíle správy daní ani cíle spojené se zavedením kontrolního hlášení, které dle důvodové zprávy spočívají ve zlepšení výběru daní a zavedení účinného a flexibilního nástroje v boji proti daňovým podvodům. Naopak správce daně postupoval „příliš invazivně“ a v rozporu se zásadami správy daní způsobil vznik zbytečných nákladů stěžovatelce a nešetřil její práva a právem chráněné zájmy. Závěrem stěžovatelka uvádí, že ke své první, včasné odpovědi připojila i daňové doklady, čímž správci daně poskytla více informací, než kdyby reagovala prostřednictvím požadovaného formuláře.

[6] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Nejprve poukazuje na to, že námitka rozporu udělení pokuty se základními zásadami ústavního pořádku a právního státu je zcela obecná, a proto na ni lze reagovat toliko obecným konstatováním, že tyto zásady porušeny nebyly. Nedůvodné jsou i námitky porušení základních zásad správy daní. Udělením pokuty správce daně nepostupoval v rozporu se zásadou, že správce daně má šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů (§ 5 odst. 3 daňového řádu), ale toliko dostál své zákonné povinnosti, odkazovaná zásada nemůže vést k automatickým úlevám ze zákonných požadavků. Stejně tak nelze z logiky věci chápat udělení pokuty tak, že tím správce daně způsobil stěžovatelce vznik zbytečných nákladů (§ 7 odst. 2 daňového řádu), které mají dle stěžovatelky zřejmě spočívat právě v povinnosti uhradit tuto pokutu.

[7] Podle žalovaného není konkrétnější argumentací podepřena ani námitka stěžovatelky, že napadený rozsudek městského soudu je ve skutečnosti v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou městský soud odkázal. Tato judikatura se týká právní úpravy před novelizací provedenou , kterou byla v zakotvena neúčinnost podání v jiném formátu či struktuře, než jakou stanovil správce daně. Do té doby tedy bylo nutno na každé podání, které bylo způsobilé k projednání a vyvolání předpokládaných účinků, nahlížet jako na účinné. To však změnila odkazovaná novelizace, jak správně vyložil městský soud.

[8] Žalovaný dále konstatuje, že ke včasnému podání učiněnému v nesprávném formátu a struktuře nemohl přihlížet, neboť zákon s touto vadou spojuje neúčinnost podání. Správce daně nad rámec svých povinností stěžovatelku telefonicky kontaktoval a na neúčinnost podání ji upozornil, přesto stěžovatelka na výzvu ve stanovené lhůtě řádným podáním nereagovala. Ohledně výše pokuty zákon neposkytuje v tomto případě žádný prostor pro uvážení či moderaci. S námitkou, že správce daně měl dle § 74 odst. 1 daňového řádu stěžovatelku vyzvat k odstranění vad, se městský soud v adekvátním rozsahu vypořádal. Pro posouzení věci je konečně irelevantní, zda podáním v nesprávném formátu a struktuře došlo k porušení či ohrožení cíle správy daní nebo cíle spojeného se zavedením kontrolního hlášení.

[9] Vyjádření žalovaného bylo stěžovatelce zasláno na vědomí.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.

[11] Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 , , dále jen „“), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[12] Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že udělení pokuty dle je v rozporu s ústavním pořádkem, včetně základních zásad právního státu. Ústavnost tohoto ustanovení – a obecně systému sankcí dle a násl. – již nicméně byla Ústavním soudem přezkoumána v nálezu sp. zn. ze dne 6. 12. 2016 (N 232/83 SbNU 605; 40/2017 Sb.). Ústavní soud jejich rozpor s ústavním pořádkem neshledal a návrh na zrušení zamítl. Ve vztahu k Ústavní soud poukázal na to, že pokutu uloženou podle tohoto ustanovení může správce daně k žádosti plátce zcela nebo zčásti prominout ( ), a je tudíž umožněno věc individuálně posoudit (bod 77). Pokuta ve výši 30 000 Kč současně nebude mít u osob, které jsou plátci DPH, rdousící efekt (bod 78). Nejvyšší správní soud dosud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit (viz rozsudek ze dne 10. 5. 2022, č. j. - 57, bod 17 a tam citovaná rozhodnutí). Jelikož stěžovatelka podrobněji neuvádí, v čem spatřuje neústavnost této právní úpravy a pokuty, která jí byla uložena, ani v posuzované věci Nejvyšší správní soud nespatřuje žádný důvod pro odchylné posouzení.

[13] Stěžovatelka dále rozporuje závěr, že její první podání, které bylo učiněné ještě ve stanovené pětidenní lhůtě, bylo neúčinné kvůli nesprávnému formátu a struktuře.

[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka byla vzhledem k pochybnostem správce daně o údajích v následném kontrolním hlášení vyzvána ke změně, doplnění nebo potvrzení údajů, a to opět podáním následného kontrolního hlášení do pěti dnů od oznámení výzvy ( 2 a 3 ). Následné kontrolní hlášení bylo třeba podat elektronicky, a to datovou zprávou ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně ( ve spojení s a 101f odst. 3 ). Podle ve znění účinném do 30. 6. 2017 (nyní obdobně ) platilo, že nebude-li podání učiněno elektronicky datovou zprávou ve formátu nebo struktuře zveřejněné správcem daně, je neúčinné. Závěr o neúčinnosti podání stěžovatelky tak má výslovnou oporu v odkazovaném ustanovení.

[15] Stejně tak má oporu i v judikatuře Nejvyššího správního soudu, jak správně dovodil již městský soud. V již citovaném rozsudku č. j. - 43, bod 31, Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že „neúčinnost podání v jiném formátu či jiné struktuře byla do včleněna až novelou zákona o DPH , účinnou od 1. 5. 2016. Do té doby, pokud podání splňovalo obě podmínky daňového řádu, tedy způsobilost k projednání a vyvolání předpokládaných účinků pro správu daní, bylo nutné na daňové přiznání pohlížet jako na účinné.“ Nejvyšší správní soud tedy vycházel z toho, že aplikace by vedla k závěru o neúčinnosti podání v jiném formátu či struktuře. Na tyto závěry pak Nejvyšší soud odkázal i v navazujících rozhodnutích (viz již citovaný rozsudek č. j. - 44, bod 22; a rozsudek č. j. - 48, bod 24). Námitka stěžovatelky, že městský soud posoudil věc v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou sám odkázal, je nedůvodná – městský soud naopak postupoval v souladu s touto judikaturou a správně vyložil, že v odkazovaných věcech nebylo možno učinit závěr o neúčinnosti podání také proto, že ještě nebyl aplikovatelný (ani žádné obdobné ustanovení). Ve stěžovatelčině věci tomu však bylo jinak a městský soud ji od předchozích případů správně odlišil.

[16] Stěžovatelku nebylo namístě vyzvat dle § 74 daňového řádu k odstranění vady podání spočívající v nesprávném formátu či struktuře. Dle daňového řádu ve znění účinném do 31. 12 2020 je podání neúčinné teprve tehdy, nebudou-li vady podání odstraněny ve lhůtě stanovené výzvou. Oproti tomu dle je neúčinnost automatickým důsledkem podání učiněného jinak než datovou zprávou ve stanoveném formátu a struktuře. Jde tedy o speciální úpravu, která vylučuje aplikaci obecných pravidel dle daňového řádu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2021, č. j. - 36, bod 30, podle něhož výjimkou z obecné úpravy pro formu podání dle daňového řádu). K uvedeným závěrům ostatně dospěl již městský soud, a opodstatněná tedy není ani výhrada stěžovatelky, že se s touto její argumentací nevypořádal.

[17] Stěžovatelka nevznáší žádnou konkrétní argumentaci, proč by měla právní úprava stanovující neúčinnost podání neústavní, a ani Nejvyšší správní soud důvody pro takový závěr neshledává. Proto ve shodě s městským soudem konstatuje, že první podání stěžovatelky bylo z důvodu nesprávného formátu a struktury neúčinné. Stěžovatelka tak reagovala na výzvu správce daně až po stanovené lhůtě, a proto jí vznikla povinnost uhradit pokutu ve výši 30 000 Kč dle .

[18] Tento jednoznačný a obligatorní zákonný důsledek nemůže být modifikován aplikací ani jedné ze základních zásad správy daní, jichž se stěžovatelka dovolává. Nadto, zásada, že správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní (§ 5 odst. 3 daňového řádu), nebyla postupem správce daně nijak porušena. Správce daně postupoval dle zákona a neměl ani možnost volit jiný postup (navíc stěžovatelku nad rámec svých povinností i telefonicky poučil o neúčinnosti jejího prvního podání). Povinnost uhradit pokutu dále stěžovatelce vznikla v důsledku toho, že nesplnila povinnosti podat k výzvě správce daně řádné následné kontrolní hlášení, a nejde tedy o „zbytečný náklad“ vzniklý v důsledku postupu správce daně; ani k porušení zásady dle § 7 odst. 2 daňového řádu tudíž nedošlo.

[19] Právní úprava vyžadující podání (následného) kontrolního hlášení ve stanoveném formátu a struktuře a ukládající s tím spojenou sankci za porušení povinnosti činit podání touto formou sleduje cíl spočívající v usnadnění správy daně. Tento zájem přitom stěžovatelka podáním v jiné než stanovené formě narušila (což nakonec – vzhledem k tomu, že řádné podání neučinila ve stanovené lhůtě – vedlo až k uložení pokuty). Není tedy přesné tvrzení stěžovatelky, že svým postupem nijak neohrozila cíle spojené s dotčenou právní úpravou. Námitka, že ve skutečnosti poskytla správci daně více informací, je pak pro posouzení věci irelevantní; rozhodné je, že je neposkytla ve stanovené formě.

[20] O případném prominutí pokuty dle se rozhoduje v samostatném řízení, a to k žádosti plátce (již citovaný rozsudek č. j. - 57, bod 23). Rozhodnutí vzešlé z takového řízení nebylo předmětem soudního přezkumu v nyní projednávané věci, a proto se nelze zabývat tvrzením stěžovatelky, že správce daně odmítl pokutu prominout.

IV. Závěr a náklady řízení

[21] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti ( ), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( ).

[22] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s a 7 za použití Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. května 2022

JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.

předseda senátu