Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
8 As 117/2020 - 42.pdf
PDF · 0 B
No categories available
8 As 117/2020 - 42
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 6. 2019, čj. MV597643/SO2019, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, čj. 6 A 135/201939 ,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 2. 2019, čj. VS2262/835.3/22018, zamítl podle § 13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb. , o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), žádost žalobce (dále „stěžovatel “) a jeho manželky o udělení státního občanství ČR, do které byla zahrnuta i jejich nezletilá dcera. V záhlaví označeným rozhodnutím ministr vnitra následně zamítl jejich společný rozklad. Správní orgány si k posouzení žádosti vyžádaly stanoviska Policie ČR a zpravodajských služeb, na jejichž základě dospěly k závěru, že stěžovatel představuje ohrožení bezpečnosti státu (§ 22 odst. 3 zákona o státním občanství ČR).
[2] Rozhodnutí ministra vnitra napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s. ř. s. Poukázal na to, že je napadené rozhodnutí podle § 26 zákona o státním občanství ČR vyloučeno ze soudního přezkumu a že dané ustanovení nezrušil ani Ústavní soud. Za takové situace se nemohl zabývat ani tvrzeným porušením procesních ustanovení ve správním řízení, protože soudní výluka dopadá na všechny případy, v nichž správní orgány postupovaly podle § 26 zákona o státním občanství ČR.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel napadl usnesení městského soudu kasační stížností.
[4] Namítá, že nesouhlasí s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17 . Naopak se ztotožňuje s názorem vysloveným v odlišném stanovisku k tomuto nálezu. Právo na soudní přezkum rozhodnutí veřejné správy je garantováno v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d. Přestože existuje možnost správního přezkumu tohoto rozhodnutí, provádí tento přezkum fakticky týž správní orgán, který vydává utajované informace. Není proto zajištěna nestranná a nezávislá kontrola moci výkonné. Žadatelé o státní občanství tak jsou diskriminováni. Stěžovatel si je vědom toho, že soud je vázán výše uvedeným nálezem Ústavního soudu. Aby však jeho závěr mohl posléze napadnout u Evropského soudu pro lidská práva, musel nyní podat kasační stížnost.
[5] Nad rámec výše uvedeného stěžovatel dále poukázal na to, že utajované informace, kvůli kterým žalovaný žádost zamítl, se týkaly pouze jeho, nikoliv jeho manželky a nezletilé dcery, se kterými podal společnou žádost o udělení státního občanství. K vyloučení soudního přezkumu u manželky a dcery tak došlo bez zákonného důvodu. Závěr městského soudu, podle kterého nelze kvůli výluce soudního přezkumu posuzovat ani procesní otázky, považuje za alibistický. Nebyla porušena procesní práva manželky a dcery, ale bez zákonného důvodu byly zamítnuty jejich žádosti a zasaženo jejich právo na soudní ochranu. Takový postup nelze odůvodnit ani poukazem na zásadu jednotnosti státního občanství rodiny. Ta totiž neplatí absolutně a starší syn je již navíc občanem ČR.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost není důvodná. Navrhl proto, aby ji Nejvyšší správní soud rovněž odmítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
[8] Stěžovatel uplatnil kasační námitky zpochybňující zákonnost odmítnutí jeho žaloby [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. s. ř. s. ]. Má za to, že měl městský soud žalobu věcně projednat a rozhodnout, neboť má právo na soudní přezkum rozhodnutí ministra vnitra.
[9] Podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství ČR platí, že k žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.
[10] Podle § 26 téhož zákon dále platí, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle § 22 odst. 3 je vyloučeno z přezkoumání soudem.
[11] Městský soud v napadeném usnesení vyšel kromě citovaných zákonných ustanovení také z výše již uvedeného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 . V tomto nálezu Ústavní soud neshledal protiústavnost soudní výluky podle § 26 zákona o státním občanství ČR. Konstatoval, že „zákaz výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listin y se vztahuje pouze na případy, ve kterých nejen že musí jít o konkrétní základní právo, ale současně se musí rozhodnutí orgánu veřejné správy takového konkrétního základního práva skutečně týkat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 9/14 ). […] rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu nedochází k zásahu do základních práv a svobod, a vylučujeli zákonodárce toto rozhodnutí ze soudního přezkumu, nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listin y.“ (body 63 a 64 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 ). Jak Ústavní soud uvedl ve své pozdější judikatuře, „za situace, kdy Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 dovodil ústavní konformitu této soudní výluky, neměly správní soudy v intencích čl. 95 odst. 1 Ústav y jinou možnost než správní žalobu stěžovatele odmítnout, resp. zamítnout jeho následnou kasační stížnost. Z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout a k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 nebo 2 Listin y tedy nedošlo.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 22/20 , bod 26). Tyto závěry jsou pro Nejvyšší správní soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republik y závazné bez ohledu na to, že proti nim někteří soudci Ústavního soudu uplatnili odlišné stanovisko.
[12] Tomu odpovídá také ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu zamítající kasační stížnosti směřující proti odmítavým usnesením krajských soudů ve vztahu k § 26 zákona o státním občanství ČR (viz rozsudky NSS ze dne 19. 7. 2019, čj. 2 As 174/201730 , ze dne 13. 8. 2019, čj. 9 As 211/201837 , ze dne 15. 8. 2019, čj. 9 As 85/201849 , ze dne 27. 11. 2019, čj. 10 As 309/201923 , ze dne 23. 1. 2020, čj. 5 As 346/201927 , či ze dne 2. 6. 2020, čj. 1 As 71/202024 ).
[13] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že je výše uvedenými závěry Ústavního soudu i v nyní projednávané věci vázán. Napadené usnesení městského soudu v kasačním přezkumu obstojí, neboť žaloba byla jako nepřípustná odmítnuta na základě soudní výluky obsažené v § 26 zákona o státním občanství ČR, jejíž protiústavnost Ústavní soud neshledal. Stěžovatel ostatně i sám v kasační stížnosti uvedl, že si je vědom závaznosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 a že kasační stížnost podal fakticky pouze jako procesní podmínku pro následné podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.
[14] Tato výluka soudního přezkumu platí bezvýjimečně. Není proto podstatné, jestli vznesené žalobní námitky zpochybňovaly zákonnost správních rozhodnutí z hlediska hmotněprávního nebo z hlediska údajných vad správního řízení. Na závěru městského soudu, který se odmítl zabývat námitkou poukazující na nezákonnost vedení společného řízení, proto nelze shledat nic nezákonného či alibistického, jak tvrdí stěžovatel . Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že by se městský soud bez ohledu na § 26 zákona o státním občanství ČR nemohl v řízení o žalobě stěžovatele tvrzeným zásahem do práv jeho manželky a jejich nezletilé dcery zabývat. Tento zásah se totiž nijak nedotýká právní sféry stěžovatele (srov. § 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
[15] Nejvyšší správní soud závěrem upozorňuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle které se výluka ze soudního přezkumu obsažená v § 26 zákona o státním občanství ČR vztahuje na řízení před správními soudy, ale nebrání tomu, aby rozhodnutí správních orgánů přezkoumal Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, a to včetně podkladů, které podléhají utajení. V této souvislosti Ústavní soud poukázal na to, že důsledkem současné právní úpravy může být nepřípustná situace, která se z pohledu žadatelů o státní občanství podobá střelbě na terč se zavázanýma očima (viz bod 33 a násl. výše již uvedeného nálezu sp. zn. III. ÚS 22/20 a nález ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. III. ÚS 2116/21 ).
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze shora uvedených důvodů proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
[17] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. března 2022
Petr Mikeš
předseda senátu