Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 50/2021 - 26

- 28

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: D. L. H., zast. JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec X – Františkov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2021, č. j. - 48,

takto:

Věc se postupuje rozšířenému senátu.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci v rozsahu podstatném pro rozhodování rozšířeného senátu

[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2020, č. j. MV-148727-3/OAM-2020. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka (dále jen „policie“) ze dne 19. 8. 2020, č. j. CPR-9514-21/ČJ-2020-931200-SV, kterým bylo podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), stěžovateli uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 2 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU.

[2] Stěžovatel se dne 24. 2. 2020 dostavil do Přijímacího střediska Zastávka, kde písemně podal žádost o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Předložil platný cestovní pas, jehož kontrolou bylo zjištěno, že zde má vylepeno (národní) vízum typu D vydané německými orgány; toto vízum bylo platné od 18. 9. 2018 do 16. 12. 2018, přičemž podle razítka v pase stěžovatel vstoupil do Německa dne 26. 9. 2018. Na území České republiky měl stěžovatel přicestovat osobním vozem právě z Německa na konci roku 2019. Na základě těchto skutečností, z nichž je zřejmé, že stěžovatel pobýval na území členských států EU od 17. 12. 2018 neoprávněně, bylo se stěžovatelem dne 28. 2. 2020 zahájeno správní řízení, které vyústilo v rozhodnutí o jeho správním vyhoštění; proti němu podal stěžovatel odvolání, které žalovaný zamítl a současně napadené rozhodnutí policie potvrdil (viz výše).

I. a) Rozsudek krajského soudu

[3] Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž podobně jako v odvolání namítl mj. to, že řízení o správním vyhoštění s ním policie zahájila nezákonně, neboť v dané době pobýval na území ČR jako žadatel o mezinárodní ochranu. Jeho pobyt v době zahájení řízení o správním vyhoštění tedy již nebyl neoprávněný, z čehož stěžovatel dovozoval, že zde nebyl důvod dané řízení vůbec zahajovat, a tudíž ani vydat rozhodnutí o správním vyhoštění. Krajský soud tuto námitku shledal nedůvodnou, stejně jako další námitky (týkající se přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele a doby zákazu vstupu); proto podanou žalobu zamítl podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

[4] K námitce zpochybňující zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele v době, kdy už byl žadatelem o mezinárodní ochranu, krajský soud konstatoval, že zákon o pobytu cizinců obecně podmiňuje v § 119 správní vyhoštění tím, že jde o cizince, který na území pobývá přechodně, přičemž podle § 118 odst. 5 věty první: „Pro účely správního vyhoštění se za přechodný pobyt na území považuje i neoprávněné zdržování se cizince na území nebo zdržování se cizince v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, setrvání nebo strpění na území podle zvláštního zákona nebo pobyt do právní moci rozhodnutí ministerstva o udělení oprávnění k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území nebo soudu o žalobě ve věci dočasné ochrany“ (důraz přidán).

[5] Zvláštním zákonem ve smyslu citovaného ustanovení je , podle jehož platí, že „žadatel o udělení mezinárodní ochrany je oprávněn setrvat na území; to neplatí, podal-li další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Právo setrvat na území nezakládá nárok na povolení k pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky…“ (důraz přidán).

[6] Podle krajského soudu z uvedených ustanovení vyplývá, že se v tomto případě neuplatní negativní působnost zákona o pobytu cizinců [§ 2 písm. a)], neboť tento zákon zjevně předvídá paralelní vedení řízení o správním vyhoštění a řízení ve věci mezinárodní ochrany, přičemž z hlediska ochrany práv dotčených cizinců je důležité, že v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat – viz § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Ve vztahu k posuzované věci z toho tedy krajský soud dovodil, že policie byla oprávněna zahájit řízení o správním vyhoštění stěžovatele, aniž by bylo podstatné, zda tak učinila předtím, než požádal o mezinárodní ochranu anebo později. V případech podobných projednávané věci dochází dle krajského soudu k zahájení řízení o správním vyhoštění a podání žádosti o mezinárodní ochranu většinou ve stejný den. V případě stěžovatele to ovšem nebylo možné kvůli absenci tlumočníka. Proto k zahájení řízení o správním vyhoštění došlo až (4. den) poté, co stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany, což krajský soud akceptoval. Za podstatné totiž považoval to, že neoprávněný pobyt stěžovatele předcházel podání žádosti o mezinárodní ochranu, a nikoli to, kdy bylo v důsledku tohoto neoprávněného pobytu zahájeno řízení o správním vyhoštění.

[7] Toto řízení policie zahájí a rozhodnutí o správním vyhoštění vydá i v případě cizince žádajícího o mezinárodní ochranu, ledaže by byly naplněny podmínky podle § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců; uvedené ustanovení reflektuje čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), jehož cílem je zabránit smluvním státům v ukládání sankcí za neoprávněný vstup nebo pobyt uprchlíka, který na jejich území hledá ochranu. Aby však cizinec mohl z daného ustanovení těžit, musí kumulativně splňovat několik podmínek; např. musí přicházet přímo z území, kde mu hrozí pronásledování a také musí prokázat závažný důvod pro svůj neoprávněný pobyt. Tyto podmínky stěžovatel nesplnil, proto nemůže úspěšně namítat, že policie nebyla oprávněna zahájit řízení a následně vydat rozhodnutí o správním vyhoštění.

I. b) Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[8] V kasační stížnosti stěžovatel pokračuje ve své dosavadní argumentaci zpochybňující primárně možnost zahájení řízení o správním vyhoštění a s tím související nesplnění podmínek podle § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle stěžovatele lze jeho příchod do České republiky považovat za „přímý příchod“ podle § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, čímž se krajský soud náležitě nezbýval. Zejména však nesprávně posoudil zákonné podmínky pro zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, neboť v rozhodné době (kdy bylo řízení zahájeno) na území ČR nepobýval neoprávněně. Stěžovatel v kasační stížnosti nijak nezpochybňuje, že v minulosti (v průběhu roku 2020) pobýval na území ČR neoprávněně, nicméně za podstatné považuje, že ještě před zahájením řízení o správním vyhoštění (pro tento neoprávněný pobyt) požádal o udělení mezinárodní ochrany a následně zde tedy pobýval už zcela legálně, oprávněně – a to v pozici žadatele o mezinárodní ochranu. Tuto pozici, resp. právní postavení stěžovatele ovšem krajský soud nevzal v potaz a vydal rozsudek, který stěžovatel navrhl zrušit s tím, aby „Nejvyšší správní soud současně se zrušením napadeného rozsudku krajského soudu rozhodl o zastavení řízení o správním vyhoštění stěžovatele“.

[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i odůvodnění napadeného rozsudku, v němž krajský soud fundovaně vysvětlil, že zákon o pobytu cizinců nevylučuje souběžné vedení řízení o správním vyhoštění a řízení o udělení mezinárodní ochrany, aniž by bylo podstatné, kdy bylo první z těchto řízení zahájeno. Krajský soud přesvědčivě a v souladu se zákonem vyvrátil i další žalobní námitky, a proto žalovaný v závěru uvedl, že má kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl, aby „Nejvyšší správní soud v Brně tuto odmítl pro nepřijatelnost či v plném rozsahu zamítl.“

II. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu

II. a) Rozsudek devátého senátu

[10] Stěžovatel v kasační stížnosti předestřel otázkou, zda je možné zahájit řízení o správním vyhoštění cizince (potažmo vydat rozhodnutí o jeho správním vyhoštění) poté, co tento cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany – tj. učinil projev vůle, z něhož je zřejmé, že hledá v České republice ochranu před pronásledováním nebo hrozící vážnou újmou; viz . Posouzení této otázky je zcela zásadní v tom smyslu, že pokud by odpověď na ni byla záporná, nemá smysl posuzovat další námitky stěžovatele a je na místě posoudit jeho kasační stížnost jako důvodnou, tedy zrušit napadený rozsudek krajského soudu, příp. i rozhodnutí žalovaného, obdobně jako to učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 11. 2021, č. j. - 28.

[11] Devátý senát v uvedeném rozsudku posuzoval skutkově podobnou situaci, v níž se stěžovatel – neoprávněně pobývající cizinec na území ČR – sám dostavil do zařízení pro zajištění cizinců s cílem požádat o udělení mezinárodní ochrany. To mu ovšem umožněno nebylo, resp. ještě před podáním žádosti o mezinárodní ochranu s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a následně vydáno i rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu neoprávněného pobytu podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Tento postup devátý senát odmítl jako nezákonný a své závěry postavil na tom, že projevil-li stěžovatel vůli požádat o mezinárodní ochranu, nemohl se na něho zákon o pobytu cizinců vůbec vztáhnout a nemohlo být proto zahájeno ani řízení o správním vyhoštění. V odůvodnění rozsudku vyšel z toho, že již v okamžiku projevu vůle stěžovatele byly naplněny podmínky podle ; stěžovatel se stal žadatelem o mezinárodní ochranu „…a toto postavení mu svědčilo i v okamžiku, kdy bylo žalovanou zahájeno řízení o správním vyhoštění. Jak již bylo uvedeno s ohledem na zákona o pobytu cizinců, takový postup je nezákonný, neboť na něj nebylo možné příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců vztáhnout“ (bod [21]).

II. b) Právní názor pátého senátu

[12] Pátý senát souhlasí s tím, že učinil-li cizinec jasný a srozumitelný projev vůle podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, je třeba od tohoto okamžiku na cizince hledět jako na žadatele o mezinárodní ochranu [ ve spojení s ]. Toto postavení cizince/stěžovatele jako žadatele o mezinárodní ochranu je jistě v mnoha ohledech velmi podstatné, nicméně z hlediska možného zahájení řízení o správním vyhoštění s ním zákon nespojuje takové důsledky, jaké velmi zjednodušeně dovodil devátý senát.

[13] Závěry rozsudku č. j. - 28 v podstatě vycházejí pouze z § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, podle něhož se tento zákon nevztahuje mj. na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, ovšem „nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak“. Zákon o pobytu cizinců přitom „jinak“ stanoví a předvídá souběh řízení o správním vyhoštění a řízení o udělení mezinárodní ochrany. Dikce zákona není úplně přehledná, avšak i přesto je možnost současného vedení obou řízení zřejmá – viz zejm. návětí v § 119 ve spojení s § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, přičemž pro účely správního vyhoštění se považuje za přechodný pobyt i oprávnění setrvat na území ČR v případě žadatele o mezinárodní ochranu ( ).

[14] Jednoduše řečeno, zákon o pobytu cizinců umožňuje aplikovat příslušná ustanovení o správním vyhoštění také na žadatele o mezinárodní ochranu, jemuž policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění, aniž zde hraje roli jakákoli časová souslednost – tedy to, zda řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno předtím, než cizinec projevil vůli podat žádost o mezinárodní ochranu, nebo naopak.

[15] Právě na tomto časovém odlišení je vystavěn judikát devátého senátu, ačkoli ho zákon vůbec nepředpokládá. Zákon vychází z toho, že rozhodnutí o správním vyhoštění se vydá i cizinci žádajícímu o mezinárodní ochranu, ledaže by se jednalo o případ podle § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jde o ustanovení, které je reflexí čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, v němž se smluvní státy zavazují, že nebudou stíhat nezákonný vstup nebo přítomnost uprchlíků na jejich území ani na ně uplatňovat jiná než nezbytná omezení po nezbytnou dobu. Na § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců případně poukázal i krajský soud, který v základu zcela správně vycházel z toho, že rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. řízení o vydání tohoto rozhodnutí lze zahájit i poté, co cizinec projevil vůli podat žádost o mezinárodní ochranu. Pátý senát s tímto posouzením souhlasí a nevidí žádný rozumný důvod, pro který by řízení o správním vyhoštění nebylo možné zahájit i později a vydat cizinci rozhodnutí o správním vyhoštění – samozřejmě s výjimkou cizince, na něhož se s ohledem na skutkové okolnosti případu použije § 119a odst. 1, tj. cizince, který „…na území přichází přímo ze státu, kde mu hrozí pronásledování nebo vážná újma, a na území vstoupí nebo pobývá bez povolení a sám se bez prodlení přihlásí policii nebo ministerstvu a prokáže závažný důvod pro svůj neoprávněný vstup nebo pobyt“.

[16] Naznačenou ochranu uprchlíků před tím, aby nebyli vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění „trestáni“ za svůj nelegální příchod nebo pobyt na území ČR, považuje pátý senát za důležitou a současně dostatečnou; Nejvyšší správní soud se jejímu výkladu velmi podrobně věnoval např. v rozsudcích ze dne 1. 8. 2013, č. j. - 38 a ze dne 20. 12. 2017, č. j. - 47. Pokud se konkrétní skutkové okolnosti případu pod tuto ochranu nevejdou, nedává žádný smysl jakékoli rozlišování mezi tím, co bylo časově dříve – zda zahájení řízení o správním vyhoštění, nebo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Na tomto východisku však stojí shora zmíněný rozsudek devátého senátu, podle něhož by pak prakticky každý nelegálně pobývající cizinec na území mohl velmi snadno „odklonit“ vydání rozhodnutí o správním vyhoštění tím, že předtím požádá o udělení mezinárodní ochrany.

[17] Pátý senát se závěry devátého senátu nesouhlasí, neboť neodpovídají relevantní právní úpravě, a proto mu nezbylo než rozhodnout o postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu v souladu s V opačném případě by byl pátý senát – v souladu s citovaným rozsudkem č. j. - 28 – nucen zrušit nyní napadený rozsudek krajského soudu (příp. i rozhodnutí žalovaného), ačkoli sdílí jeho právní názor, který lze ve stručnosti shrnout následovně. Podle zákona o pobytu cizinců lze postupovat a zahájit řízení o správním vyhoštění cizince [z důvodu jeho neoprávněného pobytu podle ] i poté, co tento cizinec projevil vůli podat žádost o udělení mezinárodní ochrany.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa, Filip Dienstbier, Zdeněk Kühn, Petr Mikeš, Barbara Pořízková, Aleš Roztočil, Karel Šimka. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců ( ) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. Podat svá vyjádření k obsahu předkládajícího usnesení mohou ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení.

V Brně dne 10. února 2022

JUDr. Viktor Kučera

předseda senátu