Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

53 Az 10/2021 - 27

21. Dle § 16 odst. 3 zákona o azylu, jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odst. 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

22. Z výše uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že zákon o azylu u zjevně nedůvodných žádostí počítá s konceptem tzv. bezpečné země původu (§ 16 odst. 2). Definici tohoto pojmu lze nalézt v citovaném § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Žadatele pocházející z bezpečných zemí původu nelze pak bez dalšího považovat za osoby vyžadující ochranu, neboť podstatou tohoto konceptu je nezkoumání důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany, ale toliko posouzení, zda daná země podmínky definice „bezpečné země původu“ splňuje.

23. V případech žadatelů pocházejících z bezpečných zemí mají tito žadatelé možnost ve svém případě prokázat, že pro ně země původu (v daném případě Ukrajina) není bezpečnou zemí. Z toho vyplývá, že charakteristickým znakem řízení o udělení mezinárodní ochrany v případě bezpečných zemí původu je zvýšení důkazního břemene a břemene tvrzení ve vztahu k žadatelům z těchto zemí. Tím se situace, kdy je aplikován koncept bezpečné země původu, liší od obecných pravidel řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží hlavní odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Je pak povinností žadatele nejen tvrdit azylově relevantní skutečnosti, ale zejména tato tvrzení prokázat (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 70). Uvedeným požadavkům pro unesení důkazního břemene a břemene tvrzení však žalobci v předcházejícím řízení nedostáli.

24. Pokud žalobkyně namítla, že žalovaný nesprávně posoudil splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany dle kteréhokoliv z jí zmíněných ustanovení, soud odkazuje na shora citovaný § 16 odst. 3 zákona o azylu, který výslovně uvádí, že správní orgán v případě zjevně nedůvodných žádostí neposuzuje, zda by mohl být žadatel o udělení mezinárodní ochrany vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo zda splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu, nebo zda mu hrozí vážná újma podle § 14a či lze v jeho případě udělit doplňkovou ochranu podle § 14b zákona o azylu. Žalovaný tudíž na rozdíl od běžných řízení o mezinárodní ochraně nebyl povinen se dalšími důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany zabývat. S ohledem na výše uvedené závěry stran břemene tvrzení a břemene důkazního tak bylo na žalobcích, aby prokázali, že právě v jejich konkrétní situaci existují oprávněné důvody nepokládat Ukrajinu za bezpečnou zemi původu. To však žalobci neprokázali.

25. Žalobkyně a) uvedla, že se obává hrozeb ze strany bývalého manžela, který se k ní nechoval dobře (slovní výhrůžky, jedno fyzické napadení). Dále uvedla, že se nemá kam vrátit.

26. Její snaha zůstat v České republice je sice lidsky pochopitelná, nicméně není relevantní z hlediska mezinárodní ochrany. Žalobkyní uváděné okolnosti totiž neprokazují žádné důvody, pro které by Ukrajina nebyla bezpečnou zemí původu. Žalobkyně a) se obává svého bývalého manžela, tedy soukromé osoby. Dle ustálené judikatury NSS, na niž správně odkázal žalovaný v napadeném rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 23), vyhrožování ze strany soukromých osob samo o sobě nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Je tomu tak pouze tehdy, pokud státní orgány jejich jednání aprobují či se zdráhají proti němu zakročit. Žalobkyně a) sice uvedla, že jí ukrajinské státní orgány neposkytly pomoc. Z její výpovědi však vyplynulo, že ačkoliv nejprve podala žalobu na bývalého manžela z důvodu domácího násilí, následně ji sama dobrovolně stáhla. Raději si vybrala, že zůstane v domě svého bývalého manžela a v řízení proti němu nebude pokračovat. Z jejích výpovědí dále vyplynulo, že se soudy jejím případem zabývaly (ostatně dle její vlastní výpovědi se jí zastaly v tom smyslu, že stanovily, že k domácímu násilí skutečně došlo). Dále z jejích výpovědí vyplynulo, že věděla o možnosti odejít z domu svého bývalého manžela např. do azylových domů, které na Ukrajině existují, tuto možnost však považovala za dočasnou, a proto k ní nepřistoupila. Státní orgány se zabývají vymožením dluhu bývalého manžela na výživném, výsledek této snahy není žalobkyni a) znám, neboť žalobci krátce po zahájení dané procedury vycestovali ze země původu. Souhlas bývalého manžela s vycestováním nezletilých žalobců nebyl potřebný, neboť má dluh na výživném.

27. Ačkoliv žalobci v žalobě namítají, že se bezvýsledně domáhali ochrany u vnitrostátních orgánů v zemi původu, z výše uvedeného vyplývá, že tomu tak není. Žalobkyně a) se sice obrátila na státní orgány ve věci domácího násilí, ovšem sama způsobila, že reálně probíhající vyšetřování bylo ukončeno, neboť vzala svoji stížnost zpět. Na státní orgány se obrátila rovněž ve věci dlužného výživného (děti byly svěřeny státními orgány do péče žalobkyně), řízení probíhá, přičemž žalobci krátce po jeho zahájení a bez znalosti jeho výsledku vycestovali ze země původu. Je tedy zřejmé, že žalobci nevyčerpali všechny možnosti vnitrostátní ochrany a místo toho se žalobkyně a) rozhodla své problémy s bývalým manželem a problémy socio-ekonomického charakteru řešit vycestováním do České republiky ke svému partnerovi.

28. Žalobci tvrdí, že v zemi původu vládne mafiánský systém, státní orgány, včetně policie, jsou dlouhodobě nečinné a zkorumpované. Bylo na žalobcích, aby tato svá tvrzení prokázali, což ovšem neučinili. Žalobci nenavrhli provést důkaz zprávou o zemi původu, která by jejich tvrzení podporovala, a ani žalobkyně a) ve své výpovědi neuvedla žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že státní orgány byly v jejím případě nečinné, zkorumpované či ovládány mafiánskými strukturami (vyšetřování domácího násilí bylo ukončeno z důvodu stažení stížnosti žalobkyní, dlužné výživné je vymáháno). Žalobkyně a) ve správním řízení nezmínila, že by činnost státních orgánů v jejích věcech byla zdlouhavá, naopak se z jejích výpovědí jeví, že řízení zdárně postupovala ke kýženému výsledku, ovšem sama se rozhodla je ukončit (vyšetřování domácího násilí) nebo nevyčkávat jejich výsledku (vymáhání výživného). Není proto zřejmé, co má žalobkyně na mysli tvrzením obsaženým v žalobě, že případy byly vyšetřovány velmi zdlouhavě, neboť jej nijak neupřesnila.

29. Tvrzení žalobců, že se na Ukrajině nemají kam vrátit, není zcela v souladu s výpovědí žalobkyně a), jež uvedla, že má v zemi původu velkou rodinu, mimo jiné matku. Dále vypověděla, že se její bývalý manžel ještě před jejím odchodem z Ukrajiny odstěhoval ke K., tedy bydlí ve značné vzdálenosti od jejich posledního společného bydliště (rodinného domu). V každém případě však je nutné poukázat na to, že toto tvrzení není relevantní z hlediska mezinárodní ochrany a tím spíše neznamená, že by pro žalobce Ukrajina nebyla bezpečnou zemí. Nadto z podkladů, jež jsou součástí správního spisu, plyne, že pro ženy, které jsou v obdobném nelehkém postavení jako žalobkyně a), je na Ukrajině budována síť center, kde mohou nalézt pomoc.

30. Žalobci v žalobě dále zmiňují, že by v případě vycestování byl vážně ohrožen jejich život nebo lidská důstojnost z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Soudu není zřejmé, zda toto tvrzení souvisí s výše uvedenými potížemi žalobkyně a) s jejím bývalým manželem, nebo zda tím poukazují na bezpečnostní situaci v Doněcké a Luhanské oblasti. Obavy, které má žalobkyně a) z bývalého manžela, nelze právně kvalifikovat jako vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu (vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu), neboť ta se týká toliko postavení civilistů v rámci válečného (ozbrojeného) konfliktu, nikoliv tedy domácího násilí. Naráží-li žalobci na bezpečnostní situaci na východě Ukrajiny, je potřeba zdůraznit, že před odchodem ze země původu žili v Zakarpatské oblasti, tedy nebyli (a ani v případě návratu do svého bydliště nebudou) ohroženi svévolným násilím, k němuž dochází na linii kontaktu v Doněcké a Luhanské oblasti. Zakarpatská oblast náleží do té části ukrajinského území, která je považována za bezpečnou zemi původu.

31. K tvrzení žalobců týkajícímu se situace na Ukrajině v souvislosti s onemocněním COVID-19, lze uvést, že ze žaloby nelze dovodit, že by kterýkoliv ze žalobců trpěl jakýmkoliv onemocněním, které by u nich mohlo zhoršit průběh nemoci COVID-19. Vzhledem k aktuálním poznatkům o novém typu koronaviru způsobujícímu onemocnění COVID-19 lze předpokládat, že žalobci vzhledem ke svému věku a dobrému zdravotnímu stavu nebudou v případě onemocnění nemocí COVID-19 ohroženi na životě. Své obavy mohou zmírnit aplikací očkovací látky, která je i pro ně bezplatně dostupná na území České republiky. Dané onemocnění nevyžaduje žádnou specifickou léčbu, která by obecně nebyla dostupná v zemi původu žalobců. Velký senát Soudního dvora Evropské unie v rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014 ve věci C542/13 Mohamed M’Bodj proti Belgii dovodil, že mezinárodní ochrana není právním nástrojem k naplnění čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení [k tomu srov. definici vážné újmy dle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu] spočívajícího v nedostatečné možnosti léčby závažného onemocnění v zemi původu není důsledkem systematického odpírání takové léčby žadateli o mezinárodní ochranu. Žalobci nepředložili žádná tvrzení, z nichž by bylo možné usoudit, že by právě jim byla v případě potřeby léčby onemocnění COVID-19 systematicky odpírána léčba v zemi původu. Aktuální stav epidemie onemocnění COVID-19 v zemi původu tak není skutečností, z níž by bylo možné dovodit, že pro ně Ukrajina není bezpečnou zemí.

32. Soud tedy uzavírá, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že by pro ně Ukrajina nebyla bezpečnou zemí. S ohledem na § 16 odst. 3 zákona o azylu nebylo úkolem žalovaného se dále zabývat tím, zda žalobkyně a) či její nezletilé děti mohly být vystaveny pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo zda splňují důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu, nebo zda jim hrozí vážná újma podle § 14a či lze v jejich případě udělit doplňkovou ochranu podle § 14b zákona o azylu. Žalobní argumentace tedy není důvodná.

33. Tvrzení žalobců, že byl porušen , , , a , , neboť skutkový stav nebyl zjištěn úplně a důvody pro zamítnutí žádosti nebyly dostatečně objasněny, nesplňují požadavky kladené na formulaci žalobních bodů. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. - 58, a ze dne 20. 3. 2018, č. j. - 72). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobců nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, resp. o zcela obecně (typově) vymezené procesní vady, k nimž může v obdobných věcech docházet, aniž by ovšem žalobci uvedli konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž svá tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírají. Není na soudu, aby nahrazoval procesní aktivitu žalobců a dohledával ve správním spisu konkrétní nezákonnosti.

Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

34. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta ( ).

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle Žalobci nebyli v řízení úspěšní, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 17. ledna 2022

Tomáš Kocourek, v. r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: H. T.