Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Ao 37/2021 - 43

[20] Obdobné rozhraničení mezi pravomocí a působností (kompetencí) potvrzuje i judikatura Ústavního soudu: „Podle Ústavního soudu je nutné trvat na rozlišování pravomoci a kompetence. Pravomocí státního orgánu je třeba chápat samotnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj. ve formě normotvorné nebo individuálně rozhodovací), zatímco kompetence jsou již zcela konkrétním věcným vymezením otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci.“ (nález ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. , č. 568/2004 Sb.)

[21] Z těchto principů vychází Ústavní soud i při přezkumu těch podzákonných právních předpisů, které pro své vydání potřebují – podobně jako opatření obecné povahy – konkrétní zákonné zmocnění. I Ústavní soud zvažuje z úřední povinnosti, zda nebylo překročeno toto zákonné zmocnění zakládající působnost daného orgánu veřejné moci k regulaci určité oblasti. Příkladem může být nález ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. , č. 245/2017 Sb., v němž označil za protiústavní zákaz obsažený v obecně závazných vyhláškách měst Litvínova a Varnsdorfu o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a zlepšení vzhledu města, a to z důvodu překročení mezí ústavního a zákonného zmocnění, které Ústavní soud posuzuje v rámci druhého kroku svého čtyřkrokového testu přezkoumávání obecně závazných vyhlášek (viz bod 19. nálezu). V jeho bodu 22 vymezil tento krok následovně: „V tomto kroku testu konformity obecně závazné vyhlášky s ústavními zákony a zákony Ústavní soud zkoumá, zda byla obecně závazná vyhláška vydána v mezích ústavního zmocnění, tedy nikoliv mimo věcnou působnost vymezenou zákonem (ultra vires). Ústavní soud v rámci druhého kroku tedy zkoumá, zda napadený předpis upravuje právní vztahy, pro které mu otevírá zmocňovací právní úprava prostor, a zda zároveň nezasahuje do věcí, které jsou vyhrazeny zákonu.“ Jím přezkoumávané obecně závazné vyhlášky odkazovaly na zákonné zmocnění v a c) , o obcích, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž mohou obce v samostatné působnosti ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti. Ústavní soud tyto neurčité právní pojmy vyložil a shledal, že napadené obecně závazné vyhlášky, které zejména zakazovaly sezení na stavebních částech a zařízeních neurčených k takovému účelu, nemají v těchto ustanoveních dostatečnou zákonnou oporu. V bodě 46. proto uzavřel, že „napadená ustanovení, jimiž se zákaz sezení stanoví, neobstála již v druhém kroku shora (bod 19. tohoto nálezu) specifikovaného testu, neboť byla zastupitelstvy měst přijata mimo věcnou působnost vymezenou jim zákonem. K dalším krokům testu nebylo, vzhledem k výše řečenému, nutné přikročit.“

[22] Jak u podzákonných předpisů orgánů veřejné moci, tak u opatření obecné povahy platí (s určitými modifikacemi, viz např. rozdíly ústavních zmocnění obsažených v a v y), že musejí být vydávány na základě zákona a v jeho mezích. Jak k tomu uvedl NSS již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2004, č. j. - 74, č. NSS: „Jde tu toliko o republikování a ústavní vyjádření starých zásad vyvěrajících z podstaty dělby moci, které lze stručně charakterizovat: nařízení musí být vydáno secundum et intra legem. Tyto principy znamenají, že exekutiva nejen že nesmí bez výslovného dovolení zákonodárce stanovit nic dalšího či nového o právních vztazích nebo jiné materii upravené zákonem, ať již shledaná mezera v zákoně se stala nedopatřením nebo záměrně (zákaz úpravy praeter legem), ale i tam, kde je výslovně dovoleno výkonné moci vydat nařízení k provedení zákona, může být provedeno jenom to, co zákonodárce výslovně označil (zpravidla výčtem jednotlivých zákonných ustanovení shrnutých v ustanoveních zmocňovacích, anebo přímo v jednotlivých ustanoveních zákona, někdy oběma způsoby současně), a nic jiného; konečně - a to zejména - už pojmově z výrazu ‚provedení zákona’ plyne, že nařízení nesmí zákonu odporovat, nesmí jít contra legem.“

[23] Osmý senát navazoval ve svém nyní napadeném rozhodnutí na část předchozí judikatury, která se hlásí k užšímu pojetí pojmu působnost a podle níž vada, kterou osmý senát v napadených částech mimořádného opatření shledal, nespadá do druhého kroku algoritmu. Sám osmý senát obdobné závěry vyslovil již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 1. 6. 2021, č. j. - 24, bod 38, či rozsudek ze dne 24. 6. 2021, č. j. - 57) a některé další senáty jej následovaly (srov. např. rozsudek ze dne 1. 7. 2021, č. j. - 73). Otázku věcné působnosti zde osmý senát vztahuje jen k okruhu služeb či aktivit, které je odpůrce obecně oprávněn regulovat − srov. závěr bodu 21 rozsudku č. j. - 83, z nějž plyne, že nedostatek působnosti by osmý senát shledal například tehdy, pokud by odpůrce vůbec nebyl oprávněn mimořádným opatřením upravit oblast fungování hudebních či kulturních klubů.

[24] Naopak devátý senát se z výše uvedených důvodů domnívá, že pod posuzování působnosti ve smyslu druhého kroku spadá i otázka, zda ustanovení pandemického zákona a zákona o ochraně veřejného zdraví, o něž se má mimořádné opatření opírat, pro něj skutečně poskytují dostatečnou zákonnou oporu. Do tohoto kroku tak spadá i otázka, zda Ministerstvo zdravotnictví může na základě § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 2 odst. 2 pandemického zákona regulovat v hudebních klubech a podobných provozovnách takové otázky, jako jsou odstupy zákazníků, jejich celkový počet v jedné provozně a umožnění tance.

[25] K takovému širšímu pojetí pojmu působnost se již dříve přiklonil čtvrtý senát v rozsudku ze dne 17. 6. 2021, č. j. - 83, v němž se věnoval přezkumu omezení výuky ve školách. V něm konstatoval, že pravomoc odpůrce k vydání mimořádného opatření byla jednoznačně dána na základě § 2 odst. 1 pandemického zákona a § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví. V bodě 33 a následujících však konstatoval, že působnost odpůrce k plošné regulaci škol nebyla na základě § 2 odst. 2 písm. f) a § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví dána. V bodě 34 pak v návaznosti na to připomněl, že „Nejvyšší správní soud se nedostatkem působnosti (tj. oprávnění prostřednictvím opatření obecné povahy upravit určitý okruh vztahů) zabývá z moci úřední.“

[26] Podle devátého senátu je z výše uvedených důvodů namístě postupovat shodně i při přezkumu nyní přezkoumávaného mimořádného opatření. Pokud vada mimořádného opatření spočívá v tom, že jsou jím regulovány oblasti či právní vztahy, k jejichž regulaci neposkytuje zákon o ochraně veřejného zdraví a pandemický zákon Ministerstvu zdravotnictví dostatečné zmocnění, překračuje takové mimořádné opatření zákonem stanovenou působnost ministerstva, což je vada ve smyslu druhého kroku algoritmu.

[27] K takové situaci došlo právě i v případě čl. I. bodu 3 písm. a) odrážky i), iii), iv) a vi) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 8. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-23/MIN/KAN. Jejich nezákonnost spočívala podle bodu 30 rozsudku č. j. - 83 v tom, že tato regulace šla „nad rámec podstaty opatření vyjmenovaných v § 2 odst. 2 písm. i) pandemického zákona“ a zároveň nebylo možno najít ani jiné zákonné ustanovení, které by Ministerstvo zdravotnictví zmocňovalo k přijetí uvedené regulace (viz body 32 a 33 uvedeného rozsudku). Zatímco podle názoru osmého senátu jde o vadu ve smyslu čtvrtého kroku algoritmu, podle názoru devátého senátu jde o vadu ve smyslu jeho druhého kroku, protože nepřiléhavé či nedostatečné zákonné zmocnění znamená, že Ministerstvo zdravotnictví postupovalo při vydání mimořádného opatření bez zákonného zmocnění, a tedy překročilo hranice své působnosti (jednalo ultra vires) ve smyslu druhého kroku algoritmu.

[28] Tato otázka je rozhodující pro nynější řízení vedené devátým senátem, v němž posuzuje obdobnou regulaci obsaženou v navazujícím mimořádném opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 9. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-25/MIN/KAN. V tomto řízení ovšem oproti návrhu posuzovanému osmým senátem nebyla platně vznesena námitka nedostatku pravomoci a působnosti (kterou osmý senát v bodě 21 posoudil jako námitku protizákonnosti).

III. Předložení věci rozšířenému senátu

[29] Devátý senát proto shrnuje svůj právní názor tak, že zatímco v druhém kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy si má správní soud klást otázku, zda právní vztah regulovaný konkrétním opatřením obecné povahy spadal do oblasti působnosti orgánu, který je vydal, tedy zda reguloval právní vztah, který na základě své zákonem vymezené působnosti mohl regulovat při uplatnění zákonem zakotvené pravomoci (zde při vydávání mimořádných opatření dle § 80 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 2 pandemického zákona); ve čtvrtém kroku téhož algoritmu si má klást otázku, zda obsah takto přijaté regulace není protizákonný. Spadá-li vada, kterou správní soud při přezkumu opatření obecné povahy zjistí, do druhého kroku, přihlédne k ní i z úřední povinnosti. Devátému senátu proto nezbylo než rozhodnout v souladu s o postoupení věci rozšířenému senátu.

[30] Devátý senát tak učinil přesto, že si je vědom, že předložení věci rozšířenému senátu nutně prodlouží celé řízení, ačkoli se jedná o řízení ve věci mimořádného pandemického opatření, které je namístě ukončit co nejdříve. Nyní projednávaný případ ovšem není možné bez vyřešení sporné právní otázky vyřešit.

[31] Devátý senát proto zdvořile žádá, aby rozšířený senát rozhodl o věci přednostně. Pokud by rozšířený senát přijal názor devátého senátu, že se má otázka zákonného podkladu řešit jako otázka ex offo již ve druhém kroku algoritmu, vedlo by to k deklaraci nezákonnosti čl. I bodu 3 odst. i), iii), iv) a vi) podle § 13 odst. 4 pandemického zákona z věcných důvodů plynoucích z rozsudku č. j. - 83.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa, Filip Dienstbier, Zdeněk Kühn, Petr Mikeš, Barbara Pořízková, Aleš Roztočil, Karel Šimka. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců ( ) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. Podat svá vyjádření k obsahu předkládajícího usnesení mohou ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení.

V Brně dne 18. ledna 2022

JUDr. Pavel Molek

předseda senátu