Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 220/2021 - 32

[12] Na tomto závěru nic nemění ani odkaz stěžovatele na usnesení Evropského parlamentu 2019/2927 (RSP) ze dne 28. 11. 2019. Toto usnesení totiž nepředstavuje řádné hodnocení situace na území Alžírska, nýbrž pouze politické vyjádření Evropského parlamentu. Především však v něm popsané skutečnosti nevypovídají o pronásledování politicky neaktivních obyvatel země. Skutečnosti popsané v usnesení totiž svědčí zejména o tom, že v zemi delší dobu probíhají pokojné demonstrace vedené zejména opozičním hnutím Hirák, přičemž někteří z demonstrujících jsou v důsledku této své činnosti nespravedlivě stíháni, či dokonce vězněni. Usnesení se rovněž zmiňuje o administrativních překážkách existujících při uplatňování shromažďovacího práva a práva na svobodu náboženského vyznání. Ani z tohoto usnesení však nevyplývá, že by se represe dotýkaly běžných Alžířanů, kteří se neúčastní protivládních demonstrací. I z rozsahu uvedených represí přitom vyplývá, že se týkají pouze desítek představitelů a členů opozičního hnutí, přičemž některé z nich dokonce i alžírské soudy příslušných politicky motivovaných obvinění (např. obvinění z narušení územní celistvosti za mávání berberskou vlajkou na demonstracích) zprostily. Ani skutečnosti uvedené v předmětném usnesení tak nepředstavují natolik závažná zjištění, která by měla správní soud v souladu se zásadou non-refoulment vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, přestože k nim došlo až po jeho vydání. Navíc se stěžovatel dotčených demonstrací neúčastnil, neboť se v té době již nacházel v České republice.

[13] Stěžovatel namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu ohledně aktuální situace národnostní menšiny Kabylů. Žalovaný si podle něj též neopatřil aktuální zprávy nezávislých mezinárodních organizací k dodržování lidských práv v Alžírsku. Ve vztahu ke shromážděným podkladům NSS odkazuje na rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS, dle kterého musí být užité podklady 1) relevantní, 2) důvěryhodné a vyvážené, 3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a 4) transparentní a dohledatelné. Zastaralost zpráv o zemi původu nelze posuzovat pouze na základě faktu, že od vypracování či vydání takové zprávy uplynul určitý čas (srov. usnesení NSS ze dne 5. 8. 2020, č. j. - 35). Zastaralá je taková zpráva, která „obsahuje informace, které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť situace, již zpráva popisuje, je již zcela jiná. Pokud se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará pouhý týden, a pokud je situace stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let.“ (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2020, č. j. - 74). Žalovaný při posuzování situace v Alžírsku vycházel z informace OAMP ze dne 5. 1. 2017 - Vztah Berberů a Arabů na území Alžírska, informace OAMP ze dne 9. 4. 2019 - Hodnocení Alžírska jako bezpečné země původu a z informace MZV ČR ze dne 9. 6. 2017 - Hnutí za autonomii Kabýlie (MAK). Uvedené podklady vycházejí i ze zpráv lidskoprávních organizací Human Rights Watch a Freedom House, na něž stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti. Informace ohledně hodnocení Alžírska jako bezpečné země původu byla pořízena půl roku před vydáním napadeného rozhodnutí. Stěžovatel netvrdil, že by se situace v Alžírsku změnila natolik, že by již nebylo možné použít podklady ohledně hnutí MAK a situace Berberů. Neuvedl též jediné tvrzení, které by závěry z těchto podkladů vyvracelo.

[14] Nejvyšší správní soud tak dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný i krajský soud, tedy že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na hrozbu pronásledování či vážné újmy v zemi původu, a tedy nepovažovat Alžírsko ve vztahu k jeho osobě za bezpečnou zemi původu. Žalovaný i krajský soud se věcně, srozumitelně a přezkoumatelně vypořádali se stěžovatelovými tvrzeními a obstarali dostatek informací za účelem náležitého zjištění skutkového stavu. Označení Alžírska za bezpečnou zemi původu přeneslo na stěžovatele břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že Alžírsko za bezpečnou zemi ve vztahu k jeho osobě považovat nelze. Rozsah a obsah stěžovatelem sdělených informací však v daném případě neodůvodňoval přijetí závěru, že pro něho konkrétně Alžírsko bezpečnou zemí původu skutečně není.

[15] Pokud stěžovatel zpochybňuje neudělení humanitárního azylu s odkazem na svoji osobní a rodinnou situaci (tedy na skutečnost, že jeho manželka a syn žijí na území České republiky a on si zde již zvykl a návrat do Alžírska by pro něho byl velmi obtížný), uvádí k tomu Nejvyšší správní soud, že v judikatuře lze v podstatě vysledovat tři základní okruhy situací, kdy by nucené opuštění hostitelské země případně mohlo představovat porušení práva na soukromý či rodinný život natolik zásadní povahy, že by mohlo odůvodňovat udělení humanitárního azylu. Bude tomu tak 1) je-li žadatel o azyl vážně nemocen, přičemž v zemi původu by se mu nedostalo potřebné péče (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. - 89), 2) je-li zásadním způsobem odkázán na péči jiné osoby nebo sám o jinou osobu pečuje, přičemž tato je na jeho péči významně závislá (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. - 27), 3) strávil-li žadatel na území hostitelského státu výraznou část svého dětství a má v něm vybudovány sociální vazby, zatímco v zemi původu nikdy žádné významné vazby neměl (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 7. 2020 ve věci č. 25402/14, Pormes proti Nizozemsku). Přestože výše uvedený výčet není (a z povahy institutu humanitárního azylu nemůže být) úplný, a již vůbec ne pro správní orgány závazný, umožňuje přinejmenším částečné srovnávání různých situací žadatelů o azyl.

[16] Důvody, o které stěžovatel svůj nárok na humanitární azyl opírá, přitom svojí závažností výše uvedených kritérií rozhodně nedosahují. Jak správně uvedl žalovaný, skutečnost, že stěžovatel má na území České republiky vytvořeny rodinné vazby, a proto chce na jejím území zůstat, není důvodem pro udělení azylu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. - 94, „azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na „složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“ Skutečnost, že má stěžovatel nezletilého syna se státní příslušnicí Ukrajiny, které byl udělen trvalý pobyt v České republice, není důvodem pro udělení humanitárního azylu (analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. září 2003, č. j. - 55, č. NSS, či rozsudek a ze dne 5. ledna 2006, č. j. – 35).

[17] I z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývají poměrně přísné podmínky pro nastoupení tzv. extrateritoriálního účinku článku 8 Úmluvy (například rozsudek ze dne 6. února 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98). Ustanovení článku 8 Úmluvy „neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi“ (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2009, č. j. - 65). „Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu se základním právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt na území ČR.“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2009, č. j. - 52). V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. - 71 Nejvyšší správní soud judikoval, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [ zákona o azylu a , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců. Naproti tomu se správním vyhoštěním je dle zákona o pobytu cizinců spojena vedle povinnosti vycestovat z území ČR vždy také doba, po kterou nelze cizinci vstup na toto území umožnit. […] Z dikce zákona o pobytu cizinců vyplývá, že právě toto ustanovení primárně chrání práva cizince na soukromý a rodinný život vyplývající z Úmluvy, nikoliv ustanovení zákona o pobytu cizinců, které upravuje důvod znemožňující vycestování cizince pro rozpor takového vycestování s mezinárodními závazky ČR, ani jemu svou dikcí odpovídající ustanovení zákona o azylu, upravující obdobně formulovaný důvod udělení doplňkové ochrany, neboť je zřejmé, že obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil.“

[18] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře týkající se mezinárodní ochrany dlouhodobě připomíná, že rodinné poměry žadatele o mezinárodní ochranu mohou být důvodem pro udělení některého z pobytových oprávnění podle zákona o pobytu cizinců, mimo zcela výjimečné případy však nepostačují pro udělení doplňkové ochrany (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2007, č. j. - 69). Mezinárodní ochrana nemůže sloužit jako náhrada institutů upravených právě v zákoně o pobytu cizinců (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2004, č. j. - 72 či usnesení ze dne 14. září 2016, č. j. - 33) – primárním účelem azylového řízení není legalizace pobytu cizince na území České republiky (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2016, č. j. - 31 či rozsudky ze dne 10. února 2016, č. j. - 54 a ze dne 19. října 2006, č. j. - 48). Z rozhodnutí žalovaného je přitom zřejmé, že nezjistil žádné překážky, které by stěžovateli bránily o některé z povolení k pobytu v režimu zákona o pobytu cizinců požádat (strana 6 a 8 rozhodnutí žalovaného; srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2013, č. j. - 28, č. 2836/2013 Sb. NSS, a contrario).

IV. Závěr a náklady řízení

[19] Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a podle ji odmítl pro nepřijatelnost.

[20] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s větou první ve spojení s (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. - 33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu jejich náhrada nebyla přiznána.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2022

JUDr. Karel Šimka

předseda senátu