Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 As 450/2021 - 32

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: České dráhy, a.s., nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, Pplk. Sochora 27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2021, čj. UOOU-01500/21-8, a ze dne 9. 9. 2021, čj. UOOU-01500/21-10, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021, čj. -74,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021, čj. -74, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Advokát JUDr. Tomáš Vymazal se jako žadatel marně domáhal po žalobkyni (stěžovatelce) poskytnutí informací týkajících se smlouvy o projektu, uzavřené mezi stěžovatelkou, společností Smíchov Station Development s.r.o. a společností SG Project Management s.r.o. Proti postupu stěžovatelky podal žadatel stížnosti, o kterých rozhodl Úřad pro ochranu osobních údajů (žalovaný) dvěma rozhodnutími, v nichž stěžovatelce coby povinnému subjektu dle , o svobodném přístupu k informacím, přikázal, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí vyřídila žádost žadatele.

[2] Stěžovatelka se proti oběma rozhodnutím žalovaného bránila před městským soudem. Soud však žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutím orgánu veřejné moci jako povinný subjekt. Stěžovatelka tedy v dané věci vystupovala jako správní orgán, který se nemůže bránit žalobou proti rozhodnutí nadřízeného orgánu.

[3] Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Upozorňuje, že v dané věci nevystupovala jako typický správní orgán a ani žalovaný není stěžovatelce nadřízený správní orgán. Městský soud prý použil judikaturu, která na nynější věc nedopadá.

[4] Kasační stížnost je důvodná.

[5] Městský soud v nynější věci nedocenil význam novely zákona o svobodném přístupu k informacím, provedené Zákon o svobodném přístupu k informacím totiž od 2. 1. 2020 určil v novém znění zákona jako orgán příslušný rozhodovat o odvoláních a v řízení o stížnosti právě Úřad pro ochranu osobních údajů.

[6] Jak již NSS vysvětlil na sklonku roku 2020 (viz rozsudek ze dne 19. 11. 2020, čj. -40, č. 4114/2021 Sb. NSS, Vodovody a kanalizace Prostějov, a. s.), pokud stát, veřejnoprávní korporace nebo jiná osoba vystupuje jako nositel veřejné moci (a tímto nositelem nepochybně je, pokud autoritativně rozhoduje o poskytnutí informací), nemá žádná subjektivní práva. Proto pokud správní orgán I. stupně nesouhlasí s rozhodováním odvolacího orgánu, nemůže podat správní žalobu (takto již usnesení ze dne 15. 4. 2003, čj. -23, č. 32/2003 Sb. NSS). Eventuální rozpor v právních názorech mezi instančně vyšším a instančně nižším orgánem uvnitř veřejné moci je vyřešen subordinací, tedy vztahem nadřízenosti a podřízenosti (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 2. 2020, čj. -46, č. 4006/2020 Sb. NSS, bod 54). Stejně tak nemůže být správní orgán rozhodující věc v I. stupni osobou zúčastněnou na řízení. Definičním znakem osoby zúčastněné na řízení je totiž to, že byla nějak přímo dotčena na právech a povinnostech ( ). Správní orgán I. stupně však nemá žádné „subjektivní právo na uplatnění pravomoci“, ostatně již jen samotné právě uvedené spojení je vnitřně rozporné (viz , bod 11).

[7] Proto má jistě městský soud v obecné rovině pravdu, že správní orgán I. stupně není účastníkem řízení o žalobě proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu (není žalovaným) a nemůže být ani osobou zúčastněnou na tomto řízení (viz např. usnesení ze dne 30. 5. 2013, čj. -25). Proto správní orgán I. stupně nemůže podat ani žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu.

[8] Právě uvedené závěry však nelze mechanicky užít na nynější případ.

[9] Okruh povinných subjektů dle zákona o svobodném přístupu k informacím nezahrnuje jen orgány veřejné správy, ale též různé – od státu odlišné – veřejnoprávní korporace (např. Česká televize, Český rozhlas apod.) a také nejrůznější osoby soukromého práva - obchodní korporace, jakou je konec konců i nynější stěžovatelka, která je obchodní korporací, akciovou společností. Tyto osoby na základě judikatury naplňují znaky „veřejné instituce“ dle § 2 odst. 1 zákona [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. (N 10/44 SbNU 129), věc Letiště Praha]. Dle zákonné úpravy platné do 1. 1. 2020 byla takováto osoba žalovanou v řízení před správním soudem. Dle judikatury Ústavního soudu však byla též osobou oprávněnou podat ústavní stížnost [nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. (N 101/85 SbNU 679), věc ČEZ, který zrušil rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, čj. -84, č. 3405/2016 Sb. NSS, kde společnost ČEZ vystupovala jako žalovaná].

[10] Ústavní soud vysvětlil, že odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím je rozhodnutím o právech žadatele, které povinný subjekt vydává jako nositel veřejné moci. Povinný subjekt se v případě, že je jeho rozhodnutí nebo postup podroben soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod, neboť žádná základní práva nemá. Tento závěr ovšem dle Ústavního soudu neplatí, „jestliže je v postavení subjektu, který rozhoduje o poskytnutí informace, fyzická nebo právnická osoba. Rozhodnutí soudu, kterým jí byla uložena povinnost rozhodnout ve věci žádosti o poskytnutí informace (nebo kterým jí byla tato věc vrácena k dalšímu řízení) z důvodu, že bylo shledáno její postavení coby povinného subjektu podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, se totiž - pokud jde o samotnou existenci této povinnosti - dotýká jejích základních práv a svobod“ [viz cit. nález , bod 42, s odkazem na stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. (ST 9/16 SbNU 372)]. NSS dodává, že – vedle procesních práv – v úvahu připadá především základní právo takové právnické či fyzické osoby na informační sebeurčení dle d (viz , bod 15, a ze dne 4. 11. 2021, čj. -24, věc CHAPS, bod 13).

[11] Povinné osoby odlišné od státu – právnické či fyzické osoby – tedy mají ve vztahu k poskytování informací vlastní subjektivní práva, nevystupují tedy jen jako svazek kompetencí určitého typu (což je základní definiční znak správního orgánu – viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, čj. Nad 288/2014-58, č. 3257/2015 Sb. NSS, bod 32). Právě naopak, právnické a fyzické osoby, které rozhodují ve věcech zákona o svobodném přístupu k informacím, v rozhodovací praxi správních soudů vystupovaly doposavad (před rokem 2020) jako žalovaný správní orgán (v pozici žalovaného) jen v důsledku specifické zákonné konstrukce. Šlo o právní fikci, která utvářela z takovýchto osob „správní orgán“, neboť vycházela z kompetence takovéhoto „správního orgánu“ rozhodovat v oblasti zákona o svobodném přístupu k informacím. Ve skutečnosti však tyto osoby rozhodovaly o vlastních veřejných subjektivních právech ( , bod 16, , body 15-16).

[12] Jak NSS vysvětlil, stěžovatelka vystupovala v řízení o žádosti v dvojjediné pozici. Jednak v pozici nositele kompetence (podle zákona o svobodném přístupu k informacím), tedy jako správní orgán, jednak v pozici osoby mající veřejné subjektivní právo (a povinnost) poskytovat informace jen způsobem a v rozsahu vyžadovaném zákonem o svobodném přístupu k informacím.

[13] Ze shora podaného výkladu též plyne, že stěžovatelka může podat žalobu proti rozhodnutí, kterým Úřad pro ochranu osobních údajů rozhodl o odvolání či stížnosti proti rozhodnutí stěžovatelky a kterým byla stěžovatelka zkrácena na právech ve smyslu [ostatně jinak by mohla a musela podat rovnou ústavní stížnost, což by však bylo absurdní a jistě též protiústavní (shodně , bod 19)].

[14] NSS pro pořádek dodává, že starší judikatura, na kterou se městský soud odvolává, na nynější věc nedopadá. V rozsudku ze dne 13. 9. 2013, čj. -126, se řešila otázka žalobní legitimace obce proti rozhodnutí krajského úřadu jako nadřízeného orgánu v informačních věcech.

[15] NSS proto v souladu s zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V souladu s je městský soud vázán právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud ( ).

[16] Protože NSS rozhodl o kasační stížnosti bezodkladně, nerozhodoval již samostatně o návrhu na přiznání odkladného účinku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2021

Zdeněk Kühn

předseda senátu