Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 361/2020 - 32

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Česká asociace satelitních operátorů, z. s., sídlem Štěpánská 1742/27, Praha 1, zastoupen Mgr. Monikou Marekovou M.Jur., advokátkou, sídlem Mánesova 1059/41, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2020, zn. MK 8945/2020 SOAP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. - 108,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnost.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před městským soudem

[1] Žalovaný rozhodl podle , (dále též „s. ř.“), že DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z. s. (dále též „spolek DILIA“), je ode dne nabytí účinnosti , kterým se mění , o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), tj. od 20. dubna 2017, oprávněn k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem televizního vysílání podle autorského zákona.

[2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze odmítl.

[3] Městský soud vyšel ze závěrů z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. - 85, ve věci žaloby společnosti Telly s. r. o., která je provozovatelkou televizního vysílání a členkou žalobce.

[4] Podle městského soudu se udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy nedotklo právní sféry žalobce, jenž sdružuje uživatele chráněných děl ve smyslu autorského zákona pro účely sjednávání některých sazebníků s kolektivními správci. Napadené rozhodnutí žalovaného tudíž není rozhodnutím ve smyslu , (dále též „“), a je tedy ze soudního přezkumu vyloučeno.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[5] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu uvedeného v

[6] V kasační stížnosti stěžovatel poukázal na to, že ve věci, v níž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. - 85, z nějž městský soud vycházel, byly podstatné rozdíly. V této věci totiž společnost Telly s. r. o. podala žalobu v době, kdy neexistovalo rozhodnutí žalovaného. V nyní projednávaném případě však rozhodnutí existuje, a tudíž nejde o obecnou interpretaci právních předpisů, která nesměřuje přímo vůči stěžovateli.

[7] Rozhodnutím dle § 142 s. ř. bylo nezákonně nahrazeno rozhodnutí o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání. Stěžovatel namítá, že jej nelze odkázat, aby se v praktických situacích spojených s výkonem kolektivní správy bránil v občanských soudních řízeních, neboť soud v občanském soudním řízení by vycházel z toho, že kolektivní správce DILIA je oprávněn k výkonu kolektivní správy práva na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, a nezabýval by se tím, zda rozhodnutí žalovaného bylo vydáno nezákonně.

[8] Soudy v občanském soudním řízení nechávají otázku rozsahu kolektivní správy k posouzení soudům ve správním soudnictví jako otázku předběžnou, neboť otázka, zda kolektivní správce je oprávněn k výkonu kolektivní správy práva na užití přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání, je podstatná pro určení sazby odměny kolektivního správce. K tomu stěžovatel odkazuje na spisové značky sporů vedených před soudy v občanském soudním řízení, v nichž soudy vyslovily názor, že rozsah oprávnění kolektivního správce DILIA má na výsledek sporu vliv.

[9] Městský soud tak svým rozhodnutím stěžovateli odňal právo na přístup k soudu dle d.

[10] Stěžovatel rovněž odkazuje na řízení vedená před soudy ve správním soudnictví, v nichž soud jeho žaloby v obdobných věcech odmítl nikoli z důvodu, že by nebyl dotčen na svých právech, nýbrž pouze z důvodu, že byly podány předčasně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

[11] Stěžovatel zdůrazňuje, že žalobu proti prvoinstančnímu rozhodnutí i v nyní projednávané věci podal z procesní opatrnosti pro případ, že by správní orgán II. stupně shledal, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, a tudíž není oprávněn podat rozklad.

[12] Stěžovatel dále namítá, že městský soud, když odmítl žalobu z důvodu, že neexistuje zásah do stěžovatelovy právní sféry, postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Konkrétně odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. - 42, č. 906/2006 Sb. NSS, podle nějž rigidně vyžadovaná existence veřejného subjektivního práva jako předpoklad aktivní žalobní legitimace je v kolizi s ústavním právem na přístup k soudu.

[13] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že jeho právní sféra nemohla být dotčena proto, že uživatele chráněných děl pouze sdružuje pro účely sjednávání některých sazebníků s kolektivními správci, a svůj nesouhlasný názor podrobněji odůvodnil.

[14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odůvodnění usnesení městského soudu považuje za správné a dostatečné. Žalovaný zdůraznil, že žaloba byla předčasná, stěžovatel měl vyčkat rozhodnutí ministra kultury o rozkladu, předčasná je proto i kasační stížnost.

[15] Dále žalovaný upozorňuje, že kasační stížnost vychází z mylného názoru, že napadené rozhodnutí nahrazuje rozhodnutí ministerstva o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy. Žalovaný k tomu uvádí, že původní dříve vydané oprávnění zůstává platné a rozhodnutím se tato skutečnost pouze osvědčuje, nikoliv zakládá. Oprávnění k výkonu kolektivní správy není založeno napadeným rozhodnutím vydaným v řízení dle s. ř., ale rozhodnutím o udělení oprávnění podle a násl. autorského zákona, ve znění Žalovaný v této souvislosti rovněž uvádí, že žalobce, ani jeho jednotliví členové, nemohou být účastníky správního řízení, protože absentuje společenství práv a povinností těchto osob se spolkem DILIA a není dáno ani jejich přímé dotčení na právech či povinnostech. Samotným oprávněním k výkonu kolektivní správy nejsou stanoveny sazby odměn za užití děl a ve svých právech jednat o sazbách odměn není žalobce nijak omezen.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.

[17] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů ( a 4 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Vyšel při tom ze závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. - 31, neboť jsou plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci.

[18] Nejvyšší správní soud předesílá, že městský soud žalobu odmítl podle ve spojení s a s , tedy proto, že napadený úkon žalovaného nepovažoval za rozhodnutí, nikoli pro předčasnost, jak ve svém vyjádření uvedl žalovaný.

[19] Kompetenční výluka dle dopadá na úkony, které nenaplňují znaky rozhodnutí ve smyslu , tedy nejsou úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti v oblasti veřejné správy ( ). Účelem této výluky je „nepřipustit samostatný soudní přezkum u těch úkonů správních orgánů, které, byť mohou splňovat formální definiční znaky správního rozhodnutí, ve své podstatě nezasahují do práv a povinností subjektů“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. - 86, č. 1764/2009 Sb. NSS).

[20] Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, jímž žalovaný určil, že spolek DILIA je ode dne 20. 4. 2017 oprávněn k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem televizního vysílání, se nedotklo právní sféry žalobce, a proto nejde o rozhodnutí ve smyslu Vycházel přitom z výše citovaného rozsudku č. j. - 85, kterým Nejvyšší správní soud odmítl žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že žalovaný při výkonu pravomocí v oblasti kolektivní správy autorských práv svěřených mu autorským zákonem nesprávně interpretuje právní předpisy a tím umožňuje kolektivním správcům požadovat po stěžovatelce odměny za užití předmětů ochrany v širším rozsahu, než k jakému jsou oprávněni. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že „jednání žalovaného popsané v žalobě, spočívající v obecné interpretaci právních předpisů, nesměřuje přímo vůči stěžovatelce a z podstaty ani nemůže zasahovat do jejích veřejných subjektivních práv, přiznávat jí je nebo odebírat. Jde totiž o právní výklad, který nemá individuálního adresáta a který se může projevit až zprostředkovaně, v praktických situacích spojených s výkonem kolektivní správy. Teoretický výklad práva provedený správním orgánem se bez dalšího do stěžovatelčiných práv nepromítá, resp. ani sám o sobě nezasahuje žádná veřejná subjektivní práva konkrétního adresáta.“

[21] Stěžovatel však oprávněně namítá, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. - 85 byl vydán v případě, který je odlišný, a pro závěr městského soudu, že rozhodnutí o určení právního vztahu podle s. ř. není rozhodnutím ve smyslu , neposkytuje oporu. Rozhodnutím napadeným žalobou žalovaný (za předpokladu právní moci rozhodnutí) závazně určil práva a povinnosti spolku DILIA, resp. autoritativně deklaroval, že spolek DILIA je oprávněn k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem televizního vysílání. Rozhodnutí žalovaného je tedy správním aktem se jmenovitě určeným adresátem a konkrétním závazným obsahem, vydaným ve formalizovaném řízení správním orgánem v mezích jeho zákonem stanovené pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. - 52, č. 3151/2015 Sb. NSS). Existence správního rozhodnutí, s nímž žalobce nesouhlasí a proti němuž brojí, je podstatným rozdílem, a nemůže být tedy platný argument, že jde pouze o právní výklad, který nemá individuálního adresáta.

[22] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda žalovaný nerozhodl v soukromoprávní věci, což by zakládalo nepřípustnost žaloby podle V již citovaném rozsudku č. j. - 85 Nejvyšší správní soud konstatoval, že ačkoli mají právní vztahy upravené autorským zákonem obecně soukromoprávní charakter, právě v oblasti vydávání a odnímání povolení ke kolektivní správě lze spatřovat veřejnoprávní prvky (řízení týkající se oprávnění k výkonu kolektivní správy spadají od nabytí účinnosti do pravomoci správních soudů, srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2003, č. j. - 80, či ze dne 2. 2. 2011, č. j. - 288, č. 2293/2011 Sb. NSS). Tento právní názor lze vztáhnout i na případy určování, zda je určitý subjekt nositelem oprávnění k výkonu kolektivní správy.

[23] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného o určení, že spolek DILIA je od 20. 4. 2017 oprávněn k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem televizního vysílání, závazně určuje veřejná subjektivní práva a naplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu

[24] Otázka, zda se rozhodnutí žalovaného mohlo negativně promítnout v právní sféře žalobce (ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005 č. j. - 42, č. 906/2006 Sb. NSS, z nějž městský soud v usnesení citoval), nesouvisí s povahou žalobou napadeného úkonu, nýbrž s aktivní procesní legitimací stěžovatele. Městský soud tyto dvě roviny poněkud směšuje, což jej vedlo k nesprávnému závěru, že rozhodnutí žalovaného není rozhodnutím ve smyslu , neboť se nijak nedotklo právní sféry stěžovatele.

[25] To, zda konkrétní úkon zakládá, mění, ruší či závazně určuje (něčí) práva a povinnosti a zda takto působí právě vůči žalobci, jsou dvě odlišné právní otázky a dva rozdílné důvody pro případné odmítnutí žaloby. Nedostatek aktivní procesní legitimace je důvodem pro odmítnutí žaloby jako návrhu podaného osobou zjevně neoprávněnou [ ], zatímco otázka, zda je napadený úkon rozhodnutím, souvisí s přípustností žaloby [ ]. Odmítnout žalobu pro nedostatek aktivní procesní legitimace lze jen v případech, kdy lze s ohledem na tvrzení žalobce jednoznačně konstatovat, že v žádném případě nemohlo dojít k zásahu do jeho právní sféry (srov. již citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. - 86).

[26] Podstatná pro posouzení nyní projednávané věci je však skutečnost, že žaloba směřovala proti rozhodnutí žalovaného vydanému v prvním stupni, proti němuž lze podat rozklad. Stěžovatel sám v kasační stížnosti uvedl, že proti rozhodnutí žalovaného rozklad podal a z vyjádření žalovaného vyplývá, že v rozkladu žalobce uplatnil stejné námitky jako v žalobě. Stěžovatel vysvětlil, že žalobu podal z procesní opatrnosti pro případ, že by nebyl shledán osobou oprávněnou k podání rozkladu.

[27] Podle je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu nepřípustná, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. Z uvedených skutečností je zřejmé, že stěžovatel před podáním žaloby řádné opravné prostředky nevyčerpal. Rozklad sice podal, nicméně žalobu podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně před rozhodnutím o rozkladu. Žaloba tudíž byla nepřípustná. Právě z tohoto důvodu městský soud odmítl žaloby ve skutkově obdobných případech (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2020, č. j. - 83, a č. j. - 83), přičemž Nejvyšší správní soud jeho postup aproboval jako zákonný (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021, č. j. - 30, a ze dne 25. 1. 2021, č. j. - 31).

[28] V citovaném rozsudku č. j. - 30 Nejvyšší správní soud uvedl, že v přecházejícím správním řízení bylo účastenství určeno na základě obecné úpravy ve , a tedy lze předpokládat, že podmínky pro aktivní legitimaci k podání žaloby splňovali ti, kdo zároveň splňovali definici účastníka řízení podle s. ř., neboť předpokladem účastenství v obou případech je alespoň potenciálně možné dotčení právní sféry.

[29] V nyní projednávané věci stěžovatel odůvodňuje dotčení na svých právech a vyjadřuje názor, že účastníkem řízení měl být a mělo s ním tak být jednáno. V takovém případě však, pokud byl stěžovatel opomenutým účastníkem řízení, nemohl se rovnou obrátit na soud proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nýbrž měl vyčkat na rozhodnutí o rozkladu, který podal, jakmile se o rozhodnutí žalovaného dozvěděl (§ 84 s. ř.).

[30] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že závěr městského soudu o nepřípustnosti žaloby je správný, byť z jiného důvodu, než jaký akcentoval městský soud. Ze žaloby i z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel své tvrzení o aktivní legitimaci k podání žaloby opírá o stejnou argumentaci jako svůj názor, že v řízení před žalovaným byl opomenutým účastníkem na základě § 27 odst. 2 s. ř., podle něhož jsou účastníky správního řízení též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Otázka dotčení práv stěžovatele v důsledku určení, že spolek DILIA je oprávněn k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem televizního vysílání, tedy bude předmětem posuzování v rámci řízení o rozkladu vedeném ministrem kultury (pro závěr, zda je stěžovatel vůbec oprávněn rozklad podat), přičemž rozhodnutí o rozkladu, bude-li pro stěžovatele nepříznivé, bude moci stěžovatel napadnout žalobou ve správním soudnictví. Přístup k soudní ochraně zůstává zachován, ovšem za předpokladu, že stěžovatel dodrží zákonem stanovený postup ( a 2d) a dříve, než se obrátí na soud, vyčerpá dostupné prostředky ochrany v rámci veřejné správy.

IV. Závěr a náklady řízení

[31] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud shledal, že ačkoli městský soud založil své rozhodnutí na nesprávných důvodech, jeho závěr o nutnosti odmítnout žalobu pro nepřípustnost v konečném důsledku obstojí, a proto kasační stížnost podle věty druhé jako nedůvodnou zamítl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. - 24, a přiměřeně rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. - 66). Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že závěr o nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání opravných prostředků podle nemůže být pro stěžovatele překvapivý, neboť stěžovatel sám uvedl, že proti rozhodnutí žalovaného podal i rozklad a připustil, že žalobu podává z procesní opatrnosti.

[32] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s a 7 za použití Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. října 2021

JUDr. Filip Dienstbier

předseda senátu