Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 A 91/2021 - 149

41. Městský soud v Praze v rozsudku sp. zn. k ustanovení § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví uvedl, že „Přesto je dle přesvědčení soudu předmětné ustanovení třeba považovat za ústavně konformní zákonné zmocnění odpůrce nařídit ochranné opatření, jímž mohou být v nezbytném rozsahu omezena též základní práva a svobody, včetně navrhovatelem akcentované svobody pohybu a pobytu.“ Dále pak dodal: „Podle soudu přitom není rozumného důvodu, aby ve vztahu k obraně před rozšířením onemocnění ze zdrojů mimo území ČR nemohl odpůrce přijmout opatření přinejmenším srovnatelná s těmi, která je oprávněn přijmout ve vztahu k vnitrostátním zdrojům nákazy podle § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví.“ Následně pak uzavřel, že ačkoliv ochranné opatření omezuje základní lidská práva a svobody, především svobodu pohybu a pobytu, nelze bez dalšího dojít k závěru, že odpůrce vybočil z mezí pravomoci a působnosti daných mu ustanoveními § 80 odst. 1 písm. h) a § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Za zásadní východisko pro tento závěr soud považuje bod 111. daného rozsudku, v němž soud v návaznosti na bod 109. uvedl: „V posuzovaném případě se však z dále rozvedených důvodů nejedná o situaci, v níž by exekutiva v rozporu se shora popsanými východisky formou opatření obecné povahy stanovila bez odpovídajícího zákonného základu primární povinnosti a omezení zasahující do základních práv a svobod.“

42. Právě v této skutečnosti (existenci zákonného základu primární povinnosti) tkví zásadní rozdíl mezi nyní projednávaným návrhem a rozsudkem sp. zn. , který na svou obranu uvádí odpůrce. Napadeným ochranným opatřením byla navrhovatelce uložena povinnost samoizolace v případě návratu ze země s vysokým rizikem nákazy onemocněním COVID-19. Nejenže byla tato povinnost uložena v ochranném opatření, což je opatření obecné povahy, jako smíšený podzákonný správní akt, který není ani rozhodnutím, ani právním předpisem (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pod č. j. -36) – byť se s rozšiřující oblastí působnosti a větší obecností jím upravované povinnosti více přibližuje právnímu předpisu – ale i samotný institut samoizolace, který žádný zákon nezná, byl v tomto ochranném opatření vyložen. Městský soud v Praze nevylučuje možnost omezení základních práv a svobod opatřeními obecné povahy, avšak primární povinnost, která je adresátům těchto opatření ukládána, musí mít nezbytně zákonný základ (musí být upravena v zákoně, na jehož základě je poté správní orgán oprávněn vydat opatření obecné povahy a primární povinnost, v zákoně přepokládanou, adresátům opatření uložit), přičemž tyto povinnosti nemusí být nezbytně v daném zákoně upraveny výslovně. Jako příklad lze uvést vztah mezi ust. § 68 odst. 1 a § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, kdy lze způsobem dle § 68 odst. 1 (který neobsahuje konkrétní výčet opatření) vydat opatření obecné povahy, které je srovnatelné s opatřením dle § 69 odst. 1. V nyní posuzované věci by se jednalo o písm. j), dle nějž „Mimořádnými opatřeními při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku jsou zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku.“ Na základě tohoto ustanovení by bylo možné v odůvodněných případech omezit i svobodu pohybu. Toto ustanovení již ale nezmocňuje odpůrce, aby v opatřeních obecné povahy zaváděl a definoval nové instituty omezující ústavně garantovaná základní práva a svobody osob, neboť tímto způsobem stanovuje primární povinnost (zákaz), včetně jejího rozsahu a výjimek z ní. Zcela odlišná situace by nastala, kdyby povinnost samoizolace byla ukotvena a definována v zákoně, podobně jako je tomu například u institutu izolace (§ 2 odst. 6) a karantény (§ 2 odst. 7 písm. a). Tyto povahou obdobné instituty sice taktéž omezují svobodu pohybu, avšak svým charakterem se značně odlišují od nově zavedeného institutu samoizolace, zavedeného nikoli zákonem, nýbrž přezkoumávaným ochranným opatřením.

43. Podle ust. § 2 odst. 6 zákona o ochraně veřejného zdraví se izolací rozumí oddělení fyzické osoby, která onemocněla infekční nemocí nebo jeví příznaky tohoto onemocnění, od ostatních fyzických osob.

44. Podle ust. § 2 odst. 7 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví je karanténním opatření (mimo jiné) karanténa, kterou se rozumí oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy (dále jen „fyzická osoba podezřelá z nákazy“), od ostatních osob. Přičemž ohniskem nákazy je ve smyslu ust. § 65 téhož zákona místo, ve kterém se šíří nákaza.

45. Zatímco izolace počítá s oddělením fyzické osoby, u které bylo prokázáno onemocnění od ostatních, karanténou se rozumí oddělení sice zdravé fyzické osoby, která však byla prokazatelně ve styku s infekčním onemocněním či v ohnisku nákazy. Tzv. samoizolace však nepočítá s oddělením osob, a rovněž při ní není rozhodné, zda byla nakažena infekčním onemocněním či zda přišla do styku s osobou nakaženou nebo pobývala v ohnisku nákazy (byť se navrhovatelka vracela se země s vysokým rizikem nákazy onemocněním COVID-19, nelze Řeckou republiku bez dalšího označit za ohnisko nákazy). Tzv. samoizolace je, jak má na mysli odpůrce, de facto preventivním opatřením, u nějž však nezáleží, zda osoba byla vystavena infekčnímu onemocnění či nikoliv. Nelze tak analogicky připodobňovat „samoizolaci“ k institutu izolace či karantény, neboť se jedná o zcela odlišná opatření, byť jsou všechna zaměřena na konkrétní legitimní cíl, tj. zamezení šíření infekční nemoci.

46. S ohledem na shora uvedené tak soud dospěl k závěru, že zavedením institutu samoizolace v ochranném opatření překročil odpůrce meze působnosti při vydávání opatření obecné povahy za účelem zamezení zavlečení vysoce nakažlivých onemocnění, tedy že v rozporu s a 2, ve spojení s a 3d stanovil povinnost omezující svobodu pohybu, a to bez zákonného zmocnění. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze podle ust. 101d odst. 2 zrušil ochranné opatření v dotčené části I. 4, písm. d) ve slovech „nejdříve 5. den“ a v části I. 4, písm. e), jak požadovala navrhovatelka. V návaznosti na bod I. tohoto rozsudku je proto na odpůrci, zda přistoupí i k úpravě dalších ustanovení, v nichž operuje s institutem „samoizolace“, který zákon nezná a zda přistoupí k takové úpravě, která bude v souladu se zákonem a ústavním pořádkem.

47. Pokud jde o okamžik zrušení předmětné části ochranného opatření, platí, že soud zruší opatření obecné povahy dnem, který v rozsudku určí. V dané věci se třeba přihlédnout k tomu, aby odpůrci byl poskytnut rozumný časový prostor, aby mohl tímto rozsudkem zrušené ustanovení ochranného opatření modifikovat tak, aby nadále nedocházelo k omezování základních lidských práv a svobod bez zákonného podkladu, popř. učinil jiná vhodná opatření. Zároveň však soud musel přihlížet i k tomu, že institut „samoizolace“ představuje zcela zásadní zásah do svobody pohybu, která je zaručenau základních lidských práv a svobod, který nelze bez řádného zákonného podkladu tolerovat. Z těchto důvodů soud okamžik zrušení předmětných ustanovení posunul až na den 1. listopadu 2021 od 00:00 hodin. K uvedenému datu pozbudou shora vymezené části „hlavního“ ochranného opatření platnosti a účinnosti.

48. Následně se soud zabýval návrhem na zrušení aktuálně účinného ochranného opatření – seznamu zemí ze dne 15. 10. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-124/MIN/KAN.

49. Navrhovatelka v této části návrhu brojí proti uvedení Řecké republiky mezi zeměmi s vysokým rizikem nákazy onemocněním COVID-19, a to z důvodu, že právě z Řecka se měla po podání návrhu vracet zpět do České republiky a blízké budoucnosti plánuje opět návrat z této země zpět.

50. Jak již soud uvedl shora, rovněž v daném případě se jedná o opatření obecné povahy. Návrh na zrušení opatření obecné povahy či jeho části je však oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen ( ). Seznam zemí je ve vztahu k výše přezkoumávanému opatření podkladovým opatřením, které pouze určuje okruh zemí, kterých se týkají povinnosti, jenž adresátům ukládá „hlavní“ ochranné opatření. Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatelka byla zkrácena na svých právech jen „hlavním“ ochranným opatřením, nikoliv opatřením – seznamem zemí, soud dospěl k závěru, že je na místě návrh, jímž se navrhovatelka domáhá zrušení opatření obecné povahy ze dne 15. 10. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-124/MIN/KAN, v rozsahu slov „Řecká republika“ odmítnout, a to pro nepřípustnost podle ust. Podpůrně lze poukázat i na právní úpravu obsaženou v , kdy zákon za rozhodnutí označuje úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti; není-li tento definiční znak splněn, nejedná se o rozhodnutí ve smyslu ust. V daném případě ochranné opatření – seznam zemí není opatřením, jímž byla sama o sobě adresátům přiznávána práva, či byly ukládány povinnosti.

51. Pro úplnost soud uvádí, že námitka navrhovatelky, že seznam zemí není dostatečně odůvodněn, není důvodná. Odpůrce v posledních třech verzích seznamu zemí, které nyní již označuje jako ochranné opatření, zdůvodnil zařazení konkrétních zemí do jednotlivých kategorií. Na straně 3 napadeného seznamu zemí vysvětluje jednotlivá kritéria pro zařazení konkrétních zemí na seznam a na 4 – 5 straně uvedl, z jakého zdroje pochází tabulkové hodnoty, které obsahují čtrnáctidenní kumulativní míru hlášení případů COVID-19, míru testování a míru pozitivity testů. Odpůrce přitom v souladu s takto stanovenými kritérii na str. 3 opatření zařadil Řeckou republiku na seznam zemí s vysokým rizikem nákazy onemocněním COVID-19, a to z důvodu vysoké hodnoty míry pozitivity testů. Soud na tomto místě též podotýká, že kritéria pro zařazení konkrétních zemí do jednotlivých kategorií v seznamu zemí byla stanovena již v původně napadeném „hlavním“ ochranném opatření, a to v části III., bodu 1, byť seznam zemí v té době ještě neobsahoval shora uvedené hodnoty pro zařazování zemí na seznam. Námitku navrhovatelky, že nyní napadený seznam zemí, není odůvodněn, tak soud neshledal důvodnou.

52. K závěrečné námitce nesprávného vedení spisu ve věci předmětných ochranných opatření Městský soud v Praze konstatuje, že již v rozsudku ze dne 13. 11. 2020, čj. -226, dovodil, že v případě opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví správní orgán nevede spis standardním způsobem předepsaným v , když vydané opatření fakticky představuje jeho první úkon ve věci. Tato opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví jsou dle explicitního zákonného ustanovení vydávána bez řízení o návrhu opatření obecné povahy jako de facto první úkon správního orgánu ve věci. Spis tak v daném případě obsahuje pouze předmětná ochranná opatření a jejich změny. Jak uvedl Městský soud v Praze v již citovaném rozsudku sp. zn. : „Jakkoli by podklady, z nichž odpůrce vycházel, měly být ve správním spise obsaženy, jejich absence ještě bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost takového opatření obecné povahy, pokud je možné důvody zjistit z jeho odůvodnění (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, čj. - 147).“ S tímto názorem se soud plně ztotožňuje i v právě projednávané věci a v podrobnostech odkazuje i na označený rozsudek Nejvyššího správního soudu.

53. O náhradě nákladů řízení ve vztahu k výroku IV. soud rozhodl podle , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Navrhovatelka byla ve věci úspěšná, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení sestávají z částky 5 000 Kč za zaplacený soudní poplatek za návrh a 5 000 Kč za zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost. Dále z nákladů zastoupení ve výši 20 570 Kč, které tvoří 5 úkonů právní služby [příprava a převzetí zastoupení, podání návrhu, návrh na změnu ze dne 1. 9. 2021 /č. 1/ a ze dne 13. 9. 2021 /č. 2/, kterými navrhovatelka změnila původní návrh na ochranné opatření, a kasační stížnost podle a d) , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)]) po 3 100 Kč [ ve vazbě na advokátního tarifu] a dále režijní paušál ve výši 5 x 300 Kč podle advokátního tarifu, včetně DPH v částce 3 570 Kč. Žalovaný je tak povinen zástupci navrhovatelky uhradit na nákladech řízení částku 30 570 Kč. Současně soud nepřiznal soudní poplatek za podání návrhu na předběžné opatření, neboť o něm již rozhodl tak, že jej zamítl. Navrhovatelka v této části úspěšná nebyla.

54. O náhradě nákladů řízení ve vztahu k výroku V. soud rozhodl podle , podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žaloba (v daném případě návrh) v této části byla odmítnuta.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 20. října 2021

JUDr. Ludmila Sandnerová, v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje M. J.