Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 194/2020 - 45

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: V. T. B., zastoupena Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2020, č. j. - 42,

t a k t o :

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2018, č. j. MV-91460-4/SO-2016. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 26. 5. 2016, č. j. OAM-435-16/ZR-2016, jehož výrokem I. byla podle v návaznosti na , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „“) stěžovatelce zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu, a výrokem II. jí byla podle téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

[2] Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu, který vyplývá ze správního spisu. Žalobkyně pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná s platností od 7. 4. 2015 do 6. 4. 2017. Dne 11. 2. 2016 obdržel prvostupňový správní orgán od Policejního prezidia České republiky dopis, podle něhož SIRENE Norsko v rámci konzultační procedury dle čl. 35 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranících (dále jen „Schengenská úmluva“), sdělil, že příslušný imigrační úřad Norska rozhodnutím ze dne 17. 7. 2015 rozhodl o vyhoštění stěžovatelky z Norska a zákazu vstupu do Schengenského prostoru platném do 19. 7. 2020. Dle tohoto sdělení bylo důvodem tohoto rozhodnutí „[p]orušení norských imigračních zákonů (nikoliv porušení norského ) a to pro skutek zdržování se na území Norska bez platného povolení. Osobě vypršela lhůta pro vízum a i přesto zůstala v Norsku a pracovala zde v období leden 2015 - červenec 2015.“ Stěžovatelka byla s ohledem na zjištěné skutečnosti zařazena jako „nežádoucí cizinec“ do Schengenského informačního systému (dále jen „SIS“) pro účely odepření vstupu. Na podkladě těchto skutečností prvostupňový orgán dne 24. 2. 2016 zahájil z moci úřední řízení podle zákona o pobytu cizinců o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky podle zákona o pobytu cizinců, přičemž rozhodl, jak bylo uvedeno shora.

[3] Po posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je nedůvodná. Krajský soud zdůraznil, že konzultační proces je dostatečný, pokud v případě záznamu do SIS dojde k vzájemné výměně informací mezi stranou, která záznam učinila, a stranou, která vydala povolení k pobytu, týkající se okolností záznamu, tj. za účelem ověření totožnosti cizince, a toho, zda a z jakého důvodu byl záznam vytvořen a zda neuplynula doba platnosti uloženého vyhoštění. Pokud jde o obdržené informace, ty plně podléhají uvážení správních orgánů, zda je vyhodnotí jako dostatečný důvod k odnětí dříve vydaného povolení k pobytu. Z ničeho přitom neplyne, že by v rámci rozhodování o zrušení platnosti povolení k pobytu stěžovatelky měl správní orgán vycházet přímo z rozhodnutí, na jehož základě byl záznam do SIS proveden. Krajský soud taktéž konstatoval, že informace sdělené v dopisu odboru mezinárodní policejní spolupráce Policejního prezidia ČR jsou dostatečným podkladem pro posouzení, zda je dopad rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky přiměřený jeho důvodům. Podle názoru soudu z uvedeného dopisu rovněž jednoznačně vyplývá, že o jejím vyhoštění z Norska a uložení zákazu vstupu bylo rozhodnuto proto, že bez platného povolení v Norsku pracovala; ostatně sama stěžovatelka při výslechu uvedla, že se domnívala, že má v Norsku platné pracovní povolení. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že správní orgány se řádně vypořádaly i se skutečnostmi týkajícími se dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky, které vyplývají z § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

[4] Kasační stížnost podala stěžovatelka formálně z důvodů uvedených v , b) a d) , (dále jen „“). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i žalobou napadené rozhodnutí, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

[5] Stěžovatelka setrvala na svém názoru, že skutková zjištěná vyplývající ze správního spisu jsou nedostatečná stran konkretizace skutku, pro který jí bylo uloženo vyhoštění z Norska. Podle jejího názoru ze sdělení Policejního prezidia nevyplývá, v jakém období se měla na území Norska neoprávněně zdržovat, zda se jednalo o úmyslné porušování norských imigračních zákonů, zda byla držitelkou norského víza a jeho platnost skončila, zda si vízum neprodloužila nebo jí nebylo uděleno, ani zda je jí kladeno za vinu, že v Norsku nelegálně pracovala, či nikoli. Stěžovatelka má za to, že z předmětného sdělení vyplývá jediná konkrétní informace, a to, že na její straně došlo k porušení norských imigračních zákonů jejím neoprávněným pobytem. Pokud však má toto předchozí protiprávní jednání stěžovatelky vést ke zrušení jejího povolení k dlouhodobému pobytu vydaného Českou republikou, a správní orgány na její případ aplikují § 37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, které jako podmínku zrušení víza stanoví přiměřenost, měla by jim být podstata, druh a délka protiprávního jednání stěžovatelky známa, jelikož pouze s touto znalostí jsou schopni řádně poměřovat, zda je zrušení povolení přiměřené jeho důvodům. Je rovněž vyloučené, aby se stěžovatelka dopouštěla protiprávního jednání spočívajícího v neoprávněném pobytu v období od ledna do června 2015, neboť z jejího výslechu a dokladů vyplývá, že si v České republice v březnu 2015 prokazatelně prodlužovala platnost povolení k dlouhodobému pobytu a následně jí byly snímány biometrické údaje.

[6] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že si v České republice za dobu svého pobytu nevybudovala silné zázemí. Dobru osmi let považuje za dostatečné dlouhou k tomu, aby nucené vycestování do země původu bylo vnímáno jako totální rozvrat jejího soukromého života. Stěžovatelka zde úspěšně podnikala a z příjmů z podnikání byla schopna pomáhat své rodině ve Vietnamu. Ke své znalosti češtiny (domluví se pouze v základech), poznamenala, že vietnamský jazyk patří do zcela jiné jazykové skupiny a čeština je k naučení jedním z nejtěžších jazyků. Pokud si k výslechu před správním orgánem zajistila tlumočení, je takový postup zcela legitimní a logický, neboť jeho předmětem nejsou běžné záležitosti každodenního života. Poznamenala také, že v České republice se žádného protiprávního jednání nedopustila, a zájem Norska je dostatečně chráněn uloženým vyhoštěním z jeho území.

[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího názoru v řízení byla prokázána existence skutečností, které naplňují podmínky pro zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky. Podotkla, že správní orgán není nadán pravomocí k přezkumu rozhodnutí zahraničních státních orgánů o vyhoštění cizinců, a tudíž měla stěžovatelka námitky vůči svému vyhoštění z Norska uplatnit u tamních imigračních orgánů. Důvodem pro zrušení jejího povolení k pobytu pak nebylo samo o sobě jednání, kterého se v Norsku dopustila, ale záznam v SIS, jehož existenci stěžovatelka nezpochybňuje. Správní orgány rovněž řádně posoudily veškeré okolnosti soukromého a rodinného života stěžovatelky, které měly k dispozici. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[9] Předmětem sporu v projednávané věci je toliko otázka, zda v rámci konzultačního řízení prováděného podle čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy byla informace, z jakého důvodu byl norskými správními orgány vytvořen záznam o stěžovatelce do SIS, ověřena dostatečně - tedy tak, aby bylo možno posoudit přiměřenost důsledků rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky ve smyslu § 37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Mezi stranami není sporu o tom, že stěžovatelka je vedena v SIS jako nežádoucí cizinec, neboť byla vyhoštěna z Norska a byl jí uložen zákaz vstupu do Norska do 19. 7. 2020.

[10] Podle § 37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže jiný stát Evropské unie nebo smluvní stát uplatňující společný postup ve věci vyhošťování rozhodl o vyhoštění cizince ze svého území z důvodu odsouzení cizince k trestu odnětí svobody v délce nejméně 1 rok anebo pro důvodné podezření, že spáchal závažnou trestnou činnost nebo takovou činnost připravuje na území některého státu Evropské unie nebo smluvního státu uplatňujícího společný postup ve věci vyhošťování, a dále z důvodů porušení právních předpisů upravujících vstup a pobyt cizinců na jejich území, za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

[11] Jak zdůraznil již krajský soud, podoba konzultačního řízení prováděného podle čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy není nijak upravena a z tohoto důvodu stěžovatelka nemá veřejné subjektivní právo požadovat, aby konzultační řízení probíhalo určitým způsobem. K naplnění jeho účelu postačí, pokud v případě záznamu do SIS dojde mezi stranou, která záznam učinila, a stranou, která vydala povolení k pobytu, k vzájemné výměně informací týkajících se okolností záznamu. V posuzovaném případě se tedy jedná o ověření skutečnosti, zda cizinec, kterému byl v Norsku vytvořen záznam do SIS, je totožný s osobou stěžovatelky, dále zda a z jakého důvodu byl norskými správními orgány záznam vytvořen a zda neuplynula doba platnosti uloženého vyhoštění. Tyto obdržené informace pak plně podléhají uvážení správních orgánů české strany, zda je vyhodnotí jako dostatečný důvod k odnětí dříve vydaného povolení k pobytu. Ke zrušení povolení k dlouhodobému pobytu podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, tedy postačí, jestliže správní orgán zjistí, že byl proveden záznam do SIS a toto zjištění v následně vedeném konzultačním řízení ověří co do důvodnosti záznamu.

[12] Po posouzení všech relevantních skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že konkretizace důvodů, pro něž byl norskými správními orgány vytvořen záznam v SIS o stěžovatelce, je pro účely rozhodnutí v této věci dostatečná. Byť je nutno konstatovat, že tato informace je Policejním prezidiem ČR podána poměrně vágním způsobem, v souvislosti s dalšími okolnostmi projednávané věci ji lze vyhodnotit jako dostačující. Předně je nutno poznamenat, jak ostatně činí sama stěžovatelka, že v rozhodné době byla držitelkou povolení k dlouhodobému pobytu v České republice a mohla tak na základě volného pohybu osob na území Norska vstoupit a pobývat tam bez norského víza. Již při vědomosti o této objektivní skutečnosti tedy nelze uvažovat o tom, že by k porušení norských imigračních zákonů mohlo dojít samotným pobytem stěžovatelky na území Norska. V dopisu Policejního prezidia je pak jednoznačně uvedeno, že stěžovatelce vypršela lhůta pro vízum a i přesto zůstala v Norsku a pracovala zde v období leden 2015 – červenec 2015. Tedy již za tohoto stavu lze učinit závěr, že k porušení norských imigračních zákonů ze strany stěžovatelky mohlo dojít toliko na podkladě její pracovní činnosti na tamním území bez povolení. Nadto sama stěžovatelka při výslechu správnímu orgánu potvrdila, že v Norsku v uvedené době pracovala, nicméně povolení za tímto účelem jí měl opatřit její známý, a ona si není vědoma toho, zda tak skutečně učinil. Současně výslovně uvedla, že důvodem jejího vyhoštění z Norska byla skutečnost, že „neměla vhodné doklady, aby tam zůstala“. Co se týče vymezení období, kdy mělo k porušení norských imigračních zákonů dojít, sama stěžovatelka při výslechu uvedené období výslovně potvrdila. Uvedla sice, že v březnu až dubnu roku 2015 v České republice pobývala kvůli zařízení dokumentů k prodloužení jejího pobytu v ČR, nicméně se jednalo o krátkodobý účelový pobyt v ČR, který podle názoru Nejvyššího správního soudu na uvedeném nic podstatného nemění. Naopak, na podkladě informace poskytnuté Policejním prezidiem a výpovědi stěžovatelky měly správní orgány k dispozici přesné relevantní časové údaje.

[13] V projednávané věci tedy stěžovatelka byla prokazatelně vedena v SIS jako nežádoucí cizinec. Mezi českou a norskou stranou došlo v souladu s čl. 25 Schengenské úmluvy k řádnému konzultačnímu řízení, v rámci něhož byly zjištěny a ověřeny dostatečně konkrétní informace, které pro svoji závažnost opravňovaly správní orgány ke zrušení platnosti povolení stěžovatelky k dlouhodobému pobytu. Posouzení, zda se jedná o dostatečné důvody k odnětí povolení k dlouhodobému pobytu, přitom spadá do výlučné pravomoci smluvní strany, která povolení vydala. S ohledem na vnitrostátní právní úpravu české správní orgány nemají oprávnění přehodnocovat skutkový závěr o důvodnosti jejího vyhoštění z Norska. Jejich úkolem bylo pouze ověřit existenci rozhodnutí vydaného norskými správními orgány, které bylo důvodem záznamu v SIS a tvořilo tak podklad pro vytvoření překážky dlouhodobého pobytu na území České republiky, což učinily.

[14] Pokud jde o dílčí argumentaci stěžovatelky, týkající se posouzení dopadu rozhodnutí žalované do jejího soukromého a rodinného života, Nejvyšší správní soud uvádí, že pouhý fakt, že zde stěžovatelka pobývá již osm let a její podnikatelská činnost na území České republiky jí umožňuje vypomáhat rodině v zemi jejího původu, nic nesvědčí o tom, jak silné zázemí si zde vybudovala. Správní orgány i krajský soud podrobně osvětlily, z jakého důvodu dospěly k závěru, že dopad rozhodnutí na soukromý a rodinný život není nepřiměřený a přitom zvážily všechny relevantní skutečnosti. Ani v tomto směru Nejvyšší správní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádné vady.

[15] S poukazem na shora uvedené důvody tak Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( ).

[16] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle věty první za použití Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 25. října 2021

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu