Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ao 3/2021 - 49

[46] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ani na základě § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví nemohl preventivně zakázat přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, v hernách a v kasinech.

[47] Podle § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví může odpůrce zakázat nebo nařídit další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. února 2021 č. j. - 63 shledal, že podle tohoto ustanovení lze odpůrci s ohledem na výkladové pravidlo eiusdem generis (stejného druhu) přisoudit „pravomoc zakázat nebo nařídit jen takové ‚další určité‘ činnosti, které jsou typově obdobné konkrétnějšímu vymezení činností uvedených v předchozích položkách výčtu mimořádných opatření. Samozřejmě nepůjde o činnosti stejné, to by ustanovení písmene i) postrádalo smysl. Současně však nemůže jít o jakoukoliv myslitelnou lidskou činnost. Míra obdoby musí být posuzována jak z hlediska povahy takové činnosti a jejího vztahu k účelu právní úpravy, tedy zvládnutí epidemie či jejímu předcházení (např. rizikovost těchto činností pro šíření epidemie apod.), tak ale také z hlediska intenzity zásahu stěžovatele do práv adresátů opatření vydaného podle tohoto ustanovení, zejména základních práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2021 č. j. - 63, body 143 a 144). Ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví tedy rozhodně nelze chápat jako zmocnění odpůrce přijmout taková opatření, která leží mimo rámec vymezený v písmenech a) až h) tohoto ustanovení zákona. „V opačném případě by tato ustanovení byla zcela zbytečná a postačovalo by zakotvit obecnou pravomoc odpůrce zakázat nebo nařídit určitou činnost k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku, přičemž takto obecně vymezená pravomoc orgánu moci výkonné zasahovat do práv osob by byla jednoznačně v rozporu s čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny“, překročila by i ústavní mantinely pro delegaci normotvorby (rozsudek č. j. - 48, bod 78).

[48] Z uvedeného lze dovodit, že na základě § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví by sice bylo možné uzavřít jiné provozovny než provozovny uvedené v § 69 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, avšak prostřednictvím § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví nelze obcházet podmínku, že uzavření provozoven má směřovat k omezení styku osob podezřelých z nákazy (rozsudek č. j. - 48, bod 78 in fine) (zvýraznění textu učinil šestý senát).

[14] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. přisvědčil navrhovateli, že omezení činnosti provozoven stravovacích služeb, heren a kasin prostřednictvím zákazu přítomnosti veřejnosti v těchto provozovnách je zjevně nezákonné a předmětné mimořádné opatření v tomto rozsahu zrušil.

[15] S odkazem na tento judikát šestého senátu dospěly i další senáty Nejvyššího správního soudu k závěru o nemožnosti za účelem zabránění šíření onemocnění COVID-19 nařídit za použití a i) zákona o ochraně veřejného zdraví zákaz či omezení činností v nich uvedených za situace, kdy po skončení nouzového stavu vyhlášeného podle ústavního , o bezpečnosti České republiky, k čemuž došlo dne 11. 4. 2021, docházelo v důsledku celé řady skutečností ke kontinuálnímu zlepšování epidemiologické situace, a proto ohniskem nákazy již nebyla celá Česká republika a osobou podezřelou z nákazy nemohl být bez dalšího každý, kdo se vyskytoval na jejím území. V této souvislosti lze zmínit například rozsudek ze dne 1. 6. 2021, č. j. - 24 (zákaz přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb), rozsudek ze dne 2. 6. 2021, č. j. - 107 (uzavření škol), rozsudek ze dne 9. 6. 2021, č. j. - 65 (omezení provozu sportovišť ve vnitřních prostorech staveb), rozsudek ze dne 22. 6. 2021, č. j. - 91 (zákaz činnosti obchodních a výrobních provozoven), ze dne 23. 6. 2021, č. j. - 124 (uzavření středních škol), ze dne 1. 7. 2021, č. j. - 73 (zákaz přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb a omezení poskytování krátkodobých a rekreačních ubytovacích služeb), a ze dne 18. 8. 2021, č. j. - 52 (uzavření domácích škol).

III. Důvody předložení věci rozšířenému senátu

[16] V nyní posuzované věci čtvrtý senát souhlasí s právním názorem vysloveným v rozsudku sp. zn. a na něho navazujících rozhodnutích, že odpůrce nemůže mimořádným opatřením nařídit zákaz přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, hernách a kasinech na základě § 2 odst. 2 písm. b) ani jiného ustanovení pandemického zákona. Rovněž nemá důvod zpochybňovat dílčí závěr šestého senátu, že podle výslovného znění § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví představují v něm vyjmenované činnosti pouze demonstrativní výčet toho, co lze považovat za zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami. Dále uznává nutnost vykládat uvedené ustanovení restriktivně s ohledem na jeho intenzivní zásah do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivců. I přes tuto skutečnost je však přesvědčen, že odpůrce v době vydání mimořádných opatření posuzovaných v dané věci i šestým senátem ve věci sp. zn. měl a v současné době stále má pravomoc za účelem zabránění šíření onemocnění COVID-19 zakázat přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, hernách, kasinech a nařídit také zákaz či omezení dalších činností uvedených v § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví za použití těchto ustanovení.

[17] Za fyzickou osobu podezřelou z nákazy se podle legální definice obsažené v § 2 odst. 7 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví považuje fyzická osoba, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy. Ohniskem nákazy je pak místo, ve kterém se šíří nákaza, jehož součástí je nebo byl zdroj nákazy, fyzické osoby podezřelé z nákazy a složky jejich prostředí, jak vyplývá z § 65 věty druhé a třetí zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle jeho § 67 je možné při lokálním výskytu nakažlivé choroby v ohnisku nákazy učinit vůči dotčeným fyzickým osobám potřebná protiepidemiologická opatření. Naproti tomu mimořádná opatření se nařizují postupem podle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví za situace, která se již netýká ojedinělého onemocnění, nýbrž představuje větší nahromadění výskytů onemocnění v časových a místních souvislostech (srov. komentář k tomuto ustanovení v publikaci Krýsa I., Krýsová Z.: Zákon o ochraně veřejného zdraví, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016.). Také v důvodové zprávě se k uvedenému ustanovení uvádí, že „úprava řeší rozsah přímého zásahu orgánu ochrany veřejného zdraví v případě epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. Na rozdíl od opatření v ohnisku nákazy v tomto ustanovení jsou řešena opatření používaná výjimečně v případě epidemických výskytů, tj. v případě rozsáhlejších výskytů“.

[18] Proto nelze § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví vykládat tak, že umožňuje učinit jen lokální opatření při epidemii. Naopak podle něho lze nařídit plošná opatření na takovém území, v němž se již epidemie vyskytuje, a které tak představuje ve smyslu § 65 věty druhé zákona o ochraně veřejného zdraví ohnisko nákazy, v němž pobývají fyzické osoby podezřelé z nákazy takto definované v § 2 odst. 7 písm. a) téhož zákona. Jestliže se doposud nakažlivá choroba vyskytuje jen na části českého území a nakonec se podaří zabránit jejímu rozšíření do dalších oblastí, pak podle znění § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví nebylo možné po celou dobu jejího výskytu nařídit zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními jednotlivci v celé České republice, nýbrž jen v jejích zasažených teritoriích. V této souvislosti lze zmínit kupříkladu koronavir MERS (odborně MERS-Cov), jehož dalšímu šíření z částí území několika asijských zemí se naštěstí podařilo zabránit. Oproti němu se z koronaviru COVID-19 (odborně SARS-CoV-2) stalo onemocnění pandemické povahy, které se velmi rychle rozšířilo do celého světa, přičemž jeho infekčnost se neustále zvyšuje v důsledku vzniku několika mutací, vyžádalo si značný počet obětí na životech a hospitalizací, což jsou všeobecně známé skutečnosti stejně jako fakt, že masový výskyt této nemoci byl zaznamenán ve všech oblastech České republiky.

[19] Za této situace bylo možné v době nařízení mimořádných opatření posuzovaných v dané věci, ve věci sp. zn. a na ní navazujících dalších věcech, stejně jako v současnosti, považovat bez dalšího za ohnisko nákazy celé české území, neboť ve všech jeho částech se rozšířilo a stále šíří onemocnění COVID-19, a proto byl a je podezřelým z nákazy každý, kdo se na něm nacházel či nachází. Není přitom rozhodné, zda v určitém období je tato epidemie kontinuálně na ústupu, jako tomu bylo donedávna po dobu několika měsíců. Je totiž rovněž všeobecně známo, že k zvyšování počtu onemocnění COVID-19 a z toho vyplývající vyšší hodnoty reprodukčního čísla, incidence, hospitalizací a úmrtí dochází v několika vlnách, přičemž snižování nákazy touto chorobou nastává zejména v letních měsících a za teplého počasí v dalších ročních obdobích. Ke zlepšení epidemiologické situace jistě přispívá již vysoký počet očkovaných osob a dosud platná další mimořádná opatření odpůrce. Nicméně v rozhodné době bylo a i v současné době stále je nutné tuto nakažlivou chorobu považovat za epidemii, která se šíří na celém území České republiky, a ve vztahu k níž je tak možné bez dalšího nařizovat mimořádná opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví při splnění dalších v něm stanovených podmínek, aniž by v nich nebo v navazujících soudních řízeních musel odpůrce tvrdit a prokázat, že ohniskem nákazy je celá Česká republika, a podezřelým z nákazy je tak každý jednotlivec, který se v ní nachází.

[20] Jelikož tedy ohniskem nákazy onemocnění COVID-19 byla v rozhodné době a i nyní je celé území České republiky jako místo, ve kterém se šířila a stále ještě šíří tato nákaza, pak podle přesvědčení čtvrtého senátu měl odpůrce v rozhodné době pravomoc rozhodovat o plošných zákazech a omezeních činností uvedených v § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví při aplikaci těchto ustanovení. Tento názor se opírá o shora uvedený jazykový výklad znění legální definice pojmu „ohnisko nákazy“ obsažené v § 65 větě druhé zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s ustanoveními § 2 odst. 7 písm. a) a § 69 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Rovněž odpovídá smyslu a účelu zákona o ochraně veřejného zdraví, který podle jeho znění § 2 odst. 2 spočívá mimo jiné v přijímání opatření k zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění. Prostřednictvím těchto opatření stát realizuje své pozitivní závazky vyplývající ze základních práv na ochranu života a lidského zdraví, které jsou rovněž ústavně chráněny. Proto je zapotřebí hledat rovnováhu mezi těmito primárními základními právy a dalšími právy v rámci testu proporcionality provedeného v jednom z dalších kroků algoritmu soudního přezkumu opatření obecné povahy, a nikoliv odpůrci rovnou odepřít jeho pravomoc zakotvenou v ustanoveních § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví nařizovat zákaz či omezení v něm uvedených činností a zbavit ho jednoho z nejúčinnějších nástrojů při zabránění dalšího šíření závažné nakažlivé choroby.

[21] V této souvislosti lze poukázat na komplementárnost pandemického zákona, v jehož znění § 2 odst. 2 zákonodárce zjevně zamýšlel po dobu pandemické pohotovosti propůjčit odpůrci další kompetence nad rámec zákona o ochraně veřejného zdraví. Oproti tomuto zjevnému záměru zákonodárce však uvedená judikatura nastolila situaci, kdy nadstandardní kompetence stanovené v pandemickém zákoně mohou být aplikovány, avšak standardní nástroje obsažené v § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví nikoli. Dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu tak státu bez vyhlášení nouzového stavu znemožnila epidemii onemocnění COVID-19 účinně čelit a chránit životy a zdraví jeho obyvatel. Proto v případě další pandemické vlny v České republice bude muset být přistoupeno k vyhlášení nouzového stavu, v jehož rámci přijatá krizová opatření nepodléhají přezkumu správních soudů a přístup k soudní ochraně je omezen jen na řízení o návrhu na zrušení podzákonného právního předpisu u Ústavního soudu, který však nemohou podávat dotčené osoby, nýbrž jen úzce omezený okruh navrhovatelů.

[22] Podle názoru čtvrtého senátu tedy posouzení uvedené právní otázky provedené v rozsudku ze dne 21. 5. 2021, č. j. - 44, a v na něho navazujících dalších rozhodnutích Nejvyššího správního soudu neodpovídá výslovnému znění shora uvedených ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví ani jeho smyslu a účelu a navíc způsobuje nedostatečně účinnou ochranu práv jednotlivců. V současné době již Nejvyšší správní soud zřejmě projednal všechny zbývající věci, v nichž odpůrce mimořádnými opatřeními nařídil zákaz či omezení činností uvedených v § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví. Proto v rámci projednání poslední takové kauzy je vhodné, aby rozšířený senát tuto problematiku znovu posoudil, definitivně vyřešil a dal tak exekutivě vodítko, zda má svou povinnost chránit lidské životy a zdraví realizovat ve formě mimořádných opatření nařízených podle § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví nebo se musí za tímto účelem uchýlit k vydání krizových opatření v rámci opětovně vyhlášeného nouzového stavu, jestliže taková potřeba vznikne v souvislosti s případnou další vlnou nákazy onemocněním COVID-19, popř. při šíření jiné nakažlivé choroby.

IV. Vymezení otázky položené rozšířenému senátu

[23] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti čtvrtý senát podle , , předkládá rozšířenému senátu věc s touto otázkou:

[24] Je nutné onemocnění COVID-19 považovat za epidemii, která se šíří na celém území České republiky a ve vztahu k níž je tak možné nařizovat mimořádná opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví při splnění dalších v něm uvedených podmínek, aniž by v nich nebo v navazujících soudních řízeních muselo Ministerstvo zdravotnictví tvrdit a prokázat, že ohniskem nákazy je celá Česká republika, a podezřelým z nákazy je tak každý jednotlivec, který se v ní nachází?

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. Rozšířený senát bude o věci rozhodovat ve složení JUDr. Josef Baxa, JUDr. Filip Dienstbier, JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Petr Mikeš, JUDr. Barbara Pořízková, Mgr. Aleš Roztočil a JUDr. Karel Šimka. Účastníci řízení mohou namítnout podjatost těchto soudců do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení ( , odst. 5 ). Ve stejné lhůtě se dále mohou účastníci řízení vyjádřit k otázce předložené rozšířenému senátu.

V Brně dne 8. září 2021

JUDr. Jiří Palla

předseda senátu